Příběh smečky Ishimura II.

za kalana

Les Omega
Odběhl jsem do lesa, jen jsem ještě stačil zaslechnout jméno toho mladého vlka, syna mého syna, čili vnuka. Bylo vtipné, že byl můj syn a můj vnuk téměř stejně staří. Ale já jsem byl rád. Má rodina se rozrůstala i přes ty ztráty.
V lese jsem se pustil po známé pěšině. Ona to ani tak nebyla pěšina, spíš jen tudy jsme chodívali. A brzy jsem dorazil do doupěte, kde se narodil Reel.

HRANICE SSF A ISHIMURY - LES OMEGA
Ešte stále zamyslená Alsafi váhavo prekročila pomyselnú čiaru rozdeľujúcu územia dvoch svoriek. Kam teraz pôjdem? zamyslela sa. Ishimurské územie ešte nepoznala, vlastne, ešte tam nikdy predtým ani nepoložila labu. Pôjdem tam, kam ma laby zavedú. Len budem kráčať dopredu, tým snáď nič nepokazím, kývla hlavou, a pokojným krokom kráčala do neznámeho lesa. Tento les predsa poznám, raz som tu trénovala mágiu, ale bolo to v Striebornom Fénixovi, spomenula si, keď kráčala zmiešaným lesom. Z neznámeho dôvodu jej svorka ani rodina nechýbala. Chcela preskúmať územie cudzej svorky.

Tenebris švihla ocasem. Očividně jí tu momentálně nikdo nepotřeboval. To bylo fajn. Mohla se věnovat sama sobě a samozřejmě také svým blízkým. Bez zaváhání zamířila k doupěti. Před ním seděl její nevlastní syn, Tenebris si všimla, že vyrostl. Byl už skoro dospělý. Ten čas tak letí... Pomyslela si. "Ahoj Ra'si, jak se dneska máš?" Zeptala se ho a posadila se kousek od něj.

JK
,,To máš dobrý." Přikývl na jeho slova poněkud nepřítomně, jako by mezitím přemýšlel nad něčím naprosto jiným, o vlka se začal opět zajímat až po chvíli, když se opět ozval. Přimhouřil oči a sjel ho pohledem a poté zavrtěl hlavou, ,,jo...To jsou. Ale co na tom sejde, jména v téhle době znamenají tolik jako pro vlka jeho vlastní ohon." Pronesl avšak ke konci se trochu zamračil, nespokojený se svým vlastním přirovnáním. ,,Stále mi přijdeš jako vlče." Ušklíbl se s pohledem upřeným na modrého v dáli a možná by i dovysvětlil svá slova, kdyby se v tu chvíli neteleportovali a on nezačal házet do trávy svou snídani.
Nijak moc přitom výplachu žaludku nevnímal rozhovor opodál a tak když se konečně zvedl a po krátkem zamotání dal dokupy, byl dosti zmaten. ,,Těma tvýma čachry machry tentononcama rozhodně ne." Vyjekl ihned po zaslechnutí Zelenáčovi otázky, znovu teleportaci opravdu nechtěl zažít. ,,Já na to půjdu starou dobrou cestou! Po pr*eli!" Vyštěkl poté sebejistě a došel k hraně, vykoukl dolů a zezačátku jako by se mu znovu natáhlo při pohledu do té hloubky. Naštěstí stěny kaňonu nebyly všude tak "rovné" a místy se zdálo že by si při slézání ani nemusel zlámat tolik kostí. Otočil se k propasti zády a koukl na vlky, jeho nadšený výraz rázem zmizel. ,,Počkat, to pometlo jde taky?"

Tábor
,,Hoj Tene, nic moc nemám rad tady tu divnou zimu" Odpověděl jsem Tene. Tahle zima mě nebavila, nebyl jsem na ni zvyklý a k tomo mě neposlouchala, nebyla živá.  Vstal jsem a protahl jsem se, byl jsem trochu přeležený. Vítr mě studil v nose. Nebyl jsem na zimu moc stavěný.  Snad brzy skončí.  Zatřepal jsem hlavou, a oprášil jsem si rohy pd sněhu. Měl jsem rohy, i když ostatní ne. Ale nepřipadalo mi to divný.  Mám spoustu věcí co ostatní ne.

/Jelení Kanon/
Tak jsem stál a čuměl dolů, lehce se mi z té vejšky zvedal žaludek, ale nic z toho jsem nedával najevo. Zvědavost a touha po legraci předčila můj strach a já si s nadšeným vrtěním ocasu už představoval sám sebe, jak se dostávám dolů, doprovázen přiblblými poznámkami od Terreona. Neštvaly mě, ba naopak. Jakmile on opět promluvil, lehce jsem se ušklíbl a koukl na něj. ,,Snad se nebojíš přemisťovat..." uculil jsem se na něj drze a vyplázl jazyk. Tak co teď? Po prdeli říkal? pomyslel jsem si a přivřel oči. ,,Když se na to koukám takto, tak to až tak nebezpečně nevypadá..." zazubil jsem se a skočil na jeden z útesů, který byl o něco níž, než to, kde jsem stál s vlky. Hop!
Sice mě z toho lehce zabolely končetiny, protože to nebylo zrovna málo. Ještě jsem se otočil nahoru. ,,Tak co, srágory? Jdete, nebo se o kaloně budu starat sám?" houkl jsem na ně. ,,Blixi, ty tam radši zůstan... nebo se ještě zabiješ. Kdyby něco, volej," odsekl jsem a poté promluvil k Terrymu. ,,Spokojenej?"
Blix zavrtěl hlavou a skočil za mnou. V tom ale zase skončil tlamou vespod. Vrhl jsem po něm pohled typu "já ti to říkal". Na nic víc jsem se nezmohl.

Tenebris se zvonivě zasmála. "Tomuhle ty říkáš tuhá zima? Je vidět, že pocházíš z krajin, kde je hodně teplo. Já se spíš div, že tahle zima je taková, obvykle to bývá horší.." Odpověděla, možná taky pro zdůvodnění svého smíchu.
"Mimochodem, nemusíš se tu? Mám zrovna chvilku čas,
mohli bychom něco společně podniknout." Tenebris střihla uchem.

Tábor 
,,Místo sněhu jenom písek,  což je taky hrůza, ale aspoň není ledový.  Jo a docela se nudím, máš pravdu měli by jsme něco podniknout. " Odpovím a ušklebím se, líbilo se mi šklebit. Mohli by jsme třeba lovit, ale to je moc jednoduché. Ona snad Tene něco vymyslí. Prej, že tu bývají horší zimy, no to už se vážně těším.  Už se nemůžu dočkat.

Tábor
"Já mu taky nechci bránit," usmála jsem se při slovech o svém milovaném prvorozeném synovi Dawanovi. "Zda už je můj synek Kappa jako já?" Zamyslím se, ale po té začnu poslouchat slova Alfy Tenebris. "Jo, o něčem takovém jsem slyšela, že má strýček najít nějakého Demona," kývla jsem a našpicovala uši při dalších Alfiných slovech. "Nikdo nebude útočit na moji rodinu," zavrčela jsem hrdelně a hned jsem si zapsala toho vlka na listinu těch, které jsem nenáviděla. Zatím tam byl jenom on, ale plno Zeissáků by tam mělo místa jistá. Demon tam byl ale proto, že chtěl blížit mé rodině. A to nikdo se ji nesměl ani dotknout. "Aspoň, že jsem Kayovu magii po něm zdědila," zamumlala jsem si pro sebe. "Podpálil? Žádné oběti?A není nikdo zraněn? Jou Sanito, Kay, Diego, Sapha, Dino a Richu v pořádku? Já toho vlka zabiju. Pokud se mi někdy dostane pod drápy, tak zemře," vrčela jsem naštaně, ale rázem jsem přestala. "Hořel tábor? To muselo být hodně kouře, ne? Museli to všichni vidět... I ve Fénixovi... Jen já ne," šeptala jsem si pro sebe a sklonila provinile hlavu. "Kdybych nebyla slepá, tak by se jim nemuselo nic stát. Teď žijou, ale kdyby zemřeli, tak by to byla moje vina. Kdybych byla zdravá, tak bych sem dokázala doběhnout a pomoc jim. Kvůli mě mohl zemřít Diego a další. Kvůli mě..." začala se ve mně hromadit zlost, byla jsem neuvěřitelně naštvaná sama na sebe. "Delta? Jak může být někdo tak neschopný jako já Delta? Vždyť jsem mohla vidět dým a přiběhnout sem. Mohli kvůli mě umírat vlci. Já bych neměla existovat a to mám být Deltou? Za to jak jsem neschopná?" Šeptala jsem ledovým hlasem a máchla jsem packou tak, že jsem jeden kámen odhodila pryč. Naštěstí tak, aby nikoho nezranil a to jsem ani neměla v úmyslu. Kamínky pod sněhem se vznesly nad zem z mé naštvanosti a já si to ani neuvědomovala. Pak kamínky spadly a já se posadila, ani se nehla a ponořila do svých myšlenek. "Jsem k ničemu,"



Když jsem zase začala vnímat okolí, tak to už samozdřejmě Alfa Tenebris nestála přede mnou, ale byla se svým adoptivným synkem před doupětem Alf. "Alfa vzala asi moje slova vážně, ale je to pravda. Nevšimnu si ani, že můj tábor hoří. Jsem neschopná a nejsem smečce věrná. Deltu si nezasloužím. Nikdy," zamračila jsem se, protože se mi to nelíbilo. "Jsem neschopná Kappa a to mám nosit rod "de Mal"? Chci rod reprezentovat a být hrdá nositilka, ale se svou slepotou jsem to zničila a teď mi už Alfa nikdy vyšší post nedá i když je to tak správné," skloním hlavu a přemýšlím nad tím, jak se zbavit své slepoti.

Les Omega
Spokojeně jsem se zadíval na doupě, které bylo nenápadné a zcela obyčejné. Žádný úkryt, žádná jeskyně, jen prosté doupě, nyní prázdné. Kdysi jsem zde bydlel. A pak ještě dřív ve starém táboře.Tenhle nový tábor je tak jiný. Už zde není jezírko a pramen řeky Wolf. Pomyslel jsem si a očichal doupě. Pak jsem ale zaslechl nějaký pohyb nedaleko. Byly to kroky tlapek. Malých tlapek. Vydal jsem se za zvukem a narazil jsem na tečkatou vlčku (Alsafi). Dal jsem hlavu na stranu. "Jé, ahoj." Usmíval jsem se na ni mile. Ještě, že nemohla vidět mé zranění na boku od jeleního démona, bylo vypálené a škaredé, poměrně čerstvé, ale já si ho skrýval pod křídlem.

"Písek zase moc nemusím já." Ušklíbla se Tenebris. Ne, písek ráda vážně neměla. Byl nepříjemný, škrábal, v létě dost nepěkné pálil a pokud ho vlk dostal do kožichu, nemohl ho pak z něj dlouho dostat. Když se zvedne vítr, písek vlétne vlkovi do očí a to taky není moc příjemné. Tenebris si odfrkla. "Okej, a co bys rád? Lov? Trénink? Nebo máš nějaké speciální přání?" Zeptala se ho.
Odněkud z hor zafoukal chladný vítr a pročísl Tenebris její hustou srst. Velké sněhové vločky se začaly snášet z nebes a pokrývat už i tam dost bílou zem. Jedna z nich přistála Tenebris na čumák. Tenebris někokikrát zatřásla hlavou ale když se jí zbavila, spoustu dalších vloček pokrylo její srst. Tenebris se oklepala.

Tábor
,,Nevím vyber ty, ale ne lov, je moc jednuduchej" Povím, vážne mi to bylo jedno,  jen prostě je lov nuda. Nebavil mě.  Na písek jsem měl podobný nazor jak Tene, ale pořád lepší než sníh. Nestudil.,,Tene? Proč si myslíš že mám rohy, a žádní ostatní vlci ne? Teda nevadí mi to, jen mě to zajímá." Zeptám se, u ostatních vlků by mě ten názor nezajímal,  ale u Tene to bylo jinak.

Les Omega
Jej kroky boli pomalé a pokojné, hoci nedokázala zakryť ustarostený výraz na tvári. Začínala mať strach o svoju rodinu. Možno som sa tak nemala zachovať, vyčítala si, a neúspešne sa pokúsila o neutrálny, takmer kamenný výraz. Trocha pridala do kroku, keď vedľa nej uviedla cudzieho vlka (Issey) ktorý ju následne pozdravil. Všimla si, že sa usmieva, tak sa aj ona mierne usmiala. ,,Zdravím," vyslovila tichým, šepotavým hlasom jej typický pozdrav. Bol neutrálny a nedalo sa z neho príliš veľa vecí vyčítať. Vĺča bolo pomerne nedôverčivé, najmä na svoj vek, a podobne sa správala aj k členom jej rodiny. Hoci tento vlk nevyzeral, že by jej chcel ublížiť.

Les Omega
Určitě nebyla odtud, ale to ani já ne - prakticky vzato. Tedy samozřejmě, že jsem se tady narodil, avšak to ještě neexistovala smečka Ishimura, tohle území bylo kdysi územím smečky Zatmění, která vznikla spojením smečky Svitu a smečky Temna. To už však bylo dávno. Malá vlčice voněla jako fénix.
"Ztratila jsi se nebo jsi na tajné výpravě za poznáním?" Zeptal jsem se s nadšením.

Tabor.

Pocuvam Reela a usmejem sa "diiik brasko" poviem a radostne ho oliznem. No potom mi spadne na nufak sneh. "Brrr" zamrazi ma ale potom sa viac rozsnezi a ja sa zacnem hrat so snehom a zacnem skakat poletovat a chytat vlocky do tlami. Celkom ma to bavi. "Dnes jw super deeen" zavijem si radostne. Po case sa ale kusok ukludnim a pridem zas k Reelovi. "Prepac brasko mam rad sneh hahah" potom sa usadim zlozim kridla a opytam sa ho "aku skusku teda dostanem?" A znova sa usmejem a drzim sa aby som sa knemu zas nepritulil. Som mazel jednoducho