Příběh smečky Ishimura I.

/Neyew/
,,Jo vzpomínky," povzdechl jsem si tiše a sklopil hlavu. Jezero Jamanakai jsem znal celkem dobře, ale Neyewský les s jezerem Kappa ještě o něco lépe. Tam byly uzavřeny zase mé vzpomínky. Jakmile jsem hlavu opět zdvihl, střihl jsem ušima a zájemě švihl ocasem. Tak ale cestu k jezeru Omega si již asi nepamatuju... musel bych se řídit podle známých pachů, jinak nevím... pomyslel jsem si. ,,Svit už asi nepamatuju... ale smečku Zatmění už ano. Tu vedla... ta... no, dcera Vittani, Moon?" řekl jsem stále lehce nejistě, protože tehdy jsem tu přežíval, jakožto tulák, který si nebyl jist, zda tu chce zůstat.

Vzpomínky, ty byly silné i když se zdály vybledlé. Sřihla jsem oušky a potvrdila Dinova slova. "Ano, vzpomínky. Když už je vlk dlouho sám, začíná být zajat ve světě vzpomínek. Myslela jsem si, že mi čerstvý vzdduch a známé prostředí udělá dobře. A co ty, Dino? Jak se máš? Co tvá rodina. A co smečka Ishimura, je vše v pořádku?" Optala jsem se zeleného vlka, který tak dobře splýval s okolím. "Ach, ano, Moon, pamatuji si, ji jako vlčátko. Pamatuji si Aspera, Rellema a další. Vzpomínám si, jak Vittani předávala své alfovství právě své dceři Moon. Jak dostala Moon dary a jak jsme se ji všichni klaněli." Na to velké shromáždění se zapomenout nedalo. A pak na její pohřeb. Ach... jak je to vůbec možné? Vidět malou kuličku a pak se účastnit jejího pohřbu. Ale nebylo to jinak ani s mými dětmi. Všechna má vlčata, až na Fluttershiny, byla mrtvá.

Angelo Amadeo FK
Tábor
,,Áno, králiček," spokojne potvrdil Angelo. ,,Kedy už pôjdeme loviť? Budeme čakať na brata? Rangera?" pokúsil sa vysloviť bratovo meno ktoré predtým začul ešte v brlohu. Vtom mu prednou nohou prebehla silná, ostrá bolesť ako keby mu do nej niekto vŕtal nožom. Bolesť sa šírila nohou a potom do celého tela až vydal hlasné zakňučanie a noha sa pod ním podlomila, takže klesol k zemi.  Sklonil zrak k danej labe no nebol na nej ani najmenší škrabanec či rana. Nič. Rovnako silná ak nie aj silnejšia bolesť mu v tej chvíli vošla aj do druhej laby a on prekvapene  hlasno zakňučal od bolesti. Z láb sa mu v tej chvíli začala šíriť čierna hmota pripomínajúca paru no ktokoľvek kto by sa pozrel bližšie by ju za paru neoznačil. Bola temnejšia než Angelova čierna srsť, bola temnejšia než najtmavší odtieň čiernej. Nebola to kvapalina či plyn hoci ich pripomínala. Rinula sa z jeho láb a nedokázal ju zastaviť. Pomaly sa blížila k Eveline a k jeho otcovi a on sa na to vydesene pozeral. ,,Nie! Prosím! Nie!" zavrčal.  Čierna hmota sa zastavila tesne pred jeho otcom a Eveline a zľahka im oškvŕkla srsť, no nijako vážne im neublížila, zľahka ich však obkľúčila. Bolesť v labách Angela opustila a tak vstal  rozbehol sa k ním. ,,Nie! Zmizni ti zlá vec!" Zamračil sa a zdvihol labu snažiac sa chytiť vec, no nedarilo sa mu to. Napriek tomu sa však začínala sťahovať a rozplývať sa a do pár minút bola preč.

Eveline
Zmateně jsem se podívala na bratra, který se náhle složil, když se mu podlomily nohy. "Co je, co se to děje?", zeptala jsem se zmateně a trochu přiškrceně. Když tu najednou jsem zahlédla, jak se mu z tlap cosi řine, stáhla jsem ouška dozadu a vyděšeně vyjekla, schoulila jsem se k otci a prudce zavřela oči. Nevím, jak se mi to povedlo, ale když jsem se odvážila podívat se, co se děje, stála přede mnou zídka z jakési černé hmoty, chtěla jsem se jí dotknout, tak jsem k ní přistoupila a tlapkou mířila k ní, ale vyhnula se. Tlapu jsem oddálila a zkusila to znovu a rychleji, tentokrát jsem se dotkla jen chloupkem a ta hmota se náhle vcucla do země a odhalila mi jinou černou hmotu, která zřejmě patřila bratrovi, jak se k nám s otcem blíží. Zapištěla jsem a uskočila dozadu až jsem udělala kotrmelec. Když jsem se posadila, hmota byla těsně přede mnou. Začala jsem plakat. "Co to kruci je? To není normální! Tati, tak řekni něco!"

Probrala jsem se. Bolest už nebyla tak nesnesitelná, už jsem ji skoro necítila. Rozhlédla jsem se po okolí. Reel tu nebyl, stejnětak chyběla dvě vlčata, byl tu jen Ranger který spal. Přemýšlela jsem, jak dlouhou dobu jsem prospala. Měsíc? Dva? Asi tak. Zašklebila jsem se. Já jsem ale spáč. Pak jsem se podívala na Rangera. Byl už celkem velký takže jsem se nebála ho tu nechat, jen jsem ho přesunula do koutku doupěte. Byl už pěkně těžký. Pak jsem se opatrně protáhla a vylezla z doupěte. Připadalo mi, že bude Reel s vlčaty na lovu, no nebyl. Byl v táboře. Potichu jsem se ke skupince připlížila a pak na ně bafla jako malé vlče. Ovšem, asi jediný kdo mě poznal byl Reel, ti prcci mě moc neznali a navíc jsem musela, vyhublá a zkrvavená, vypadat příšerně. Rozpustile jsem se po Reelovi podívala. "Ahoj zlato, ahoj prcci." Zazubila jsem se.

Eveline
Tábor
Nechala jsem otce, aby mi vyčistil kožíšek a vzpamatovávala se z toho šoku. Udivený pohled jsem zvedla k otci a zamračila jsem se. "Magie? Magie? To nás před tím nemohl někdo varo-moment! Vy máte taky magii? Že ano!", zeptala jsem se a slz zděšení v mých očích již nebylo. Pak se ale odkudsi vynořila vyhublá postava, no... Vynořila, spíš na nás... Hm... Zaútočila! Polekaně jsem vypískla, znovu udělala kotrmelec, přemýšlela jsem, že bych to mohla předvádět profesionálně, a zůstala rozpláclá na zemi. Zvedla jsem k postavě pohled. Prcci? Moment, to je... To je... Krmidlo! Teda... Mamka..? Jo! Jasně! Máma a táta! Ale kde je bratr? Postavila jsem se a doběhla k vyhublému krmidlu... Tedy k matce. Olízla jsem ji, aby věděla, že už se jí nebojím, následně jsem však otočila hlavičkou a prskla. "Jé, mami, ty chutnáš divně!"

Tábor
,,Môže sa to vrátiť? Ak som to spravil ja, prečo to neovládam?" povedal mierne chladne, nedal najavo svoje obavy. Zrazu sa pri nich vynorila čierna vychudnutá vlčica. ,,Mami... ty si sa vrátila?" vyslovil to ako otázku no napriek tomu podišiel k nej. ,,Čo sa ti stalo? Nevyzeráš dobre. Si chorá?" povedal s miernou obavou. ,,Kde je Ranger?" dodal po chvíli keď si uvedomil, že jeho mladší brat chýba.

/Neyew/
Po chvilce mlčení, kdy jsem trpělivě a ochotně poslouchal slova Rossiel, jsem se pousmál. Ano, ten čas strašně letí. A najednou už nejsme děti... uhm, tedy vlčata. napadlo mě, což mě donutilo střhnout uchem. ,,Já spokojeně dožívám svůj pravděpodobně poslední rok v blízkosti dcery Emerithy. Ona je jako jedna z mála stále živá... to ti povím, hrozný pocit přežívat své potomstvo... ale asi jsi to zažila taky, nemýlím se," pověděl jsem a hodil na vlčici pohled se špetkou soucitu. Švihl jsem ocasem na důkaz zájmu a nastražil uši. ,,Smečka se zdá být skvěle vedena, stále Spirit a Lucasem, ti dva mají opravdu předurčeno vést," pověděl jsem hrdě a pousmál se.

/Neyew/
Trochu jsem se zavrtěl, však stále jsem seděl. Pouze jsem chvost jedním mávnutím obročik kolem předních tlap, a jako zvídavé vlče k Rossiel naklonil hlavu. ,,Možná ano... no, tedy slíbil jsem to dceři, že se pokusím dostat se k elitě. Ale neumím poradit, nebo být moudrý. Toto zvládal spíše syn Fólico, který jednu dobu úspěšně vedl Kirigakure," promluvil jsem lehce zamyšleně. Inteligenci jsem neměl přirozenou, ale získanou a má povaha tomu také tak nasvědčovala. Je ale pravda, že moudrost se získává zkušenostmi. A těch mám za sebou spoustu. pomyslel jsem si. ,,No jo, už to tak někdy je. Ještě že nad námi bdí draci. Nebýt nich, určitě dopadneme hůř. Když jsi v elitě, viděla jsi je někdy?" zeptal jsem se zvědavě a střihl uchem.

~Tábor~
Probudí se jakoby z nějakého transu, nebo snad jako by usnula vestoje. Rychle zamrká a rozhlédne se kolem. Nejspíš vůbec netuší, kde je a co tu dělá.
"Em-emmm," odkašle si, "mohli byste to zopakovat?" zeptá se a pak konečně pořádně otevře oči, zjišťujíc, že kolem ní žádní vlci nejsou. Nasadí zcela nepatřičně zmatený výraz, který vystřídá takovým tím lhostejným 'to je vlastně jedno' a pěkně odejde ke kraji táboru. "Jó, to bejvávaly časy, když jsem ještě nebyla tak šííííleně stará, že bych mohla jít k Elitním...," zasměje se v myšlenkách. Taky si už nepřipadám zrovna mladá, to je fakt," přizná její patronka. "Možná bysme to konečně měly ukončit, to alfování, a vzít si důchod... Existuje to vůbec?" Obávám se, že tady ne, Spirit. Tady vlci prostě umírají, když jsou moc staří. V očích staré vínové vlčice se mihne strach a obavy. "Nechci zemřít." Nikdy jsi nechtěla. Jsi pořád ještě malé vlče, duší, víš to? Alfa zavrtí hlavou, nejspíš se s tím nedokáže smířit. "Možná skončíme jako duch. Ten, kdo neměl odvahu jít dál a zároveň už nemohl zůstat." Nechci tak skončit, Spirittie. Budeme mít krásný hrob... Jaké květiny máš ráda? V tu chvíli se ve Spirit něco definitivně zlomilo. Nebo jen ujasnilo? Každopádně se neudržela. "Já NECHCI zemřít."

"Jé, Reele, ahoj, tedy... zdravím," trochu se zakoktá a nasadí falešný úsměv, přestože jí je jasné, že černý vlk zřejmě všechno slyšel. Trochu nakloní hlavu a tu veselou masku pomalu nechá spadnout na zem. V jejích očích je znát, že už toho všeho má akorát tak dost. Jsou trochu zarudlé, jak to mívají staří vlci, a čumák už má celý stříbrný.
"To nic, to nic. Občas prostě... Nedokážu se udržet," chabě se pousměje. Nejspíš ho nechce zatěžovat. Beztak není čím.
"Myslíš, že by mě vzali k Elitním?" vyhrkne náhle. Jako malé štěně, zopakuje její patronka v myšlenkách.

~Tábor~
"No právě že se o vás už moc nestarám," přizná provinile a zavrtí hlavou, tak nějak zoufale.
"Normálně by po mně asi nastoupila jedna z Bet, ale nejsem si jistá, jestli jsou dobrými adepty. Nebo může rozhodnout smečka. Velký zájem se uplatnit projevila Tenebris, mladá, schopná vlčice. Ale popravdě? Nevím, vážně nevím. A potom je tu taky Lucas, ještě jsem se ho ani neptala, takže těžko říct, jak si to vezme." Spirit dokončí svůj poněkud nudný monolog a na krátko se Reelovi podívá do očí.

~Tábor~
"A jo vlastně. Tedy, chtěla jsem říct, samozřejmě." No vážně už musím být i zapomnětlivá? To je skoro smutný.
"Je to zvláštní, jeden by řekl, že raději zůstane ve smečce u rodičů. ...Děje se něco?" optá se rychle, i přes svůj věk je pořád ještě dost citlivá vlčice. "Tenebris mi o Reelovi moc neříkala. Jsou ale tak ideální...," osloví Spirit patronku myšlenkou. Do toho ti nemám co mluvit, Spirittie, dělej, co uznáš za vhodné. A třeba rozhodnou vlci, ne? Alfa jen neznatelně kývla.