Příběh vyhnané smečky Zeiss II.

Když mě vyzvala, podívala jsem se ni a přikývla jsem. "V Ishimure, to jsou podle reakce Man'yaka rodiče jedné z vaší členky." Zmínila jsem první ze smeček. "V Kirigakure.. " Na moment jsem se zarazila a zastyděla jsem se za špatně řečený název smečky. "V Kirigakure ještě, nebyla zmíněná nová alfa." Dodala jsem.  "A v Stříbrném fénixe jsme zaslechli jak se baví aktuální Alfa s kandinatkou budoucí alfy. Zřejmě se tam připravují na jmenování." Pověděla jsem a stála vedle Man'yaka. "V Ishimuře, jsme také narazili údajně na vaší dceru, kterou jste před nedávnem vyhnala. Malém na nás přišla, ale stihli jsme utéct, mimo území a nezahlédla nás a než jsme tam šli, tak jsme pořádně zamaskovali náš pach, tudíž Zeisský pach, nemohli zjistit, že jsme ze přišli ze Zeiss." Pověděla jsem vše.

,,No, jak vidím za tu celou dobu co jsem spala, jsem se nedostala do stísněné situace." Řekla již o něco pobaveněji. Jak mohla tak dlouho spát? Naštěstí, stihla se probudit, jinak by skončila jako Remonth. Při vzpomínce na sourozence se jí do duše přikradl zase ten otravný stín smutku. Neměla důvod být tak skleslá! Neznala ho, nepromluvil ani s ní slůvko! Tak proč jí to tak bolí? To kdyby na to uměla odpovědět. Otočila hlavu na příchozí Kappu a tulačku, jenž právě skládala zkoušku do Zeiss. Nenápadně se na moment pousmála, pak jen na ty dva hleděla velmi zaujatě, až by to někomu mohlo být nepříjemné. ,,Nové Alfy? Ohoho..." uchechtla se. Zajímalo jí kdo jsou nové Alfy v ostatních smečkách. ,,No ale není mi to tak lehce jedno? Stejně ani neznám názvy zbylých smeček, ani nevím kolik jich zde je." pomyslela si. I přes to chtěla vědět co vlčice donesla za novinky.

//Pardon za krátký příspěvek. Na mobilo to ukázalo osm řádků... ^^"

Tábor
Vypočula si pozorne Niru a dodatok Manyaka. Bolo zaujímavé, že Spirit dala post alfy niekomu neskúsenému. Nevidela však v nich žiadnu hrozbu. Zrejme to zostane v starých koľajách. Nové alfy mohli mať však viac energie ako mala Spirit. "Takže Tsuri? Aspoň budeme vedieť, že ak uniknú informácie tak od koho. Myslím si však, že Tsuri je loajálna, teda keď plnila skúšku vyzerala odhodlane a verne Temným. Ak nie, šla by proti sebe." premýšľala nahlas. "Cäelle a Ishimura? Čakala som, že sa pridá aspoň do Kirigakure, kde môže lepšie využiť jej možnosti. Smutné jej potenciál nevyužiť naplno." zaškerila sa a olízala si tesáky. Jej vec.- pomyslela si. "Som rada, že ste si s komplikáciami poradili. Toto bola však len výnimka odísť z územia Zeiss. Bez môjho dovolenia je povolené sa pohybovať len na našom území. Jasné?" - upozornenie smerovalo skôr Nire. "Myslím, že budeš loajálnou členkou. Preto sa stávaš Kappou Zeiss." zubato sa usmiala. Naiome však začala tlmene vrčať. Napla svaly a prednými labami zvalila Niru na chrbát. Podvihla horný pysk. "Nezabudni kto je tvojou alfou a pozri si zákony tam na skale." zavrčala ostro. Dívala sa jej do očí, pričom v tých Naiominých sa zračila len temnota a smrť. Zoskočila z nej a pozrela na Manyaka a aj na vlčku. "Dobrá práca. " - pochválila a olízala si pysky. Vyskočila na jej jaskyňu a vypla náprsenku. "Vyhnanci! Je čas aby sme začali s úpravou Tábora. Teda podobne ako s Priesmykom smrti. Chcem aby ste naostrili znova skaly okolo Tábora a vytvorili pasti. vyhnite sa však vchodu do Tábora, tam chcem aby to bolo čiasté, bez pasti. Len jeho okolie sa posilní. Využite mágiu a svoju silu." predniesla inštrukcie. " Každý bude mať svoju vlastnú jaskyňu v Tábore. kto nemá, postaví si." - dodala rázne. "Poďme na to!" - vyštekla a zoskočila zo skaly. Drcla do Nareime ňufákom. "Poď, skúsime objaviť čo v tebe je a začneme s tréningom." uškrnula sa a začala kráčať k okraju Tábora, kde sa majú začať práce. 
/ Je to znova mini akcia ako bol aj lov a aj PS. PS a Lov vyhodnotím hneď ako budem môcť.

Poslouchala Alfu Temné smečky a zároveň její matku s náboženskou úctou. Zvedla se ze země a vydala se za Nai. ,,Takže půjdeme někde mimo Tábor?" zeptala se zvědavě a zavrtěla ocasem. Věděla že se nemá čeho bát, takže u ní převyšovalo nadšení než strach. Celkem jí v duchu zajímalo kdo je ona Tsuri, dcera alf Ishimury. Divila se že Naiome v ní měla důvěru, ale zatím to vypadalo že je věrná Zeiss. ,,Asi nemá cenu se s ní zatěžovat. Zatím je věrná smečce, takže by neměl být problém." Otočila hlavu na Naiome. ,,A s čím začneme?" zeptala se a doufala, že to matka pochopí. ,,Jestli první magie, či rychlost nebo síla a tak podobně." Dodala v duchu.

Vylezla z vody a chtěla se vrhnout na stahování srny z kůže, když zaslechla vytí své Alfy. Teď se jí to nehodilo, ale co mohla dělat? Alfa se musí poslouchat. O tu srnu se postarám pak. Však ona počká, Alfa ne. Pomyslela jsem si a klusem se rozběhla do tábora. Po koupání jsem byla odpočatá, energie vydaná při lovu se mi vrátila a já byla zase čerstvá.
Zanedlouho vběhla do tábora a postavila se před Alfu. Zrovna vydávala rozkazy. Najít si jeskyni? Proč ne? Kpneckpnců, když to říká Alfa, bude to jistě správné rozhodnutí... Ale to udělám až pak, nejdřív vylepšit tábor. Pomyslela si. "Alfo? Pokud máme jeskyni jinde než v táboře, smíme si ji nechat ikdyž budeme mít jeskyni v táboře, nebo ji máme opustit?" Zeptala se nesměle. Ano, byla to hloupá otázka a Aura to věděla, ale radši se ptala než aby se dopustila nějakého přestupku.
Rozhlédla se po táboře a přemýšlela, kde začít. "Mohla bych zase vytvořit kolem tábora nějaké iluze, jako jsem to udělala u Průsmyku smrti..." Poslala Alfě myšlenku.
Vrhla se na vylepšování vnějších stěn tábora. Popadla do tlamy kámen a začala jím ostřit skalnaté výběžky označující hranici tábora. Najednou, zrovna když ostřila spodní část jednoho výběžku, kámen jí spadl do jakési díry. Při bližším zkoumání zjistila, že se jedná o jeskyňku. Protáhla se tím otvorem a octla se v celkem prostorné jeskyňce se dvěmi místnůstkami. Při bližším zkoumání objevila ještě druhý východ, tentokrát směrem do tábora. Vylezla ven východem do tábora a rozhlédla se, aby zjistila, kde je. Byla v rohu tábora, nikdo jiný tu nebyl a zřejmě si jí ani nevšiml. To je dobře. Pomyslela si. Ta jeskyňka vypadá opuštěná, nechám si ji. Je pěkná. Jenom ještě musím zatarasit ten vchod, který vede z tábora. Alfa řekla, že jediný vchod kterým se bude moct dostat ven bude ten hlavní. Znova vlezla do jeskyňky a prolezla jí ven z tábora. Pak se rozběhla do okolí tábora hledat velký kámen. Za chvíli už ho měla. Dovalila ho ke vchodu z jeskyňky vedoucímu z tábora. Kámen tam přesně zapadl a stal se součástí hranic tábora. Aura byla spokojená.

Poslouchala jsem slova Alfy Naoime. Zdá se, že byla spokojená. Najednou jsem se zjevila pod její váhou na zádech. Nebudu lhát, věděla jsem, že se to dřív, nebo později stane, ale i tak mě to zaskočilo. Do obličeje mi zavrčela, že nemám zapomenout kdo je má Alfa. "Nezklamu tě Má temná alfo." Řekla jsem přidušeně a pevným hlasem. Stala jsem se Kappou smečky Zeiss. Přišla jsem tímto sice o svobodu se pohybovat z území do území, ale jsem tam, kde mě to táhlo od doby co jsem došla do Niwatského území. Když ze mě slezla, vyskočila na své doupě. Než začala rozdávat rozkazy, promluvil na mě Man'yak. "Já si hlavně, vážím toho, že mě přijala do smečky." Pověděla jsem mu a pak se věnovala Alfinim dalším slovům. V tomhle úkolu, by mi byla má magie k ničemu. Nebyla kdovíjak nebezpečná, dokázala jsem ovládnout pomocí stínu tělo jiného vlka, což bylo vše. Když seskočila ze skály, Man'yak se rovnou odešel ke kraji Tábora. Z doupětem jsem mohla počkat. Ten nijak nespěchal. Vyšla jsem za Man'yakem, který se už hrabal v zemi. "Hele. Jelikož to tu furt neznám a netuším zatím kde je co, můžu ti pomoc tady?" Zeptala jsem se ho a čekala na odpověď.

PS//ZL//SJ
Odfrkla jsem si nad její poznámkou. Chtěla jsem se více méně dozvědět více o tomto místě, možná bych opravdu zde mohla najít svého počátku ve službách cizinců. Jako někdo, kdo bude druhé bránit a utlačovat a přitom jenom sloužit. Zakroužila jsem svými lopatkami. ,,Milé přivítání, takhle asi vítáte každého tuláka.'' prosadila jsem a proletěla jsem okem ještě jednou tu stejnou krajinu. Byla jsem rozhodnuta nad svým míněním o tom, kam bych patřila. Mezi ně, mezi tuto zem, zde bude můj domov. Postavila jsem se a nadechla jsem se toho čerstvého vzduchu naposled, než jsem vykročila kupředu.  ,,No, možná se ještě uvidíme později, ať tě staří bohové doprovází na tvé cestě.'' ohlédla jsem se za Tsuri s rozloučením, než jsem upřesnila pohled k zemi, která byla ještě daleko ode mě.
Po cestě ze všech těch kamenů to zase taková velká makačka nemohla být, takže jsem pár krát zrychlila s jistotou, že se mi zde nemohlo nic stát. A pokud už mě doprovázela vlčice tak ať, byla to jejíž povinnost, kterou nedodržela, ale tím jsem se nijak nezaobírala. Ještě pro jistotu jsem se za sebe ohlédla, ale nikde jsem ji naštěstí neviděla. Proto jsem si všímala raději svého a nijak nepopírala nějakého faktu, že jsem mohla být jíž pronásledována. Ale nevidět, co jsem sestoupila z posledního kamene, tak už jsem si to krokem mířila do lesa. Nechtěla jsem moc otálet nad ničím, ani myšlenkami nebo nějakými teoriemi, prostě jsem se chtěla soustředit na jediný úkol. Najít onoho vůdce, promluvit si a přidat se. Třebaže jsem mohla být dobrá výpomoc, ale na to jsem nijak nenavazovala.
Čím rychleji tím lépe, takhle jsem několik minut bloudila lesem. Mnoho opadaných listů, promočených tlap a kluzké země. Ach, jak já jsem nenáviděla podzim, nemohla jsem se dočkat na nadcházející zimu, která bude provázena nočním klidem a plných hrůz v těch útrobách temnot. Oblízla jsem si tlamu. Teď mě tak napadá, že bych mohla se napít, po tak ,,dlouhé'' konverzaci mi vyschlo v hrdle.
Natočila jsem uši proti zvuku, kterého jsem zaslechla nedaleko. Pravděpodobnost v to, co jsem doufala, takže jsem si to namířila tímto směrem, avšak tentokrát rychlejším krokem. Jenom do sebe hrknu pár doušků, a pak půjdu opět hledat. A už jsem to viděla za těmi křovinami, hladinu zářících vod zahrnutou opadaným listím. Na mé tváři se rojilo lehkého a přitom nepatrného úsměvu. Střihla jsem ušima a blížila jsem se k jezeru, než jsem se zastavila rovnou před ním. Shrbila jsem svůj hřbet, přiklonila lehce hlavu a ponořila tlamu do vod. Nechala jsem ji chvilku tak plynout mezi mými zuby a jazykem, než jsem ji začala pomaličku nabírat a vychutnávat si listovou vodu.

Prohlédla jsem na tygra, kterého Man'yak přimáčkl k zemi. Pozvedla jsem obočí a pak zavrtěla hlavou. "Dobře." Přikývla jsem, když řekl o příkopu okolo tábora. Postavila jsem se kousek od rudého vlka a protáhla své svaly, zvlášť potom co jsme před chvíli došli po cestě. Když jsem skončila s protahováním a začala hrabat. Po nějaké chvíli se Man'yak zeptal na mou magii. "Díky svému toulání jsem se sice tréninku moc nevěnovala, až to tady doděláme, začnu se tréninku pořádně věnovat." To jsem řekla spíše pro sebe. "Propojit svůj stín ze stínem jiného vlka či teda ze stíny všeho živého co se týče mé minulostí s člověkem a ten pak dělá všechny pohyby, které udělám já. Není nijak užitečná. Bohužel." Protočila jsem očkami. "A ty?" Zeptala jsem se teď já a pokračovala v hrabání v zemi.

Průsmyk byl hotový. Celá velká většina smečky Zeiss byla pochválena jejich temnou paní a Tristan po dlouhé době cítil pocit zadostiučinění. Šedý vlk se nadechl a sledoval spokojené výrazy ostatních - on sám však nechával svoji kamennou masku. Posledním letmým pohledem zkontroloval odvedenou práci a ušklíbl se, když si představil, jak se ty hloupé svitem provoněné ovečky snaží zdolat hranice temného území. Věděl, že velká většina cizinců se stejně dřív nebo později odráčí, nebo přesněji dezertují, zpět na jejich prosluněné a neskutečně tuctové sviťácké území. Tímhle se alespoň prokáže, že pokud někdo zdolá tyto nástrahy, má v sobě temnou vůli a je hoden se pokoušet stát jedním z nich. 
Chvíli ještě chodil okolo ostrých skal a nechával se bičovat prudkým větrem. Nechtěl putovat do Tábora společně se skupinou, protože už měl toho hluku a společnosti pro dnešek opravdu plné zuby. Na krátkou dobu zauvažoval, že by se mohl připojit k Noemie, tak jako měl v plánu, ale když ji nakonec nikde neviděl, upustil od této myšlenky. Rozešel se tedy jinou cestou, než kudy se vydala jeho smečka. Tristan znal toto území, a tak přesně věděl, kudy jít, aby došel ke svému cíli a vyhnul se tomu, čemu se chtěl vyhnout - v tomto případě všemu živému. 
Krok se střídal s klusem a Tristan cítil, jak z něho pomalu vyprchává ten stísněný pocit, který míval vždy, když trávil moc času ve velké skupině. Nasával uvolněně okolní pachy a shledal vhodným si po tomto výkonu v průsmyku na chvíli odpočinout. Přeci jen, věděl, že Naiome plánuje další úpravy a chtěl být na nadcházející změny odpočatý a čerstvý. Zamlaskal suchou tlamičkou. Chtělo by to vodu. problesklo mu hlavou. A možná i něco k jídlu. Stočil tedy směr z Tábora k nejbližšímu možnému vodnímu prostranství - Severusově jezeru.
Jakmile ho do útrob praštil svěží pach vody, tak se mu v očích potěšeně blýsklo. Potěšení však brzy vystřídalo zmatení a vztek. Co to?! Se zastavením začenichal znovu, zda se opravdu nemýlí. Ve vzduchu ucítil i pach tulačky. Musela se sem dostat mezitím, co všichni pracovali. Nějakým nehlídaným horským průsmykem... dopálil se s tichým zavrčením. Trošku se přikrčil a jeho barva srsti s podzimní krajinou splynula v jedno. Začal se podrostem plížit blíž, dokud vetřelkyni nezahlédl. Pila. Na tváři se mu usadil temný škleb. Na nic nečekal a prudce vystartoval z keře, povalil vetřelkyni nelítostně k zemi a chladně na ni zavrčel. "Ale, ale, škodná." zasyčel a tlapkou ji hlavu tlačil k vodní hladině. "Co tu chceš?" 

SJ
Pár krát jsem tak chvilkově ušima těkala po okolí, ale jelikož jsem nic neslyšela, tak jsem prostě využívala několika momentů toho, že jsem se mohla plně napít, abych to přežila na následujících pár dnů bez těchto zdrojů. Vlastně hodně krát jsem aj byla dehydratovaná a vyhladovělá jenom kvůli tomu, že jsem furt hledala něco, co mohlo doplnit mé existence, přece jen jsem se narodila kvůli něčemu, ale čemu? Těžko říct, nad tím přemýšlením mě vlastně už bolela hlava, ale i tak jsem nad tím tak přemýšlela, jako by byl už zítra konec světa. Možná pro mě ano, co jsem mohla vědět o budoucnosti? Třebaže mi tam ti nahoře fandili v tom, že bych mohla najít smysl své existence. Počkat, proč nad tím teď jsem přemýšlela?
Najednou jsem něco ucítila za sebou, třebaže mi už ten pach byl povědomým. Celkem mi bylo u chvostu kdo to mohl být. Už jsem zdvihala hlavu a zaklápěla tlamu, ale po chvilce jsem se svalila na zem pod něčí tíhou. V šoku jsem zalapala po dechu, ale nijak to důrazně nekomentovala. Snažila jsem se okamžitě ho převalit, ale tento někdo byl mnohem tlustějším než se mohlo zdát.
Opravdu tu vítají cizince s otevřenou náručí. pomyslela jsem si pro sebe. Zavrčela jsem proti vlkovi, který mě chtěl asi utopit. ,,Co tě to zajímá, bídáku?'' odpověděla jsem mu podrážděně a hned na to jsem jej začala tlačit na břicho zadní tlapou, abych se aspoň pokusila ho nějak odvrhnout ze sebe, docela mu totiž páchlo z huby.

SJ
Okamžitě jsem sebou cukala jako hudrující ryba na suchu, akorát že to tentokrát bylo opačně a já jsem si mohla loknout ještě více tekutin, než jsem potřebovala. S otevřeným okem jsem sledovala život pod vodou, nijak obzvláště krásným kvůli tomu, jak bylo tam zamlženo. A taky kvůli tomu důvodu, že mi asi docházela pára trpělivosti si snášet, jaké jsem to dostávala přivítání od těchto zdejších vlků. A přece jen po chvilce mě zase vytáhl ven nad hladinu, zalapala jsem po dechu neúnavně. Přece jsem neměla žábry, ploutve, dvě oči nebo něco takového.
Nijak jsem neřešila to, jak jsem mohla vypadat. Možná tak jen blázen by řešil něco takového při takovéto rizikové situaci. Vypoulila jsem své oko a rozhlížela se kolem, jestli bych po něm mohla něco hodit, ale smůla byla tentokrát při mé straně. A proto jsem se rozhodla nutně se ubránit svými silami. Neohrabaně jsem se nějak vykroutila a krk vyzdvihla tak, abych ho mohla čapnout po srsti. Co nevidět jsem tak samozřejmě učinila. Svírala jsem jeho srst na krku pevným skusem. Pár krát jsem s ním švihala, jako bych mu chtěla utrhnout hlavu. Už jsem cítila na jazyku pár stékajících kapek jeho krve, pravděpodobně jsem hryzla moc hluboko, ale nelitovala jsem. Prostě se mi nelíbilo, jak se mnou zacházel, a tak jsem chtěla, aby to tento bídák doplatil.

SJ
Srazil mě k zemi, ale zasloužil si to, nemá provokovat. Jenom mě dráždil jako komár, bez nějakého poskytnutého důvodu, který jsem ještě do teď neslyšela. Ale nijak jsem to nehodlala řešit, ne teď v tuto chvíli, hlavně s tím, jak se zrovna tak kroutil. Jen co jsem chtěla vstát, tak jsem hned byla opětovně udeřeně do kebule, ale to mě ještě nezastavilo, prostě jsem se to snažila brát jako škrábnutí. Když jsem konečně tak nějak vstala, rozklepaná jsem se po něm ohlédla, ale vypařil se mi ze zorného pole a než jsem zachytila jeho pohyb, tak už mi pár drápů jelo po straně obličeje. Hlavu jsem naklonila k zemi, aby mi to nezasáhlo přinejmenším moje jediné oko, nepotřebovala jsem o něj přijít. Když už bylo po všem, tak jsem se podívala na něj a hrdelně jsem zavrčela, teď již v pozoru jsem seděla.
Zbabělec, nedá ani šanci na odvetu. pomyslela jsem si a tlapou jsem si otřela místo, kde mě poranil jeho prapodivnými drápy. Ale teď jsem to nechtěla řešit, prostě jsem se za ním ohlížela tak, aby mi nestál za zády, protože jsem nepotřebovala, aby po mě ještě jednou skočil. Vlastně, taková překvápka jsem ze všeho nejvíce nenáviděla, ale byla to dobrá taktika jak přemoct druhého, to jsem musela uznat.
,,Co chceš, bídáku?'' optala jsem se ho již hlasitěji a více naštvaněji. Byla jsem dost podrážděná, naštvaná a supějící. Ale furt jsem se držela nad zemí, protože jsem nebyla nějaká ta květinka, kterou jen co někdo zašlápne, tak zemře. Ne, to jsem nebyla já. Byla jsem hrdá, že jsem silná a klidně i budu za každou cenu. I když, po tom zranění se cítím nějaká, unavená? Snažila jsem se to co nejlépe ignorovat, ale po každé co jsem se tak ohlížela na tváři toho vlka, tak se mi více roztřásaly končetiny. Ale nespustila jsem z něj své jedinečné oko.