Akce & Příběh za Hranicemi

Cesta
Všimla som si, že Day začína byť trochu...smutný. Ale prečo? Povedala som niečo zlé? začala som si vyčítať a rozmýšľala som. Alebo možno preto, že ešte nepozná jeho mágiu! napadlo mi. ,,To je v pohode..veď na ňu prídeš, keď to budeš najmenej čakať. Navyše, môže sa možno dať odhadnúť z toho, čo máš rád. Napríklad moja sestra Alsafi mala rada dážď a mala dažďovú mágiu. A..ani ja ešte celkom nepoznám svoju mágiu. Iba viem, že je to niečo so svietiacim ľadom." snažila som sa ho rozveseliť. Počkať..prečo ho chcem vlastne rozveseliť!? Veď..mne nikdy moc nezáležalo na ostatných..aspon myslím. Teda, na väčšine. Na Akiovi a aj na mame mi záleží. Ale na ostatných.. premýšľala som. ,,A netuším.. Ešte to ani mne nikto nepodal. Ani mama to nevedela. Zrejme to vedia len Alfy."

Cesta
,,Svietiaci ľad? Vedela by si mi to ukázať?" povedal a na chvíľu dokonca zdvihol hlavu. Rád by videl niečiu mágiu. Tak trochu chcel vedieť, ako ju objaviť. Odhadnúť z toho, čo mám rád? Čo mám vlastne rád? Ako to môžem vedieť, keď ani neviem kým som? pomyslel si. No radšej to nahlas nepovedal. Electra bola prvá ktorá sa s ním bavila po veľmi dlhej dobe a nechcel, aby si myslela, že je zaostalý alebo hlúpy. Nechcel aby od neho odišla. Na jej odpoveď len kývol hlavou. Alfy sú vodcovia? opýtal sa sám seba v duchu, snažiac sa spomenúť si. Nebol si tým úplne istý. ,,Takže, ty tu máš rodinu?" ozval sa nakoniec, keď sa ticho predlžovalo až začalo byť trápne.

Ose, Haymitch, Draco, Jack
Cesta 
Ose potichu hluboku myšlenkách šel vedle své paní, že jsi skoro ani nevšimnul, že zašlo vychazet slunce. Cítil že se stalo něco zvláštního. Haymitch to cítil také, necítíl žádné spojení se svojema magiema. Ani s jednou. Sice ho to nejka neomezovalo, protože nespolehal na své magie. Dracovi bylo vsechno jedno, věděl že se něco stalo, ale nezajímal s o to. Jeho jediny zájem byl, aby hod nikdo nerušil. Jack pořád čekající na odpověď sve nové kamarádky Spirit začala pociťovat, že jeji smysly začali být omezené.

Cesta:
,, To už nezakecas mami! Teda Klee." Rychle se opravim a zazubim se. Skoro se mi zastavilo srdce, když jsem klouzal dolů. Naštěstí mě Klee chytla a hodila zpátky: ,, Díky." Řeknu Klee a oddychnu si. Pak se obrátím Ane: ,, Anemon! Skoro jsem zpadnul! " Zamrcim se na ní, ale dlouho se na ní nedokážu zlobit. Pohladim ji tlapkou po zádech: ,, No nevím, ale když jsi poblíž, tak mi jde o život." Řeknu a přitom se zasmeju. Neochotně jí pustim, když se chce vzdálit a jdu s ní po okraji, kde nám dělá záchranu Klee: ,, Ane? Přemýšlela si někdy, jaké to je mít křídla?" Obrátím se s otázkou na Ane, aby řeč nestála a podívám se na Kleeina křídla.

Cesta
Vrtěla jsem ocasem, že tu Toby byl. ''I já jsem ráda, že tu mám.'' Culila jsem se jako malé vlče. Když v tom najednou jsem sykla bolestí. Tak tiše, neslyšně. Rozbolela mě hlava. Ale proč? Co to bylo za hlas? Byla to jedna z mých klasických slyšin, které slýchám běžně a pravidelně? Ne. Tohle bylo něco jiného. Pohlédla jsem na toho kdo na mě promluvil. Byl to ten do kterého jsem před chvíli vrazila. Ten hlas, ta podoba.. Nebylo pochyb. Cítila jsem se jako, když bych se praštila do hlavy a teď se probudila z nějaké noční můry. ''A-iko.'' Dostala jsem ze sebe a hleděla jsem na něj jak na nějaký div. ''Jsi to opravdu ty? Bráško? Nezdá se mi to?'' Pohodila jsem hlavou ze strany na stranu. Viděla jsem nás jako malá vlčata, která si spolu hrála. Na to, jak jsem si myslela, že zemřel a přesto jsem ho pak po letech uviděla. A teď znovu. Je tady. Opravdu tu stojí přede mnou?
Lapila jsem po dechu, když mě objal a skoro mě umačkal, ale já se k němu také pořádně přitulila. ''Ani nevíš jak ráda tě vidím živého.'' Zamumlala jsem mu do srsti na hrudi.

cesta
Day sa ma spýtal, či by som mu vedela ukázať svoju mágiu a znervóznela som. Moja mágia..ako som to vlastne robila? Ešte som ju neskúšala odvtedy, ako som sa zobudila..čo keď mi teraz nebude fungovať? Totálne sa strapnim... kolovali mi v mysli myšlienky. Nemala som mu o mojej mágii vôbec hovoriť. začala som si vyčítať. Pozrela som sa nervózne na Daya. ,,No.." nadýchla som sa. ,,Jasné, že ti ju môžem ukázať" rýchlo som dodala a silene som sa usmiala. Electra, to musíš dat.. Nemôžeš sa takto strapniť pred prvým vlkom, ktorého si stretla. snažila som sa sama seba povzbudiť v mysli a zabralo to, trochu. Nadýchla som sa, zavrela som oči a snažila som sa vyprodukovať mágiu. Veľmi skn sa sústredila, zhlboka som dýchala, no stalo sa presne to, čoho som sa obávala. Respektíve nestalo sa nič. Electra, no tak! kričala som na seba v mysli. ,, Uhm, počkaj. " nervózne som povedala. Znovu som sa nadýchla, zavrela som oči, sústredila som sa až ma začala bolieť hlava a zase nič. Bola som sklamaná sama zo seba sklonil som hlavu. Nedokážem to. priznala son si v mysli a to ma položilo ešte viac. Môj krok bol rýchlejší. Totálne som to pokašlala.. do očí sa mi hrnuli slzy, ale pokúšala som sa to zadržať, no hlavu som mala tak sklonenu, že aj tak by to nikto nevidel. Ešte začnem plakať ako malé vĺča.. Schop sa! utrela som si s labou tvár, no mala som ju od blata, tak som si zablatila aj tvár.

Cesta
Připomínalo jí to cestu k Věčným lovcům. Bahno po té cestě bylo taky, Vlastě více jak půl cesty tvořilo bahno, pak tam byl dlouhý temný les a nakonec planiny s horami. Milovala krajinu Věčných lovců, hlavně díky tomu, že již od prvních skalních říms na ně koukali vlci s vřelými pohledy a vítali je. Hlavně ono celkově se jednalo o pohled na tu krajinu ze skal alfy. "Víš, někdy mi moje domovina chybí. Ono jde hlavně o to, že nevím jestli sem vůbec zapadnu." Povzdechla si a pak šla mlčky vedle něj. Vlčat si nevšímala, byla zvyklá na to, co se tady s nimi dělo a že nebyla vychovaná jako ta jejich. Bohužel občas musela hlídat i Chrise, bála se o něj. Cokoliv se mu tu mohlo stát.
RIALTA-
CESTA
Věřil tomu zrovna když ona ztrácela naději. "Nejspíše podobně jako já. Maminka byla celá černá, otec tuším... ach, už si ani nepamatuji jak otec vypadal, je mi z toho smutno." Sklopila hlavu a pomalu zpomalila. "Nevím proč se perou, asi spory neumí řešit jinak než tímhle. Tuhle generaci nechápu, je to prostě hrozně divné. Nelíbí se mi ani to, co se děje tady všude okolo. Jako by žádná smečka už nebyla, prostě se vše vypařilo a my jsme zase jen vetřelci." Povzdechla si smutně.

Destiny Aqua
Cesta
Ticho zavrčala, keď videla, ako sa zeisský vlk (Ragnarok) vrhol na akúsi fialovú vlčicu (Marsie), ku ktorej sa následne vrhol Orfeon- na ktorého sa v konečnom dôsledku vrhla Naiome. Vyzeralo to pomerne chaoticky, no nech tam šlo o čokoľvek, nepozdávalo sa jej to. Rozhodla sa však nezasiahnuť. Rovnako sledovala začínajúcu hádku medzi jej synom Akiom, zeleno-čiernym vlkom (Xyrliassom) a Asukou. Chystala sa pobrať sa za nimi, keď sa pri nej objavila Hilary. To bude musieť počkať, pomyslela si, vrhla smerom k Akiovi posledný trochu ustarostený pohľad a preniesla pozornosť na Hilary. ,,Zdravím, Hilary," pozdravila Betu. Veľmi ju nepoznala, vedela iba, že bola predtým v Kirigakure a že sa raz stretli, keď vtedy v ich tábore vyčíňal démon. Taktiež matne tušila, že je pravdepodobne liečiteľka rovnako ako ona. Premerala si ju so záujmom, no v očiach škvrnitej čosi chýbalo- zvyčajný pohľad ktorý dával najavo, že vidí až do myslí. Trochu jej to chýbalo, rada by aspoň tušila, prečo za ňou biela vlčica prišla. No možno len skrátka hľadala spoločnosť. Pohľad po pár sekundách preniesla späť na cestu pred nimi.
Dayilien Uchiha de Mal
Cesta
Sledoval, ako sa Electra neúspešne pokúša použiť svoju mágiu a ako potom mizne preč. To jeho nálade veľmi nepomohlo. Bolo mu to trochu ľúto, no zároveň nechápal, prečo sa jej to nepodarilo- veď mágia predsa musí fungovať, nie? Nebol si istý, čo má urobiť, no niečo mu takmer inštinktívne navrávalo, že by sa mal pobrať za ňou- veď to predsa bola jeho vina, nie? Keby ju o to nežiadal, nebola by smutná. To predsa dávalo zmysel. A bola jediná kto sa s ním bavil. A tak sa, napriek silnej chuti urobiť čokoľvek iné, rozbehol za ňou. ,,El!" zavolal. Radšej nechcel hovoriť nič iné, než sa k nej nepriblíži- predsa len, čo ak by ho počuli ostatní? Môže za to predsa on. Cítil vinu.

Cesta
Začal se smát. "Vskutku?" Povytáhl obočí a jeho oči opět nabírali odstín rudé. "Je snad tohle divadlo, jak ty říkáš, bezdůvodné?" Pozvedl hlas v dotazu, ale odpověď neočekával. Mezi tesáky se mu protlačilo tlumené zavrčení. Docházela mu už tak nízká trpělivost. Sám se divil, že ještě nemetal oheň, protože nevěděl, že ho už nemá. "A z jakéhopak myslíš? To by mě strašně moc zajímalo." Odsekl chladně a slova Asuky vnímal jen na půl ucha, ale slyšel ji. "Když konečně začne obtěžovat někoho jiného, rvačka být nemusí." Řekl směrem k ní. Srst se mu zježila a už cenil jenom zuby. Chtěl po něm vystartovat, chystal se ke skoku, když v tom...
DIEGO
Zamyšleně polodemon kráčel dál. Cítil, že z něj vyprchává magická síla, až ji nakonec přestal cítit úplně. Povzdechl nad tím a přemýšlel nad budoucností. Nyní Elloris i Zeiss vypadali jako jedna smečka. Kromě toho, že se stále někteří s tím neuměli smířit. On taky ne. Stále jeho srdce patřilo Ishimure, která už není. Možná by ji mohl zkusit obnovit, možná pod jiným názvem. Kdo ví, jaké možnosti nové území přinese. Chystal se přidat ke své rodině, když zaslechl vrčení dost blízko. Pohledem ho rychle vyhledal a zachytil nějaké slova. Chvíli je jen tak poslouchal a pozoroval. Když v tom se Akio chystal ke skoku pár skoky přišel k nim a vstoupil mezi Akia a Xyrliasse. "A to by stačilo, nemyslíte?" Řekl rázně. Věděl že on je jen Delta a že Akio je Gamma, ale také oba moc dobře věděli, že Diego je silnější a u Akia má náležitý respekt, když mu tehdy zachránil život. "Ale..." Chtěl se Akio začít bránit, ale Diego ho zpražil pohledem. "Akio, vždy jsi byl rozumným vlkem co chrání ty co miluje, ale už to stačilo." Přerušil ho Diego a Akio stáhl uši lehce dozadu. "Musíme spolupracovat všichni, abychom přežili. Musíme držet při sobě." Mávl oběma ocasy a pohlédl na Xyrliasse. "A ty nedráždi draka holou tlapou, věř mi. V průběhu téhle cesty buďte přátelé." Řekl k němu stejně karavým hlasem. Stále stal mezi nimi a byl ochotný zabránit další potyčce ve které by bylo opět někomu vážně ublíženo když v té první ani nezareagoval na pomoc. "Pod podmínkou, že Asuku už nechá na pokoji!" Zavrčel Akio. "Akio, řekl jsem dost!" Zavrčel i Diego a vypnul hruď. Jak nerad to dělával... Akio se stáhl, ale Xyrliasse dál vraždil pohledem, očividně se mu neplánoval omluvit.

Cesta: 
Samozřejmě, že mě ta duhová vlčice ignorovala a namísto ní mě okřikl nějaký její druhý ocas: ,, Až dospěji, už nikdy mě nikdo ignorovat nebude. Ty budeš první, kdo to pozná." Po myslím si zlomyslně a odfrknu si: ,, K ignorantům se jinak chovat nebudu!" Odseknu druhému vlkovi, který mě předtím okřikl. Bylo mi jedno, jestli budu potrestán nebo akorát pokárán. Za svým názorem jsem si stál a nehodlal ho měnit. 

// Dodatek ke Chrisovi a Oris

,, Jo? Dej tři situace, kdy si mi zachránila hýždě!" Řeknu a pokračuji v naší přátelské hádce. Pak jsem naklonil hlavu na stranu: ,, Ty se bojíš výšek? " Zeptám se jí, abych se ujistil, že to myslela na sebe: ,, Já se nebojím ničeho a proto tě budu ochraňovat! " Řeknu s hrdě zvednutou hlavou a zubatým úsměvem. Pravdou bylo, že jsem se i já něčeho bál a to, že zůstanu úplně sám. Že mě přátelé opustí, rodina vykopne a já se stanu vyvrchelem. Ale i přesto jsem se tvářil nebojácně a byl jsem kdykoliv připraven skočit do nebezpečí čumákem napřed: ,, Proč se o mě Ane tak moc stará?" Najednou mi vyskočila myšlenka v hlavě a já se nad ní začal zamýšlet: ,, Jsme přátelé a to přátelé dělají, nebo ne? Je ještě něco víc než přátelství? Jestli jo, co to je? Kdby to bylo něco víc, chovala by se stejně, nebo úplně jinak?" Měl jsem stále víc otázek, na které jsem nedokázal odpovědět a zeptat se na ně bylo najednou těžké. Ale nevěděl jsem proč, vždyť to není něco, za co by se shazovalo ze skály... nebo snad jo? Byl jsem tolik zabořen do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml vycházejícího slunce. Všiml jsem si ho tehdy, když mě začalo částečně oslňovat a já musel sklonit hlavu, abych viděl na cestu.



Cesta:
Také jsem se narovnal, ale výškový rozdíl byl znatelný: ,, Tohle se mi nelíbí! " Po myslím si ( On ) a trochu se zamračím. Už jen svou výškou mi podkopávala mou dominanci. Nepatrně jsem se rozhlédl a uviděl vedle sebe vyvýšený kus skály, který se táhnul dopředu. Vyškrábal jsem se nahoru, přičemž mi jednou podjela špatná tlapa a já skoro spadnul zpátky: ,, Co to děláš?" Zeptám se ho, protože nerozumím, čeho chce tím docílit: ,, Nebudu menší jak samice!" Zavrčí a já protočím očima: ,, Egojisto." Řeknu v mysli, ale on na to nereáguje a vítězně se ušklíbne na Sauru, protože tou vyvýšeninou dorovnal jejich výškový rozdíl: ,, Gratuluji, právě si ukázal, jaký domýšlivý id*ot si." Řeknu sarkasticky a cítím, jak se mu čele vyběhla žilka: ,, Ještě jednu takovou poznámku a budou tě se škrabovat dole z kamení!" Okřikne mě svým chraplavým hlasem a nic si nedělá z toho, že okolo jsou jiní vlci, kteří musí nás mít za schizofreniky. Už se nadechuju, že bych ještě něco řekl, ale radši onu poznámku spolknu, protože vím, že Ďáblovi bude u hýždí, když mě hodí ze skýly. Naopak se tím bude ještě bavit. Po naší debatě šel klidně po vyvýšenině vedle Saury a ušklíbl se na ní: ,, Pak by ti bylo líto, že ti skapala jediná hračka, která za tebou dobrovolně chodila." Řekne jí na její úvahu: ,, Tohle není dobrovolné." Poznamenám, ale On mě ignoruje: ,, Myslíš? Schválně jestli víš, kolika způsoby se dá dostat z vlka omluva." Pokračuje s tématem trochu jiným směrem a sadisticky se usmívá: ,, Třeba ho hezky požádat?" Řeknu nevinně, ale On se akorát zasměje svým typickým skřípavým smíchem: ,, Najivo." Řekne polohlasně a je na něm vidět, že ho to náramně pobavilo: ,, Když se povede zakousnout do správného místa, ani křídla tě nezachrání." Řekne a je na něm vidět, že zkušenost jistě má. Sice přes jiné vlky, ale i tak.

//Kašlu na tě May

Začala jsem zpomalovat. Dawano si mě vůbec nevšímal, byl prostě jen s Hexy. Hm... Nechám ho být, to přeci není poprvé, pomyslím si a zapouslouchám do myšlenek, spíše ale hlasů vlků, abych zjistila, jestli tu není někdo známý. Nechtěla jsem jít sama. Jenže ono nic. Co se to děje? myšlenky byly slabší. Cím dál bylo území Niwatu, tím víc energie jsem musela vynaložit, abych aspoň trochu slyšela myšlenky. Nakonec jsem to vzdala a abych trochu načerpala energie, vydala jsem se úplně dozadu za vlky, kde jsem mohla jít pomalu. Ale co se nestalo... "D-Dayiliene?!" řekla jsem zaskočeně. Můj syn bude žít. Dokonalý pocit. Přišla jsem rychle k němu a objala ho. "Synku..." povzdechla jsem si. Byla tu i jiná vlčice, ale pro mě byl významnější on. Měla jsem neuvěřitelnou radost.

Ose Arashi FK 
Cesta
Osemu netrvalo dlouho zjistit, proč magie nefunguje. Odešli z území a magie se vazala na území. Bylo to logicke. Už si nemusel dává pozor, aby se vlkům nekoukal do očí. Ikdyž mi víme, že se stejně koukat nebude. To je prostě Ose. Už několik týdnů nepromluvil, bolelo ho mluit a taky jeho hlásek bylo skoro nemožná slyšet. Jemu to nevadilo, nepotřeboval kumunikovat, hlavně, že mohl přemýšlet.