Příběh smečky Elloris

Však spánek ji opustil celkem brzo, ani nezvládla postřehnout, kolik si z tohoto dne mohla vzít. Však večer bude na to více času, tentokrát však mohla využít ten zbytek na to, aby se plahočila táborem. Snad bez vážného cíle, i když teda, zvědavost by ji zavedla kamkoliv a kdekoliv. I do končin, kam by ani neuvážila o tom, aby vkročila dále. Rozlepila své víčka od sebe, přičemž poodhalila tmavé oči. Zbystřila při pohledu na více jak jedné tváře, nové a zatím cizí. Na obličeji ji však zřetelně spočíval ten stejný výraz nezaujatosti. Překulila se z boku na břicho a zkřivila tváři při krátkém zívnutí, než si oblízla čumák i s pyskem od suché krve, co ji teď zavadila při dotyku. Zvedla se ze země na tlapky, v srsti měla nalepeno nemálo listů a blátivých skvrn, co z chlupů stvořily všelijaké obrazce. Chvílemi se ošívala na místě, aby si zblízka prohlédla to, co se ji stalo, ale nakonec po chvíli to vzdala. Snad ani ta námaha Vallory za to nestála. Rozhodla se teda vykročit, přičemž kývla při každé příležitosti v blízkosti těch vlků na pozdrav, než ji teda už žádný nepřekážel v dohledu. Teda, krom vlčice Jack, která nečině stála v blízkosti tábora. Vallory se rozhodla přistoupit blíže. ,,Zdravím," promluvila a očima ji projela. ,,Kdo jsi?" Přišla otázka. Snad jenom i jméno stačilo ke známosti.

,,Vallory, těší mě," uráčila se představit. Ocas smetl listí za sebou při pouhém pohybu, hodilo lehkou zpátečku, nerada v takové blízkosti trávila příliš času. I když teď by si mohla začít zvykat, jelikož svým vrstevníkům by se hodila určitá důvěra. Ale to ještě by mohla trvat, nezvyk Vallory přivedl k nejistým záměrům a těch bylo několik, nestačily by se pro tento den ani vyjmenovat a jimi zanedbávat čas bylo k ničemu, tudíž jenom pohodila hlavou. Na tuto reakci se zavlnilo několik prstenců a protančilo na kožichu jednu krátkou otočku. ,,Pověz mi, Jack, kde najdu nejbližší vodní tok? Je mi jedno, jestli to je velká louže.., či vlastně jakákoliv," zase ta škodolibá upřímnost, u všech draků, té by se snad nikdy nezbavila ,,potřebuji jen smýt tu špínu." Byla by i hodná, kdyby Vallory tam rovnou zavedla. Jenže zase je tu otázka, jestli neměla již něco v plánu. I kdyby.., tak co by to mohlo být? Stejně se tu nic zajímavé nedělo, teda zatím..

Překvapilo ji, že se Jack nabídla sama. Ale tak, asi by se nedivila. Udělala by to samé, pokud by se bavila s nováčkem ve smečce. Přece jen docela se hodila výpomoc při každé možné příležitosti. Koutky pysku se zavěsily vzhůru při náznaku úsměvu, nerada to dělala, jelikož pokaždé to přišlo ostatním nepřirozené - myslím tento náznak pouhé odpovědi v laskavost. ,,Tak mě veď," prohlásila při ne moc velké zamyšlenosti nad tím, co by to mohlo mít za následek. Nepřišlo ji, že by vlčka při kroku odtud ji bodla kudlu do zad. Naučit se věřit, to bylo pro Vallory složité, ale úkol by splnila za každou cenu. Takže, stačilo jen hodit slepé oko a nechat se unést. Přešlápla z místa na místo a čekala, kam se teda rozhodnou jít, jestli vlevo či vpravo, přece jen ona tu nebyla od toho, aby zvládla určit kudy kam se rozejít.

“Naštěstí je klid, nových věcí je až až,” pousmála se, protože teď ten klid si oblíbila. Přeci jen už nebyla nejmladší a už vůbec ne zvědavá mladá vlčka, kterou bývala dřív. “Myslím, že ne, ale jsem ráda, že se nabízíš. Jde vidět, že si post Delty zasloužíš,” pověděla hrdě a vypla hruď, protože byla za takové ochotné členy velmi ráda. Když však viděla, jak jim projel proud, tak překvapeně zamrkala. Netušila, kdo by to mohl udělat. “Umh...jsi v pořádku?” Zeptala se a oči starostlivě přivřela. Na příchod Jess zareagovala jen pokývnutím a skloněním hlavy jako poklona a na pozdrav. “V době tvé nepřítomnosti jsem přijala na post Kappy fenu Vallory,” poslala ji myšlenku a věděla, že hned bude vědět, kdo je ten nový. Vždyť tu tolik nových psů nebylo, ne? Brzy se tábor začal plnit, tedy přišla jedna vlčka a jeden vlk s vlčaty. 

,,Ach, tak..," přikývla při dlouhé odpovědi. Vallory celkem překvapilo, že se ji podařilo Jack rozpitvat bez toho, aby se k něčemu umínila se snažit či jakkoliv hnout s tím, aby promluvila a to se na její oplátku celkem zalíbilo. Pohodila chvostem po zemi, přičemž se rozhlédla okolo sebe, již slyšela vodu docela dosti blízko, takže přece jen to nebylo ani nijak daleko odtud, naštěstí. Vracet se domů bude v klidu a hojnosti, žádný spěch zde zatím nebyl. Možná by si po cestě ulovila rybu, když už by jsme mluvili o řece. Při té myšlence si oblízla čumák snad v samé radosti. ,,Z daleka, přesněji Rusko, život mě obdařil tím, abych sloužila při botách člověka. Řeknu ti, byla to škoda času, příliš mnoho let na tom stejném místě, když je toho tolik okolo tebe. Však se stačilo jen vyhrabat ze skulin. Prostý nápad o tom býti nejlepší nezní teď již moc dobře jako životní cíl," povzdechla si a to už přistoupila blíže k vodě. Nejprve ponořila přední tlapky, avšak když zjistila, že voda je tak akorát k tomu, aby stihla smýt brajgl ze srsti, tak skočila do ni nedočkavě. V tu najednou se zjevila velká šmouha, všechna ta špína pěkně vlála za a okolo Vallory. Pootočila sa na místě za Jack. ,,I když jsem teda neměla deset sester, vždy jsem se mínila k tomu být hvězda k večeři jenom se svými třemi sourozenci. Hej, sice ta léta byla celkem fajn, ale nemyslím si, že by mě zrovna chtěli domů ještě jednou," uchechtla se. Přišlo ji vtipné, jak žárlili. Ale vzato si u matky naklonili dost velký potenciál. Když nebudou lovci, tak z nich budou hlídači. Jenže Vallory se to dříve zdálo k smíchu. Doufala, že jednou by skončili někde za lacinou cenu. Sakra, bylo to dost od ni hnusné, ale taková již zkrátka byla. Díky všemohoucím se již změnila, ztratila se z povrchu zemského a našla si novou cestu. Cestu, která ji obdařila nemálo jakým moudrem.

Napila se jedním lokem, rozevírajíc tlamu dokořán a ponoříc si ji pod vodu na nějakou chvíli. Cítila, jak se usadila voda skrze čelist, vymývajíc to, co se usadilo na povrchu zubů a jazyka. Krev, avšak nebyla její. Teda, jen díky tomu, že si zvládla najít kance, co již byl na pokraji smrti. Aspoň umřel tak, jak by si nejspíše přál. Nemluvila jazykem prasečím, takže si mohla jen domyslet dobrého konce. Zabití, již bez bolesti a nářku. Možná i tak by ráda skončila, i když spíše ne. Na stáří to Vallory přijde rozumnější, aspoň by uviděla kolik toho padlo dřív než ona a přitom by se mohla smát smrti do tváře s tím, že by si ji vzala jako poslední. Sakra, byla to myšlenka směšná, ale přála si to víc, jak nějaký bojechtivý adrenalin při posledních kousancích, krvácejíc na zemi v loužích a prosíc o svobodu. Zamračila se nad tím a zvedla hlavu vzhůru, již tak nějak čistá, avšak nasáklá vodou. ,,Jenom mluvím pravdu od srdce, nesmířím se s tím, že bych zvládla lhát slovo od slova. Už ne, teď mám v hlavě uspořádáno, kým chci být pro příští generace," namítla Vallory a postavila se tak, že i opona zad se ohlásila v křupnutí. Hele, zase tak stará nebyla! Jenom se teda příliš hrbila. ,,Prý mě Hilary přijala na lovce, žádná změna pro mě," zakroutila plecemi ,,ale ještě uvidím, co se mi vyrojí v hlavě, mám nemálo nápadů o tom, kde chci příště být." Na vrcholu? Na vrcholu. Sotva, ale i ta myšlenka povzbudila v rámci možností ji samotnou. ,,A co ty? Nezdá se mi, že by 'lovec' byla obzvláště tvoje specializace," pokývla ke zbroji, která ležela opodál.