Příběh smečky Ishimura III.

Velether šel po boku Naiome. Uvědomoval si, že se blížili, už jen díky pachům, které byli čím dál silnější. Jen kývl tedy na Naiominu myšlenku. Něco mu říkalo, že zde již Naiome znají. Však on byl někdo, o kom ve Svitu nevěděli. Někdo zcela nový na scéně, od koho nevěděli, co můžou čekat. Když přicházel do tábora, jeho rohy mu vzplály krvavě rudým ohněm, stejně jako polštářky, díky čemuž jeho stopy za sebou zanechávaly trávu spálenou na popel. Když se ocitli v táboře, pohodil dlouhým ocasem nad hlavou a se zaduněním a menším otřesem s ním uhodil do země za sebou. Naiome již zavyla, netřeba na sebe upozorňovat více. Stáhl uši k hlavě a přimhouřil oči, čekajíc na zdejší Alfy.

//Jasně, v pohodě. Jen mě štve, že jsem se neozvala už během týdne a nic nepodnikla >_<

Jakoby vzduch doslova zhoustl, když jím vítr prohnal pachy vetřelců, vlků přicházejících ze Zeiss. Pro právě probouzející se Caelle to zjevně bylo jako šlehla přes čumák, neb jinak jsem si její okamžitou střemhlavou reakci nedovedl vysvětlit. Sotva se zvedla, už spěchala k táboru, v němž se pravděpodobně vlivem Zeisských vlků schylovalo k něčemu..zřejmě ne úplně dobrému. Ještě než ale zmizela v hustém lesním porostu, rychle mi poděkovala. Zároveň mě však překvapila svojí žádostí, aby jsem šel s ní. Šel bych pravděpodobně i kdyby mě nepožádala, nicméně mě to potěšilo. Jak se mi ztratila z očí, chvilku jsem ještě na travnatém plácku postával, až jsem se nakonec nepatrně pousmál a vyrazil po její stopě. V táboře kupodivu panoval menší rozruch, jaký bych čekal, když se v něm objevila samotná alfa Zeiss - Naiome. Hned jsem zaostřil na Caelle, která s ní debatovala. Prozatím jsem zůstal v ústraní a jen je sledoval. Teprve když se šedá vlčice dala opět do pohybu a zjevně se snažila jinou odvést do bezpečí, pokračoval jsem za nimi. "Kam bych ji měl přenést?" zareagoval jsem na Caelleinu myšlenku, když jsem se opět zhmotnil jen kousek od ní.

Nevedel som, čo si počať. Čo sa to deje? Všetko čo Spirit s Lucasom vybudovali sa rúcalo a za to všetko môžem ja. Začul som hlboké, mne neznáme vytie, ale bolo dosť hlasné. Čo sa pre vlkov deje? pomyslel som si. Kay si nejakým pre mňa neznámym spôsobom vytvoril krídla a letel do Tábora. Sakra, keby som aj mohol mať krídla, zazávidel som a trielil som smerom do Tábora. Keď tom ta dotrielil uvidel som delegáciu, zo svorky Zeiss. Mimovolne sa mi zježila srsť na chrbte, áno bol som slaboch, ale nie taký aby som si na nich nepamätal. Uvidel som asi oboje Alfy, Naiome, hneď som si spomenul na vlčku s ktorou som sa kedysi dávno bavil, prišla mi v pohode, ani som nevedel, že je Zeissáčka, to bolo tak strašne dávno, akoby sa to stalo niekomu inému, v inom živote inom svete. Snažil som sa zachovať chladnú tvár a zastal som vedla Kaya, ktorému zmizli krídla, a Diega. ,,Čo tu chcete?" opýtal som sa pokojne, ak sa chcú normálne baviť, nemám problém... A čo to vlastne chcú, čo si pamätám, Zeiss bolo vždy uzavreté entikum.

Pozrel som sa na Temnú hlavu a musel som vyvrátiť trochu hlavu do hora aby som videl. ,,Vyzvať na súboj?" prehltol som naprázdno a trochu sklopil uši. Kde je ten provokatér, Reel minulajška? ,,Nikto tu umierať nechce, Naiome." povedal som pevným hlasom, zozbieral som všetky sily čo sa vo mne našli. Vypočul som si jej slová a potom sa obrátil na Kaya? ,,Pôjdeme do toho spoločne?" opýtam sa ho. Nechcel som byť taký veľký zbabelec, akým som aj bol, zozbieral som odvahu.

Velether sledoval vlky, jak byli z jejich přítomnosti napjatí. Nervózní. Nejistí. Na tváři se mu vyloudil široký, zubatý úsměv, ve kterém s vyhrnutými pysky vystavoval na obdiv dlouhé tesáky. Jednalo se o Temný, zákeřný úsměv, který byl reakcí nad tím, jak se celá situace vyvíjela. Možná bych i během boje raději zemřel, než abych žil s tím, že jsem prohrál smečku, prolétlo mu hlavou a cítil ze strany Viperrani souhlas. Pobaveně povytáhl obočí, když viděl, jak byl druhý Alfa nervózní. A když se obrátil na jejich Betu, poslal své Temné družce pobavenou myšlenku. "On mu dává ještě na výběr!" Vždyť jestli to byl Beta, byla to jeho povinnost. Škoda jen, že zde nebyla druhá Alfa. Velether by si jí mileád prohlédl, jestli byla stejně od pohledu slabá, jako tento vlk. "Pospěšte, čas vyprchává," upozornil je s tichým zavrčením.

Načúvam slovám Naiome pritom mi začne v žalúdku robiť retete. Pokoj, Kayiku.. mehe.. Hlasito si povzdychnem, nemal som k tomu čo povedať. Bolo viac ako zrejmé, že jedného dňa prijdu a budú chcieť si zabrať môj domov. A to sme už vyriešili problém s Alfami.. kss. Pomyslím si, no keď spomenie, že má Reel právo si zvoliť jednu Betu, ktorá by zastúpila neprítomnú Alfu zamrazilo ma. Hej, v tábore je logicky jediná Beta.. už teraz ten post preklínam. Pomyslím si. Keď sa ma Reel opýta, že či do toho idem, mal som dilemu. Keby som odmietol, ukázal by som slabosť, ktorú oni by chceli vidieť a keby áno. S tým polo drakom som mal tú česť bojovať, skončilo to.. nom, utiekol som. S Naiome, neviem aké má schopnosti, no už od pohľadu.. Joj, dilema ako vyšitá. "Jo.." odseknem. Viem, skôr či neskôr budem mojím slovám ľutovať. 

Slepá vlčice zahalená do maskovacího pláště se rozhodla, že něco uloví s Minorem, ale pokaždý sebou cukla, když ji náušnice hraničáře dala najevo, že někdo překročil hranice a za poslední dobu to bylo docela často. Pokaždé měla chuť běžet na hranice a postarat o cizince, ale musela něco ulovit. Smečka to potřebovala a ji na smečce záleželo. Když však uslyšela zavytí, tak trhla sebou znovu. Poznala totiž toho vlka, byl to Dino. "Minore, omluv mne," kývla na vlka a rozběhla se za vytím. Pomocí magie "viděla" všechno a tak smutně zakňučela. Cítila mrtvé tělo svého příbuzného a chtěla svému dědovi pomoc, protože mu to dlužila. Pamatovala na to, když on jako jediný přišel na její zavytí, když přišla na to, že ji její milovaný partner opustil. Schovala se za keř a pomocí magie pozorovala svoji rodinu, ale její plášť jí kryl a její přítomnost byla utajena. Dokonce její myšlenky byly prázdné, protože ji ničilo zjištění, že nějaký člen rodiny zemřel a až se to dozví o své sestře Zhie, tak její další dny pro ni budou velmi těžké. Tiše zakňučela a když uslyšela zavytí, tak bez jediného zaváhání se rozběhla do tábora. Přišlo ji to tak správné, ikdyž ji mrzelo, že přichází bez kořisti, že dlouho pro smečku nic dobrého nevykonala. Když doběhla do tábora, tak zpomalila a postavila se po boku svého strýce Kay a synovce Diega. "Zdravím, rodinko," zašeptala a zaujala hrdý postoj. Nakrčila čumák, když ucítila pach Zeiss a moc dobře věděla, že tohle je špatné. "Kayi...nechci sledovat, jak bojuješ a já bych jen přihlížela," poslala svému strýčkovi myšlenku, ale z tváře ji všechny city už vyprchaly, její tvář zkameněla.

Pohlédla svými velkými kukadly na sestru Min, jak se na ni zašklebila, kývla a šla ven. Oplatila ji kývnutí a zeširoka se usmála, když ji tatínek řekl, že se děda vrátí. Vesele vyskočila a vypískla samou radostí. Rozťapkala se za tátou, sestřičkou a dědy, kterým darovala rozromilý úsměv. "Ahoj," promluvila vysokým pištivým hláskem a upřela svůj zrak na novou osůbku, Kaye. Nebála se ho, protože už od narození byla velmi naivní a nic ji nepoznamenalo, aby věřila v něčí zlo. Když uslyšela zavytí, tak se přikrčila, ale pak pohlédla na otce. "Slibuji, ťati," přísahala šeptem a kývla na svého rodiče. Ten i dědové byli rychle pryč, prostě fuč a byla tam se sourozenci sama. "Měj se," mrkla na sestru, protože tušila, že nemá cenu, ji zabraňovat v odchodu. A taky si myslela, že nic zlého nemůže na ségru tam někde čekat. Neznala zlo.