Azrael&Anemon ~ Společně, teď a navždy? ~

Pomalým a opatrným krokem šel po boku své sestry. Jen drak ví co temní mají na svém území co by tyhle dvě zvědavé vlčata mohla připravit o život. "Každopádně je to buď a nebo. Buď na to nepřijdou, nebo přijdou." Odpověděl ji. Už chvíli cítil na sobě, že je někdo sleduje. Vzduch tu byl těžký a bylo tu divně. Opravdu je to tu tak zlé jak říkají dospělí? "Taky máš pocit, že nás někdo už pár minut sleduje?" Zeptal se a začal se nejistě rozhlížet, když kráčeli mezi kmeny stromů.

Na slunci jsem si nechávala vyhřívat svou modrošedou srst doplněné spousta jizvami. Když už nám bylo povoleno trávit čas na našem novém území čas, tak jsem ho tam trávila. Nedaleko jednoho lesa na mýtince. K mému čumáku se dostal pach vlčat. Však nedokázala jsem zařadit Kirigakure ani Fénixe. Proč z nich cítim obě smečky? Prolétlo mi myslí. Ležela jsem stále na místě. Lehce a tiše jsem zavyla a z kraje lesa ze stromu slétla sova pálená. "Sorinne, leť se na to podívat a dostaň je tady." Přikázala jsem a sova se zahoukaním odletěla zpátky do lesa. Netrvalo to moc dlouho a vlčata z výšky spatřil. Držel si od nich bezpečnou vzdálenost a tudíž když přistál na jednu z mnoha větví, nemohli si jej ještě všimnout. A tak je chvíli se svými kukadlami pozoroval.

Našlapovala tak tiše, jak jen to šlo. Packu před packu a ouška nastražená. Připadala si jako na nějaké misi. Koukla na brášku, jestli za ní pořád jde a když se utvrdila v tom, že ano, sebejistě se otočila dopředu. Kdo by jej jen mohl porazit! Nejsilnější potomci samotné alfy! Na celém Niwatu nejsou urozenější a silnější vlci, než jsou oni dva. Nebyla to pravda, ale Ane si vnucovala, že ano. Nepřiznala by to, ale trochu se bála. Ještě, když bratr poznamenal něco o tom, že je někdo sleduje. Už dlouho měla totiž podobný pocit. "No... eh trochu. Ale to určitě nic neznamená," usmála se nejistě na Aze a radši se obrátila, nechtěla aby viděl její obavy.

Když viděl, že Anemoniny kroky jsou čím dál opatrnější, začal pomalu i on. Vyrovnal se její rychlosti a kráčeli vedle sebe. Podíval se na ní a po jejích slovech v jejím výrazu spatřil obavy, dřív, než pohled stihla odvrátit. Chvíli to nekomentoval. Když šlápnul tlapou a křupla větev, celkem nepozorovaně sebou cukl, ale pokračoval dál vedle sestry. ''Jsme hrdí potomci rodu Virentem, tohle nic neznamená.'' Zamumlal si spíše pro sebe pro uklidnění a celkem to pomohlo, ale drak ví na jak dlouho, že jo.. ''Ane, co uděláme, když potkáme nějakého vlka z téhle smečky?'' Zeptal se a nastražil ouška, protože zaslechl blížící se mávání křídel.

Mazlíček Sorinn- Sova pálená
Sova pálená stále svými kukadlami pozorovala vlčí sourozence, kteří se ani trošku nijak nepodobali. Slétl zase na další větev, aby je neztratil z dohledu. Zahlédl nedaleko potkana a tak vyletěl ze stromu a tichostí polapil potkana, přímo před vlčaty. Pařáty jej přichytil k zemi. Když si všiml, že se už prozradil tak se na vlčata zpříma podíval. Několikrát zahoukal a přemýšlel jak je dostat blíž k Niře, aby splnil její rozkaz.

Při jeho proslovu o hrdých potomcích rodu Virentem, trochu pozvedla hlavičku a vypjala hruď. Dodalo jí to trochu odvahy. Švihla chundelatým ocáskem a prohlédla si okolí. Někdo kdo b přišel o čich, by si klidně mohl myslet, že se pořád nahází na tom samém jako před pár minutami. Les nijak nenaznačoval, že se zde procházejí krvelačná monstra lačnící po krvi. "Když někoho potkáme?" zamyslela se. "Jak moc to umíš se svou magií?" zeptala se nakonec a doufala, že Az na tom bude o ně něco líp než ona. Ne, že by s ní neuměla zacházet, ale vsehnoji trvalo strašně dlouho. Rychle stočila zrak k sobě a zamračila se. Nerada viděla něco umírat, i když to byl jen potkan. Ta sova se jí z nějakého důvodu nezdála.

Zarazil se v pohybu, když se před nimi objevila ta sova, která byla zřejmě na lovu, ale když si jich všimla až nepříjemně na ně koukala. ''Copak by byl čas vymýšlet nějakou píseň? Něco na obranu a boj opravdu nemám vymyšlené. K čemu by mi to taky doteď bylo..'' Odpověděl ji na dotaz ohledně magie. Vskutku to byla u jeho magie z přírodou jedna velká nevýhoda. Měl po otci úchvatný hlas, ale byl napojený na jeho magii tak, že musel pokaždé zpívat, aby magie sebe nejmíň reagovala. ''Pojď. Co by nám udělala přece sova..'' Pověděl po chvíli ticha a odhodlaně se dal opět do pohybu.

Sorenn sledoval vlčata a kdyby mohl tak se začne smát. Z dáli uslyšel vytí své paní, zřejmě mu to trvalo déle, než mělo. Proto vzlétl a vydal se za vytím modrošedé vlčice. Tam přední odvážně přistál.
Zavrčela jsem na něj, když přiletěl z prázdnou. ''Kde jsou?'' Vycenila jsem tesáky. On se na mě podíval jenom omluvně. Postavila jsem se a pokývnutím hlavou přikázala, aby přesedl na mé záda, co taky udělal. ''Vlk si tu vážně musí dělat všechno sám.'' Odfrkla jsem a dala se do kroku do lesa. Šla jsem pomalu.

Nad jeho slovy protočila očima. “Já vím Azraeli. Máme magii skoro stejnou,” podívala se na něj a povzdechla si. “Proto se tě ptám, jestli nenastal nějaký pokrok. Že bys třeba dokázal s rostlinami pohybovat bez zpívaní,” rozvedla svou úvahu a švihla ocáskem. Nedůvěřivě se na sovu zamračila a nakonec přikývla. “Jo, máš pravdu. Je to jen sova,” přesvědčovala sama sebe. Přiblížila se k bratrovi a zamračila se na les okolo. “Přinejhorším nás zachrání táta,” polkla a hrdině vypjala hruď. Je to přece jen les. Co by se jim asi tak mohlo stát.

''Tak co se ptáš.'' Povzdechl a kráčel dál. ''Nemyslím si, že někdy to dokážu bez zpěvu. Už jsem to zkoušel tolikrát.'' Odpověděl ji z dalším vzdechem. Sledoval jak sova vyletěla a odlétala směrem, kterým oba šli. Az začínal pociťovat, jako by kráčeli do nějaké pasti, nápad přejít hranice, začínal považovat za ten nejhorší. ''Jo. A hned potom nás zabije.'' Dodal. Vždyť porušili jak otcova slova, tak jeho zákon jako Alfy. Když před nimi stanula modro-šedá vlčice, tak se zastavil v chůzi a na sucho polkl.

Vstoupila jsem do lesa a znovu nasála ten šťíplavý pach svitu. Dala jsem se do pohybu a vítr hrál do mých karet. Můj pach byl odnášen někam za mě a jejich pach, ke mě po váncích vlál. Nešla jsem příliš dlouho a zastavila jsem se. Přede mnou stáli vskutku dvě vlčata. Uchechtla jsem se. ''Dětičky, taky je nebezpečné si hrát.'' Pověděla jsem přeslazeným hláskem a z mých zad vyletěl Sorenn na nejbližší větev a vlčata opět propalovat svým pohledem.

Nad jeho odpovědí jenom kývla hlavou. I ona to zkoušela. Možná by se jí to časem mohlo povést, ale kdo ví. Uchechtla se jeho poznámce. “Mamka by se nás zastala,” řekla a usmála se. Úsměv jí však zamrzl na tváři, když spatřila šedomodrou vlčici. V ledově modrých očích se jí blýskl strach. Kdo by se jí také divil, že? Stáhla ouška a poodstoupila za Aze, když vlčice promluvila. Neměla z ní vůbec dobrý pocit. “Ehm... no my... eh,” nemohla ze sebe nic vymáčknout a radši si kolem těla ovinula huňatý ocas. Dodávalo jí to pocit bezpečí, i když by Niře stačilo jedno kousnutí na její usmrcení.

Hleděl na vlčici a nejistě po jejich slovech přikývl. Všiml si té sovy, která se na ně před chvíli koukala. ''My se.. ztratili..'' Zalhal. Občas ho lhaní dostávalo z některých průšvihů, jenže v tomhle bylo slyšet zaváhání a tak to příliš přesvědčivě neznělo. Vlčice se divně usmívala a Azrael z ní neměl dobrý pocit. Cítil z ní zatuchlou krev a i její pohled celkem naháněl strach. Vždyť kterému vlčeti by zase nenahnalo strach, když vidí oči, které v noci tak svítí a ještě jsou rámované jizvami. Stejně jako zbytek jejího těla.. A proč měla ten okov?

Chladným pohledem jsem sledovala očima, jako kdybych jim koukala až do duše. Dost jsem tento pohled pochytila od Naiome. Vlčka byla beze slov. Vlček pro změnu zase zaváhal z odpovědí a další zaváhání bylo slyšet při jeho lživé odpovědi. Uculila jsem se a sklonila hlavu na jejich úroveň. ''Opravdu? Tak to mě mrzí vlčátka.'' Řekla jsem opět přeslazeným hlasem. Začínala jsem hrát své typické divadélko, hodné vlčice ve zlé smečce. ''Ta sova, mě k vám přivedla. Určitě by se vám hodila pomoc, hm?'' Pozvedla jsem obočí a opět zvedla hlavu. Tiše jsem se uchechtla a střihla ušima.

Anemon

Stáhla ouška úplně ke krku, ocásek natisknutý na těle. Přisunula se za Aze a doufala, že je z toho vytáhne. To on z nich byl ten, který dobře lhal a dostával je z těch průšvihů. Jenomže tentokrát to zbabral i on. Vlčice se sice chovala mile, ale Ane na ní stejně něco nesedělo. Ta sova, co jí seděla na rameni, či snad už pouze její přítomnost v ďábelské smečce. Když by bla tak hodná jak se dělala, proč by zůstávala na téhle straně hranic. Mnohem víc jí vadilo, když na ní něco hrál. Kdyby byla vlčice na rovinu zlá, asi by jí to vyhovovalo víc. Kdo ví, jestli za to mohl strach, ale tráva kolem Anemoniných nohou trochu zesílila.

Když si Az konečně uvědomil, že v tomhle nemůže váhat, protože je to může stát krk, vykročil jednou tlapou dopředu. Svým ocasem zakryl obličej Anemon, i když si to neuvědomil, zvlášť když se schovávala za ním. Sladké chování vlčice se mu opravdu nelíbilo a bylo na čase zmizet. ''Pamatuji si cestu, nepotřebujeme vaší pomoc.'' Zamračil se. Za to modrošedá vlčka se opět uchechtla. ''Opravdu? Mě se zdáte vyděšení a ztracení.'' Pověděla mu opět přeslazeně. ''Ano, opravdu a jestli vám to teď nebude vadit já a sestra zase odejdeme.'' Řekl odhodlaně a začal pomocí zadních tlap odstrkovat Anemon a tím ji naznačoval, aby se dala pomalu do pohybu. Nira se rozchechtala a vlčata byla díky její magii zaražena v jakémkoliv dalším pohybu. ''Škoda. Myslela jsem si, že hloupá vlčata ze svitu budou víc důvěřivější. Asi rodiče konečně začali i něco ty své haranty učit.'' Zasmála se. ''Tak. S kterým z vás si můžu pohrát první?'' Zavrněla a Az začal vrčet, když se vlčice blížila k Anemon, však Nira se pouze zasmála nad jeho štěněčím vrčeníčku.

/Jo a Nira je na úrovni magie, která ruší všechny magie do lvl 5., takže :'ddd
A chvíli se ani An ani Az nehnou, dokud se Nir soustředí na magii x'd

Se strachem v modrých očičkách sledovala jak se situace vyvíjí. Nebýt toho, že chtěla spolu s Azem odejít, by snad ani nezjistila, že je vlčice přimrazila na místě. Stuhle na ní civěla a zamračila se, když na ně začala mluvit. Nenechá přeci ublížit svému bratříčkovi! Zamračila se a taky vycenila zoubky. "Nesahej na nás. Taťka už pro nás určitě jde," řekla překvapivě pevným hlasem. A lhala. Lhát téhle vlčici jí zase takový problém nedělalo. Jejich otec pravděpodobně neměl tušení, kde to jsou. Jenomže to ta vlčice nevěděla. Snad. "Nebude rád, když nás tu uvidí s tebou?" řekla a zamračila se ještě víc. "Jak se tu nemůžeme hýbat," prskla a sledovala vlčici pronikavýma očima.

Nira se ještě víc příbližila k Anemon a Azrael dál vrčel. ''Vskutku, kuličko? Trošku zbabělé schovávat se za rodiče, který zde není, nemyslíš?'' Odpověděla ji a Azrael, chtě-nechtě nenápadně přikývl. Tak trošku měla Nira v tomto pravdu. ''Tenhle les znám víc, jak své drápy. Stejně jako zbytek území, děvče. Věděla bych, kdyby někdo překročil hranice. Teda.. Někdo další naivní. Jen naivní vlk vstoupí na území naší smečky.'' Dodala a položila tlapu mezi Anemoniny lopatky a srazila ji k zemi. Nezapomněla ji drápy lehce zarýt do kůže. ''Nech ji být!'' Štěkl Azrael a snažil se všemožně dostat z neviditelného sevření. ''Jo? A co mi provedeš, když nenechám?'' Zasmála se směrem k bílo-černému vlčkovi. ''Zabiju tě!'' Řekl odhodlaně, ale hlas se mu třásl. Vypadalo to, že z tohohle průšvihu se nedostanou hned a tak snadno.

Dál krčila na Niru čumáček a jemňoulince vrčela. " Mně zase připadá zbabělé dokazovat si sílu na malých vlčatech," zavrčela na ni. Těžko říct, kde se v ní ta odvaha vzala. Popravdě jí její řeči naháněly dost strach, protože to zatím vypadalo, že tu naposledy vydechnou. "Prostě nás nech jít," řekla a narazila čumáčkem do země, když jí Nira připlácla tlapou k zemi. Lehce vyjekla, když jí zarazila drápy do zad. Nebyla to zase taková bolest, protože to nebyly hluboké rány, přesto to malou Ane vyvedlo z míry, jelikož nikdy pořádnou bolest nezažila. "O co ti jde," zeptala se potichu a v očičkách se jí leskly slzy. Koukla po svém bráškovi a doufala, že se z toho dostane alespoň on.

Opět se otočila na Anemon, kterou držela pod sebou. ''Já si nedokazuji sílu.'' Uchechtla se. Na to mám Allweenu. Pomyslela si modrošedá vlčice a ušklíbla se při vzpomínce na bílou zjizvenou vlčici, které zničila plno možností. A ještě se objevuje v jejích nočních můrách. ''Co bych z toho měla, že vás nechám odejít?'' Pozvedla obočí. ''Dobrý pocit.'' Zamumlal Azrael pro sebe, ale vlčici to neuniklo. ''Dobrý pocit, bych měla i z toho, že bych si z vás udělala ozdobu do doupěte.'' Ušklíbla se. ''O co? O to, že jste porušili zákony obou smeček. A to na tom našem území neznalost neomlouvá. Není naše vina, že rodiče neumí své potomky varovat.'' Zavrčela ji do ouška a poté ji pustila a pomocí magie donutila postavit. Poté se začala soustředit na obě vlčata a vydala se jedním směrem a vlčata chtě-nechtě kráčeli za ní. ''Nikomu nic neřekneme, ale pusť nás.'' Zavrčel vlček odhodlaně a Nira se jen uchechtla. ''Ovšemže, nikomu nic neceknete.''