Příběh vyhnané smečky Zeiss II.

NAIOME/ASMIA
Tábor/ Hranice- Tábor
Asmia kývla na Manyaka. Vybrali sa na cestu do tábora, ktorá bola pomerne dlhá hlavne keď šli krokom. Kontrolovala Niru a zároveň Manyakovo bezpečie. Keby niečo vlčka skúsila určite by to oľutovala. Z diaľky videla Tábor. Uvidíme, čo na ňu povie Alfa.- pomyslela si myšlienku mierenú na Manyaka. Zhlboka sa uklonila temnej Alfe a nechala Manyaka rozprávať. Nezdal sa jej však vlčkin úklon, preto jej stúpla na labu aby ju na to upozornila. Zrak mala sklonený  ale sledovala vlčicu pomerne pozorne. Nakoniec cúvla a pobrala sa o čosi ďalej. Predsa len, Manyak mal oveľa lepší vzťah s Naiome ako mala ona. 
Naiome spozornela, keď začal na ňu niekto hovoriť. Zbadala Manyaka, Asmiu a votrelca. Tlmene zavrčala a spravila pár krokov k nim. Nakoniec sa posadila a vypla jej bielu náprsenku. Prebodla votrelca pohľadom. "To posúdim ja, či sem patrí." zavrčala a podvihla horný pysk. Informácie?- pomyslela si Naiome pri prebraní ďalších viet. "Tvoje meno a odkiaľ pochádzaš. Potom môžeš spustiť." dodala ráznym hlasom a olízala si tesáky. Svaly mala uvoľnené, to jej však neuberalo v dominancii. Chcela zistiť, či táto vlčica by bola hodná Zeiss. Neunikla jej vlčkina poklona, ktorá bola plytká a nedôveryhodná. Všimla si však, že Asmia ju na ňu upozornila. Preto jej dala ešte jednu šancu, kým by nezačala hovoriť. Inak by jej zrejme ňufák zarazila až do zeme. Ak by jej ňufák vôbec zostal. Heh, Naiomine zmýšľanie bolo fascinujúce. Podriadenie bolo však zásadné. A aké vlk podriadenie preukáže, podľa toho sa správa aj Naiome...
/Píšem to ja, Nai akurát, že z Asunkinho Nicku c:

Nereagovala jsem na šlápnutí mi na tlapu od vlčice. Lehce to zabolelo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Začala jsem tedy znovu. ''Vážená Alfo temné smečky.'' Poklonila jsem se tedy až k zemi. ''Mé jméno je Nira.'' Začala jsem pevným hlasem. ''Nepocházím z Niwatského území.'' Odpověděla jsem a znovu se na ní podívala. ''Při svých toulkách jsem zaslechla a zpozorovala pár novinek.'' Pokračovala jsem. ''Ishimura a Kirigakure mají nové alfy. Také bývalá alfa Kirigakure, poslala jednoho vlka jako zkoušku sem na toto území, zjistit co zde plánujete, ale jakmile zjistil, že toto je území temných vzal svého bratra a odešel na území jiné smečky.'' Pověděla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli to poslední ocení, ale možná, že pochopí tu pointu, že sviťáci, chtějí zjistit co se zde odehrává. Nemusím být podezřelá, že i já mám takovou zkoušku, kdyby ano tak přece tady nestojím a nevykládám to. Pomyslela jsem si a už mi bylo jedno, kdo tu odposlouchává mé myšlenky.

Odpočatě se zvedla ze země a roztáhla křídla. Na momentík se zamyslela kam jít, v Táboře na ní bylo moc vlků, proto chtěla odletět. Na náladě jí ani nepřidal fakt, že spatřila jak do Tábora vběhla pískově žlutá vlčka s fialovou ofinou. Zatla tesáky a neubránila se zhnusenému pohledu na ní. ,,Co ta tady dělá? Doufala jsem že jí sežral nějaký sviťák...škoda." Ušklíbla se a v momentě vylétla z Tábora. Potřebovala si opět uskládat myšlenky tak, aby se jí zároveň nikdo nehrabal v hlavě. Sledovala jak se krajina pod ní rapidně měnila. Brzy dolétla k pohoří, tady za celou tu dobu, co je v Zeiss, nebyla. Vlastně ani neměla důvod sem jít. Alfa je zde nevyslala, tak proč by měla tady jít. Ale fakt, že zde skoro žádný vlčí pach nebyl, jí jen zlepšilo náladu. Nemusela se bát že někoho potká, tady by snad měla být naprosto sama. ,,Opevnění Tábora... Jako, nějak je mi jedno jak si to přeje Alfa, ale stejně ti sviťáci nevytáhnou čenich z jejich území, a kdo se tady dostane, většinou dostane pěkně přes tlamu." napadlo jí, vážně, proč s něčím takovým obtěžovat? Vždyť se bojí zajít pouze k hranicím Zeiss, a do Tábora? To by je Alfa či Man'yak roztrhal na kusy. Při představě jak Alfa zabíjí její rodinné příslušníky, její koutku se stočili do nebezpečně vyhlížejícího úsměvu.

??//AS//PS
Už to bude několik těch měsíců, co jsem se nezastavila ve své cestě do neznámých končin. Nehodlala jsem marnit časem nad přemýšlením, kam vůbec jsem ve světě patřila, jestliže k ohavným vlkům ve zbloudilých krajích či čestným vlkům po boků jejich vůdců. V tom jsem vlastně nikdy neměla jasno, teda až do teď. Chtěla jsem najít to, co mi je předurčeno. Chtěla jsem být po boku někoho, kdo mi bude poroučet. Chtěla jsem se stát někým, ale neúspěšně. Kroužila jsem světem jako sama o sobě bílá vrána ve vlčím kožichu.
Oblízla jsem si čenich, jako bych ze špičky čumáku chtěla smýt všechnu tu tíhu těch myšlenek. Škoda, že tu nefungovalo. Zamlaskala jsem si pro sebe a šplhala po skalách, jako pravá seveřanka jsem v tom neměla moc velkou zátěž. Už od malička nás učili lézt, protože rodné údolí nebylo zrovna dvakrát v nížině nebo rovině. I tak či onak, jsem se chtěla dozvědět co je za touto zdí, ať už to mohlo být cokoliv.
A když už jsem se dostala na vrchol těchto skal, tak jsem jen zůstala stát a čmuchala po horském větru. Zavětřila jsem pach vlčice. A jak bylo očekávané, tak jsem z toho neměla radost ani hrůzu. Ba ne, jen jsem se chtěla dozvědět, kdo by po tak brzké ráno šplhal po skalách, výjimku jsem tvořila jenom já. Vydala jsem se tedy po pachu vlčice s tím pohledem nepřečtenosti.

Seděla tam na jednom z větších šutrů a sledovala území Zeiss. Občasný poryv větru jí hvízdal v uších. Plášť jí zakrýval její tmavou srst s občasnými modrými a červenými fleky. Konečně byla o samotě, žadná Alfa, Dysna a tuláci. Jen ona, jen ona sama a nikdo jiný. Zhluboka se nadechla. Temnotou a strachem prosycený vzduch Zeiss se jí usadil v plicích. Pootevřela tlamu a vydechla. Přimhouřila oči, nevěděla že je tady tak, ticho, takový klid. Pokud si někdy najde doupě, měla by prvně se porozhlédnout zde a potom někde dál od Tábora. Na tváři měla chladný výraz, sledovala území, jako kdyby se ho chystala zdevastovat. Sice tohle by jí nikdy v životě nenapadlo, ale jistě by na tom bylo něco fajn.
Přešlápla z tlapky na tlapku. Pohled se jí zabodl do země, jenž byla ušlapaná, pod tlapami vlků, jenž Táborem proběhli. Nechtěla nějak matku rušit, ale byla zvědavá, kdy začne onen trénink. Říkala že následují den, jenže, jaksi stále nic se nestalo. Nareime přemýšlela co teď, docela již chtěla zjistit co ovládá za magii. Má vůbec nějakou magii? Není to prostě jen obyčejný vlk s rohy a modrým jazykem? To snad ne, každý na území Niwatu má pravděpodobně magii. Takže i ona, není zde snad šance že by neovládala magii, ale kdo ví. Znuděně pohlédla na vlčici jenž vylétla z Tábora (Tsuri) a na vlčici jenž přiběhla do něj (Dysna).

PS
Na vrcholcích všech těch blýskajících se šutrů jsem cítila onen pach a také jej viděla, nebo spíše onu samotnou vlčici, která byla ode mě ještě mrňavá, ale čím více jsem se přibližovala svým pomalým krokem, tak tím více se obraz vlčice zvětšil. Zahlédla jsem skrze její plášť křídla, celkově jsem se nad tím podivila, ale nijak si nad tím nelámala hlavou. Přece jen jsem byla ta jednooká, kdo má vzít podobu své divnosti. Ještě pomalejším krokem jsem si to vyšplhala po těchto schodech z kamenů, než jsem se objevila za tou onou zahalenou v plášti.
Avšak nehodlala jsem zaútočit, spíše jsem se posadila vedle níž a vyhlížela na to, po čem tak koukala. Viděla jsem tam rozléhající se zemi temnot, strachu a všeho, co mohlo každého druhého vlka zaplnit obavami, ale neštítila jsem se toho. Spíše sem podléhala tomu, že to vypadalo jako můj domov, ve kterém jsem se narodila a vyrůstala pro to, abych sloužila ve velkém měřítku těm nejlepším. Odfrkla si, načež nadhodila se konečně k tomu, aby mohla mluvit a vložit se do diskuze. ,,Kdo seš?'' optala jsem se vlčice prvně, než se dostanu k tomu žhavějšímu vláknu novinek, tak jsme potřebovala vědět něco o tom, kdo seděl vedle mě.

Tábor
Naiome sa zubato usmiala. Takže nové alfy? - pomyslela si. Fajn. Pozrela sa na vlčicu a následne na Manyaka. Manyak, pôjdeš s Nirou prejsť územia a zistiť, čo sú nové alfy zač. Iba ich prezrite a vráťte sa. Nechcem aby ste po sebe zanechali ani pach nieto obete. - poslala Manyakovi myšlienku. Nechcela skriviť žiadnemu vlkovi ani vlas, zatiaľ. Nira, tvojou skúškou bude ísť s Manyakom na územia svoriek a zistiť, kto sa stal alfou. Vráťte sa čo najrýchlejšie. - poslala myšlienku Nire. "Nezabudnite zakryť pach zo Zeiss. Asmia, Tsuri a Naberius pôjdu skontrolovať územie, či tu niesú ešte nejakí nevítaní votrelci. Ak áno, priveďteho ak nie, tak sa vráťte zajtra do Tábora."  dodala a kývla na vlkov. Po rozdelení určitých úloh, chcela aby si niektorí s menšími silami oddýchli. Ona sa zatiaľ mohla povenovať jej dcére, Nareime. Čakala však ešte na liečiteľa. "Poď Nareime. Už si zistila, akú máš mágiu?" spýtala sa svojej dcéry a posadila sa o niečo ďalej pri jej jaskyni. "Každý vlk má svoju mágiu s ktorou sa narodil. Aj ty ju určite máš." dodala k predchádzajúcej otázke a štuchla ju ňufákom. Všetci vlci buďte ostražití, ak nájdete votrelca, okamžite ho zamnou priveďte. - rozposlala myšlienku vlkom v Tábore. 

Vyslechla jsem hlas Alfy, jenž se mi ozval v hlavě. Podívala jsem se na vlka, který mě doprovázel společně s vlčicí, zde do Tábora. Poté jsem se podívala na Alfu. ''Nezklamu vás Alfo.'' Poklonila jsem se až k zemi a udělala pár kroků k vlkovi Man'yakovy. ''Ano slyšela.'' Protočila jsem nenápadně očkami a nasledovala jsem ho k hranicím. ''Půjdeme první do Ishimury.'' Prohlásila jsem a vypadala se k hranicím Ishimurské smečky. ''Jak hodláš zamaskovat ten pach?'' Zeptala jsem se ho s podzvednutým obočím. ''Já v Zeiss strávila chvíli, Mě stačí skočit někam do vody, nebo se vyválet.'' Zasmála jsem se. Dorazili jsme k hranicím Ishimurským a vstoupily na území.

,,No to nevím jestli nějakou magii vlastním." pověděla s obavami v hlase. Zatím se nějak u ní magie neprojevila. A to asi nebylo obvyklé, či snad ano? Pochybovala o tom, těžce o tom pochybovala. Nevěděla zda se měla bát. Co když žádnou magii nemá a bude tady jen na obtíž? Tyhle myšlenky se jí hnaly hlavou jak stádo divokých koní. ,,Co máš s tou tlapou mami?" zeptala se mohutné, černo-bílo-modré vlčice a ukázala na jednu z předních tlap.

Následovala jsem ho. Po nějaké chvíli střídavé chůze. ''Dobře.'' Kývla jsem a usmála se. Někde hluboko uvnitř, mě těšilo, že i když je vlkem vyhnanců s temným srdcem, tak se staral o mé tlapy, jenž dcera Alfy zasáhla. ''Vůbec jsem si nevšimla, že máš křídla.'' Pověděla jsem a usmála jsem se na rudého vlka, páchnoucího všemi smečkami a nějakým sajrajtem z lesní říčky. Konečně jsme dorazili k Zeisským hranicím, kdy jsem nechala vedení opět jenom na něm. ''Rovnou za Alfou, ať už to máme z krku.'' Zazubila jsem se a o vstupu na temné území jsem nahodila kamennou masku. Ovšem fakt, že za tu chvíli strávenou z Man'yakem jsem, byla spokojená i přes nebezpečí.

''Aha.'' Zaujatě jsem poslouchala o jeho křídlech. ''To je fajn.'' Usmála jsem se. ''Proč?'' Zamyslela jsem se. ''Když jsem, byla vlče, lidé mě a mou smečku zajali. Poté se mi tam podařilo poprvé objevit svou magii. Tím, že jsem ovládla jednoho z lidí, jsem rozdělala rozsáhlý požár a všechny tím zabila.'' Začala jsem mu povídat o své minulosti. ''Chtěla jsem se pomstít, jenže nebylo už nebylo komu. Všichni zemřeli v požáru. Ale po bloudění jsem si uvědomila, že mi to vlastně líbilo, že zemřeli mou vinou.'' Pokračovala jsem. ''A tak si myslím, že Zeiss je pro mě dobrá volba.'' Dopověděla jsem a po jeho boku jsme od hranic dorazili do Tábora. 
Společně s Man'yakem se postavili před alfu. Nejdřív se hluboce uklonil on a promluvil. Abychom si sním neskákali do řeči, chvíli jsem počkala. Poté jsem se až k zemi poklonila já. ''Vážená temná alfo.'' Podívala jsem se na ní. ''Zkouška je splněná.'' Pověděla jsem, hned po tom co to řekl Man'yak. Přece jen to, byla má zkouška a on na mě měl dávat vlastně pozor. Myslela jsem si to tedy aspoň.

Tábor 
Lišče se krčelo u stromu k zemi. Neutíkalo a ani by se mu to nevyplatilo, protože bych ho dřív chytila. Nepřežila by beze mne, protože nemá matku. Já jsem ji zabila a vybrala ho ze sourozenců. Ostatní nemusejí přežít, pokud si neudělají z maminky oběd. Kdyby uteklo, tak by si nějaký vlk z něho mohl udělat kožešinu do doupěte, ale to lišče bylo moje. Tiše jsem zavrčela k němu a ono zakňučelo. Pohled jsem obrátila k táboru, který byl plný vlků. Dva vlci (Asmia a Man'yak) přivedli vlčici (Nira), která páchla svitem, Kirigakure. Ten vlk a vlčice ze svitu běželi pryč a pak se zase vrátili. Nakrčila jsem čumák z toho jak páchli. Uslyšela jsem myšlenku Alfy a pro sebe jsem si nepatrně kývla. Čekala jsem až začneme s opevněním tábora.

Rozkaz Alfy jí ještě delší dobou zněl hlavou. Otočila se na tuláka/tulačku jenž se odněkud objevila. Pohlédla na ní lehce vesele, ale zároveň otráveně. Teď zase bude muset jít do Tábora a zase z něj nedostane. ,,Tsuri, těší mě neznámá." pověděla a zvedla se. ,,Být tebou rychle uteču, jinak tady skončíš jako loutka pro ostatní." pronesla vážně a pohodila hlavou. ,,Hlavně ať už vypadne, do Tábora zrovna jít moc netoužím." pomyslela si a přešlápla z tlapy na tlapu

Tábor


"Každý vlk vlastní mágiu." odpovedala jej. "Väčšinou ju objavíš, keď si v stiesnenej situácii." dodala a uškrnula sa. "Ani neviem. Musí sa vyjadriť liečiteľ. Avšak neobmedzuje ma to." vyjadrila sa k jej labe a ukázala jej ju. Nevedela, nad čím liečiteľ tak dlho premýšľa. (Bohužiaľ nieje aktívny ) Zacítila pach Manyaka a Niri. Už sú späť. - blysklo sa jej v očiach a pootočila hlavu na klaniacich sa vlkov. Na úklon kývla. "Tak teda, Nira. Vrav, čo ste zistili a kto sa stal Alfou." spýtala sa priamo. Bola prakticky len zvedavá, prečo tak silné alfy odstúpili. Nemienila to však ďalej riešiť. Musel sa pomaličky začať dávať doporiadku Tábor. A potom hranice, ktoré boli dobre zabezpečené, ale ešte im niečo chýbalo. Tam nevidela veľa práce.

Vlčice Aura, Kappa smečky Zeiss se probudila po několikahodinovém spánku. Vstala, protáhla se a poté se rozhlédla po okolí. V její blízkosti se nacházela Alfa s jednou ze svých dcer a k těm dvěma právě přilétal Alfin adoptivní syn Man'yak s nějakou cizí vlčicí, která slabě páchla svitem a silně nějakou cizí smečkou, zřejmě mimoniwatskou. Aura si zhnuseně odfrkla. Vlčice jí připadala jako vlk absolutně se nehodící do jakékoliv smečky, natož temné. Připadala jí jako vzpurná rebelka, která nerada někoho poslouchá a to nebyla dobrá vlastnost pro člena smečky vedené Naiome. No, teď se tím Aura nehodlala zabývat. Ona si to s ní Alfa vyřeší. Po nějakém trestu bude ta tulačka jistě poslouchat jako beránek. Pomyslela si a vzpomněla si přitom na Fantomase, jejího bývalého partnera, konkrétně na jeho trest. Mohla mu pomoct, zastat se ho, to ano, ale trest, který dostal od Naiome jí připadal spravedlivý, možná až moc mírný na trest za zradu.
Najednou jí zakručelo v břiše a Aura si uvědomila, jaký má hlad. Určitě jsem už minimálně týden nic nejedla... čas to napravit! Ještě chvíli čekala, jestli Alfa nevydá nějaké rozkazy, a když se nic nedělo, pomalým krokem vyšla z tábora. Tak kam půjdeme? Hmm, mám chuť na srnu. Tu už jsem dlouho neměla. Naposledy... před porodem Soula. Tvář jí na pár sekund zesmutněla při vzpomínce na jejího prvorozeného synka, kterého Naiome zabila. Ale tak co. Asi byl fakt nemocnej. Nebo neschopnej po tátovi. Ušklíbla se. Najdu si jiného partnera, budu mít další vlčata. Možná... a když ne, tak prostě ne. Však to je jedno. Pomyslela jsem si.
Po chvíli přešla do lehkého klusu a tak doběhla až do Zeissova leda. Přikrčila se do loveckého postoje a plížila se schovaná za keři, hledající kořist. A už tu byla. Malé stádečko srn. Vypadaly silně a nebyly nijak zraněné ani staré, takže nic moc pro lov, ale Auře se nechtělo hledat další, jelikož už by nikoho jiného nemusela najít. Koneckonců, vystopovat srny není jen tak, zvlášť když to není ani půl roku po velkém lovu co smečka ulovila minimálně polovinu srn na území.
Aura očima monitorovala stádečko a dělila jen do skupin. Tohle je matka těch dvou koloušků, ten třetí patří k téhle. Tahle je březí, tohle je, zdá se, vůdce. Tohle je ještě odrostlé mládě, to taky nechám žít. A tady máme ještě dvě dospělé srnky... Tak co, holčičky, která z vás se stane mým obědem? Ty to budeš, jseš taková pěkná... Pomyslela si a zaměřila se na jednu ze srnek. Byla statná, očividně rychlá a nebojácná, ovšem žádný problém pro vlčici jako je Aura. Aura nejdřív vymýšlela taktiku, jak ji oddělit od zbytku stáda a když ji měla vymyšlenou, potichu se plížila blíž a blíž k srnkám.
Najednou šlápl a na větvičku, ta se zlomila. Srnky zbystřily. Jedna z nich zavětřila a pak vydala poplašný signál. V tu chvíli se všechny srny rozeběhly, jako když do nich střelí. Ve stejnou chvíli ale vystartovala i Aura z křoví a pustila se za vybranou srnou. Oddělit ji od stáda nebylo těžké, šla skoro sama, ta pořádná námaha začala až když srnka už několik minut neúnavně běžela napříč loukou. Aura za ní. Zatím byla v klidu, energie měla dost a nepociťovala žádnou únavu. Sázel a na to, že se srna vyčerpá dřív než ona a pak se bude snadněji lovit. Stádo srně mezitím uteklo, ale teď na ni volalo. Srna se pokusila odbočit doprava, Aura však zrychlila a odřízli jí cestu. Teď podnikla první pokus srnu ulovit. Skočilají na hřbet a pokusila se vydrápat až ke krku, srna si však setřásla. Aura to ale nevzdávala. Rozhodla se, že tu srnu uloví ikdyby měla sama zemřít na vyčerpání. Po asi pěti minutách Aura srnku znovu dohnala a skočila, tentokrát ji ale srna odkopla ještě ve skoku. Aura odlétla několik metrů pryč a když vstala, srnka už byla dobrých dvacet metrů pryč. Zpomalovala, už byla očividně velmi vyčerpaná. To byla Auřina chvíle. Nehledě na vlastní nedostatek energie, vyskočila na nohy a sprintem doběhla k srně. Srna, byť měla na sobě zatîm jen pár škrábanců, už zřejmě tušila, že tohle je její poslední hodinka, přesto se znovu rozběhla, tentokrát ale o poznání pomaleji. Aura se rozhodla pro trochu jinou taktiku. Několika školy srnu předběhla a pak se na ní vrhla ze strany. Tentokrát byl její pokus shodit srnu úspěšný. Srna zaryčela a skácela se na zem. Hned se zvedla, ale nestačila už nabrat rychlost a Aura jí zezadu skočila na hřbet. Teď se jí podařilo vydrápat se až ke krku. Zakousla se do srnčina hrdla a nepovolovala. Ovšem necítila moc krve na jazyku a srna běžela neúnavně dál. Teď mířila na druhou stranu louky mezi stromy. Tp by mohlo pro Aura znamenat smrt, proto musela jednat rychle. Popolezla ještě kousek ke krku a zahryzla se nejhlouběji co dokázala. Teď teprve cítila krev proudící jí do hrdla a srnčin běh nebyl čím dál nejistější. Teď podnikla srna poslední zoufalý pokus o svou záchranu. Najednou se zprudka zastavila a vykopla zadními. Aura jí přeletěla přes hlavu. To byl srnčin úmysl. Ovšem Auře v tlamě zůstal kus tepny a zároveň, jak se vymrštila ze srnčina hřbetu, zlomila jí vaz. Srna se skácela na zem. Byla mrtvá. Aura k ní doklusala vyčerpaný klusem a zabořila tlamu do rány na krku. Cítila tu krev, proudící jí do hrdla z tepny, a lačně ji polykala. Něco tak dobrého už dlouho neměla v tlamě. Když už se dostatečně napila krve, kousek odstoupila a srnu si prohlédla. Kromě rány na krku neměla srna žádné zranění. Aura se rozhodla, že si srnu dotáhne do doupěte a tam ji za pomoci dýky stáhne z kůže. Kůži pak umeje od krve a očistí a udělá si z ni pelech.
Když Aura načerpala trochu energie, vstala, popadla srnu a odvlekla ji do doupěte. No, doupěte, byla to spíš opuštěná jeskyňka. Aura však měla v úmyslu ji v budoucnu zvelebit a udělat z ní opravdové doupě. Srnu položila do rohu doupěte a poté z něj vylezla. Vlezla do jezírka pod vodopádem, aby se vykoupala a smysl ze sebe všechen ten prach a krev.