Příběh smečky Ishimura III.

Angelo Amadeo FKA
Tábor
Mladý vlk dobehol k dvojici vlkov (Reel a Cassidy). Ich rozhovor nezachytil, takže vlčica pre neho stále zostávala neznáma. ,,Zdravím, otec," pozdravil sa mu slušne. Mačka Nix pribehla k nim a podišla k Angelovi, no ešte predtým stihla vrhnúť trochu nahnevaný pohľad na krkavca ktorý teraz sedel na strome. ,,Nebol by pre teba trochu priveľký?" šepol smerom k mačke. Tá na neho vrhla trochu nepriateľský pohľad, posadila sa a začala sa čistiť.

SZD
Prikývol som na to čo Kay hovoril a usmial som sa. ,,Neviem, preteky? Ale neviem, je mi to viac menej jedno. A vlastne, ako sa máš ty?"Opýtam sa. A nechceš radšej nejaký súboj? Nie, vieš čo hovoril. Neviem, nepočúval som. Čo hovoril? Povzdychol som si. ,,No, tak to sme na tom rovnako s tým patrónom." Dodal som.

Před doupětem

"A néból" prohlásí Argdem vymlouvavým tónem a vyplázne na Mitril jazyk. Vrtí ocasem a směje se, než se zadívá na oblohu. Já jsem vlk? A můžu létat? Našpulil zamyšleně pysky a kecl si na zadek. "Modfá... Krásná! Já tam ci taky vylefet! Jak se tam dostanu?" Poskakuje dál otravně to žíhané vlče. Skáče, jako kdyby si chtělo kus té modré věci utrhnout. Přitom znovu nešikovně vrazí do sestřičky celou svou vahou a sám spadne na bok a překulí se na záda. "Já šahám na nebe!" Mává nadšeně tlapkama nad sebou, než se znovu postaví a dívá se na předmět, který vyletěl sestřičce z nosu. "Čo to je?" řekne se sestrou jednohlasně a jde tu věc neohroženě očichat. Když dospěje k závěru, že sestřička je divná, kecne si na zadek. "To je difná věc. Smrdí difně. A jsou na ní šušně." Prohlásí jako pravý doktor a ohrne pysky, když v tu se na blízkém stromě mihne jiný život. Rezavá veverka leze po kmenu a černýma očkama je sleduje. Argdem vypadá dost vyvedený z míry a úchýlí se do bezpečí, které mu maminka poskytuje. "Co - co je to na stlomě? Ono to je žifé!" Zakňučí.

SZD -> Jazero Omega
Vypočujem si ho pritom sa uškrniem. "Takže ti to je jedno?" na tvári nahodím úsmev, ktorý sa podobá úškrnom temných vlkov. "Poď za mnou," nakoniec prehovorím, pretože mi napadne brilantný nápad. Pomaly sa rozbehnem v pred. "Ako sa mám?" opýtam sa hneď na to. Utekal som tak, aby ma stíhal a zároveň sa mohli rozprávať. "Nuž, okrem toho, že som sa zatiahol do bezvýznamného boja s Ishimurským zradcom, super. Budem opäť otcom malých vĺčat," mrknem na neho, pritom som si neuvedomil ani to, že som dobehol do cieľa. 
Predomnou sa začalo rozpínať jazero Omega, ktoré žiaľ bolo znečistené, špinavé. K tomu, v tom žil ten rádobi krokodíl, ktorý si o sebe myslel, že je niečo. "Asi už predpokladaš o čo sa bude jednať," prehovorím, pritom na neho hodím ten svoj pohľad. Na tvári sa mi opäť vyčaruje zubatý úsmev, ktorý naznačoval niečo, čoho bude asi ľutovať. "Jarné upratovanie Nuko," prehovorím a posadím sa na breh jazera. "Čo povieš, nezaslúži si to jazero vyčistiť?" spýtam sa.

/Misty Meadow -> Neyew/
Rozhodl jsem se, že trapného potulování se územím už mám dost. Bylo načase najít Velkého Zeleného a zjistit, zda pro mě má nějakou zábavu. Ihned jsem se této činnosti ujal, jako mrknutím oka. Rozběhl jsem se po nejvýraznějším pachu vlka a čekal, kam mě dovede. Chodil jsem již trochu méně křívě, než dřív. To z toho důvodu, že neustálým pohybem jsem svou slabší levou půlku těla rehabilitoval, což se docela dařilo. Stále jsem však v ní měl nepříjemné svalové záškuby, tikalo mi i občas oko. Muselo to být dosti vtipné, ale já tomu pozornost nějak zvlášť nevěnoval, neuvědomoval jsem si to a pří běhu mi to nezavazelo. S úšklebkem jsem doběhl až do lesa, kde jsem zmerčil Dinův pach. Jeho pach však nebyl samostatný, bylo jich více. Doběhl jsem až k samotnému zdroji toho pachu. Přísahal bych, že je tu někde jejich doupě... pomyslel jsem si, ale nic neviděl. Místo toho jsem zahlédl zelenou srst s nějakou tmavou siluetou vedle. Měl jsem jasný cíl. ,,Zelený, zelený!" volal jsem na Dina z dálky. ,,Zelený..." promluvil jsem ještě jednou, jakmile jsem doběhl mezi ně. Mou pozornost upoutalo zvláštní vlče, které vypadalo, že je poseté bídou a celé od krve. Ani přítomnosti alfy jsem si nevšiml, neboť jsem tu vlčici neznal.

Pred brlohom
Bráška s rovnakým záujmom udivoval tej striebornej veci, ktorá mi vyletela z čumáčku. Po jeho vysvetlení som iba prikývla, nič lepšie by ani mňa nenapadlo. "Tak, tak.." prikývnem hlavou, než si povšimnem rovnako ako on tej veci na strome. "Dá sa to fesť?" spýtam sa, pritom si olíznem pysky. Možno to je nebezpečné, ale vyzerá to chutne.. Žmurknem, pritom sa rozbehnem ku kameni, ktorý bol vedľa stromu na ktorom bol ten tvor. Vyškriabem sa na kameň a posadím sa naň. "Achooj, som Mifril. Môžem ťa spapať?" opýtam sa toho tvora, ktorého si všimol bráška a zabehol k mamče. "Ty fa toho bojíš? Bláška sa bofí?" zasmejem sa, k tomu sa na neho zazubím. "Mamíí. Dá sa fesť.. zjesť?"

Brloh
Bol som pobavený z objavných  výprav v okolí brloha. Mitril čosi lesklé a kovové vyletelo z ňufáka. Podyšiel som k nej a pousmial som sa. ,,Vlčata je na čase aby som vám povedal čosi o mágii. Každý vlk má prístup k silám mágie, každá je jedinečná. Aj vy máte tú svoju mágiu." povedal som a z pošvy som vytasil Andúril. ,,A toto je moja mágia." po celej dlžke meča sa rozžiarili plamene. ,,horiaci meč, vy istotne objavujete svoju, že Mitril, ten kov bol istotne  prácou tvojej mágie." povedal som jej, meč prestal horieť a ja som ho zasunul do pošvy.

Před brlohom

Přeci by to nemohlo být jedlé! Nebo přeci jen? Zamračilo se vlče podezíravě a sledovalo svojí sestřičku. Když uslyšel zase narážku na jeho osobnost, s ocáskem nahoře vyšel z úkrytu s naštvaně našpulenou pusou. "Nebojím se!" Prskl a už kráčel ke stromu za ní. Když začal mluvit tatínek, zastavil se a otočil se. To, co říkal, bylo zajímavé. Když však vytasil meč, udělal zmatený krůček dozadu a pokusil se zaujmout bojovou pozici, ale spadl. "A co kdyf nemám magii?" Posmutněl a vstyl. Moc rád by měl něco úžasného, třeba možnost létat. S vypláznutým jazykem se přikrčil a začal se plížit k Mitril. "Koukej, já jsem had," zašeptal a vyplázl jazyk, jako kdyby chtěl zasyčet. Veverka stále držela na stromě jen pár vlčích délek nad Mitril. Ale Arg si věřil. Rozeběhl se dopředu, skoči a zaryl do stromu drápky, ale pak když se podíval dolů, zpanikařil. Ne jenom, že mu veverka utekla, ale pak ještě spadl dolů jako švestka. "Au," zaúpěl, ale uż zase stál na všech čtyřech.

Pred brlohom
Pozerala som na toho oranžového tvora na strome, než som začula môjho brášku rozprávať. Ale bolo to zvláštne, neotváral pri tom tlamku. "Ťi hovoríš a ani neotváraš tam tú vec," labkú ukážem na svoju tlamku, no potom sa zasmejem, keď zareaguje na môj posmech. Bola sranda, ako vyliezol z úkrytu menom mamka. "Tak to dokáž," zazubím sa na neho, než nás preruší otec. Zdá sa, že nám niečo chcel vysvetliť, asi tú striebornú vec, ktorá mi vyletela z nosu. "Ma.. mágia?" opýtam sa.
"Páni," vyvalím očká, keď tá jeho kovová vec začala sálať teplo a spatrila som na nej, niečo červené. "Aj ja chcem. Hm? Čo je to kov," kuknem na neho, než sa ozval opäť bráška, ktorý sa ku mne blížil. "Had? Pomóóc!" zaštekám, pritom sklopím uši. Tvárim sa ako malá herečka. No rozhodol sa šperhať po tom strome, v momente kedy spadol som sa zasmiala. "A obed utiekol.." povzdychnem si, zoskočím z kameňa a zájdem za ním. "Si v pohode, bráško?" opýtam sa.

U doupěte
"To se nedělá takhle mluvit o sourozencích." Napomenula jsme přísně Mitril a Argdema. otočila jsme se na Aysu, ale Aragorn mě předběhl a vynesl ji ven. Cora stále spala. Doupě nikdo nenajde, pokud budeme pryč a nemínili jsme chodit daleko, takže jsem považovala za bezpečné ji tam zatím nechat. Z myšlenek mě vyrušila Mitril, která právě udělala něco zvláštního. Zvědavě jsme si prohlédla tu malou šedou věc. Podle všeho se jednalo o kov. O docela obyčejné železo, řekla bych, ovšem v dost zvláštní podobě. Jako by ho někdo roztavila a nechal opět ztuhnout, ovšem aby to vyplivlo vlče? Určitě to byla magie. "Vlci neumí létat, Argdeme. Pokud tedy nemají křídla." Upozornila jsem. "A ten zrzavý tvoreček, to je veverka. Nemusíš se jí bát, neublíží ti, bojí se tě víc, než ty jí." Stíhat odpovídat na všechny jejich dotazy nebylo zrovna jednoduché. jak jen to zvládaly vlčice, co měly víc vlčat? Otočila jsme se opět k Mitril. "Ano, veverky se dají jíst, ale jsou dost rychlé, takže je musíš nejdřív chytit." Přesunula jsme pohled ke kameni. "Ovšem kameny normálně jedlé nejsou..." A tady jsem se zarazila. Kameny nejsou jedlé, ovšem ona právě vyplivla kus kovu. "Víš co? Zkus ho opatrně ochutnat a uvidíš sama. Ale moc ho nekousej, ať si nevylámeš zoubky." měla jsem takové tušení, že pro ni nebude nic divného jíst kameny. Možná i to patřilo k její magii. jen jsem doufala, že to Argie nezkusí taky, on takovou magii neměl a mohl by si vážně ublížit. jak snadno se ale vlčata prio něco nadchnula, tak snadno i ztratila zájem. "Určitě máš magii." Ujistila jsem svého syna a pak pobaveně pozorovala, jak předstírá, že je had.

Doupě
Představování našich vlčat jsem nechala plně na Dinovi a zatím si k sobě přitáhla Dixe a pustila se jazykem do jeho kožíšku. Ne že by byl špinavý, ovšem malé čištění mu nijak neuškodí. Trhla jsem sebou a prudce zvedla hlavu, když se i k mým očím doneslo srdceryvné vytí. Zůstala jsem ale v doupěti, Tenebris a Dino už se o to postarají, ať jde o cokoliv. Já se jen těsněji přitiskla ke svým vlčatům. Vám dvěma nikdo neublíží, drobečkové, to vám slibuju. Musel by nejdřív projít přese mne. Pomyslela jsem si. Nedovolím, aby se jim cokoliv stalo.

/Neyew/
Rozplýval jsem se nad vlčetem dostatečně dlouho, než mě přerušil hlas Greenixe. Jdi od toho vlčete! Notak, vypadni! opakoval stále dokola. Konečně jsem jej začal vnímat. Je to nebezpečný démon! povídal hlas v mé hlavě. Konečně jsem si uvědomil, co to dělám. Zatřepal jsem hlavou a těžce ji odvrátil od zakrváceného vlčete.. Je to Bloody pup, já to věděl... napadlo mě. Hlavu jsem opět sklopil. ,,Snažte se nevnímat jeho nářek, ano?" pravil jsem vlkům bez jakéhokoli předešlého vysvětlení a udělal pár skoků dále od toho nevinně vzhlížejího monstra. Najednou se mě zmocnil pocit viny. Ne, musím tomu vlčeti pomoct.. musím jej zachránit... o jeden skok jsem se vrátil a zase se do něj zakoukal. Do čenichu mě udeřil pach nějakého cizince na lesní části území. ,,Já... se vrátím..." špitl jsem směrem k vlkům a ihned se vydal co nejrychleji pryč od vlčete. ,,Snažte se nevšímat si ho! Nesmíte mu podlehnout!" štěkl jsem ještě k nim za běhu, načež jsem začal větřit, že se pach cizince přibližuje.

/Neyew/
Zaslechl jsem jeho myšlenky, načež jsem zaregistroval v dáli i jeho siluetu. Věděl jsem, že je našemu doupěti celou dobu blíž, než si myslíme. Několika skoky jsem se dostal k němu. ,,Stůj, už ani krok..." zazubil jsem se na něj tak, aby věděl, že to nemyslím nějak zvlášť vážně. ,,Pro tvé dobro," trochu jsem zvážnil a zastavil se asi metr od něho. ,,Jsem Dino, vítám tě na území Niwatu, konkrétně tam, kde sídlí smečka Ishimura, poznám, že nejsi zdejší..." pravil jsem lehce zamyšleně. ,,Co tě sem přivádí?" optal jsem se ihned, jakoby se tam vzadu, několik desítek metrů za mými zády nic nedělo. Snažil jsem se na to nemyslet a doufal jsem, že čím míň pozornosti bude Démon mít, tím bude slabší. Vrtěl jsem sice ocasem, ale mé uši byly nastražené. Jako vždy, i dnes jsem byl v pozoru.

Před brlohom

"Veverka neutíkej!" štěkne vlče a jazyk mu vlaje z pusy, když běží. Zachvíli se už pokouší rezavé stvoření polapit, ale je to marné. Ani jeho drápky ho neudrží na kmeně stromu a zachvíli z něho spadne jako švestka, přímo na záda. "Já chci ochutnat!"Prskne vzteky nad nepovedeným pokusem, ale hned zase nadšeně vrtí ocasem nad myšlenkou, že by mohl lètat. "Joo? A kdy mi ta křídla narostou? Já to ci zkusit!" Koulí očima a stále nadšeně poskakuje, div, že mu nedojdou síly. Když maminka začala povídat o kamenech, došel ke svému starému známému a blízko něj se usadil. "Fakt?! Já určitě umím taky papat kameny! Nebo je loztavím pohledem!" Vtipně skáče kolem kamínku, než si uvědomí, že jeho pohled asi kámen neroztaví - a tak se dá do papání. Jakmile to však vezme do pusy, kamínek vyprskne a tvář se mu zkřiví nechutí. "No fuj! Co je to hnědé? Bobky?" Věnuje kamínku zjoumavý pohled, ale pak se vydá za mámou. Dál věnuje jeden významný pohled její masce a plášti a pak si změří i plášť otce. "Co jsou ty věci, co máte na sobě? To je vaše magie? A jak poznám, že mám magiu?" Odmlčí se, aby nabral dech. "A co to máš na čumáku, mami?" Pokládá otázku za otázkou a zvědavě se dívá na mamčinu masku.

Pred brlohom
"Ale je to myslela zo srandy!" zamračím sa na maminku, pritom prudko mávnem chvostom. "A, nedá sa tou vecou, mágiou lietať aj keď nemáš krídla?" tázavo sa pozriem na maminu a oprem sa o kameň, vedľa ktorého som stála. "Ja? Ochutnať to šedé?" opýtam sa. Problém mi to nerobilo, hlavne som sa zasmiala nad braškom, ktorý skúšal ochutnávať kameň. Opatrne som si k tomu kameňu čuchla a nakoniec som ho chytila do tlamy. Začala som ho jazyčkom cumlať a zatvárila som sa prekvapivo šťastne.
"On je dobrý! Chutí mi!" šťastne vypísknem a začnem ho kúsať. Normálne, by si na tom vlk vyrazil zuby, ale ja som ho v pohode prežúvala aj keď obriažne, keďže bol tvrdší ako som čakala. Nakoniec som ho prehĺtla a spokojne strihla ušami. "Oň je naozaj dobrý! Ako si to vedela mami?" pozriem na ňu s úsmevom. "Skús si kýchnuť bráško, možno ti tak isto vyletí z nosu to šedé, kovové.." zazubím sa na Argdema.
"Ach, mám hlad!" zaštekám.

/Neyew/
Příchod Blixe ke skupince a jeho volání na mě jsem nějak nezaregistroval, toť k tomu z předchozích událostí. Nyní jsem byl téměř povinnen, ale spíše poslán, se věnovat tomuto cizinci a to jsem také dělal. To, že udělal dva kroky blíž ke mě jsem nějak nehrotil, oba jsme věděli, co má slova měla znamenat. Co mi ale řekl poté, to jsem se již rozhodl brát v potaz. ,,Tak do smečky bys chtěl, hm? Máš to ale štěstí, Minore. Jsem Beta Ishimury, mohu tě přijmout, ale nemám k tomu prozatím dostatek podkladů. Pověz mi, co bys mohl nabídnout, nebo čím bys mohl být smečce prospěšný..." zazubil jsem se na něj zvědavě. Byl jsem docela ukecaný, ale narozdíl od většiny vlků jsem na to byl hrdý. Tak se ukaž... pomyslel jsem si. Na událost s démonem bych možná málem zapomněl, kdybych ten jeho nářek stále neslyšel. Lehce jsem sklopil hlavu a zavrtěl s ní, jakobych se toho odporného zvuku chtěl zbavit. ,,A tomu nářku odolávej, jo? Pak ti to možná vysvětlím, až budeme v bezpečné vzdálenosti...." dodal jsem následně. Už mě z něj docela bolela hlava. Rozběhl jsem se směrem, odkud Minor přišel, doufajíc a taky očekávajíc, že půjde za mnou.