Azrael&Anemon ~ Společně, teď a navždy? ~

//Připomínám

Otec se nakonec rozpovídal, což vypadlo zprvu velmi dobře a nadějně, jenomže ani tón a ani to, co říkal malé Anemon na tváři úsměv rozhodně nevyčarovalo. Místo toho se zamračila a kolem tělíčka si ovinula chundelatý ocásek. "Technicky vzato jsme se stejně vychovali sami, vlastně máš štěstí, že máme dobrý vkus na přátele," poznamenala. Nemyslela tu větu nějak zle, ale říct jí prostě musela. Štvalo jí, že na ně rodiče kašlou a tak to prostě řekla. Její bratr mezitím začal zpívat, takže svou pozornost zaměřila k němu. Chvilku měla nutkání se k němu přidat, ale nakonec od toho upustila.

"To je dobře, aspoň vidím, že jste zodpovědné mladé duše," odpověděl jsem Azraelově sestře hlasem, který skrýval nejednu emoci, ale hlavně hrdost. Jakmile si začal syn prozpěvovat, zhluboka jsem se nadechl a přidal se k němu. Toto je něco, co jsem dělal nadevše rád, a to odjakživa. A taky mi to šlo! Jen obvykle jsem byl nerad, když to kdokoli slyšel. Dnes jsem se však rozhodl udělat výjímku vzhledem k situaci, která se neodmítá!