Příběh smečky Ishimura III.

Tak strašně se bál její reakce, že napětí v jeho duši by se dalo krájet. Byl tam lehký náznak úsměvu, cítil jak mu padá kámen ze srdce, jenže pak, se slzami v očích vyběhla z doupěte. Smutně sklopil uši. Moc ji teda nepomohl. Nejspíš to ještě zhoršil. Sklonil i hlavu a přemýšlel zda má jít za ní. Potom uslyšel hlas své dcerky Minaell. Otočil se na ni a usmál se. ''Půjdeme, brzy. Všichni.'' Odpověděl ji a olízl na čele, mezi růžky. Poté vykoukl znovu z doupěte. Rozhodl se, že ji nechá teď o samotě. Myslím, že bych to udělal ještě horší, kdybych teď za ní šel. Zajdu za ní zase později.. Určitě.. Pomyslel si a vrátil se blíž ke své rodině. Nestihl si ani lehnout a zaslechl známí hlas Reela, Evelininého otce. Bál se, představit svoje děti po druhé, tentokrát dědečkovi.. Zhluboka se nadechl. Eveline vypadala unaveně, proto se toho chtěl ujat on. Vykoukl z doupěte a spatřil černého, zjizveného vlka. ''Vítej, Reele.'' Usmál se. ''Jdeš se seznámit z vnoučaty?'' Pokusil se o úsměv. Ve kterém byl nepatrný náznak toho, že se bojí další reakce.

Mistmane
Čekala na reakci otce, která se během chvilky objevila. Avšak nebyla reakce poslední co se objevilo. Onen vlk se jí nelíbil, přestože se s ním otec a nejspíš i matka znali. Stáhla uši k zátylku a stejně tak ocas strčila mezi nohy. V podstatě toho bylo poprvé do Mina viděla cizího vlka. Tiše zakňučela a udělala krok dozadu. Čekala , že první setkání bude o něco lepší. Nejspíše se spletla. Nechtěla aby tu byl. Stále se jí v hlavě tvořili myšlenky toho, že by jim onen vlk mohu ublížit. Z části z něco šel strach, což nebylo na první dojem moc super. Nesměla však dát najevo svůj strach z něho. Vycenila zuby a tiše zavrčela.

Všiml si reakce Minaell. Bála se ho. Vzpomněl si jak, on se úplně stejně bál, když viděl Reela. Zasmál se. ''Mino, neboj se. To je tatínek od maminky. Je to tvůj dědeček.'' Usmál se, při vysvětlování. ''Úplně stejná jako já. Pamatuješ, jak jsem se já schovával za otcem, když jsem tě viděl poprvé?'' Uchechtl se při vzpomínání. Když Minaell zavrčela, tak pozvedl obočí. ''Ale no tak. Neublíží ti.''

Kirigakure Tábor- hranice Ishimury
... Zrazu zacítila pach vĺčaťa, ktoré na ňu stále pozeralo. (Saura) Telekinéziou ju vydvihla z kríkov, a pleskla pred jej laby, bez citu. "Ty sem nepatríš." - pošepkala smerom k nej a podvihla horný pysk. Zrazu sa okolo Naiome začala tvoriť čierna para, zároveň aj okolo Saury. "Budem čakať, budúci silní vlci" - to boli posledné slová Naiome, než zmizla (teleportovala) spolu so Saurou k hraniciam Ishimury. Posledný pohľad však patril Aysu a Zechovi na ktorých Naiome azurovými očami s leskom zla, mrkla.
Saura musela cítiť pálčivú bolesť pri prenose, vĺčatá sa zvyčajne rozplačú, pretože to naozaj bolí a vlci s tým majú veľa krát problém. Naiome zavetrila. "Sme na území ishimury. Ideme do ich Tábora." - oznámila Saure ad ala sa do pomalého kroku. uši mala stále pri zátylku, náprsenku vypnutú a chvost jej tvoril jednu líniu s telom. "Tvoje meno, vĺča."- spýtala sa jej s náznakom nechutenstva v hlase. Cítila z nej, že je sama a takí vlci sa dajú najlepšie ako učni trénovať. Podobala sa trošku na Velethera. "Oddnes som tvoja "matka", nie naozaj ale...uch, hádam ma chápeš." - zavrčala. Niekedy si naiome myslela, že jej inteligencii niktko nerozumie, pokiaľ nieje vlk rovnako inteligentný ako ona. Naiome si zatiaľ Sauru neadoptovala a ani nevie, či to vôbec spraví, len chcela aby ju tak zatiaľ oslovovala a aby si tunajší vlci nemysleli, že ju uniesla. Aj keď, už asi tak či tak mala Naiome pokazené meno vo vštkých svorkách. pri týchto ymšlienkach sa Naiome jemne pousmiala. Pachy začali byť čoraz zreteľnejšie. "Drž sa pri mne a čuš."- prikázala jej, než spravili pár krokov a bol vidieť celý Tábor Ishimury. Naiome sa znova len s tichosťou a s vypnutou náprsenkou posadila, bez jedného slova. Ani sa nepohni, mlč, inak ťa zabijem. - poslala len Saure myšlienku.
Jej azurové oči rontgenovali celý tábor, ale nenaznačovala žiadne znamenie agresivity. Zbadala dole Reela- alfu. popravde, Naiome nerozumela tomu, ako tu mohla Reela nechať samého, keď asi všetci vedeli, že nepatrí práve medzi najsilnejších vlkov a keby šlo o súboj Alfa vs Alfa, vyhrala by Naiome. Nemienila sa však týmto zapodievať. Myseľ mala čistú a jej telo uvoľenené.
/ Juj tak asi Reel nieje v Tábore :DD?

Mistmane
Nepatrně se uvolnila, když na ní otec začal mluvit. I tak se ho bála. I když to byl otec maminky, stále se jí nelíbil a nejspíš líbit ani nebude. Zase tiše zavrčela. "Nelíbí se mi..." Zamrmlala potichu, tak aby to nikdo neslyšel, maximálně ten co má vážně dobrý sluch. Lehle se naježila. "Jak můžeš vědět, že nám neublíží..?" Promluvila tentokrát k otci, tak aby to zase slyšel jen on. Nechtěla aby se onen dědeček naštval a nesnědl jí.

...sledovala černou páru, která se kolem nich stupňovala, a najednou puf! Byly na jiném místě..
Stále vlastně nechápala, proč ji vzala sebou a proč vymyslela celé tohle divadélko, ale už teď ji bylo jasné, že jakmile nebude hrát podle jejich pravidel, bude mít z toho problém. Neměla z problému strach. Proč by měla. Možná je za celým tím něco většího. ''Mé jméno je Sauromedea Drogoenn, zkráceně prostě Saura.'' Odpověděla ji na příkaz. Proč by jinak vzala k sobě vlče, řekla mu že tam nepatří a vzala ho sebou. ''Rozumím, 'matko'.'' Odpověděla jako toho, že bude hrát její hru, ať je to už cokoliv. Popošla k ní pár kroků a posadila se vedle ní. Né moc blízko, ani ne moc daleko. Chladným pohledem zkoumala další vlčí Tábor, jelikož se do něj vlčice zrovna dvakrát nehrnula a jen ho pozorovala, tak Saura usoudila, že ani zde nepatří. I zde bylo cítit spousta lásky ve vzduchu. Znechuceně se zašklebila, ale mlčela a ani se nehnula.

''Znám ho, od doby co mi paměť dovoluje. Neublížil by ani mouše.'' Znovu odpověděl dceři.

Mistmane
Jen lehce přikývla a sklopila pohled do země. Otočila se a podívala se na maminku ke které si následně i lehla, ale stále měla otevřené oči. Chtěla být ve střehu, pokud by se něco stalo a tím myslím cokoliv. Ouška stále měla stažená k hlavě, ale ocas se jí tentokrát líně povaloval na zemi. Stále si dávala na vlka pozor.

Mistmane
Nejspíš jsem musela usnout, podřimovala jsem si a zároveň cítila tlak na bříšku, jak se Zante snažil chodit, ale nevzbudila jsem se. Teprve až hlas mého otce mě vzbudil. "Tati?" podívala jsem se na něj s úsměvem. Byla jsem v rozpacích, že jsem něco prošvihla. Doufala jsem, že jsem nepřišla o něho důležitého. Podívala jsem se na Diega. Kdy přišel? Pak na Minaell choulící se u mě ze strachu z dědečka. "Bubáčku, tohle je můj tatínek, je to tvůj dědeček, neublíží ti. Ani mně, tatínkovi nebo sestřičkám a bráškovi," broukla jsem té malé do ouška a olízla ji na hlavičce. Pak jsem si k sobě přitáhla Zanteho a taktéž ho olízla. "Broučku, taky jsi cupkal?" šeptla jsem k Zantemu sladce. A nešel předtím Diego pro své rodiče? Blesklo mi hlavou, náhle jsem se vzpřímila... Tedy jen hlavu. "Diego, odpusť, usnula jsem, takže mi asi uteklo... No... Kde jsou Kay se Saphou?" zeptala jsem se a doufala, že jsem si na jména jeho rodičů vzpomněla správně. Nebyli tady. Buď už mě viděli a s úsměvem odešli, nebo nedošli ani sem a nebo se jim neví stalo a Diego je nenašel. Doufala jsem v první z možností.

Doupě
Vzbudila jsem se v jeskyni vedle Dina. nejspíš se mi zase podařilo prospat pořádně dlouhou dobu, protože jsem byla ztuhlá. Než tohle rozhýbu, to zas bude něco. Ale možná bylo na vině jen moje stáří i když to jsem si zatím odmítala připustit. Kolik mi bylo? Třináct? To přece není žádný věk. Usmála jsem se na Dina. "Dobré ráno." Nebo odpoledne? Nebo večer? Co vůbec bylo za roční odbodí? Zřejmě budu muset vyrazit ven, abych tohle všechno zjistila.

Létali ve vzduchu a užívala si ten čerstvý vzduch a vítr, jenž ji čechral srst. Brzy Comtessa vymyslela hru. Chytila se nejlepšího proudního vzduchu a dohnala ji. ''Ty ji máš.'' Dotkla se ji hrbu, přesně mezi křídly a následně letěla co nejrychleji mohla. Netrvalo to dlouho a z výšky uviděla řeku. Přestala mávat křídly a stáhla je k tělu, přičemž začala padat střemhlav dolů. Těsně u země křídla opět roztáhla a poté co se srovnala ladně přistála na zemi. ''Hele voda.'' Uculila se.

/Doupě/
Otočil jsem se překvapeně na Richu, jakmile se probudila. Jelikož jsem byl přímo u ní, mé otočení dopadlo jednoduše - přitulením hlavy k jejímu zátylku. ,,Ahojky," zachraptěl jsem, neboť mé hlasivky možná trochu zakrněly, když jsem dlouho nepromluvil. Usmíval jsem se však na svou vlčici, jako měsíček na hnoji. Ještě jednou se se jen tak vleže protáhl. Zvenčí šlo trochu světla, z čehož jsem usoudil, že je momentálně den. Natáhl jsem krk blíže k východu. ,,Nechceš se jít projít? Třeba narazíme na něco zajímavého," navrhl jsem. Pamatoval jsem si doby, kdy jsme s Richu prolízaly všelijaké zákoutí Niwatského území, jenom abychom se zabavili. Docela mi to chybělo, toť pravda.

Doupě
také jsem se k němu přitulila. "Co myslíš, který je rok?" Zeptala jsem se vesele. Dino se musel probudit také teprve před chvílí a nebo se mu opravdu, ale opravdu nechtělo vstávat. "Procházka? Proč ne.Tedy pokud se zvednu." Také jsem se culila od ucha k uchu, ten jeho úsměv byl nakažlivý. Jakmile se trošku rozhýbu, bude to lepší, teď mi svaly a klouby ale připomínaly, že už opravdu nejsem nejmladší a že podobné dlouhé polehávání už není nic pro mě. Pohyb bude rozhodně fajn. To co jsem ale řekla byla pravda, nejdřív budu muset vymyslet, jak se zvednout. Vyplazila jsem se zpod jeho hlavy, srovnala nohy pod sebou a pomalu se na ně postavila. Klouby pod takovou zátěží zaprotestovaly, ale povedlo se mi to ani jsem nežuchla zpátky. Tohle bude ještě legrace.

/Doupě/
,,Roky jsou převážně lidská záležitost, myslím, že už jich uběhlo tolik, že nemá smysl to řešit, ne?" ušklíbl jsem se drze a vyhoupnul se, na svůj věk, možná až příliš rychle na nohy. Pobaveně jsem sledoval, jak má partnerka zápolí se svými tlapkami a tiše se zachichotal, asi tak jako obří oliheň krmená žitnou siláží. Otřel jsem se o ni a vydal se ven jako první, kdyby náhodou bylo před doupětem nějaké nebezpečí. Tušil jsem sice, že se nic hrozného stát nemůže, ale jistota je jistota. Vlčata jsem, stejně jako patrona a zvěřinec, nechal za sebou spát v doupěti. ,,Nemyslím si, že nás tady ještě něco překvapí... ale tak možná..." zamyšleně jsem pronesl a zamžoural na lesní krajinu před námi. ,,Myslíš, že by se nám povedlo ještě vylézt nějakým způsobem na strom?" napadly mě docela střeštěné myšlenky, které jsem ihned vyslovoval.

Doupě
Vrhla jsem na něj naoko rozzlobený pohled, když se na nohy vyhoupl jako nějaký mladíček. "Pche, vejtaho." vydala jsem se ven za ním. Chůze byla opravdu snazší, než vstávání, ale zatím také žádná sláva. Konec polehávání, Richu, a sportu zdar. Přes jisté nesnáze jsem ale stejně měla až příliš dobrou náladu. Bylo to zvláštní. Všeho, čeho jsem chtěla v životě dosáhnout, jsem už dosáhla, měla jsem velkou rodinu, partnera, vnoučata, pravnoučata a byla jsem doopravdy šťastná. CO víc by si mohla vlčice přát? Byl čas užít si toho zbytku života, který byl ještě přede mnou. Nebo spíš před námi. Zazubila jsem se, na jeho otázku. "Tak určitě, když si vybereme nějaký s nízkými větvemi. Ovšem že se dostaneme pak i dolů, na to už bych se nevsázela." A začala jsem nějaký vhodný strom okamžitě hledat. Jak jinak?

Mistmane
Zavrtěl ocásky po oblíznuti mamky. Podivál se na vystrašenou Minaell, najednou ucítil známý pach tatky a nějaký jiný, dle slov mamky to byl hodný děda. Pokusil se zas postavit tlapky " Ono to tet jde lépe " rozhoupaly se mu ocásky do stran a pomalu a opatrně kráčel k tatkovi. Mezitím se sem tam podíval na dědu a přemýšlel zda má ty čáry (jizvy) na těle pro okrasu nebo označení že to je děda. Po nějaké době došel ke vchodu, otevřel tlamičku zkusil říct myšlenku co mu pobíhala v hlavě, " háry dda" zarazil se že to nejde tak lehce mluvit. Posadil se a čekal na nějakou reakci, nevěděl zda udělal dobře nebo špatně že šel ke vchodu ale zvědavost byla silnější.

/Někde kdesi v lese/

Asi jsem se ztratil. Nebo spíš takhle - stoprocentně jsem se ztratil. Vykračuju si po lesním mechu, kolem mě děsivě šumí listy na stromech, a já se proto přikrčím. Jdu dál. Směrem, kde tuším doupě nebo alespoň tábor. Jenže za chvíli mi už přijde, že necítím ani závan žádného vlčího pachu. Jako by na tomto místě nikdy žádný vlk nebyl. Za sebou uslyším spadnout šišku. Tak hrozně se leknu, že vyskočím metr do vzduchu a odskočím někam na rozbředlou hlínu. Zvednu tlapku, ale jen ztěžka. Moje končetiny se začnou nořit do bahna. Chci z něj vylézt, ale nepovede se mi to. Moje nožky se propadají hlouběji a hlouběji. Jsem uvězněn v bažině. Jakmile si to uvědomím, rychle zakmitám tlapkami. Je to k ničemu. Zrovna se mi podařilo udělat osudovou chybu. Zanedlouho mě bažina nadobro utopí.

//Tímto prohlašuju Anziho za mrtvého.

Hranice Ishimury a Kirigakure -> Tábor
Vypadalo to, že milé setkání s matkou a otcem nebude až tak milé. Argdem si připadal, jakoby před ním všichni utíkali. Dělal snad něco špatně? Vypadal hrozivě? Kdepak. Mladého vlka, který se stále má co učit, zase opustili. Dobrá nálada z oficiálního přijetí do smečky náhle spadla, protože rodiče zase utekli před rodinou. Pche, raději se věnují povinnostem a smečce, i té cizí, než aby se postarali o vlastní rodinu. Začínám chápat Aysu. Frkl pobouřeně, ocas mu naštvaně pomalu švihal ze strany na stranu. Byl by šel s rodiči, ale aktuání rozhodnutí nemínil změnit. Byly to jejich povinnosti, to ano, ale opravdu byly důležitější, než rodina? Fajn. Pokrčil rameny, jakoby mu byl najednou celý svět u zadnice, čemuž odpovídal i jeho výraz. Ještě chvíli stál sám před doupětem, ale nic nedělání mu nedělalo dobře. Celý den mu zkazili! A ještě k tomu tak náhle. Tyhle náušnice by měli zakázat. Kecají vlkům do hlavy díry, ovlivňují je. Argdemovi běhalo hlavou spoustu myšlenek, ale ani jedna teď nebyla kladná. Opřel se do přední nohy a otočil se pryč, z okolí úkrytu zmizel do houští.
Ve stínu se pohyboval vlastně celou cestu, a ne, že by mu to nešlo. Dobře, velkou travnatou planinu před táborem asi nijak nepředčí, ale stejně byl jeho cval lehký a rychlý, do tábora dorazil během chvíle. Cestou však zachytil jestě jeden pach, který znal. Královna temna. Už při této myšlence zpomalil a sklopil uši ke krku, ale když teprve uviděl obávanou mocnou vlčici a jednu vlčici s ní, sklopil i hlavu a zrak, v náznaku podřízenosti a respektu. Ať se díval, jak se díval, alfy nikde neviděl. Musely nejspíš být ještě v Kirigakure. Ishimurské alfy nechaly tábor vlastní smečky nechráněný a samy si šly někam se bratříškovat s ostatními. Pomyslel si v mysli mrzutě. Věděl však, že i kdyby tu samy alfy byly, tábor by před vládkyní temna nedokázali ochránit, nebo tomu alespoň nevěřil. Otázkou bylo, proč na území sviťáků zavítala?