Příběh smečky Ishimura I.

//Sani: myslím že počkám na Hexy, jo?

Doupě
Nenapil se, což mi dělalo starosti. Zvedla jsem hlavu. "Nechce pít..." Šeptla jsem k Sanitovi. Snažila jsem se strach skrývat, ale moc to nešlo. Doufala jsem, že to Dawi nevycítí. Dawano nevěděl co má dělat a já nevěděla jak mu pomoc. Když kýchl, tak jsem mu olízla hlavu. "V pořádku, maličký?" Šeptla jsme k němu starostlivě. Dawi se mi doplazil k pacce a položil si na ni hlavičku. Slabě zakníkal. "Musíš se napít, aby si měl sílu." Řekla jsem trpělivě a vzala jsem si ho jemně do zubů za kůži na zátylku. Zvedla jsem ho a položila ho na zem ke svým bradavkám. Čumákem jsem mu snažila hlavu položit k bradavkám a snažila jsem mu čumákem otevřít tlamičku a dát mu do ni moji bradavku. "Když nasaješ,tak ucítíš dobrou tekutinu, která tě posílí." Radila jsem mu a doufala jsem, že to zabere. I Sanito mu to popisoval. "Pochopí." Pověděla jsem vážně a oplatila jsem mu olíznutí čumáčku.

//no dobře... už budu hodný vlšek :DD
Teď si začal dělat starosti i druhý velký. Neviděl jsem ho, ale věděl jsem, že tam je. Měl jiný pach než Velká. Velká mě zvedla a znovu mě položila k výstupkům. Něco jsem ucítil. Vonělo to moc hezky. Pokusil jsem se zavrtět vrtítkem ale podařilo se mi s ním jenom dvakrát máchnout ze strany na stranu. Tak moc jsem byl vyčerpaný. Doplazil jsem se za tím pachem - byl to ten výstupek. A na něm něco bylo a to tak hezky vonělo. Opatrně jsem to olízl. Chutnalo to ještě lépe než vonělo. Dolezl jsem k tomu dost blízko na to, abych si výstupek strčil do pusy a znovu ho olízl. Přitom jsem se opakovaně otáčel směrem, kde byla Velká. Už jsem z ní necítil takovou nervozitu, stejně tak z Velkého. Tak jsem se odhodlal, výstupek jemně stiskl a začal sát. Bylo to vyčerpávající a už jsem to chtěl vzdát, když mi do krku začala pomalu proudit ta dobrá tekutina. Lačně jsem polykal, ale dlouho jsem to nevydržel. Po několika minutách jsem přestal sát, povolil stisk a vyčerpaně se zhroutil na podlahu. Byl tu měkký mechový koberec ve kterém se skvěle spalo.

Doupě
Nervózně, ale s vírou jsem čekala zda se naše zatím jediné vlčátko napije nebo ne a zemře. "Napij se zlatíčko." Zašeptala jsem k Dawanovi a olízla mu opět hlavičku. Věřila jsem mu, že se napije. A taky že ano, začal sát. Zavrtěla jsem ocasem. "Šikovný, tak je dobře." Řekla jsem spokojeně a lehce jsem se usmála. Byla jsem moc ráda, že se napil. Pak se však vyčerpaně zhroutil do mechu. Přitáhla jsem si ho k sobě a nechala jsem ho spát, protože jsem věděla, že potřebuje nabrat energii. Věděla jsem, že mlíko, spánek, já a Sanito jsou pro něj ty nejdůležitější věci na světě, tedy aspoň teď. Těšila jsem se až se mu rozlepý očka. Jen jsem doufala, že je nebude mít po mě. Matně jsem si pamatovala jaký byl rozruch kvůli mé slepotě.

SSL → Jezero Duší
,,Dobře, ten název zní dobře.'' přikývla jsem a postavila se připravena vyrazit za s chlazením. Nesnáším horko a tohle se nedalo snést, obvzvláště v mém tmavém kožichu, který horko obzvláště přitahuje. Tobě není horko? Pomyslela jsem si. Chtěla jsem tak vyzkoušet naše schopnosti ve čtení myšlenek. Opravdu jsem přemýšlela nad tím jak je Demonovi v jeho černém kožichu. Starostlivě jsem po něm těkala očima. Občas malém vrazil do stromu. Ale to už jsme byli u jezera. Rozeběhla jsem se, vyskočila na jeden velký šutrák na břehu jezera od kterého jsem se odrazila a hodila ,,šipku'' do jezera načež se hladina vcelku rozbouřila. Vynořila jsem se se spokojeným poloúsměvem a pohlédla na mého partnera.

,,Mne až také horko nieje, aj keď mám čiernu srsť.  Je už o niečo lepšie ?" Spýtal som sa, a išiel som hlbšie do jazera. Nakoniec som pod tlapami stratil zem. Moja milovaná Keď skočila do jazera, tak sa okolo dopadu spravili trochu väčšie vlnky. Nebol som zasa až taký dobrý plavec. Pozerali sme sa navzajom na seba. Si krásna, a dobrá plavkyňa. Pomyslel som si. Vedel som že to bude počuť. A môj úsmev patril len jej.

Soví skalní les

Procházela jsem se po okolí, když mi zakručelo v břiše, měla bych si asi něco chytit... pomyslela jsem si a zavětřila. Ucítila jsem pach, který jsem nedokázala rozeznat. V této době se mi všechny pachy míchají dohromady. Šla jsem za pachem.
Jak jsem nakonec zjistila, byl to jen zajíc. Skočila jsem po něm, ale on se mi vysmekl a utekl. Sakra...

Po několika neúspěšných pokusech se mi povedlo chytit malého vrabčáka. ,,No, lepší než nic..." řekla jsem nahlas a zakousla se od své kořisti.

V Hexy-Doupě
Bylo mi těsno a bál jsem se že to již dále nevydržím. Jeden z mých sourozenců zmizel. Vůbec se mi to nelíbilo! Začal jsem vzdorovat síle co mě táhla pryč. Já nechci!!! Neměl jsem ale sílu, a tak jsem se poddal. No bylo to ještě horší. Něco mě stále táhlo, do ještě užšího prostoru. Síla mě stále táhla, a já jsem myslel, že už to snad ani nepřežiju nech mě! Nechci! Pak mě to dostalo na studený prostor. Zběsile jsem kňučel a kníkal, ale nic nepomáhalo. Snažil jsme se nadechnout, ale nešlo to! Ale ne! Zoufale jsem kňučel, a pak se mi konečně povedlo nadechnout! Stále mi byla ale zima, a to se mi nelíbilo. Kňučel jsme stále hlasitěji, a ztrácel jsem energii. Kníkal jsem o pomoc, ale žádná odpověd'.

Z neklidného spánku ho vyrušilo kníkání. Rychle otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Na první pohled ho nic nezaujalo, ale až po chvíli ho zaujala malá černá chlupatá koule- další vlče. Uculil se a slizal z vlčete zbytky krve. ,,Ahoj Malinký." zašeptal a lehce ho chytl za zátylek. Položil ho k Hexy vedle jeho sourozence. Popostrčil ho ke strukům a zazubil se, ,,napij se." zaeptal a doufal že s tím nebude mít takový problém jako Daw. Přikryl ocasem malá vlčata a spokojeně a o něco klidněji vydechl. ,,No ale není poslední." pomyslel si a švihl hlavou.

Doupě
Uklidnily mě slova neznámého. Ale to, že mě přenesl se mi nelíbilo. Přestal jsem tak kníkat, a ucítil příjemné teplo. Ucítil jsem i lákavou vůni. Neohroženě jsme se plazil blíže ke zdroji. Zastavil jsem se u výstupku. Bál jsem se, ale ta vůně byla tak neodolatelná! Dostal jsem se ještě blíže a začal sát tu úžasnou tekutinu. Energie mi sice ubývala, ale měl jsem dobrý pocit. Přestal jsem a schoulil se vedle chlupaté kuličky. Pravděpodobně vedle kuličky, co se mnou pobývala ve stísněném prostoru. Spokojeně jsme podřimoval.

Doupě
Najednou jsem v břiše ucítila další vlče. "Sanito? Cítím další." Uculila jsem se a drkla do bříška. "Pomohu ti maličký, neboj se brzy budeš venku." Řekla jsem tiše, protože jsem Dawana nechtěla probudit. Zatlačila jsem, protože jsem mu chtěla moc pomoc. Bolelo to, ale byl venku. "Vítej zlato." Usmála jsem se na něj. Začala jsem ho čistit i když to už udělal Sanito. Pak ho Sanito dal ke mně a já jsem ho přitiskla k sobě, aby se zahřál. Musel mít však hlad a tak jsem ho jako Sanito popostrčila k bradavkám. "Tatínek má pravdu. Napij se. Je to dobré maličký." Olízla jsem ho na hlavičce a doufala jsem, že se napije hned ne jako Dawano. "Neboj, posilní tě to." Řekla jsem mu a naše drahé vlčátko se napilo. "To je ono. To je šikovný kluk." Pochválila jsem ho spokojeně. Když si lehnul vedle Dawana, tak jsem je přitiskla k sobě, aby jim bylo teplo a tak abych je neprobudila. "Myslím, že bude ještě jedno." Pověděla jsem Sanitovi a drkla jsem si lehce do břicha, ale nic jsem necítila. "Jak ho pojmenujeme? Třeba Niki, Niko, Nikol nebo Nikolas...nebo nějak podobně. Co myslíš zlato?" Olízla jsem Sanitovi spokojeně čumáček.

Nevím jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, byl tu ještě někdo jiný. Podle pachů jsem poznal, že je to ten ze světa za stěnou. Vikvikl jsem strachy a stáhl se až do kouta doupěte. Tam jsem na cosi narazil. "Neubližuj mi, nejsem nebezpečná..." Zaprosilo to stvoření a já s údivem zaznamenal, že narozdíl od řeči Velkých téhle řeči rozumím. "Nic ti neudělám... kdo jsi?" Zeptal jsem se opatrně. "Jsem beruška. Jmenuju se Cassie. A mám zlomené křídlo..." Něco mě k tomu stvoření táhli. Natáhl jsem čumáček a beruška se mi na něm usadila.

Jezero Omega - Doupě(Tábor)
Vstala jsem a protáhla se. Byla už tma. Opatrně jsem se vyměnila z Reelova objetí a pomalu se vydala na cestu k táborů. Hopkala jsem po třech, čtvrtou tlapku zdviženou a zapálenou - svítila jsem si s ní na cestu. Takhle jsem dohopkala až do Tábora, kde jsem tlapku zhasla a zalezla do doupěte.

/Útesy Omeg/
Běžel jsem lesem, nevědíc, kde jsem. Ať jsem běžel kam jsem běžel, všude pouze trávník ležel, stromy mechem porostlé a balvany lišejníkem zarostlé... všechno bylo všude stejné, hluboké a obyčejné. Něco mi říkalo: ,,Utíkej dál," před chvílí jsem jen nečinně stál. Teď utíkám, seč mi stačí síly, snažím se žít každou malou chvílí. Tajemný hlas však pokračuje dále, nedá pokoj, pokřikuje neustále: ,,Jsi troska, žít si nezasloužíš, za vlky se jen tiše ploužíš... život jsi měl poloprázdný, myslel sis však, že byl krásný a teď sám budeš umírat, zlými sny tě budu týrat..."
Nemožno utéct lesu, ale ani tomu hlasu. Klouby bolí víc a víc, od krve mám celý líc. Běžím, běžím, za smečku těžím. V tu chvíli už jen tiše vzdychám, cítím, jak jen ztěží dýchám. ,,Zelený, zbytečný, naivní, nevděčný..." začne hlas opakovat, já už nevím, kam se schovat. Proto stále, běžím dále, přestože už mám namále...

Třesu hlavou, oči otvírám, klidním se, tlamu zavírám. Poslední etapu života před sebou mám, vážně tu teď umřu takto sám? Nic mě nebolí, byl to jen opravdu velice, ošklivý sen. Ležím v doupěti na útesech, je mi zde lépe než v lesech. Protáhnu se, zívám a už pomalu, avšak jistě vstávám. K úniku ven se odeberu, jakmile trochu odvahy seberu. Jakmile se venku ocitám, vidím a cítím, že podzim jde k nám. Sednu, ocas kolem tlap ovinu, pozvednu hlavu a hluboce, smutně zavyju.

Kirigakure - Útesy Omeg
Její tlapy po tom zdlouhavém letu dopadly na kameny tvořící ji už známé útesy, nemohla uvěřit jak vlk mohl v této oblasti vůbec přežít, ona sama byla ráda, že nikde nespadla či si něco nezlomila. Očima těkala po této ostnaté krajině, která byla spíše jako past a opatrně se vydala směrem vzhůru, výš, tam odkud šel ji známý hlas a pach. Dech měla z toho náhlého vypětí sil zrychlený a celá se za chůze kolíbala, přitom jako by úplně zapomněla na křídla a i ta dosavad zdobila její kupodivu poměrně svalnaté tělo, možná to dělala krátká srst, že na ní šlo vše tak vidět, jelikož jinak nikdy nepatřila mezi typy co si jen tak zaloví aby si zvedli náladu, odsuzovala to, sama tedy nechápala kde tu sílu nabrala. Vyškrábala se přes poslední větší kámen a opodál si všimne známého zeleného těla, hlasitě oddychne, kvůli vyčerpávající cestě a tiše pohlédne na Dina. ,,Zdravím."

/Útesy Omeg/
Po chvíli jsem se svou melancholickou písní skončil. Hlavu jsem opět svěsil. Noční můra mě tolik neděsila. Bylo na ní něco pravdivé... ale co? Když je nějaký spor, vždy za to mohou obě strany aspoň trošku... ozval se Greenix. Zahleděl jsem se do dálky. Vanul odtamtud známý rodinný pach de Malů. Po chvíli jsem už ze siluety rozpoznával vlčici. Blížila se ke mě. Asi zaslechla vytí... ale to nebyl účel! podivil jsem se a hleděl na ni. ,,Zhio, ahoj," odpověděl jsem jí na pozdrav. Koutky mi cukaly do úsměvu. ,,Rád tě vidím."

Jazero Omega
Cítim ju, je blízko. Obzeral som sa a hľadal ju. Márne. Po milovanej ani stopy. "Nie, viem že je tu!" vbehnem do lesa. Bolo tu tak tajomné ticho, až mi nahaňalo hrôzu. No keď odrazu... ona. Stojí tam s úsmevom. Vybehol som ako divý, cítil som ju už v mojom objatí. Nie, niečo ma ťahá späť. Bránim sa, no je to mocnejšie. Schmatlo ma to za labu... zobudil som sa. Dychčal som ako po maratóne a na tele cítil kvapky potu. "Čo sa to deje.. kde.. kde" dezorientovaný sa vyšvihnem na nohy. Hádže so mnou zo strany na stranu. "Ja žijem" zastavím sa "žijem!" vykríknem. Bolo to tak dlho, spal som ako zabitý. "Voda, potrebujem vodu" obliznem si suchú papuľu a hrniem sa k jazeru. Lačne začnem hltať vodu, vychutnávam si každý dúšok. Cítil som sa silnejší, oveľa.

ÚO
Jeho slova ji dosti uklidnila, takže se odvážila k dalším krokům, s tím úsměvem nevypadal, že by plánoval v následujících dnech ukončit svůj život, což ji zvedlo náladu ještě více. Avšak jeho postava se ji i nadále nezdála nejlepší, však tady v útesech nemohl snad ani zavadit o pořádnou kořist. Trochu si přitom uvnitř zanadávala, kdyby nebyla tak zbrklá, mohla mu vzít svou bezednou misku, však ona ji zas tak nepotřebovala. ,,Já taky." Pronesla nakonec poněkud opožděně, to už stála maximálně metr od něj, šlo poznat, že si dost zakládala na osobním prostoru. ,,Jsi v pořádku?" Zeptala se poté poněkud zdráhavě, byl to vůbec dobrý nápad? Neznělo to, jako by ho podceňovala? Opět si uvědomila jak moc její samostatnost ovlivnila vyjadřování. ,,Teda, nezněl jsi moc..." Nadechla se a poté opět snad již naposledy spustila,: ,,nezněl jsi moc šťastně, myslela jsem že se to už všechno zlepšilo."

Jezero Omega ->(mezizastávka Jezero Kappa) -> Soví skalní les
Hlasitě jsem zívl a vstal ze země. Potřeboval jsem letět zase o kus dál, ještě jsem ale nevěděl, zda obhlédnu dřív Kirigakure nebo Zeiss. Vydal jsem se tedy směrem zhruba mezi těmi smečkami, ani u jižních hranic smečky jsem ale nevěděl, kam dál. Zaposlouchal jsem se do zvuku svého kručícího žalůdku. Jak dlouho jsem nejedl? Naposledy jsem si jídlo odepřel, abych náhodou nedělal na cizím území potíže. Tentokrát jsem si ale nedokázal pomoct, hlad nademnou bral kontrolu. Problémy, neproblémy, potřeboval jsem si sehnat něco k snědku. Sklonil jsem lehce hlavu a nosem nasál. Zajíci, ptáci, pár žab, ...a vlčice. Narovnal jsem se. Co tu asi dělá? Pokusím se jí najít až si naplním břicho. Roztáhnu křídla a vznesu se nad nedaleké jezero, kde pár kormoránů lovilo ryby. Vytipoval jsem si jednu svoji oběť a ze shora se na ni snesl, kormorán skončil pod mými drápy, zatím co ostatní kormoráni rychle utekli. Jedním stiskem krku jsem svoji oběť zabil a začal hodvat, nesnědl jsem ho ale celého. Zbytek jsem jednoduše schoval, mohl by se hodit později. Pomalu jsem se rozešel do lesa po pachu vlčice.