Příběh smečky Ishimura III.

Opět jsem přicházela k sobě. Když jsem se probudila, byl zpět pocit znovuzrození... Ano, již po druhé... Když jsem byla plně při smyslech, zděsila jsem se. Ležela jsem ve křoví, jehož větvičky mě bodaly do kůže. Byla jsem samá kost, hodila bych se teď jako pomůcka k učení stavbě vlčí kostry. Rozkručelo se mi v břiše. Kdo ví, jak dlouho jsem nejedla... Když jsem tenkrát vyšla z doupěte, nejspíš jsem si nic k jídlu nenašla, musela jsem omdlet a skutálet se sem do keřů.
Po nějaké době jsem vstala a dostala jsem se z křoví. Neměla jsem jen hlad, ale trápila mě i žízeň. Má cesta tedy byla jasná, musím tuhle hromadu kostí dostat k vodě. A pokud si dobře pamatuji, nedaleko je jezero - naštěstí NEDALEKO.

Jezero Kappa
Zpomalil jsem, protože jsem ucítil povědomý pach. Ano, blížil jsem se k jezeru, do míst, jež jsem znal z dětství, do míst, kde jsem měl matku, otce a sestru. Ah, setřička, žije ještě? Doufám, že ano. Tato představa mě plnila láskou k rodině. Zase bych je rád viděl. Počkat? Co to cítím? Sam? Zavětřil jsem a slabě zavyl. "Samantho, Sam." Musela být blízko.

Cesta pro mě nebyla vůbec lehká, byla jsem moc slabá... Ale nevzdávala jsem se! Už jsem byla blízko, když v tom jsem zaslechla vytí. Ten hlas mi byl povědomí. Bratr? Je to vůbec možné?! Feama si pamatuji jako malé vlče, bylo tedy pravděpodobné, že se mýlím.
V dálce jsem uviděla obrys vlka, kterému vytí nejspíše patřilo. Můj stav mi neumožňoval běžet a zjistit, co za vlka to je, hold si musí počkat. Ani jsem neodpověděla, síly jsem neměla na rozdávání, musí mi vystačit na cestu k jezeru, i když jsem od něj jen několik desítek metrů.

J.Kappa
Nechtěl jsem čekat, proto jsem se rozešel přímo po směru vůně mé sestry. A za pár okamžiků jsem spatřil siluetu štíhlé vlčice, byla tak hubená, jako loutka. Přišel jsem blíž a zastavil se před ní. "Sam, jsi to ty?" Byl jsem si téměř jistý, že ano, že jde skutečně o mou sestřičku Samanthu. Avšak její vzhled mne vyděsil. "Co se ti stalo? Můžu ti nějak pomoci?" Samozřejmě, že ji pomohu, je to přece má sestra.

Brloh
Pomaly sa mi zatvárali viečka, než na to som ju zacítil a po chvíli spozoroval jej siluetu, ako vošla dnu. "Uu, tu si. Myslel som si, že ťa niečo po ceste schlamstlo.." položil som si pred tlamu tlapu aby som to spravil, viacej dramatické. Samozrejme som žartoval. Pozorujem ako si spravila menšiu zastávku pri miske a na vodu a nakoniec skončila pri mne so zamotaným chvostom okolo môjho.
Usmial som sa na ňu, nemohol som vedieť že niekde vo svete bola tak krásna vĺčka, ako je ona. "Počuj, Saph.." prehovoril som, pritom som namieril svoj pohľad k vchodu do brloha. Žiaľ som videl, ostré skaliská ako mieria do nebies. "Premýšľal som, že by sme zmenili brloh, keď pozrieš von, vidíš iba ostré skaly, kedysi tu bolo jazero, ktoré každé ráno nieslo sem teplo.. vieš, odraz slnečných lúčov a tak.." zamumlem a nakoniec sa uchechtnem. "Len neviem či som ti to ešte vravel, hehe. Tak či onak, je to myšlienka.." položím si hlavu na jej tlapky. Keďže mi bola zaborená do srsti, nerobil to problém. "Premýšľam nad nejakým lesom." Tento krát som však premýšľal na hlas.


MITRIL - V Haskynem brúšku
So záujmom položila opäť jednu tlapu na tú jej zvláštnu stenu a zatlačila (kope xd). Čo sa to deje, kde to som, je tu teplo, ale aj tak. Vĺčka opäť zatlačila na stenu, ale napokon prestala.

Jezero Kappa

Ona Silueta vlka se začala přibližovat. Nezastavila jsem, v cestě jsem pokračovala. Za chvíli jsem rozeznávala vlkovi barvy, dlouhé chlupy na hlavě,... ,,Feame!" Jakmile se zastavil, dobelhala jsem se na dotek k němu a objala ho. Neviděli jsme se strašně dlouho, naposledy snad opravdu jako vlčata. Tolik mi chyběl! Po chvilce objímání jsem o pár kroků couvla, abych si ho pořádně prohlédla. Pak začal mluvit... ,,Rovnou řekni, že vypadám hrozně," zahubila jsem se. ,,Nejspíše jsem prospala většinu svého života...
A při spánku se nedá jíst ani pít, na to přišla řada teď." I přes svůj stav jsem neztrácela pozitivní náladu. ,,Pomoci? Jestli chceš mrhat čas s mumií, můžeš mě doprovodit blíže k jezeru, mám pořádnou žízeň." Šťouchla jsem do něj čenichem a opět rozpohybovala své tělo, jezero už nebylo daleko.

Brloh
Zasmála jsem se. "Mě a schlamstnout? Určitě bych ničemu nechutnala." Bylo roztomilé, jak celou věc dramatizoval. Ve skutečnosti tu nebylo moc tvorů, kteří by mohli opravdu schlamstnout vlka a navíc by jim na to stačila taková chvilka. "Ano?" Když na to upozornil, zahleděla jsem se ven. Tenhle výhled nebyl zas až tak špatný, i když měl pravdu, jezero by bylo lepší. Samotné, holé skály působily jaksi zlověstně a pochmurně, obzvlášť, když bylo zataženo a nesvítilo na ně slunce. "Nějaký les. Třeba les blíž táboru. Myslel jsi nějaký konkrétní? Třeba Neyew nebo Les Niwatských srn?" Myšlenka na stěhování se mi nebyla proti srsti. I když se mi tady líbilo, určitě byla i hezčí místa a ve výsledku mi nezáleželo na tom, kde budeme bydlet. budu tam šťastná, pokud tam bude šťastný Kay.

Doupě
zavrtěla jsem hlavou. "Ne. No... ne tak docela. Nechodím k Zeiss, ale víš, jakou mám magii. nemusím nikam chodit, abych věděla o všem, co se kde děje." Docela mi to dělalo starosti, ale Zeissané na druhou stranu nesměli bez povolení odcházet z území, takže i když je Sauron takhle blízko, pokud se Naiome nerozhodně vyhladit některou ze smeček, on a Aragorn se nejspíš nesetkají. "Nechoď do Zeiss, pokud nebudeš muset, ano? Slib mi to." Přitiskla jsem se k němu ještě těsněji. "Máš pravdu, že nemůže, ale spousta vlků tohle pravidlo za jejími zády porušuje." Bude lepší tohle téma už víc neřešit. Stočila jsme pohled ke svému břichu, ale než jsem odpověděla, jedno z vlčátek se zřejmě rozhodlo, že už je čas se ozvat. Cítila jsme jeho pohyb. Ušklíbla jsme se. "Jedno z nich mě teď koplo."

J.Kappa
Byla to ona! Moje milovaná sestřička. Jistě, moc jsme se neznali, ale přesto jsem ji miloval, protože byla mou rodinou. Opatrně a něžně jsem se o ní otřel a přitom jsem vrtěl přátelsky ocasem, který typicky chřestil, díky mému hadímu chřestítku na jeho konci. "Sestřičko.... chybíš mi, víš to? Ty, máma, táta a strýček Angel. Všichni mi moc chybíte." Prohlédl jsem si její tvář. "Ale ne, nevypadáš vůbec špatně... Jsi hezká. Jen... Jsi hubená sestřičko. Mile rád ti pomohu a něco spolu pojíme, co říkáš?" Navrhl jsem a pak jsem ji jistil, aby nespadla, tím, že jsem šel tesně vedle ní, bok po boku.

Brloh
Pozrel som sa na moju milovanú. ,,Sľubujem že do Zeiss nepôjdem. Ani keby ma tam malo sto párov volov dotiahnúť." povedal som Haske a Balrog zavrnel. A neopustím ju, nikdy, nikdy... pritúlil som sa k svojej partnerke a švihol chvostom. ,,Myslím, že onedlho sa budú ozývať viac a viac. Budú dožadovať sa poznania, ktoré je za stenou, tam kde sa vznášajú v temnote a čakajú na ten správny čas, vonku začína jar a ako mladé lístočky sa aj oni rozvinú v rozpuku mladosti a sily." hovoril som svojej milé slová o rozvinutí nového života ako rozvíjal v lone milujúcej matky. Želal som si aby mali harmonikcé detstvo bez tragédií,strachu, beznádeje a nešťastia. Pomyslel som si na skrvavenú hlavu svojho otca, na matkino zúfalstvo a žiaľ, keď ležala pri jeho bezvládnom tele. Boli to mnohé nepekné spomienky, ale otca som miloval. Keď je tu teraz Sauron tak musíme byť obozretný. Lebo ktovieako môže zasiahnuť do našich životov.

Jezero Kappa

,,To ty mi taky bratříčku... Strašně dlouho jsem nikoho neviděla, hodně jsem toho zaspala - doslova!"
Od Feama bylo moc milé, že mě jistil, jeden nikdy neví, kdy spadne. Ovšem komické by bylo, když bych přepadla na druhou stranu. ,,Jídlo zní taky moc fajn bratříčku!" Moc se mi líbilo oslovovat ho ,bratříčku', mít rodinu bylo celkově moc hezké... Nebezpečí přepadnutí mě už nemuselo nikterak trápit, byla jsem u cíle. Odpojila jsem se od bratrova bohu a došla k hladině jezera. Voda, která mi osvěžila hrdlo, byla dobrá. Kdo ví, jestli mi chutnala kvůli mé velké žízni nebo snad měla opravdu něčím lepší chuť. Na chvíli jsem zvedla hlavu, polkla a oblízla si kapky odkapávající z mé tlamy. Zavřela jsem oči a užívala si to, konečně jsem neměla sucho v hrdle. Po chvíli tohoto užívání jsem pokračovala v pití. Pro jistotu do zásoby, jeden nikdy neví, kdy a na jak dlouho zase usne. Musela jsem se svým myšlenkám ušklíbnout.
Když jsem už neměla vůbec žízeň, odstoupila jsem kousek od hladiny a lehla si do trávy hlavou natočenou k bratrovi. Usmála jsem se na něj a pak mu věnovala pohled říkajíc něco ve smyslu ,A co teď?'

J.Kappa
"Já také spal, ale asi ne tak dlouho. Odešel jsem z Ishimury společně s Aetasem a potkal jsem Sasoriho, jejich názor se mi líbil a tak jsem s nimi zůstal. Jenže oba odešli." Trochu jsem posmutněl. "Asi už se nevrátí, ale to je jedno. Umíš lovit? Ne, jsem nezdvořák, měl bych ti něco ulovit sám, že ano?" Starostlivě jsem sestřičku olízl na čele. Byla proti mě tak maličká a křehká.
Došli jsme až k okraji jezea a já pečlivě sledoval, aby se má setřička neutopila, kdyby náhodou. "Co by sis dala? Na co máš chuť?" Byl jsem rozhodnut splnit ji její přání. A líbilo se mi, když mi řákala bratříčku, znělo to tak božsky.

/Doupě - Cava Pequeňa/
Odkašlal jsem si a opět si lehl, zde na kraji doupěte, abych se zase mohl vrátit k odpočívání. Kdepak je asi Blix? Doufám, že něco nevyvádí... pomyslel jsem si, načež se mi dostala do hlavy odpověď patrona, který se už při rozdělávání ohně, již dávno rozplynul do mého podvědomí. Cítím jeho život. Není daleko. Je s dalšími vlky. odpověděl. Kudlanka náš domov neopouštěla, stejně jako naši dva vlčí hosté, ale i tak se mi dařilo v odpočinku pokračovat. Byl jsem spokojen a šťasten. Toto byl život pro mě. Svou spokojenost jsem dával najevo úsměvem, avšak až teď jsem se ohlédl na Richu. Pohledem jsem jí vyzýval, ať tam tak nestojí a ať si za mnou lehne také, přičemž jsem doufal, že je Blix stále v pohodě.

Tábor - hranice SSF - les omega
Kalan

Ako mi otec rozkazal co mám spravit tak som chcel ist. ale este dosť dlho som sa zdržal aby som si všimol co sa tu dialo. bolo to aj desive. Ale bolo už našase isť a tak som sa rýchlo rozbehol k hraniciam. Z toho co mi vtedy povedal otec a ako vtedy vizeral, muselo to bit dobre znicene, ale mne to nerobilo problem. Po polke cesti som spomalil, a už iba krokom som isiel k hraniciam. Nahle som ich zbadal, a bol som nadseni lebo som tam nikdy nebol, ale v kazdej inej smečke áno. prekrocil som hranice a pozrel som sa po uzemi. Nasial pachy, a snazil zistiť kde bude to miesto. A nakoniec sa vibral do lesa ktory mi bol povedomi.

Brloh
Zazubím sa pritom potlačim smiech. "Mne by si chutila, hehe.." nakoniec na ňu vypláznem jazyk a štuchnem ju čumákom. Keď súhlasila s mojím návrhom spokojne prikývnem hlavou a pozriem opäť von z brlohu. "Jednou, teraz je to len myšlienka. A heej, myslel som les tak všeobecne.." poškriabem sa labou za uchom a jemne privriem oči než pocítim zachvenie zeme. "Hm, zem sa otriasa a ide to z Kirigakure.." prehovorím zamyslene. Išla tam Hexy za Telom, snáď sú v poriadku.

LNS
Blix a Thea sa snažili niečo zhodiť zo stromu. Nadšene som sa k nim pridal. Podišiel som o kúsok ďalej a plnou parou sa rozbehol proti stromu. V poslednej chvíli som skočil na Blixa a odrazil sa nahor. Tú vec som o kúsok minul. Keď som dopadol na zem, nepríjemne ma zabolela pravá laba. Ale nemal som čas sústrediť sa na bolesť, pretože z tej veci začali vyletovať osy. Vydesilo ma to. Hmyz som zo srdca nenávidel. Bál som sa ho. Asi som tie osy poriadne vyprovokoval, pretože sa polovica úľa zamerala na mňa. Začali ma naháňať. ,,Pomóc!!" Zakričal som na nich vydesene.

/Les Niwatských Srn/
Sledoval jsem počínání Nuky, který jednal ihned poté, co Thea vyslovila žádost, čímž mi snad jakoby četla myšlenky. Jakmile se ode mě však vlk odrazil, nemotorně jsem zhučel na zem a probodl jej pohledem, to už ale utíkal. Uchechtl jsem se. ,,Snad se toho nebojíš..." ušklíbl jsem se a zblízka si prohlédl maličkatá zvířátka. ,,Ale šedivče, vždyť ony budou určitě neškodné..." uculil jsem se na utíkajícího vlka. Několik jich na mě sedlo a v tu chvíli jsem ucítil bodavou bolest. Poskočil jsem. ,,Ajaj, tak nebudou..." otočil jsem to a rozběhl se za Nukou. Cestou jsem ještě vrazil do They čumákem. ,,Chceš, jo? Myslím, že už víme všichni, co tam je..." oddechoval jsem a schoval se za nejbližší strom.

Stále si uchovávajíc hravou náladu, hleděl na výsledek své práce. Jak se zdálo, bránice zatěžovaná smíchem ji dosti bolela, což byl jeho cíl pro tenhle podlý útok. Nechtěl jí nijak ublížit, pouze jí chtěl trošku zvednout náladu. Ví, že takovéhle hrátky má ráda, tak jako on sám. Oba v sobě někde hluboko měly stále zakotvený úlomek vlčecí duše. ,,Pokud jsi vycvičená, abys mě zabila, tak dosti špatně, řekl bych." mrkl na svojí oběť, načež se začal přehrávaně smát. Jeho řezavý smích doslova pobízel malou vlčku k útoku. Celá situace připomínala scénu z akčních filmů. Zloduch, omámen domnělým vítěstvím, otáčí se zády k hrdinovy, který v tom okamžiku sbírá zbytky sil a pokouší se o poslední rozhodující útok. Aby tato jejich situace přesně odpovídala, otočil se k Louie zády, čímž se jí nabídl, aby něm provedla ten rozhodující útok, kdy zpravidla dobro, zlo porazí. Vysmívajíc se hrdinovi do očí, hleděl na jarní krajinu. Párkrát za tu dobu, co přehrával ďábelský smích, ohlédl se přes rameno, aby zjistil, zda je hrdina ochoten zasadit onu poslední ránu, ke které se jí tak neobezřetně nabízel. ,,Ano, protože já jsem zlý." pronesl vítězně, snažíc se napodobit zlověstný tón. Bohužel výsledek zněl poněkud směšně, proto na chvilku vypadl ze své role a smích pozvedl jeho koutky.