Akce & Příběh za Hranicemi

Stála jsem stále na tom jistém místě, s pevným postojem, vypnutou hrudí a pohledem směřujícím do dáli. Tábor byl brzo prázdný. Teď už bylo jen ticho, ten zdánlivý klid. I přes to, že na pohled to bylo stále to svobodné niwatské místo, z dáli už zněl rachot motorů a strojů, lidský pach a pach benzínu se dral do našich čenichů a ubičovával naše pachy k ústupu, dým se přikrádal skrze koruny stromů. Tohle bylo to místo, Niwat, pro jehož nalezení jsem se narodila, pojmenována s nadějí spokojeného života na tomto území vlčího ráje. Roky svého života jsem zasvětila cestě proto, abych Niwat našla, a další dlouhé roky životu v něm. A já to dokázala. Žila jsem ve smečce, posouvala se dál, prožila jsem tolik věcí, našla jsem partnera, spoustu přátel, založila rodinu, která již nebude moct spoznat Niwat takový, jakým byl. A teď jsme tohle všechno museli opustit. Jak ráda bych se ještě zastavila na tolika místech, prošla cestou přes Imaginovu vyhlídku, naposledy spočala v doupěti. Ale na to už bylo příliš pozdě. Naštěstí jsem měla po boku stále svou věrnou mýtickou bytůstku, Espirita, který veškerý obsah doupěte, a vůbec všechny mé věci, shromáždil do bezedné neviditelné brašny a donesl mi ji. V posledních chvílích jsem ještě vzpomínala a nechala plynout dál proud mých myšlenek, když v tom jsem zaslechla hlas volající mé jméno a krátký závan chladu kolem mého těla. Zorničky se mi roztáhly a já okamžitě zpozorněla. Nebyl to ledajaký hlas, tento hlas utkvěl v mé paměti navždy, poznala bych ho kdykoliv, i když už byl dávno mrtvý. Yllin... Srdce mi poskočilo. Cítila jsem její blízkost, právě teď a tady, její letmý dotek. Věděla jsem, že je tady, cítila jsem to snad reálněji, než kdy předtím. "Yllin..?" Špitla jsem a otočila se, pohlížejíc do její tváře, i když jsem jí neviděla. Do očí se mi v mžiku nahrnuly slzy, ale zároveň se na mé tváři objevil šťastný a nadšený úsměv. V mysli mi náhle proběhlo tolik věcí spjatých s touto sněhově bílou vlčicí, přátelství, které nikdy nezemřelo. V mém těle se rázem mísila spousta silných emocí a v mé hlavě pobíhalo nespočet myšlenek. Takže ty jsi tu byla celou tu dobu... Promluvila jsem k ní, aniž bych si vůbec uvědomovala, že to dokážu, a koutky mých úst se stočily do úsměvu. Celou tu dobu stojíc po našem boku, strážíc smečku a dohlížejíc na každého vlka. Mohli jsme cítit tvoji přítomnost, a ty jsi tu opravdu byla, celou tu dobu... V mých silách možná bylo zabíjet, ale nedokázala jsem udržet tolik slz a emocí. Vlastně jsem si to mohla dovolit, když tu teď nikdo nebyl. Jak ráda bych objala svoji kamarádku, kdybych mohla. Já mohla jen stát a cítit její přítomnost. Ale i tak to byl ten nejhřejivější pocit. Mohla jsem si vyčítat všechny ty dny, kdy jsem nezašla ke starému dubu a neposadila se do bílých sněženek vedle křišťálové sochy, i když jsem chtěla. Každou chvíli, kdy jsem mohla cítit její přítomnost a slyšet její hlas. Teď už na to bylo příliš pozdě. Mrzelo mě to, ale přitom jsem se tím tolik nezaobírala. Poslední pohled mých zlatých očí jsem věnovala svému domovu, teď již prázdnému Táboru smečky Kirigakure a Elloris, soše u starého dubu. Setřela jsem si mokré líce, nahodila klidnou tvář s nepatrným úsměvem a vypla hruď. "Teď už je čas jít.. " , vyřkla jsem do prázdna a z nabraných sil jsem vytvořila to největší vzdušné teleportační okno vůbec. V podobě velkého vzdušného proudu se prohnalo celým Táborem a ještě dál, a vzalo s sebou všechny zbývající vlky, kteří se drželi na tlapách, všechny opozdilce.

A já již mohla opustit toto místo navždy, se vší hrdostí a ctností, až nakonec po všem tady zbyl jen poryv větru... 

 Za Hranicemi 

Každý pohlcen teleportačním oknem se teď ocital za hranicemi při smečce Elloris, která se chystala na cestu. V hlavě mi zazněl opět ten známý hlas. Všechna jeho slova jsem brala na vědomí. Začala jsem však pociťovat silné nutkání být zase při své smečce, o to víc opět po boku svého partnera. Znenadání ke mě přiběhl Orfeon. S hlubokým nádechem jsem pokývla hlavou na znamení kladné odpovědi. Má klidná tvář prohlížela na něj a uvědomovala jej o tom, že není nic, co by bylo špatně. Stačil jen nový silný nádech a jít dál. "Je to těžké. Všechna ta tíha leží na mém srdci, ale teď, Orfe, musíme odvést naše vlky do bezpečí a najít pro ně nový domov" , pověděla jsem nakonec odhodlaně. Napřímila jsem se a vypla hruď, koutky úst stočila do nepatrného úsměvu, přesto s pevným a důstojným pohledem. Tak jsem byla připravena ochraňovat svou smečku na cestě a vést ji až k novému světlu na konci noci. "Měli bychom jít" , vyřkla jsem a pokyvnutím hlavy pobídla Orfeona k přesunutí se do čela skupiny našich vlků. "Drsné pláně.." , zamumlala jsem si pro sebe a připomněla si tak nás aktuální směr. Po pár krocích můj pohled však zahlédl onu září zelených očí a šedou srst, tlapy, které se prodíraly davem, možná jen proto, aby se mohly dostat ke mě. Mé oči se rozzářily a já věnovala Orfeonovi jediný pohled, který snad pochopil. Rozběhla jsem se za Riteruem a se vší radostí mu olízla obě líčka a otřela se láskyplně o jeho bok. "Rite... " , vydechla jsem spokojeným hlasem. Pak jsem položila krátce hlavu na jeho krk. "Už jsem tady, už jsem zase s tebou.. ", zašeptala jsem. Riteru si mohl povšimnout mého zvětšeného břicha, ostatně stejná tak jako všichni ostatní. Chvíli jsem jen vydechla a užila si spokojenost spjatou s přítomností opět po boku Riterua. Pak jsem zvedla hlavu. "Půjdeme...? " Pohlédla jsem na něj milým pohledem a pomalu se otáčela, chystajíc se dohnat ostatní.

Aura vyběhla z tábora. Původně plánovala něco ulovit, avšak uvědomovala si, že už jí nezbývá mnoho času a za několik desítek minut se celá smečka vydá pryč. Rozhodla se tedy naposledy se rozloučit s územím, na kterém strávila většinu svého života. Prvně se rozhodla vydat se ke Krvavému vodopádu. Bylo to jedno z "jejich" míst, kde se seznámila s Fantomasem a kde bylo počato její jediné vlče. Též to bylo její asi nejoblíbenější místo na tomto území. Chodívala tam vždy, když byla smutná, nebo když prostě chtěla být sama. Bylo tam nádherně. 

Auře cesta k nedalekému vodopádu trvala sotva pár minut. Slastně se vnořila do chladné vody a povzdechla si. Tohle je zřejmě naposledy v jejím životě, co se koupe v tomto jezírku. Věděla, že tam, kam je Alfa odvede, bude jistě taky mnoho krásných míst, byla si však jistá, že tomuto se nevyrovná žádné. Ponořila čenich do vody a napila se. Do vody kápla jediná slza. Pak Aura vylezla z jezírka, otřepala se a... o něco zakopla. Při blizsim prozkoumání zjistila, že je to brašna. Velmi lehká brašna. Nasadila si ji na záda, a brašna najednou zmizela, po chvíli se však zase objevila. Aura zjistila, že může korigovat, jestli je brašna hmotná, nebo ne. Tu si nechám... Může se hodit. Pomyslela si, brašnou odhmotnila a vzlétla. Rozhodla se se ještě trošku prolétnout po území. Její let trval jen nějakých 10, 20 minut, takže její dobře trénovaná křídla příliš nevyčerpal, avšak za tu dobu se stihla podívat snad na všechny místa na tomto území, které pro ni něco znamenaly. Pak se vrátila do tábora, kde už byli snad všichni seřazeni u Alfy. Jen toho malého - no, teď už dospělého - zmetka Caira nikde neviděla. Však on se někde objeví... A jestli ne - jeho chyba. Pokrčila rameny. Pak se naposledy vydala do doupěte. Rozhodla se vyzkoušet, kolik věcí se do brašny vejde. Jak do ní postupně pokládala všechno svoje vlastnictví - dvě misky, dýku, clony a nakonec i měkký mech, s úžasem zjišťovala, že brašna je snad bezedná. A věci, co si do ní uložila, vůbec nic nevážily! To Auru nadchlo. Opět si brašnu dala na záda a vyšla z doupěte, kterému věnovala poslední, smutný pohled. Pak už obrátila svou pozornost k Alfě. Ani si nevšimla, že se vedle ní objevil její orel.

Když se Alfa zvedla k odchodu, postavila se jen pár stop za ni, mezi další Kappy. Aweril jí seděl na zádech, výjimečně jí to nevadilo. A tak společně se zbytkem smečky dorazila až na nějaké pláně, kde se mezitím shromaždila - Aura znechuceně nakrčila čumák - Elloris. A taky Elitní.

Cairo mezitím se svými mazlíčky - otroky spokojeně lovil. Už společně ulovili dva kusy vysoké, hromadu ryb a pár myší. Lov byl až neobvykle dobrý. Cairo si ale začínal dělat starosti, jak to všechno donese do tábora. Pak ale zaznamenal přítomnost mnoha vlků jen kousek od něj. Nebylo pochyb o tom, že je to smečka. Cairo začal panikařit. Do toho ještě Diablo odletěl. 

Tenebris mezitím čekala na odpověď na svou otázku. Poté kývla a posadila se na kraj tábora. Když se o přibližně hodinu později začali vlci shromažďovat u Alfy, zařadila se taky a přitom myslela na Carol. To, že budou cestovat společně s Elloris, bylo dobré znamení, minimálně pro ni. Aspoň zase uvidí své staré přátele, navíc zase dostane zpět Carol. Věci si balit nepotřebovala, už od svého odchodu z Ishimury měla všechny v brašně na zádech. Když Alfa vyšla z tábora, zařadila se na kraj průvodu. Přeci jen, ještě se necítila úplně jako součást smečky, ačkoliv jí byla už bezmála tři čtvrtě roku. Někteří na ni stále pohlíželi jako na sviťáka.

Když procházeli lesy, zhmotnil se u ní stínový orel. Tenebris v něm poznala Cairova Diabla. Něco se jí snažil říkat, ona mu však nerozuměla. Až pak si všimla, že v průvodu není Cairo a řekla si, že se mu muselo něco stát, no a tak se vydala za orlem, ten by mohl vědět, kde je.

Když se orel za několik okamžiků vrátil k Cairovi, za ním letěla jedna z bývalých sviťaček. Ta, z které cítil jistou autoritu. Tenebris. Jak viděla hromadu kořisti, okamžitě mu nabídla, že kořist vezme do své brašny. S pomocí všech Cairových otroků jim to netrvalo déle než několik málo minut, pak oba bez problémů dohonili smečku, stejně tak Cairovo služebnictvo. Oba pak následovali Alfy k Drsným pláním.

V mysli se začala loučit s Niwatem, se svým domovem, ale také s těmi, kteří se zde neukázali. Svoje rodiče a sestry brala za mrtvé a nevěděla nic o svých synech. Jeden byl určitě mrtvý a druhý kdoví kde. Nelíbilo se jí, že pár vlčat si z odchodu nic nedělá a trochu jim záviděla, že nemůže být taky tak bezstarostná. Ona si však uvědomila ztráty, které způsobí tenhle odchod, ale zase ví, že takhle to bude pro její nebližší bezpečnější. Sice neznala lidi, protože se narodila krátce po té, co byli vyhnáni, ale dokázala si představit, jakou hrozbou pro ně jsou. Po jejím boku se dostal Lemi a slepá si na záda položila plášť, ve kterém bylo schovaných pár věcí z jejího bývalého doupěte ještě v Ishimuře u jezera Kappa. Věděla, že si pár míst navždy uloží do své paměti pomocí svého vidění díky vibracím. Nakonec se rozešla po boku ostatních pryč ze svého domova, tam, kde se narodila, tam, kde chtěla zemřít, ale nezemře.

Šla mlčky a když cítila první pachy zeisský, tak zvedla hlavu, aby snad ucítila pach svého bratra. Ten ji hodně nedávno zranil, byla na něj naštvaná, odhodlaná se k němu popřípadě chovat chladně, jako by ho vůbec neznala, ale pořád ho milovala sourozeneckou láskou a pořád ji na něm záleželo. A netrvalo dlouho a všimla si ho, ale ignorovala. Místo toho se rozešla za Dinem, který byl u několika vlků. "Ahoj dědo," pozdravila ho, ale pak se zatvářila zmateně. "Kde je Richu?" Zašeptala, když se k němu naklonila, aby to nikdo jiný neslyšel. Nechtěla přijít i oni, to by radši bojovala s kýmkoliv, tedy i s lidmi. Otočila hlavu na nějaké vlče a nahnula hlavu na stranu, protože ho neznala, ale věděla, kam patří. Do rodiny. "Další de Mal? Já jsem Hexy de Mal," představila se mu a pak se otočila i na dalšího. Jeho pach přeci znala, ale nebyla si tím jistá, protože ho nedokázala poznat magií, kterou teď používala jen vždycky na chvilku, aby zjistila situaci svým způsobem. A po pár dlouhých vteřinách ji to docvaklo, vždyť ho nepotkala, když uměla ovládat magii, to byla malá a čistě slepá. "Damiene? Jsi to ty?" Chtěla se ujistit, protože si myslela, že je mrtvý, protože řadu let ho neviděla a ani o něm neslyšela.

Hned, jak se Maysie vzpamatovala z dlouhého spánku, neušlo jí, že zase spala velmi dlouho. Jen chvíli po probuzení jí v hlavě zaznělo hlášení Draka Osudu a Maysie zbledla. Opustit Niwat? Opustit svůj domov? Zakňučela v duchu. Nechtělo se jí, nejraději by tu zůstala, přesto jí však bylo jasné, že tu zůstat nemůže. Bylo by to příliš nebezpečné. Tak fajn. Jenom si sbalím věci... a... něco sním. To, že ani jednu z věcí nestihne, si uvědomila hned v zápětí. Celá Elloris, vedena Orfeonem, už vyrážela z tábora. Maysie rychle slupla zbytek králíka, který objevila už zřejmě velmi dlouho zapomenutého na kraji tábora, a hned se cítila líp. Tedy... dokud její pohled nezavadil o strom uprostřed tábora. Mami... Zakňučela v duchu. Mami... Půjdeš s námi, že? Ani si neuvědomila, jak to Yllin oslovuje, vždy ji oslovovala jménem. Ale tak, Yllin ji přece vychovala, takže si Maysie mohla dovolit ji takto oslovit. Jen... to ještě nikdy neudělala. Až teď.

Maysie se dotkla květin, které celoročně rostly u Yllinina stromu a pak odvrátila pohled. Přitom si všimla Alfy Jessie, jak něco kouzlí ve vzduchu, vzápětí byla i se všemi zbývajícími vlky přenesena ke zbytku smečky, do Drsných plání. Teď už věděla, že je na všechno, co kdy na tomto území chtěla udělat, pozdě. Nemohla se vrátit ani pro svoje vybavení, ani se jít naposledy rozloučit se svými dětmi, z nichž čtyři byly mrtvé a Rue... tu už nějakou dobu neviděla. Stále ještě neztrácela naději, že její poslední dcera žije, avšak ve skrytu duše věděla, že už musí být mrtvá.

Ceron se mezitím tiše plížil po pláních. Před chvílí krutou smrtí umučením zabil dva králíky a velmi dobře se najedl. Jen si trochu dělal starosti o svou sestru, ale tak... Má svou smečku, tak bude stoprocentně s ní a on se může začít starat sám o sebe. To mu vyhovovalo, avšak... Stýskalo se mu. Alweena mu chyběla, byla to jediné, co měl.

Náhle se mu v hlavě ozval něčí hlas. Nejdříve ho chtěl ignorovat, ten hlas mu poroučel a to se mu nelíbilo, pak mu však došlo, že ten hlas musí být jeden z Draků a draci se musí poslouchat. Nespokojeně zavrčel pár nehezkých nadávek na existenci lidí a pak se klusem vydal na určené místo. Přitom se snažil si cestu co nejvíce užít, však se loučil s místem, kde se narodil a kde prožil celý svůj život. Samotného ho překvapilo, jak mu to tady bude chybět. Ta důvěrně známá krajina, loviště, řeky...

Když dorazil na drsné pláně, byla tam už hromada vlků. Odfrknul si. Zdá se, že Draci svolali opravdu celý Niwat. Pomyslel si a pak se rozhlédl. "Alwe? Jsi tu?" Nikde necítil její přítomnost a to ho znervóznilo.

Dawano zrovna odpočíval v doupěti, když zaslechl vytí svého Alfy. Znělo vzdáleně, no bodejť by ne, však měli Dawano s Grafity doupě na druhém konci území, než byl Jižní tábor, odkud se vytí ozývalo. Dawano vyskočil na nohy a rozběhl se směrem ke svému Alfovi. Přes celé území to byla dlouhá cesta, a protože spěchal, dorazil do tábora celý udýchaný, avšak dorazil a to právě ve chvíli, kdy smečka vyrážela z tábora pryč. Dawano s bolestí pomyslel na své vlčata, které byly Bůh ví kde. Snad o nich ví něco Graphy... Pomyslel si a pak už se věnoval jen smečce, protože si nestihl po dlouhém běhu ani odpočinout, a tak měl co dělat, aby s nimi dokázal udržet krok. Díky tomu se ale nemusel užírat myšlenkami na ztrátu domova a na to, co všechno tu nechává. Když konečně dorazili na místo, rozjasnily se mu oči, všiml si totiž několika příslušníků své rodiny. "Mami! Dědo!" Zvolal a ignorujíc vyčerpání se k nim nadšeně rozběhl. "Strašně dlouho jsem vás neviděl!" V tuto chvíli ho nezajímala dokonce ani přítomnost všech Zeissanů, kteří by ho jinak silně znervózňovali.

Rue Shawty probudilo Drakovo hlášení. Momentálně byla povahově ve fázi "Oermi," takže ji to nijak nevzrušovalo. S úsměvem na tváři vstala a napila se z blízké kaluže. Pak zjistila, že má hlad. No, nebylo čemu se divit, však dlouho spala. Byla vyčerpaná, kost a kůže, a jídlo nutně potřebovala. Začala tedy vetřit a po nějaké době našla pach kořisti. Byl to nějaký hlodavec zřejmě zraněný. Rus si olízla pysky. Pustila se po stopě a za chvíli narazila na už polomrtvého králíka, který se ani nepokusil utéct, když ho chytila za krk, aby mu zlomila vaz. Rue se na něj hladově vrhla a sežrala ho i s kostmi. Když dochroupala poslední kostičku, změnila se u ní náhle osobnost. Teď byla "Aeri". Okamžitě si uvědomila závažnost situace a kolik času už ztratila. Zvedla se na nohy a co nejrychleji - což moc nešlo, vzhledem k její špatně kondici - se vydala na určené místo. Naštěstí, sraz nezmeškala. Teď, když už tu byla, mezi ostatními vlky, mohla si dovolit se naposledy podívat po území. Kde se narodila, vyrůstala, zkrátka - kde prožila celý svůj život. 

Jak tak se rozhlížela, zahlédla v davu sviťáků hnědou srst, která ji připadala povědomá. Současně k ní zavál dobře známý pach. "...mami?" Zakňučela nejistě a vydala se k hnědé vlčici. Že začátku si nebyla jistá, je-li to doopravdy ona, když ji ale uviděla, už o tom nebylo pochyb.

Maysie se rozšířily oči údivem. "Shawty? Jsi to opravdu ty?" Zeptala se nejistě. Moc se jí nechtělo věřit, že by to byla opravdu její dcera, na druhou stranu, nebylo pochyb o tom, že tahle vlčice nemůže být nikdo jiný než její dcera.

Pak už starší vlčice nezaváhala a mladší objala.

Ceron mezitím hledal v davu Alweenu. Stále nikde nebyla, ale Ceron už mohl díky talismanu vnímat její přítomnost. A opravdu. Za několik okamžiků se mezi ostatními protlačila bílá vlčice a vrhla se k Ceronovi. "Alweeno!" Zvolal nadšeně.