Příběh smečky Ishimura III.

Tábor Ishimury - Směr hranice
Protočila jsem očima, když Argdem oznámil, že tohle je jeho domov. Přesně jsem nedokázala definovat to slovo, ale byla jsem přesvědčená, že tohle svým domovem nikdy nazývat nebudu. Opět jsem však zůstala zticha a vyrazila jsem. Soustředila jsem se jen na cestu a neposlouchala jsem, co mi kdo říká. Rozhodla jsem se oplatit nezájem nezájmem. Zadupala jsem do země své staré já, které by se nejspíš rozbrečelo a vyžadovalo objetí. Ze všech emocí, které se ve mě praly tedy zvítězila hrdost a vzdorovitost. Bohužel jsem si neuvědomovala, jak moc je to tohle rozhodnutí špatné.

Poblíž tábora -> směr hranice s Kirigakure

Proč si Aysu myslela, že jí nikdo nemá rád a je odstrčená? Proč alespoň nezkusila za někým dojít a zkusit hodit řeč? Nebylo to naivní si myslet, že on sám někdo přijde, až to bude sestra potřebovat? O tom chvíli Argdem přemýšlel. Cítil se nesvůj a nevědomky se mu vztyčily všechny chlupy na zádech. Nelíbilo se mu, že jdou pryč z území smečky, i když to bylo otci známé území. "Ishimura je můj domov, sám jsi říkal," zopakoval tiše svojí myšlenku. Pak se ale vrátil k tomu, na co se chtěl otce zeptat. Jestli o jeho pozornost Aysu nestála, Argdem ano. Hned se zařadil Aragornovi po boku a hodlal s ním prohodit řeč, jestli se nerozmluví Aysu. Nerozmluvila. O tom mluvím! Stříhl ušima. "Tati, proč tam jdeme? Ty nechceš tady v Ishimuře zůstat s mámou a s námi? Povídal si něco o tom, že tu zůstaneš," nahnul hlavu na stranu v otázce. Zatvářil se ukřivděně, ale pak otočil hlavu a raději vnímal cestu. Nechtěl si tu zlámat packy ani zacuchat kožíšek.

Tenebris vstala a protáhla se. V tu chvíli se ozvalo pronikavé zapištění. Když se ohlédla, kdo že tak protestuje proti tomu, že se zvedla z pelechu, utkvěl jí zrak na Dark Moon. Usmála se. "Neboj se, neuteču ti." Řekla a opět si lehla. Nejen Darkie se k ní okamžitě přibatolila, aby se nasytila. Spolu s ní ještě ten světlý vlk a nejstarší z vlčic. Když Darkie zavalila svým malinkým tělíčkem Venomovo ucho, Tenebris se tiše rozesmála. Vypadalo to neskutečně roztomile. Když tak Tenebris tři vlčata, která byla zrovna vzhůru, pozorovala, všimla si, že oči se otevřely už i té černočervené okřídlené vlčce. Malá vlčka vypadala překvapená svou nově nabytou schopností vidět. Když její pohled zabloudil až k Tenebris (//pokud to tak není, tak se omlouvám), Tenebris zahlédla, že stejně jako ona má i malá vlčice jedno oko modré a druhé červené. Zdá se, že tahle je mi ze všech vlčat co jsem zatím měla asi nejpodobnější... Pomyslela si. Pak se podívala na Reela. "Osyhm?" Chvíli to slovo převalovala v tlamě, než odpověděla. "pěkné jméno, ale k němu se to nehodí. Radši bych zůstala u toho Oseho." Řekla. Pak se zamyslela i nad druhým jménem. "Ano, Blackii zní pěkně." Řekla. To, že jméno mělo původně znít jinak, unavená Tenebris nepostřehla. "takže Dark Moon, Venom, Ose a Blackii. Fajn. Teď je řada na mě. " Špitla, protože vlčata už, zdá se, začala usínat. U jediného nepojmenovaného vlčka měla jasno. Vypadal trošku démonicky. "Zachariáš... ne, to zní moc lidsky... tak Zacharias?" Zeptala se a čekala, zda k tomu Reel něco dodá. Když pohlédla na černočervenou vlčici, mimoděk si v hlavě přehrála jména všech svých sourozenců. Rite, Ria, Bea, Mitch, Ragnarok, Molly, Tamsa, Gwen... V tu chvíli ji jméno napadlo. Rozhodla se, že vlčku pojmenuje podle své rodiny, konkrétně sebe, Riterua, Rialty, či třeba Beatrix Kally, Tamsy a Haymitche. "Tiash." Vyslovila nové jméno.
Náhle ucítila další známý pach. Silně se podobal malým vlčatům, akorát byl více cítit Ishimurou. Byl to jejich starší bratr. "Ahoj, Angelo. Pojď dál." Zavolala ke vchodu.

Tábor
Mladý vlček se probudil. Teď už měl tenhle vlček jméno. Ose, bylo to jméno odvozené z jména jeho dědy, ale také to bylo jméno démona šílenství. Ose zaregistroval příchod nového vlka, byl trochu zvláštní zvědavý, a tak se snažil dostat k němu. Dokonce se pokoušel i stát, ale jeho dlouhé nohy se mu pletly, takže dlouho stát nevydržel. Slyšel vlky mluvit, a chtěl to zkusit taky. Jedno slovo mu uvízlo v paměti a tak se ho pokusil říct.,,Bláška" Řekne. Jeho hlas je však velmi tichý,  a takhle tichý bude pořád,  kvůli onemocnění hlasivek totiž nikdy nebude moct mluvit nahlas.

Tábor
Angelo neisto vošiel dnu. ,,Zacharias? Čo takto Zechariah? Znie to podľa mňa lepšie," navrhol. To sa však už k nemu dostalo jedno z vĺčat- Ose. Trochu zvedavo naklonil hlavu a prehliadol si vĺča. Akonáhle ho oslovilo, na tvári sa mu na pár chvíľ objavil úsmev, no zmizol rovnako rýchlo ako sa objavil. Vĺča malo tichý hlas, možno trochu podobný jeho vlastnému. ,,Áno, brat Angelo. A ty si Ose," povedal ticho. Je to... zvláštne. Bol som aj ja taký keď som bol vĺča? pomyslel si. Uvažoval nad tým ako asi musí vyzerať pre vĺča- nízky, chudý a pritom dospelý, s čierno-modro-fialovou hrivou ktorá mu padala do očí, plášťom a žiarivými znakmi v tvare súhvezdí. A samozrejme, s očami ktoré pripomínali kaleidoskop. Aktuálne však mali zeleno-žltý odtieň.

Ose Arashi FK
,,Oše? Andželo?" Opakovalo vlčátko tichým hláskem. Zvedlo svoji hlavičku k bratrovi. Kdyby bratr kem ma vteřinu zhlédl jeho oči, způsobilo by to u něj nevolnost a zvracení. Za to vše by mohla magie o které neměl nikdo zatím ani tušení. Malý vlček se pokoušel vstát.  Po několikátém pokusu se mu to povedlo, ale po několika sekundách se jeho dlouhé nožky zase zhroutily.

Angelo Amadeo FKA
Tábor
,,Áno," prikývol na slová vĺčatá. No potom urobil tú chybu, že sa na chvíľu pozrel do očí vĺčaťa. Pocítil nevoľnosť a závrat a naplo ho na zvracanie, no nejedol už pridlho na to aby mohol zo seba dostať viac než trochu tekutín. Po pár minútach keď už na tom bol o niečo lepšie zdvihol pohľad. Čo to bolo? Žeby nejaká choroba? Alebo to mohlo byť aj z toho, že som dlhšiu dobu nejedol. Asi, pomyslel si. Otriasol sa a pohľadom prešiel po ostatných vĺčatách.

Darkie se snažila hýbat, ale podařilo se jí jen převrátit se na záda. Cítila nově příchozí pach, ale přitom jí někoho připomínal. Najednou se stalo něco nečekaného, její pravé oko se rozlepilo a ozářilo ho, takže vykvikla. Musela si přivyknout na denní světlo, ale byl to pokrok. Viděla a viděla všechno a všechny.

Tábor
Zamyšlená jsem čekala na Diega i s malou Tani.. Která rostla, měla bych ji už naučit lovit, blesklo mi hlavou při myšlence na všechno to, co jsem sama s rodiči nestihla. Nakonec i můj pohled sklouzl k malé lištičce, to už byl ale Diego zpět a já ucítila, jak mě olízl na tváři. Zabořila jsem se mu hlavou do kožíšku. Z mých přeslazených reakcí mě vyrušilo matčino zasténání a omluva. Když jsem vzhlédla, byla už asi u sebe. Nejdřív jsem si nemohla vzpomenout, proč by někam odcházela, ale pak mi to došlo. Vlčata! Tak zněla má myšlenka, když jsem letěla k doupěti rodičů. Jakmile jsem nahlédla dovnitř, spatřila jsem matku, otce, bratra a několik malých kuliček, které jsem už vlastně také mohla považovat za sourozence. "Mami," vydechla jsem, aniž bych věděla, jak pokračovat. Dojatě jsem kuličky pozorovala. "Jsou nádherní," pípla jsem nakonec.

Ose Arashi FK
Tábor
Malý Ose zaznamenal příchod nové bytosti,  a ihned se snažil dostat k ní. Po pár pokusech se mu podařilo zvednout,  a ušel i několik kroků směrem nová bytost, než se jeho dlouhé nohy zase zhroutily. Ale aspoň se dostal k bytosti dostatečně blízko, aby si jí mojl prohlídnout. Měla stejnou barvu, jako ta bytost, která dává mlíčko.  A tak tam Ose ležel a přeměřoval bytost svýma žlutozelenýma očima.

Když se k němu Eveline přitulila, usmál se. Také zaznamenal odchod Tenebris do doupěte. Její vlčata se drala na svět. To došlo i Eveline, která se za nimi vyběhla. Normálně by šel ze svou partnerkou, ale tuto rodinou chvíli jim nemohl narušit. Byl tam i Angelo a Reel. Tudíž usoudil, že se jim tam teď cpát by nebylo nejlepší. Ale sám se těšil na vlastní. Tak hrozně moc se těšil. Otočil se na svou adoptivní dceru a usmál se. "Mamka šla teď za svými rodiči. Právě se ji narodili malé sestřičky a bratříčci. Co by jsi pověděla na cvičení lovu, než to tam vyřídí, hm?" Navrhl ji z vřelým usměvem a švihl jedním ze svých ocasů.

/Před doupětem/
Spokojeně jsem se zubil, když už byl prcek skoro venku. Chtěl jsem mu ukázat, jak náš les vypadá dřív, než bude zima. To bude přece úplně jiný, moc smyslu by to nemělo. ,,Ano, přesně tak, jsi strašně šikovný, Anzi" povím k němu vlídně a pochvalně, udělám dva kroky vpřed k němu a olíznu jej za ouškem. Jeho jméno schválně zdůrazním, aby si na něj zvykl. Poté se zase několika couvavými kroky vzdálím. Tohle mě baví... jen je paradox, že toto všecko už by měl dávno umět.., prostě jen trošku zaostal, no. pomyslel jsem si, možná lehce vyveden z míry, avšak nezapomínal jsem si udržovat úsměv. ,,Ano, ano. Anzi. To je tvoje jméno. Líbí se ti?" položil jsem mu lehkou otázku tak, aby jí sám rozuměl. Rozumět by měl... doufám, že teda bude, protože jinak nevím, jak ho naučím komunikovat. pomyslel jsem si. Nehodlal jsem už být nervózní, neměl jsem na to věk. Prostě jsem doufal, že to tak nějak dopadne bez nějakých problémů a i kdyby ne, asi bych si z nich nic nedělal, kdyby nešlo o život.

Varg + Cassidy + Aite


Nejspíš vše s krokodýli skončilo ???

Jezero Omega - Tábor

C: Krokodýli byli náhle pryč. Asi jsme je zahnali. To bylo dobré znamení, alespoň jsem si to tak myslela. Když byli pryč a někteří vlci už odešli. Vykročila jsem k Vargovi. "Ahoj Vargu, co ty tady? Každopádně, děkuji za pomoc." Řekla jsem a usmála se na na Betu Kirigakure. Pak jsem se podívala na toho druhého vlka. Nevím přesně jak se jmenoval, ale byl taky z Kirigakure. Také jsem se usmála i na něj.

V: Konečně bylo po boji. Cítil jsem se dobře, až na bolesti v zádech. Ale to byla maličkost o které jsem se nikomu nehodlal svěřovat. Přišla ke mně Cassidy a také Aite. Cass promluvila jako první. "Ahoj Cassie." Pozdravil jsem ji přátelsky. "Přišel jsem se rozloučit s Tenebris. Odcházím totiž pryč. Je čas a nechci být smečce na obtíž. Už to není to, co to bývalo. Jsem prostě starý."

A: Napřímil jsem uši. varg odchází? E? Starý? Ale vždyť nevypadá tak staře. Když se na mne podívala ta mladá vlčice. nebyla ona v Kirigakure? Pomyslel jsem si. "Uh... Ahoj. Jsem Aite. Já no... jsem na procházce." Odpověděl jsem, abych jí dal odpověď na to, co tady dělám. Ale zaujala mě ta slova Varga. Ne, nemůžu ho přece nechat odejít samotného. A vlastně... a proč ne? Vždyť Ami na mě kašle. A... matka zase usnula... chjó. Náhle jsem sebejitě prohlásil: "Vargu? Chtěl bych jít s vámi! Pomohlo by mi to. Chci najít otce a... a můžeme jít kousek spolu, tedy... pokud Vám to... nevadí." Ať už by mi to dovolil, či ne. Stejně jsem byl rozhodnutý, že půjdu.

A tak se tři vlci pohnuli a od jezera se vydali do tábora smečky Ishimury, kde měl Varg svou rodinu - tenebris. Cassidy tam měla svou novou smečku a doufala, že najde také rodinu. Ráda by našla nějakého partnera, ale doposud neměla štěstí. A Aite, ten byl odhodlaný se držet Varga a nebo jít na vlastní tlapku.

Doupě --- Tábor 
Vlče si všimli bratra, který se dostával ven. Rozhodl se ho nasledovat. Postavilo se a šlo ven. Chůze už mu po pár dní trénování šla.  Když vyšel ale ven, vydal se naprosto odlišným směrem než jeho bratr. Nějak ho nelákala společnosti. A tak došel pár metrů od doupěte,  kde si sedl a koukal do prázdna. Nechtěl nic dělat, jenom tam sedět.

Jazero Omega - Okolie Tábora
Vyzeralo to tak, že krokodíly už zaliezli, a vlci začali postupne odchádzať. Nechápala čo sa deje. Alba! Ja som ju tam nechala! spomenula si, a bez slova sa rozbehla smerom k Táboru. Čoskoro prišla k snežnému leopardovi s nespokojným výrazom. ,,Odpúšťam ti. Tentokrát," zamrmlala Alba. ,,Čo teraz? Kam pôjdem?" zaleskli sa Alsafi oči. Cítila sa zvláštne. Mala by ísť za Alfou, aby sa dozvedela, ako dopadla jej skúška. Zároveň ju však nechcela obťažovať. Cítila k nej istý rešpekt, ktorý jej vravel, že by za ňou nemala chodiť teraz. Čo rodina? Zaujíma ma, čo teraz robia, pomyslela si.

Když dojedla, vydal se po jejím boku na území druhé smečky. "Jasně!" Zazubil se a rychle prošel hranice a dál se ztrácel na druhém území sousední smečky a mířil to rovnou do střediska všech pachů.. Do Tábora.

/Doupě -> Před doupětem/

Kladu nohu za nohou jak profík. Skoro. Mám dojem, že už mi chození docela jde. Zraky upírám na svého tátu, úsměv mu oplácím. Když mě olízl, tak to musí být přeci dobré! Nadšeně, ale stále trochu váhavě a lehce vrávoravě, dojdu až před Doupě, ve kterém jsem trávil celý svůj dosavadní život - venku jsem se podíval jen jednou, v době, kdy jsem teprve začal vidět.
„Anci, Anzi," řeknu po tom, co to řekne táta. Mám pocit, že to slovo ke mně patří. A vlastně... Patří. Pak zaregistruju jakési zvednutí hlasu na konci následující tátovy věty. Jako by čekal, že to za něj někdo dokončí, nebo snad odpoví? Mám mu odpovědět já? Nebo ne? Ale tak koho jiného by se ptal, když kouká na mě? A počkat... Na co že se to ptal? Bylo tam to to Anzi. Což znamená něco pěkného, takže se ptal na... Ne, vzdávám to. Nevím. Zatřepu hlavou a dojdu blíže k zelenáči. Hravě do něj šťouchnu čenichem, ale spíše je to pobídka ke zopakování.

/Před Doupětem/
V očích svého vlčete Anziho jsem viděl jasnou radost ze života. V očích stařečka tyto pocity vyvolávají zřídkakdy něco jiného, než radost rovnou tomu, co vidí v očích vlčete, které si užívá každého okamžiku. Pravděpodobně mi nerozuměl, což se zdálo docela zapeklité, jakmile ke mě dorazil, obrátil jsem k němu zrak. Byl již větší a opět jsem si uvědomil, že v tomto věku už by měl vše umět. Je toto snad následek opozdilé výchovy či spavé nemoci? Kažodpádně, bylo to tak jak to je a já to všecko sebral. ,,Hm... Je pěkné? Líbí se ti? Je Anzi pěkné?" zopakoval jsem otázku hned třikrát a nedocházelo mi, jak to udělat, aby se ten mladý fakt něco naučil. Chtělo by to více aktivnějších sourozenců, ale to už jsem ve svém věku čekat nemohl. Jak jsem tak byl u něj, sklonil jsem se a olízl jej mezi ušima. Byl tak rozkošný... a byl mi strašně podobný. Tak, jako žádné vlče předtím.