Příběh smečky Ishimura III.

Neyew
Spala jsem dlouho. Bylo to přinejmenším podivné, protože moje magie mi nedovolovala spát.  Už jsem málem zapomněla, jak skvělý je vlastně spánek. Moje mysl vytvářela nové a nové světy a situace, které bych v reálném světě nemohla nikdy prožít. Nejspíš bych se jen tak neprobudila, kdybych najednou neměla pocit, že je něco špatně.  Atmosféra se  nezměnila a sny se rázem rozplynuly. Naiome. Prudce jsem otevřela oči. První věc co jsem uviděla, bylo suché listí. Podzim? Skutečně mohlo uběhnout tolik času? Napadlo mě, že tohle celé je jen další sen a moje matka je tam, kde má být. Párkrát jsem zamrkala. Nic se nezměnilo a mně došlo, že tohle je realita. Šedá studená realita, která se tam moc liší od těch barevných světů naplněných smíchem. Chtěla jsem opět zavřít oči a spát, ale představa Naiome mi to nedovolila. Vybavil se mi okamžik, kdy mi matka dala na ochranu černou páru a následně i okamžik, kdy mi ji vzala a a přerušila tím naše pouto. Teď jsem měla stejný pocit jako tehdy. Byla jsem si jistá, že tady někde musí být, jen jsem nevěděla proč. Snažila jsem si srovnat myšlenky v hlavě. Co tady vůbec dělám? Jak je možné, že mě Antares neprobudil? K-Kde vůbec je?! Zúžily se mi zorničky a prudce jsem se zvedla. Zachvátila mě panika. Nemohlo ho něco zabít zatímco jsem spala? Jen klid. Musí tady někde být! Nikdy by neodešel. Prudce jsem se rozhlédla kolem, ale nikde jsem ho neviděla. Místo toho jsem opodál spatřila Sinhu. To jezero, uvědomila jsem si. Všechno do sebe začalo pomalu zapadat, ale úlevu mi to nepřineslo. Právě naopak.

/Neyew/
Zaslechl jsem prasknout větvičku, okolím se prohnal pach. Nebyl to jen tak ledajaký pach. Ten pach mě donutil pořádně zavětřit a nastražit uši. Rozrušilo mě to natolik, že odpověď Richu jsem totálně přeslechl. Něco se děje. pomyslel jsem si, v tom okamžitě z doupěte vyletěl patron a vzlétl výše. Cítil to intenzivněji, než já a hlavně to i částečně viděl - zbytky hlavy a zátylku bořící se do bažiny. Rozlétl se směrem tam. Bylo mi jasné, že se tam někdo zabořil. Do prdele... pomyslel jsem si a rozběhl se tím směrem. Bylo pozdě. Drakovi se drobné vlčí tělo povedlo vylovit, bohužel však bylo již mrtvé. ,,Ale to né..." vydal jsem ze sebe. Sklonil jsem se a životaprázndný kožíšek od bahna začal očišťovat. Přestože Richu byla bezmála maximálně deset metrů od nás, nechtěl jsem, ať to vidí. Ale také jsem nechtěl truchlit s patronem sám. Poblíž jsem cítil taky pach Sinhy a Caelle, nezbývalo mi, než začít žalostné vytí pro čest mého čerstvě zesnulého syna, Anziho.

Tábor
Prekvapovalo ju, ako dlho môže Zeissan sedieť v Tábore a nikto si ho nevšimol. Rovnako to bolo tak aj v Kirigakure. Hlúpe alfy...hlúpi vlci. - Naiome vlastne ani nechápala. Kedysi jeden Zeissan v trhol na územie a už okolo neho boli všetci. Dnes, je pomaly druhý deň tu a všimlo si ju malé vĺča, ktoré prepálila pohľadom. Potom sa však znova ponorila do svojich myšlienok. Zaujímavé bolo, že ani členi svorky neriešili, kde majú druhú alfu a vlastne, kde je tá prvá? Reel? Tá alfa o ktorej počula, aký je slabý...Naiome bolo svoriek svitu ľúto. Hádam ešte viac ako jej ich bolo doteraz a hlavne vlkov, ktorí tu žili v rozprávke o šťastnom živote. Stavila by sa, že tu polovica nezažila pravý boj, či sladkú chuť víťazstva. Pokývala hlavou, než sa rozhodla zakročiť, nebavilo ju tu čakať. A ona nebola trpezlivá. Zaklonila hlavu a hlboko dominantne zavyla. Vytie bolo hlavne určené mladým vlkom a vĺčatám, podľa tóniny to mohli zistiť.Prestala vyť. Čakala, či sa niekto ukáže. Jej oči v noci akoby žiarili azurovo, uši mala pri zátylku a náprsenku napnutú. Jej pach bol naozaj pevný, bolo pomerne cítiť, kto to je a mohli sa to dovtípiť aj vlci čo ju nikdy nevideli, alebo o nej počuli len v historkách. Bola pomerne príjemná noc.

Smer rieka Wolf-Rieka Wolf-smerom k Neyewu
Tréning mágie 1/10
Avšak, náskok jej nevydržal dlho. Kleeia ju rýchlo dohonila, veď samozrejme, jej mágia jej to umožňovala. ,,S tvojou mágiou to nie je fér," posťažovala si veselo. Rovnako ako Kleeia, aj ona si všimla vodu. Krídla si pritisla k telu a strmhlavo sa vrhla za sestrou nadol, no asi meter či dva pred pádom ich roztiahla do plnej veľkosti. Pristála neďaleko nej. ,,Rieka, to vyzerá fajn. Myslím, že by sme tu mohli zostať na noc, čo myslíš? Ráno by sme mohli niečo uloviť. Možno hlodavce. Alebo zajaca," navrhla sestre už o kúsoček vážnejšie. Bola noc. Na chvíľu privrela oči a sústredila sa na svoju mágiu. Po chvíli sa jej podarilo vytvoriť drobné množstvo vody. Sústredením ho dokázala rozžiariť o trochu viac než zvyčajne, no napriek tomu toho neosvetľovalo veľa. Cítila, že sa jej dýcha o čosi horšie. To bola daň jej mágie- nikdy jej neodčerpávala veľa energie, no zhoršovala jej astmu. Znaky na jej tele zmenili farbu na zlatú, no voda mala zelený nádych. ,,Poď," kývla smerom k sestre. Vedela, že udržať vodný výtvor bude o čosi ťažšie. Nakoniec sa dostala až k rieke. No na tomto mieste nebola vhodná na prebrodenie či preplávanie. Znova rozprestrela krídla. Tlmene sa rozkašľala. Vodná guľôčka v tej chvíli zmizla. Mávnutím krídel sa znova dostala do vzduchu a potom pristála na druhom brehu, čakajúc na Kleeiu. Uvažovala, či by sa nemala znova pokúsiť o vyvolanie mágie.

Mistmane
"Děda je přeci hodný" Nechal se onˇufat a pak se díval jak jde k mamce. Otočil hlavičkou zpět na vchod a přemýšlel. Jak poznal samé hodné vlky tak i tam venku jsou hodní vlci, tak proč se tam nevydat byl jsem zvědav na dědu a ono to dopadlo dobře. Zante zatím nevěděl o zlých věčech co jsou tam venku, protože se s nimi nikdy nesetkal. Popošel kousek blíž k východu, tak aby viděl ven. " jůů " vyhrkl nahlas viděl velké prostranství s nějakýma hnědýma tyčkama, a hnědou mokrou zem, asy hodně oblizanou. Poprvé jeho srst pohladil vítr, byl tak unešen že zapoměl na hlad který se mu ozíval z břicha. A byl docela odhodlaný to jít vše prozkoumat, vyšel ven před vchod, trochu mu to klouzalo ale to ho nezastavilo ale cosik mu říkalo že by měla jít celá rodina. Mamča, tatka, sourozenci a jak tu je děda tak i on. Otočil se zpět dovnitř celým tělěm a začal vrtět ocásky a hlavou naznačoval aby šli ven.

asi úkryt Diega&Eveline - Hranice - Rintintinův les

Jednoho dne si mladá lištička vyšla na procházku. Byl to v celku pěkný den a ona měla takovou chuť se proběhnout. Nehleděla na mokrou zem, nehleděla na blížící se zimní čas. Proč taky, vždyť byla zima mírná a poměrně teplá a proč tedy nevyužít hezkých dnů. Tania se tedy vydala na pouť, o které netušila, že ji zavede na zvláštní místo. A tak se také stalo. Mlaďounká liška nevěnovala pozornost tomu kam jde, až se zatoulala za hranice své smečky a dorazila  do lesa, kde objevila jeskyni. Ledovou jeskyni, při jejímž prozkoumávání našla další, úplně zmrzlé vlky a v ten okamžik i ona sama upadla do zimního spánku bez následků zubů času.

► V Cave Glácies ◄

Tábor - Hranice - Kirigakure - Rintintinův les

Byla mírná zima, poměrně teplá, stejně jako tehdejší podzim. Cassidy se rozhodla navštívit matku a otce a proto její kroky vedly do smečky Kirigakure, kde její rodiče měli být. Vypravila se tedy na cestu. Došla k hranicím Ishimury a pak k hranicím Kirigakure, překročila je a zjistila, že její matka nikde není k dohledání. Chvíli ji hledala a doufala, že bude někde s otcem. Ale ani otce se ji nedařilo najít.
Chodila po území Kirigakure a hledala své rodiče. Po nějaké době zjistila, že otec padl při obraně tábora. Tuto informaci ji sdělil vlk Ragnavaro, který o oné události věděl, neboť i on sám byl při obraně tábora, ještě jako vlče. Cassidy byla z té informace smutná a dál hledala matku. Jenže o té nikdo nic nevěděl, dokonce ani Rag. Pomáhal ji sice hledat bílou vlčici s červenými znaky, jenže ani jeho pomoc nebyla dostatečná na to, aby se jim podařilo Safiru najít.
A tak se Cassidy rozhodla vrátit se domů do Ishimury. Ragnavaro viděl v doprovodu této vlčice možnost prozkoumat nová území a poznat smečku Ishimuru mu přišlo jako docela prima nápad a proto se rozhodl jít s ní.

Ragnavaro opustil území Kirigakure a s Cassidy kráčeli společně k Ishimuře. Cestu si chtěli ozvláštnit návštěvou území Elitních vlků a proto zamířili do Rintintinova lesa. Vskutku, ozvláštint jejich putování se jim povedlo, akorát, že nečekali, že zrovna tak, že objeví zvláštní jeskyni z ledu. A co víc, když vstoupili, našli uvnitř neobvyklé sochy a ne obyčejné a ledajaké sochy, nýbrž zmrzlá těla vlků v polohách, jak překročili pomyslnou zónu dlouhého spánku. Než se stihli pořádně rozkoukat i oni dva zmrzli a stali se z nich sochy v zajetí času.

► V Cave Glácies ◄

Pousmál se nad Reelem. A podíval se na Eveline. ''V pořádku. Měla jsi na to právo. Otce jsem nenašel, mamka tu byla, ale jakmile viděla vlčata ute--..'' Byl přerušen. Temné vytí, které se dostalo k jeho uším, mu v hlavě znělo jako ozvěna. Všiml si Zanteho, který chtěl jít ven. ''Kdo je v Táboře?'' Podíval se spěšně na Reela. ''Měli bychom tam jít. Hned. Můžeš taky hlídat Eveline a vlčata...'' Zatvářil se vážně, jak ještě dlouho ne, ale pokud to skutečně bylo vytí vlčice, které si myslel, lepší by bylo kdyby tam jako Alfa, byl také. ''Zante, synku. Půjdete ven s maminkou, či později půjdeme ven. Teď je to nebezpečné.'' Vysvětlil jedinému synovi. Ve vytí totiž bylo poznat, že svolává výhradně vlčata a mladé vlky. Zamumlal kouzelné slůvko a na zádech mu vyrostla křídla. ''Zůstaňte tady.'' Zaměřil slova hlavně na vlčata. A prosil draky o to, aby ho poslechly. Doslova vyběhl z doupěte a okamžitě vzletěl a mířil nejrychlejší vzdušnou čárou, přímo k Táboru. Netrvalo to dlouho a přistál uprostřed Tábora. Tenebris tu nebyla, nikdo tu nebyl. Proč je sakra Tábor prázdný? Stála tam ta temná vlčice a vedle ní nějaké přerostlé vlče. Také Zech.. Jeho výraz zvážněl. Po Táboře byl cítit pach Zeiss, zatuchlý pach krve a temnoty. ''Zdravím tě, temná Alfo Naiome. Žádáš si snad něčeho v našem Táboře?'' Zeptal se. V hlase byl slyšet respekt jen z toho, že také byla Alfou. Byla ve smečce prostě nad ním, i když byla úplně z jiný smečky a z jiného světa.

//Oprava poslední věty... Síla zvyku za Diega nevykat x'dd
''Zdravím vás, temná Alfo Naiome. Žádáte si snad něčeho v našem Táboře?''

Brloh --> okolie Tábora

Netrvá to dlho, než opäť naberiem vedomia. Neviem čím to bolo, no otvoril som oči. Pohľad mi padol na zimnú krajinu. Čo si naposledy pamätám, bolo príjemne teplo, teraz.. koľko?
*Je to čím ďalej tým dlhšie. Myslím, že keď nabudúce zaspím.. neprebudím sa..* s touto hroznou myšlienkou sa pozviecham a postavím sa na nohy. Obzriem sa, nikde nikto. Zojdem zo skaly, ktorá tvorila akýsi strop brlohu a vojdem dnu. Ani tam nikoho nebolo. Mlčky sa vydám k miskám, kde sa napijem a najem. U misiek s bylinami som si prial niečo, čo by mi pomohlo nakopnúť, aspoň na takú úroveň, že by som nevyzeral tak ako vyzerám, predsa.. keď sa aj na seba teraz pozriem v odraze vody v miske, pripomína mi to, akoby som sa pozeral na mŕtvolu.
„Hmm..“ podarí sa vytrúsiť z mojej tlamy, než opäť vyjdem z brlohu aby som nasial okolité pachy. *Čo sa tu zatiaľ zmenilo, stalo sa niečo? Nejaké zmeny, novici.. a* moje myšlienky sa zastavia pri pohlade na kopeček v zemi. Prejdem k nemu, bola to doba, čo ho niekto vykopal – no jasne som vedel komu patrí, aj keď som nevidel žiadne označenie. Otec.. otec to vycíti. „Tak.. bolo to skutočné.. nebola to len fikcia, ktorú si vymyslela moja hlava..“
Zodvihnem hlavu k oblohe, než som sa nakoniec rozhodol zájsť si von. Nájsť Saphu, Diega kohokoľvek.

?? -> Tábor
Jáááj, to bol riadny šlofík.. vycerím zuby a ospalo po otvorím oči aby som zistila, kde sa vôbec nachádzam. Lenivo natiahnem svoje nohy až pocítim ako mi v nich kruplo, než som vyskočila na všetky štyri nohy a prask. Hlava mi narazila do niečoho tvrdého. "Yoy, čo to jee.." nechápavo sa pozriem nad seba až si všimnem koreň, ktorý mi spôsobí riadnu hrču. Začnem sa škriabať zo spárov tejto drevenej príšery než sa vyškriabem na povrch a hlasito si povzdychnem. Kde to som? Obzriem sa, no nevedela som to presne, našťastie .. som zacítila pachy, ktoré vychádzali z tábora, čo bola moja cesta do komunity. Neotálala som a ráznym krokom som začala cupitať až do tábora.

Hranice → území Ishimury
Překročila jsem hranice a ocitla jsem se na území smečky Ishimury. Už delší dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje a brzy se moje podezření potvrdilo. Spatřila jsem svou matku. Šla jsem dál a snažila jsem se ji ignorovat, i když jsem tušila, že tohle není ten případ, kdy jdou dva úplnou náhodou stejným směrem. Věděla jsem, že viděla, jak se na mě Naiome dívá a nejspíš všechno pochopila. Neměla jsem k ní tak negativní vztah jako k otci a Argdemovi, takže jsem ji neposlala hned do háje. "Co zas?" zeptala jsem se otráveně.

---> Do Ishimury
Kirigakure brzy zůstalo za našimi zády, ale to mi nijak nevadilo. Nebylo tam nic, co by Aragorn nezvládl sám a domů pak také trefí. Pokud by s ev táboře nacházelo něco nebezpečného, zůstala bych tam a nešla za Aysu. Neposlala mě hned pryč, což jsem pokládala za dobré znamení, přesto jsem si dala s odpovědí načas a důkladně si svá slova promyslela, než jsem je vyslovila. Její zvyk chápat všechno v tom nejvíc negativním významu mojí pozornosti neunikl. "Jen ze zvědavosti, plánuješ odpovědět na nabídku Temné alfy?" Zeptala jsem se konverzačním tónem.

Území Ishimury (poblíž Kirigakurských hranic)
Ušklíbla jsem se. Čekala jsem, že se na něco takového zeptá, ale nepřekvapovalo mě to, i když jsem její zájem o mou osobu nechápala. "To není tvoje věc", odpověděla jsem bez rozmýšlení. Nepřipouštěla jsem si, že toho ví mnohem víc než já a měla bych si od ní nechat poradit. Šla jsem tedy mlčky dál. Tábor byl však ještě v nedohlednu, proto jsem se nakonec rozhodla odpovědět na její otázku: "Jo, mám to v plánu." A ne, nezajímá mě, co si o tom myslíš.

Hranice s Kirigakure
Ale ano, je. "Ne, to není, to máš pravdu." Chvíli to vypadalo, že nebude pokračovat, ale pak se přecejen rozhodla, že mi odpoví, což mě příjemně překvapilo. Možná že jsem byla ohledně svých odhadů příliš pesimistická? A ani nelhala. teď bych ji asi jako každý správný rodič z Ishimury měla začít přesvědčovat, jak je to špatný nápad a jak je ona špatné vlče, které se paktuje s vyhnanci. No, budu špatná matka ve víc ohledech. Aysu měla na to zvládnout zeissanský výcvik, který rozhodně nebude lehký. Možná nebyla největší a ani nejsilnější a pořád si zachovala něco ze své vlčecí pohublosti, ale svým odhodláním a tvrdohlavostí tohle všechno bohatě vynahrazovala. "To je dobře, byla by škoda zahodit takovou příležitost." Netrpěla jsem předsudky tak jako ostatní. Kdyby ano, nikdy bych nezavítala na Zeisské hranice a nikdy bych nepotkala Caelle. ta smečka mě pořád svým způsobem lákala. Kdybych byla na Aysuině místě, také bych po téhle příležitosti skočila. A nebo pokud bych byla mladší, neměla vlastní rodinu a nedala své nejlepší kamarádce slib, že do Zeiss nepůjdu, pokud to nebude životně důležité.

Seděla vedle té temné vlčice a stále nevěděla její plány. Bylo to divný. Stále nad tím musela přemýšlet. Proč ji vzala. Proč ostatním nechala zprávu, ale ji rovnou vzala? Brzy potom co se tímto přeslazeným územím ozvalo její temné vytí se objevil bílo-zeleno-modrý rohatý a dvouocasý vlk a mluvil rovnou na ni. Měl vůči ní určitý respekt, který šel vidět ve slovech. Kdo se vlastně schovával za touto maskou vlčice?

-->Tábor
Moje tlapy jemne narážali na zem počas toho, čo som pomaly šiel v pred k táboru. Jemne som strihol ušami, neboď som v okolí počul hlasy. Buď zvery alebo iných vlkov vďaka striebornej náušnici. Niečo som počul v diali, ale ináč.. bolo tu až podozrivé ticho. Také, čo vo mne vzbudzovalo nervozitu, čo všetko náhle stíchlo? Zver som nečul, cítil som napätie v kostiach. Toto všetko až mi do čumáku udrel pach, mne dosť známy pach. Ten, ktorý sa mi prieči.
Zovrel mi žalúdok a ja na sucho prehĺtol. Čo to.. to snáď.. Naiome.. vypleštím oči k siluete tábora. Čo tu robí ona.. tak to bolo to vitie, ktoré som nie až tak zretelne počul.. samozrejme, som ešte roztrasený a moje zmysli nefungujú na sto percent.. pomaly prejdem do behu. Zatnem zuby aby som potlačil túto nervozitu. V tábore som cítil Nai, Diega a nejaký mne neznámi pach.. no ani známka po prítomnosti Reela či Tenebris. Kde sú? Pomyslím si.
Až sa dostanem dosť blízko tábora, akoby podvedomo sa premiestnim k dvojici - Zeiiskej Alfy a Ishimurskej Gammy. Po tichom premiestnení ticho a ladne dopadnem na zeminu tábora asi pol metra od Diega a upriem svoj pohľad na Naiome. "Princezno Naiome.." prehovorím. Žiaľ, nemohol som si dovoliť riskovať, že by z tohto vznikol konflikt. Ad jedna, nebol som úplne fit ad dva, Zeiss... je proste Zeiss. Môj postoj však značil jasne to, že sa mi nepáči, že ju tu vidím a bol som schopný spraviť čokolvek, aby neohrozila bezpečnosť členov svorky. Čo máš v pláne, čo tu chceš... pomyslím si a upriem pohľad priamo na siluetu vlčice, ktorá sa nachádzala predo mnou.

Mimo území ---> území Ishimury (Les Niwatských srn)
Byla jsem opět na cestě. Tohle území mě zatím nijak nenadchlo, ale nebylo ani úplně špatné a já pomalu začínala uvažovat, že se chvíli zdržím. Sklopila jsem křídla a zatočila doleva, nad rozlehlý les. teplejší vzduch, který stoupal od stromů, mě vynesl výš a tak se mi naskytl výhled na další území. Copak to bylo tam v dálce za lesem? Krajina tam v jednom místě vypadala jinak, než okolí. lehce jsme poupravila kurz a zamířila tam. bude lepší přistát někde poblíž a jít to prozkoumat po zemi, ať už se tam nacházelo cokoliv. Měla jsem dokonce pocit, že se tam dole v hloubce nachází i něco živého, ale to se mi mohla jen zdát.

Věčné pláně ---> Hranice
měla bych být šťastná, že mám domov a smečku, kde znamenám víc, než v mé staré smečce. Měla bych být ráda, že má můj synek velkou a zdravou rodinu. měla bych být ráda, že existuje možnost, že můj otec žije, měla bych být ráda... jenže já nebyla. Prchala jsem pryč z Ishimury, pryč z území všech smeček, pryč od Hrobů mé nejlepší kamarádky a dcery, pryč od chabé naděje, že někdo z mé staré rodiny žije, pryč od všeho, co jsem dobře znala. Moje tlapky nabraly jižní směr, mířily do míst, kde, aniž bych to věděla, sídlila smečka Zeiss.