Re: Příběh smečky Kirigakure I.

Sun Dec 25, 2016 2:21 pm

Rieka Jasu
Opatrne z diaľky pozorovala neznámeho vlka a samicu, keď však spomenuli alfy zbystrila pozornosť a urobila zopár krokov smerom k nim. ,,Prepáčte ale ja... taktiež hľadám alfy a... zdravím." povedala pomerne ticho a až po chvíli dodala pozdrav keďže netušila čím presne by mala svoju vetu zakončiť. V obrovských u nej nezvyčajných rozpakoch rýchlo uprela pohľad na sneh pod svojimi labami. Skvelé, ja skvelá hlupaňa musím vždy všetko pokaziť. Hlúpa Destiny, hlúpa! Najradšej by som si išla teraz niekam otrepať hlavu o strom.

Sun Dec 25, 2016 2:55 pm

Tábor

Probudila jsem se uprostřed táboru. Nikoho známého jsem neviděla. Můj syn tu nebyl ani Shadowa jsem dlouho neviděla. Snad je ještě naižu, ale kdyby nebyl věděla bych o tom. Protáhla jsem se a pozorovala tábor. Bylo to zvláštní jak se vše změnilo a mění. Hm.. Zajímalo by mě kde je Eldu. Dlouho jsem ji neviděla. Zvedla jsem se a začla procházet tábor.

Sun Dec 25, 2016 2:57 pm

//Orange, příště zbytečně nespamuj a piš to do kecačky, 'kay?

Řeka Jasu

Orange prozatím mlčela, takže jsem se rozhodl, že svou pozornost budu alespoň chvíli věnovat té cizí a velice mladé vlčce. ,,Klidně můžeš jít s námi," navrhl jsem jí a mile se na ní usmíval. Také jsem z ní cítil značnou nervozitu, stejně, jako předtím z Orange. ,,Všechno v pořádku?" zeptal jsem se ze zdvořilosti, když se zadívala na své tlapy. Naklonil jsem hlavu na stranu a zvědavě ji pozoroval. ,,Mimochodem, jak se jmenuješ?" zeptal jsem se jí ještě.

Sun Dec 25, 2016 2:59 pm

Tábor

Prv som sa bála vrátiť sa do tábora. Dlho som tam nebola a predsa... Nikto ma tam nepoznal. Bola som síce kappou, no v tábore som sa nezjavovala. Prešla som z lesa Bludičiek až sem. Donútila som sa vrátiť sa späť a začleniť sa do spoločnosti. Ale netušila som ako to mám spraviť. Čo ak ma odtiaľ vyženú? To sa nedá, však? Som predsa členom svorky. Posadila som sa na okraj tábora a sledovala prítomných vlkov. Nikoho som tu nepoznala, cítila som sa sama. Nevedela som nadväzovať komunikáciu s ostatnými a preto som sa radšej držala stranou a čakala, že sa niekto ozve ku mne. Lenže ja som určite nevyzerala dostatočne priateľsky, aby so mnou niekto začal konverzáciu, však?

Sun Dec 25, 2016 3:03 pm

Rieka Jasu
Keď začula hlas vlka ktorý sa očividne znova ozval mierne ňou myklo a zdvihla hlavu. Znova nasadila ako-tak pokojný výraz. ,,Dobre, pridám sa teda." povedala pokojne a na dlhšiu chvíľu sa odmlčala. *Očividne to nebude až tak zlé...* skonštatovala v mysli. ,,Ako sa volám?" zopakovala jeho otázku viac-menej pre seba. *Na tom nie je nič zlého, iba normálna prirodzená otázka.* pomyslela si. ,,Destiny. Destiny Aqua. Stačí Destiny alebo akákoľvek podobná skratka." povedala pokojným ale stále pomerne -u nej však typickým- tichým hlasom.

Sun Dec 25, 2016 6:05 pm

Tábor

Pozrela som sa na vlka, ktorý sa predstavil ako Haymitch.,,Áno som Yllin." povedala som mu. Bolo zvláštne že mňa spoznal. ,,Stávaš sa populárnou." povedal mi Rascal. No ja som mu nemohla odpovedať. Bol mi celkom sympatický. ,,Môžme si spolu zaloviť." povedala som mu s úsmevom. Ale Yllin. Veď to nie je Acio. zaskučal Rascal, môj patrón. Ty ťunťo punťo, veď ideme len loviť. odvetila som mu.

Sun Dec 25, 2016 6:15 pm

Haymitch
Tábor
**,, Mám chuť na jelení, co ulovit jelínka. Něco sníme a zbytek můžeš přinést své rodině. Máš nějakou rodinu že?"** Povím. Dva poměrně silní a dospělý vlci by měli zvládnout skolit jelena. Bude z něho masa dost a aspoň se proběhnem. A vypadnem z tábora.

Sun Dec 25, 2016 6:32 pm

ZA YLLIN

Tábor

,,Takže fajn, môžme si zaloviť. Vyber miesto." povedala som pokojne. Bola som rada, keď som mu mohla urobiť radosť. ,,Ty si nová Delta, však?" spýtam sa zrazu a potrasiem hlavou, nie na znak nesúhlasu ale len tak. Bola som o kúsok vyššia od Haymitcha. ,,No rodinu mám." povedala som mu. ,,Časť úlovku donesiem aj svorke." poviem a pozriem sa na Haymitcha.

Sun Dec 25, 2016 6:53 pm

Tábor-lks
**,, Jo, delta.. v lese kirigakurských srn bude nejvíc jelenů"** povím a běžím a doufám, že mě Yilin následuje. Běžím a nevnímám okolí. Běžím tím směrem kde se nachází ten les. Najednou zahlédnu Jelena. Leží na zemi. Vypadá to že je raněný a nemůže chodit. **,, Co tenhle? Je snadný cíl a stejně dlouho nepřežije."**

Sun Dec 25, 2016 8:07 pm

Příběh smečky Kirigakure I. - Stránka 2 68-59

Roxynor Fireshadow
Skály Roxynor
Zmlkla jsem, nastražila uši a poslouchala. Chtěla jsem se toho o jeho bývalé partnerce dozvědět více, vlastně o ní nikdy nemluvil, maximálně se o ní zmínil. Smutně jsem se pousmála. „Ani nevím, jestli si tě zasloužím.“ K jeho mrtvé partnerce jsem neměla co říct – to téma pro něj bylo zřejmě bolestivé a já vážně nevěděla, čím bych tu bolest mohla ztlumit. Pravděpodobně nikdy nezmizí. Vlastně skoro určitě. „Jsem ráda, že jsem se s Minu usmířila. Pamatuješ, jak jsme na sebe v labyrintu vrčely?“ uchechtla jsem se při té vzpomínce, připadala mi tak hrozně moc vzdálená… „Nevím, jestli jsem ti za to už děkovala. Každopádně díky moc, za nic na světě bych tenhle život nevyměnila.“ Absolitně za nic. Bylo to absurdní. Z nemilované vlčice a černé ovce smečky se stala vlčice s úžansým partnerem a vlčaty a ještě k tomu Alfa smečky! V duchu jsem se zasmála. Pak jsem zvážněla a snad poprvé za ty roky se začala červenat. Pod srstí to nebylo vidět, ale cítila jsem, jak mi krev stoupá do tváří a jak skláním hlavu k zemi. Cítila jsem, jak se můj patron směje. Na tom není nic vtipnýho, upozornila jsem ho a pokusila si tak před ním vybudovat určitou důstojnost. „No…ehm…víš…jakože bychom třeba mohli zkusit…?“ Já jsem hrozná. Vážně. To ani nedovedu mluvit? Nadechla jsem se. „Prostě že bychom možná mohli zkusit mít znovu rodinu?“ zastavila jsem se a nervózně švihla ocasem.

Skály Roxynor
Usmál jsem se na ni vlídně a souhlasně jsem přikývl. "Zasloužíš si mě. Proč bys neměla? Hm? Jsi skvělá vlčice. Otázkou je spíše to, zda si zasloužím já tebe. Zasloužím si tě?" Zasmál jsem se a nadechl se čerstvého vzduchu. Ve skalách bylo chladno, ale byl odtud krásný výhled do údolí na louku a na hory v dálce na severovýchod. "Oh, ano, pamatuji si to, jako by to bylo včera. A jsem také moc rád, že jste se usmířily, protože mi na vás záleží." Ubezpečil jsem Roxynor o své paměti, ale též o tom, že mi na rodině záleží. Obě patřily do mé rodiny. "Myslím, že už jsi mi děkovala. Určitě ano. A nemusíš děkovat, protože díky patří tobě, lásko." Řekl jsem rozhodně. Po té, co řekla to o rodině, rozzářil jsem se a s naprostýmm štěstím svítícím mi z tváře jsem zavrtěl ocasem. "To by bylo úžasné. Moc rád, pro tebe bych udělal všechno." Jo, zvětšit rodinu by nemuselo být vůbec na škodu.

Sun Dec 25, 2016 9:35 pm

Za hranicemi - ZJ
(Mook a Aletosu)
Aletosu
Trmácejíc se zasněženou krajinou putoval Aletosu už dalším územím smečky. Pach vlků žijících na této půdě mu prozradilo že zde není sám, to si ho dost potěšilo bylo to že mnoho pachů pocházelo od vlčice, k tomu tyto pachy bylo poměrně čerstvé. Aletosu se zakřenil a vydoloval že sebe zbytky sil. Po asi hodině se dostal k jezeru. Bylo nádherné, přímo uchvacující. Aletosu se svalil do sněhové pokrývky a nechal se unést pohledem na okolní krajinu. Bylo mu fajn, jenže, sám netušíc, promrzal pomalu ale jistě tak jako když dáte maso do tekutého dusíku. Za nepatrný okamžik si uvědomil jaká zima mu je. Hlasitě zacvakal zuby a strnule se zvedl. ,,Je zde někdo? Potřebuju pomoc! Haló!" zavyl a začal se třást zimou.
Mook
Krásná procházka po zasněžených březích jezera vykouzlili Mookovi úsměv na tváři. Vypadal šťastně, skoro až besstarostně, ale to byla pouze maska zakrývající jeho pocity. Ach...Cher...Zlato, kde jsi? Tolik mi chybíš! Co se ti událo? zabědoval ve svém nitru a sklopil zrak. Vzdálené zahoukání sovy ho vyrušilo z bědování. Alicia! zvedl zprudka hlavu a zahleděl se do hor. V dáli se rýsovala bílo-černá šmouha. Mook hvízdl a čekal až se sova dostane k němu. Po několika minutách se sova tiše posadila na jeho hlavu. ,,Nedaleko jsem viděla krásné doupě u pramene. Je to na jihu, vypadá dost útulně a příjemně." Zahoukala tiše a povznesla se do vzduchu. Její lehké a opeřené tělo se povzneslo do výšiny a zamířilo na jih. Mook je bez váhání rozběhl za sovou. Po několika minutách se dostal k prudce se svažující skále. V této skále spatřil puklinu. Rozběhl se k ní a pročpak se dovnitř, sova už seděla v jednom z koutů a tiše hleděla na Mooka. ,,Páni! To je super doupě!" zašeptal. Jeskyňku osvětlovalo příjemně teplé světlo v koutu nejdále od vchodu byla hromada listí, krásně vysušeného. ,,...Zde zůstanu, možná zůstaneme!" Při pomyšlení na Cher ho bidla ostrá dýka do srdce. Z venku se ozval hlásek, hlásek vlčete. Mook otočil slechy za zdrojem zvuku. ,,Tak běž ty hlupáků!" Zaštěbetala sova a zamhouřila oka. Mook vyběhl ven a rozhlédl se. U břehu spatřil něco modro-zeleného. Po chvíli rozeznal uši, hlavu a dva dlouhé ocasy. Nebyl pochyb, bylo to vlče. Z nějakého důvodu se rozběhl za ním a popadl ho za zátylek. Dovlekl ho do doupěte kde ho pustil a sedl si opodál. Ksakru co je to za vlka? napadlo ho.

Mon Dec 26, 2016 9:55 am

ICEMOON

Řeka Jasu

,,Tak fajn," pověděl jsem s úsměvem a můj pohled sklouzl na mlčící Orange. Odhadoval jsem, že se stydí a proto je zticha, možná mlčela z úplně jiných důvodů, ovšem to už jsem nemohl vědět. Pohlédl jsem tedy zpět na strakatou vlčku, která se představila jménem Destiny Aqua. ,,Zajímavé jméno, těší mě," přikývl jsem. Sice se Destiny na mé jméno neptala, ale i tak jsem se jí také představil: ,,Já jsem IceMoon, pocházím z rodu Majakki."

Mon Dec 26, 2016 10:30 am

->

Les Bludiček

S přimhouřenýma očima jsem pomalým tempem mířil k jakémusi lesu. Byl jsem sám, ostatně jako vždy. Ale tak, byl jsem na samotu zvyklý a měl jsem ji snad mnohem raději, než jakoukoli společnost, i když byla pravda, že parťák by se mi občas šikl. Uh, že já s tím Dahviem vážně nezůstal! pomyslel jsem si a jen zavrtěl hlavou. Ale ne, udělal jsem dobře, že jsem s ním nešel.

Došel jsem do lesa, všude byla tma. Ovšem, nebylo se čemu divit, přeci jen... co bych v noci chtěl? Světlo? Heh. Všude kolem mě se rozprostíralo naprosté ticho, jediné, co jsem slyšel, byl sníh křupající mi pod tlapami a také můj vlastní dech. Někomu by to mohlo připadat děsivé, ovšem mě to svým způsobem uklidňovalo. Jediné, co ve mě vzbuzovalo zvláštní pocit, byla nepřirozeně hustá mlha, která se držela jen těsně u země.

Mon Dec 26, 2016 10:36 am

Rieka Jasu
Pokojne a dôstojne prikývla, jej pohľad skĺzol na tú... fenku? Nech bola čokoľvek, rozhodne nebola čistokrvný vlk. ,,Teší ma, IceMoon." povedala pokojne. *Hádam tunajšie alfy nie sú nejako extrémne kruté... teda, dúfam. Ak áno, zrejme to nedopadne úplne dobre... ale čo takto skúsiť otestovať potom svoju mágiu.* pomyslela si. *Počkať, mágia...* spomenula si na posledné slovo. ,,Je v tejto oblasti u vlkov rozšírená mágia?" opýtala sa ticho.

Mon Dec 26, 2016 11:44 am

-Haru & Cherokee-

Haru—Tábor
Probrala jsem se. Opět z dlouhého spánku? Zase jsem spala?! zazněla mi v hlavě jediná myšlenka. Dobré ráno, šípková Růženko… Thunder… Přestaň vtipkovat a raději mi řekni, kde jsou vlčata! A kde Cyrano! Vlčata… už dávno to vlčata jistě nebyla…! Jaká jsem příšerná matka. Tak málo jsem s nimi zažila. Bylas u nich, když rostla, když se učila chodit a když poznávala svět… snad to nestačí? Zavrtěla jsem hlavou. Tys nikdy neměl rodinu, že, Thundie? Každá matka chce být se svými vlčaty co nejdéle to jde, a já…'já tu možnost propásla… Teskně jsem sklopila hlavu a povzdychla si. Je… je už pozdě? Už se to nedá napravit…? Stále jsem doufala, že by byla ještě nějaká šance, že mně vlčata přijmou za svou matku i přesto, jak dlouho jsem s nimi nebyla. Vždyť jsem jim slíbila, že už neusnu, že zůstanu s nimi a… opak se stal pravdou. Usnula jsem. Znova a opět na tak dlouho. Zvedla jsem se. Není čas litovat, musím konat…! Kde jsou? Jdu za nimi!

Cherokee—za hranicemi
Dlouho byla tma. Dlouho jsem nic necítila. Před očima mi přebíhaly všechny momenty, které jsem za svůj krátký čas na této zemi stihla zažít… nebo… to ještě nebyl konec?
…
Otevřela jsem oči a vyskočila na všechny čtyři. Zmatená jsem se rozhlížela kolem sebe. Přežila jsem… smrt? Ano…! Byla jsem naživu! Vyhublá, vyřízená a zesláblá, ale naživu. Musela jsem být! Cítila jsem bolest… takže jsem žila! "Mooku!" zavyla jsem-tedy, pokud se tomu, co se vydralo z mého vyschlého hrdla, dalo říct zavytí. Spíš to bylo zachraptění, zoufalý chraplavý šepot zraněného. Nemohla sem sice dál, ale… přesto jsem se rozešla náhodným směrem. Moje nohy byly slabé a já nepřestávala klopýtat. Skoro mně neunesly. Zastavila jsem se, abych si odpočala. Co když si Mook našel jinou…? napadlo mně najednou. Vždyť… určitě si myslel, že jsem mrtvá a… Ale ani tak mně nenapadlo to vzdát. Pokud jsem opravdu přežila odchod do věčných lovišť, museli pro můj návrat do světa živých mít Draci nějaký důvod. Což mn ěpřivádělo na myšlenku… možná, že opravdu existují. Nějaká vyšší moc řídící naše osudy. A jsou to právě oni, Draci. Třeba to všechno nebyly jen pohádky pro vlčata, ale pravda. Zvedla jsem hlavu a hrdě vykročila opět vpřed i přesto, že to šlo těžko a s námahou…

Mon Dec 26, 2016 12:46 pm

RJ

Po mém dlouhém mlčení sem se podívala na vlčici, ale neodpovídala jsem na její otázku. Podívala jsem se vedle sebe a uviděla jsem klacík. Soustředila jsem se na něj a po nějaké době zírání se ke mně teleportoval. "Ano máme tu magie! Ale to mi vlastně řekl tady Ice. Já jsem Orange, z psího rodu Majakki." Usmála jsem se na bílou vlčici. Zahodila jsem klacík a přiblížila se k řece abych se napila. Jelikož u břehů byla voda zamrzlá, opatrně jsem na led šlápla, ale ten se pod mojí váho prolomil. Toho jsem se vlastně ale snažila dosáhnout. Vyndala jsem mokrou tlapu a otřepala vodu, potom už jsem se jen napila a vrátila se k Icemoonovi a... Jak to říkala! Jmenuje se, Jo Agua! Aguae. Potom už jsem se jen posadila do sněhu a do sněhu padali kapky z mé tlamy.

Mon Dec 26, 2016 12:53 pm

//Orange, nemáš ani jeden level magie, so... nemůžeš kouzlit. Takže budu dělat, jakože to tam není, ok?

ICEMOON

Řeka Jasu

Přikývl jsem. ,,Oh ano, jak jsem již říkal tady Orange, magie tu je." Pozoroval jsem Orange, která vzala nedaleko od nás ležící klacek a odhodila ho pryč od nás. Povzdechl jsem si, jelikož jsem myšlenkami opět zabloudil kamsi k mé neteři, od které jsem se dostal i ke svému již mrtvému bratru Darkovi a od něj jsem se nějak dostal až ke vzpomínkám na mou milovanou Nuttie. Zavrtěl jsem hlavou, abych myšlenky na ní vyhnal z hlavy, ovšem stále jsem cítil, že mi v hlavě myšlenky na ni stále kolují. Jak by také ne? Jak jsem se tak utápěl ve svých myšlenkách, zapomněl jsem vnímat své okolí, takže jsem se dost polekal, když jsem uslyšel hlasité křupnutí. Cukl jsem sebou a vyjekl, znělo to skoro jako pištění nějaké malé vlčky. Brzy jsem zjistil, že to ta fenka Orange prolomila led, aby se mohla napít. Uh.

Mon Dec 26, 2016 1:08 pm

//Sorry, Já si neuvědomila že nehraju za starou Orange XD

RJ

Uslyšela jsem prve povzdechnutí Ice, ale pak i výkřik.A já lekavá fena jsem se lekla a a vykřikla jsem taky. Pak jsem to chvíli rozdýchávala a zeptala jsem se Ice: "Proč vzdycháš? Něco se stalo?" Lehla jsem si a zívla.

Mon Dec 26, 2016 1:11 pm

Jakýsi les -> Kirigakure

Vlčice, Amy, už tu nebyla. Pamatovala jsem si jen to, jak jsem byla unavená, tlapky mi ztěžkly a já jsem upadla pod velký strom do hlubokého spánku.

Teď jsem byla vyspaná a cítila jsem se plná energie, plná pozitivní energie. Nebyla jsem rozespalá jako jiné dny, kdy jsem se probudila z tvrdé země, tady byl mech, na kterém se mi minulou noc leželo velmi příjemně. I tak jsem tu ale nechtěla dále zůstávat - potřebovala jsem se vrátit do Kirigakure. Třeba tam je mamka, taťka nebo sourozenci. Chyběl mi někdo blízký. Ano, v Ishimuře byl Angaraw nebo Amy, ale i tak mi scházel domov. Už hodněkrát jsem uvažovala, že bych šla do Ishimury, ale ne teď. Ještě byl čas.

Roztáhla jsem křídla a vzletěla jsem, tak, jak mě to Ang učil. Již brzy jsem se ocitla nad hranicemi, ohlédla jsem se. Ještě se sem vrátím, slíbila jsem si.

***

Konečně jsem se ocitla nad místy, které jsem znala z dětství, když jsem si tuhle smečku procházela. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a uvolněně jsem si oddechla. Skoro jsem nad Kirigakure plachtila. Měla jsem velký rozhled, ale když jsem se ocitla nad táborem, nemohla jsem černo-červenou vlčici přehlédnout. Mami... Pomyslela jsem si a na tváři se mi objevil šťastný úsměv. Konečně jí opět vidím. Sletěla jsem až dolů k ní. To jsem ovšem zapomněla na ten správný styl přistávání, ztratila jsem kontrolu a tak jsem ze vzduchu do mamky - Haru - přímo narazila. Když jsem se vzpamatovala, ležela jsem na ní téměř celou svojí váhou. Naklonila jsem hlavu a nevinně jsem se usmála. "Uh, promiň," řekla jsem stále s úsměvem, vstala jsem z ní a provinile jsem se zadívala do země, než jsem se jí zase podívala do očí, které jsem si pamatovala už od doby, kdy jsem přišla na svět - pořád byly tak vlídné. "Nechtěla jsem do tebe vrazit, jsi v pořádku?"

Mon Dec 26, 2016 1:18 pm

//Welp, odepisování mi asi bude nyní trvat déle, sepisuji povahu nové postavě... konkrétně tomu mixu Kosatky a Matějky :DD

ICEMOON

Řeka Jasu

Orange se zřejmě lekla toho, že jsem se lekl já, takže vznikla taková menší řetězová reakce a Orange také vyjekla. Tiše jsem se zasmál a pak se na Orange otočil. ,,Ne, nic se neděje... teď už nic..." Nemyslel jsem si, že by jí mohlo dojít, co přesně tím myslím, ale jak já říkám: vlk nikdy neví. Zase jsem odvrátil zrak kamsi za sebe. ,,Nuže, půjdeme tedy...?" Konečně jsem si stoupl a oklepal ze sebe sníh.