Příběh smečky Ishimura III.

/Doupě/
Pouze jsem opět párkrát souhlasně přikývl. ,,Mám je moc rád, přestože se ještě nějak více neprojevili," pravil jsem radostným avšak ne nějak extra rozjařeným hlasem. Byl jsem na ně zkrátka pyšný a mému životu už nic nechybělo. Milující partnerka, patron, několik zvířecích přátel, vlčata a smečka mi, alfám a několika dalším betám téměř leží u nohou... pomyslel jsem si nadšeně. Zašvihal jsem ocasem. Přišel jsem pomalým krokem k maličkým a čenichem šťouchl nejprve do staršího a aktivnějšího. ,,Toto je Dix. Dixi, toto je alfa naší smečky, Tenebris. Všecko ti jednou vysvětlím, neboj..." promluvil jsem a vlče olízl po hlavě. Poté jsem udělal krok k druhému. ,,A toto je Anzi," dodal jsem následně a olízl i druhé, spící vlčátko, avšak poněkud opatrněji.

Angelo Amadeo FKA
Tábor
Angelo sa zobudil na kraji Tábora, cez seba mal stále prehodený plášť. Rozospato otvoril oči. Sneh okolo neho sa topil a mačka Nix ležala neďaleko. Ako dlho som spal? pomyslel si. Zrazu si všimol nejaký drobný predmet ktorý sa zablyskol v tej zmesi roztápajúceho sa snehu a bahna. Podišiel bližšie a sklonil sa k tomu.Bola to náušnica. Nix ktorá teraz podišla k nemu vyzerala akoby po nej už-už chcela siahnuť a tak ju rýchlo prikryl labou. ,,Je moja," ticho zavrčal k mačke, ktorá nakoniec sklamane poslúchla a odišla o kus ďalej. Opatrne ju zdvihol. Nikdy nenosil nejaké doplnky, či už na labách, hlave alebo zvyšku tela. Skrátka si vždy myslel, že také veci iba zavadzajú. Nepotreboval na seba pútať pozornosť a ak už šlo o to, zvyčajne mu na to stačila srsť a oči. Napriek tomu však potriasol hlavou a nakoniec zľahka náušnicu pripol na ucho. Spokojne potriasol hlavou, takže mu teraz ofina hrivy padala do očí a poobzeral sa okolo seba. Potom si všimol otca a nejakú bielu vlčicu. Mierne sa zamračil. Tá vlčica síce páchla po Kirigakure, no rozoznal v nej aj pach pripomínajúci jeho starého otca ktorého stretol a aj jeho vlastného otca. Ďalší príbuzní? Koľko ich je? pomyslel si a odhodlaný vyriešiť túto záhadu, pobral sa k nim.

/Jezero Kappa -> Misty Meadow/
,,Pfch, jestli ti na tom nezáleží, tak na tebe peču... mám důležitější věci na práci..." odsekl jsem a jako snad ten nejvíce autistický podivín se odšoural od jezera pryč, jakoby se snad ani nechunmelilo, či nemrholilo. Pokračoval jsem pěkně lesem a dobelhal se na louku, kde jsem se snažil zachytit nějaký ze známých pachů.

Tábor
Usmála jsem se na Reela. "To nechám na tobě. Vlastně není důležité, koho poznám dřív, já totiž budu ráda, když je poznám všechny. Je to úžasné." Byla jsem ráda, že tady mám dva bratry. O Aoiovi jsem nevěděla vůbec nic. Myslela jsem si, že je nejspíš mrtvý. Naposledy jsem svého třetího sourozence viděla, když jsme byli vlčata a sotva se vybatolili z doupěte. Pak už jsem ho nikdy neviděla. Možná Aoie něco uneslo. Hm... možná. Takže mám alespoň Kurika a Reela. Mám zase dva bratry. Pak jsem si všimla, že se k nám rozešel nějaký mladý vlk.

Brloh
Očkami som prešla po brlohu, pritom som sa zhlboka nadýchla. Zistila som, že mi na hlave rastie tá vec viacej ako po celom tele (ofina). Zaujimavé. Takže, takto to je? Už som si myslela, že je to koniec. Nie.. Očkom sa pozriem na mamču, ktorá ležala a odpočívala. Prejdem k nej, pritom sa pri nej schúlim do kĺbka, no nezabudla som sa pozrieť na svojích súrodencov, malých vĺčkov rovnako starých ako ja. K tomu, tu bol aj tato. Bola som šťastná, že sme takto pri sebe, ale neviem prečo, stále som sa musela pozerať smerom, odkiaľ sem prichádzalo svetlo. Čo sa tam nachádza? Pomyslím si. Stále ma to lákalo. Takže, tak ako som si ľahla k mamine, som sa postavila a pomaly, síce nemotorne som sa docapkala k tej žiarivej veci. Ale, čo ma neprekvapilo? Tým svetlom bolo ešte väčšie miesto, ako to kde som bola teraz. Chcela som to preskúmať, no neviem či môžem.. smiem? "Ťa..ťa.. ehm. Tati?" písknem, jasne som mu tým dala najavo, že by som chcela ísť aj von.

Tenebris přikývla a usmála se. Když Dino domluvil, ujala se slova zase ona. "Jsem ráda, že má smečka taková krásná vlčátka, jistě pro ni budou přínosem." Řekla pochvalně. Pak zaslechla táhlé vlčecí vytí. "Ráda bych se ještě chvíli zdržela, Dino, ale potřebuji zjistit, co se tam venku děje." Začala. "Tak tedy, naviděnou a pěkný zbytek dne přeji." Dodala, obrátila se čelem vzad a vyšla z doupěte. Vydala se přímo za původcem toho srdceryvného vytí. Když ho zahlédla, zarazila se. Bylo to vlče a bylo celé od krve. "Ah, vlčátko, co se ti stalo?!" Vykřikla Tenebris a k vlčeti se rozběhla.

-> Von, za otcom
Nemusela som dlho čakať na otca. Zrejme okamžite pochopil, čo som po ňom chcela a zdá sa, že to zobral dobre. Počula som jeho radosť v hlase. Keď vojde do toho svetla, čuchnem k ňemu. Cítila som čerstvý vzduch a k tomu, plno zvláštnych a príjemných vôní. Opatrne som zodvihla svoju prednú labku a prešla som cez ten priechod až moje celé telo prečechral jarný vánok a ja s údivom a otvorenou tlamou mohla spozorovať ten nádherný, druhý svet okolo mňa.
Opäť spravím pár nemotorných krokov, ale cítila som, že pri každom kroku mi to ide lepšie, zastala som pri otcovi a pozrela na niečo veľké a zelené (strom), potom na niečo šedé vedľa toho (kameň). Moje tlapky boli položené na zelenej veci (tráva), ktorá mi voňala a bola pre ne príjemná. Všetko na mňa nabudzovalo zvláštny, ale príjemný pocit. "Je - to - pelné, ech.. pekné," opravím sa, no pritom som aj tak pochválila to okolie okolo mňa. "Čo to je?" nakoniec poviem, pritom jedno ucho nechám vystreté, druhé sklopím. Nakloním hlavou, čím podozrivo, rýchlo rastúca ofina mi padne k ľavému oku, ktoré však ešte úplne celé nezakryje - ale aj tak som nezabudla vrtieť chvostom, pritom mu venovať vrelí úsmev.

Brloh -> za tátou

Ani Argdem, který rostl jako z vody, tak nezaostával za sourozenci a ještě chvíli ťapkal po doupěti. Bylo vidět, že vlče celkem vyrostlo - rozhodně se stal chlupatějším a žíhané zbarvení bylo teď už víc vidět. I po psychické stránce se už začal vyvíjet. Zkoumal vše okolo a nic nevynechal. Občas zakopl o své vlastní tlapky. Ale nic mu nebránilo tomu, aby se vydal ven, ven za tátou. Možná, že chvíli váhal, ale pak se bez dalšího rozmýšlení vydal i za Mitril. Trochu mu dělalo problémy si zapamatovat všechna ta jména jeho sourozenců, ale na sto procent věděl, že zrovna tato zvídavá vlčka je Mitril. "Mitvil lychlá!" Zasmál se Argdem pobaveným tónem a krátce se rozběhl. Provlíkl se mezi otcem a jeho sestrou, do které neohrabaně strčil, zavrávoral, ale naštěstí nespadl.
A náhle se vše změnilo.
Vypadalo to, jako kdyby se svět pomátl. Všude bylo plno barev a nových věcí, ale tak jako tak byly pro Argdema nejzajímavější stromy a tráva, na které stál. Byla příjemná. Ani moc nestudila, jako půda v doupěti. Arg se zastavil a rozhlížel se kolem. Vše bylo tak velké. "Tapy je to tap veuké!" Olízl si pysky a kochal se krásou. Začal vnímat i pachy přírody, ale i nad nimi byly pachy členů rodiny silnějsí. "Co je touhle?" Vlče nadšeně zavrtělo svojí oháňkou svojí oháňkou a zvědavě ťapkalo k jednomu kameni.

/Doupě -> Před ním/
Pokývl jsem na Tenebris, když v tu chvíli jsem uslyšel pravděpodobně něco podobného, co zaslechla taky ona. Nebyl bych to já, abych se ze zvědavosti nepodíval trochu ven. S podobným zvukem jsem se nikdy dřív nesetkal, bylo to jako kňučení vlčete, jen intenzivnější a cítil jsem, že to nebude jen tak. Střihl jsem ušima a rozběhl se za alfou Tenebris, která již zdroj záhadného nářku odhalila. Prohlédl jsem si vlče. Božínku, to vypadá, jako by jeho tělo bylo tvořeno jen a jen z krve... o tom jsem již něco slyšel... není to... pomyslel jsem si a zůstal na chviličku stát. Draku... co když Tenebris zmanipuluje? napadlo mě, ale v tu chvíli už bylo pozdě. Taktéž jsem se podlomil tomu nářku a začal se nad vlčetem rozplývat.

Doupě ---> ven
Vlčata rostla tak rychle! Jejich pokusy mluvit byly roztomilé, už jim bylo dokonce i rozumět. Hlavně Mitril. Mitril a Argdem se ze všech tří projevovali asi nejvíc. Následovala jsme je ven před východ z doupěte a tam zastavila. Pokud půjde Aragorn provést vlčata po okolí, zůstanu v doupěti a budu hlídat Aysu a Corou, ale dokud byli jen kousek před doupětem, byla jsme ráda, že je můžu pozorovat. "To je kámen." Odpověděla jsme s úsměvem na Argieho otázku. Jaké to byly krásné časy, když jsme ještě byla malá a také poznávala svět. Sice ne s vlastními rodiči jako oni, ale na vlastní tlapku, to ovšem vůbec nevadilo.

Pred brlohom
Nemohla som sa obzrieť za svojím bráškom, ktorý rovnako ako ja, docupital von za otcom. "Alfem pomafý," vrátim mu vypláznutý jazyk, pritom strihnem ušami. "A blfý," na tvári vyčarujem zabatý, provokačný úsmev, pritom sa za ním začnem blížiť. Nuž, takto to pre nás bolo nie? Najprv sa zaujímame o jedno, potom o druhé. Pomaly prejdem k braškovy, pritom sa s pokusom postavím na zadne a prednými sa oprem o jeho bok. "Bléé," opäť na neho vyplazím jazyk, než začujem hlas maminky. Zdá sa, že mu vysvetlila tú šedú vec vedľa zelenej veľkej. Kameň? Nemá to pekný názov veru.. Žmurknem, pritom sa naďalej snažím zhodiť svojho brašku Argdema.

Doupě
Po delší době jsem se probudila. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se po okolí. Po pár vteřinách mi došlo, že něco není v pořádku. V rohu doupěte jsem spatřila svou mladší sestru, ale zbytek rodiny tu nebyl. Nechali nás tady? Už nás nechtějí? Ta představa mě vyděsila. Zapřela jsem se předními tlapkami a s námahou jsem se posadila. Poprvé. Svět se z tohoto nového úhlu zdál větší, ale zoufale prázdný. I když ke mě odněkud dolehly hlasy, nedokázala jsem přesně určit, jakým směrem se vydat, abych svou rodinu opět nalezla a navíc to s mou schopností chůze bylo přinejmenším bídné. Začínala jsem pomalu panikařit. Zoufale jsem si přála mít maminku zpátky. "M- Má...", pokusila jsem se zavolat svou matku, ale to slovo neznělo tak, jak jsem chtěla. Co když už se nevrátí? Smutně jsem sebou plácla na zem a zakryla si obličej tlapkami.

Přikyvoval na její slova a čekal na to, až se pomalu vyjádří. Nakonec si malou lištičku znovu prohlédla a souhlasila. "Tak. Půjdeme do Tábora. Cestou zkusíme něco malé Tani ulovit. Podle zoubků už by možná i mohla tuhou stravu. Jestli ne, najdeme Haske, nebo Richu. Ty měli nedávno vlčata. Možná by ještě měli trošku mlíka.." Uvažoval nahlas. Věděl, že jeho milovaná ho mít nebude, když nečekala ani vlčata, ani zrovna 'nekojila' a nebyla ani dalších pár dní po odrostlých vlčatech. "Je to nádherné  a útulné místečko. To ano. A teď dotaz. Měli by o tom tady vědět o tom, jako tvoji rodiče, nebo jako naše Alfy?" Pozvedl obočí a zasmál se nad dotazem, načemž jedním z jeho ocásků pohyboval blízko u Tani. Snažil si sní takhle hrát.

Před doupětem

Žíháč nadšeně skákal okolo tatínka a pak se vydal poznávat svět. Lépe řečeno - kámen. Došel k němu a zvědavě ho obcházel, jestli není třeba živý. Natáhl čumáček a kamene se dotkl. "Jé! To tudí! Ten kámen pftudí!" Vyplázl jazyk a začal tu hrozně zajímavou věc obcházet. Přítom si prozpěvoval: "Kámen, kámen, kámem," s neskrývaným nadšením. I v mluvení už se zlepšoval. Zaslechl od sestřičky nějaká slova a tak se otočil jejím směrem. "Já nebyl pomaly!" usmál se a podíval se nahoru nad sebe. Nebe bylo pro Arga také něco nového. A ono to bylo modré! Taková krásná barva. Jako oči sestřičky! "Tam je voda? A to nepadne? Dolu? A co po bílé?" Kladl zvědavě otázku za otázkou a čekal na odpovědi maminky nebo tatínka.
Bflý? Jako já? Zamyslel se, ale to už je k němu vesela sestřička hnala s cílem ho povalit. Pak si ale nejspíš uvědomil význam slova. Já nejjem bflbý, ty jfi bflbá, bléé," Taky vyplázl jazyk a nechal se povalit. Netrvalo ale dlouho a uvědomil si, že je mu zem nepříjemná. Levou přední packou plácl Mitril do obličeje a zadními jí kopl do bříška. Pak sebou cukl a už stál znovu na všech čtyřech. "Já velký!" Křikl směrem k ní a znovu se podíval na oblohu. "To bílé hejbe! Ulofíme!" Začal poskakovat když se díval na mraky a přitom sledoval Mitril, kdyby se náhodou rozhodla zaútočit znovu.

Pred brlohom
"Bol, bol, bol," zaštekám, keď sa bráška začne brániť slovami. Síce sa mi podarilo ho povaliť na zem, ale keď spomenul tú vec nad nami, začala som sa o to zaujímať. 
"Oo.." poviem udivene na oblohu než ma braška packou pleskne po čumáčku a brúšku. Tým sa samozrejme s podo mňa vyslobodil. 
"Nejfem blbá..  Hihi.." zazubím sa na neho, pritom si oblíznem tlamku. Na to sa však dialo niečo divné v mojom čumáčku. "A.. A. A. Hapšii," kýchnem. Ale však, z môjho čumáčka vyletelo niečo zvláštne, bolo to strieborné, ktoré dopadlo na trávu. 
"Čo to je?" vypleštím očká na tu striebornu vec. Hodila som očko po bráškovy, pritom som sa k nemu pritulila. "To fyletelo z môjho šumášku.." požalujem sa mu.