Příběh smečky Ishimura II.

AMELIE => CG -> VP (věčné pláně)
Protáhla si své ztuhlé svaly, až kosti zalupaly. Rozhlédla se. Jeskyně, v níž do teď spala, už tam nebyla. Oklepala se. Na jejím čumáku se objevila studivá vločka a donutila jí tak kýchnout. Až když kvůli tomu nuceně udělala krok vzad, všimla si napadlého sněhu. Zasmála se a zavrtěla ocasem. Po dlouhé době se zase smála. Zanedlouho začal sníh padat hustěji a ona jej chytala do tlamy a skákala u toho. Parkrát se ji při dopadu podlomily tlapky a ona se tak svalila do hroudy hrozvě studného sněhu. Byla veselá, šťastná tak, jako už dlouho nebyla. Když přestala chytat sníh do tlamy, hrcla sebou na zem a začla se ve sněhu válet a "dělat andělíčky." Čas od času si u toho vesele zavrčela. Na konec vstala a pokusila se udělat kouli sněhu, kterou poté začla ve sněh válet a nějakým způsobem uplácávala a snažila se tak vytvořit sněhuláka. Ne moc nádherný se jí však později vydařil. Byla z něj šťastná. Nos měl z najitého klacku a oči z mokrých náhodně najitých lístků, stejně jako měl místo knoflíků na těle. „Jsi od teď můj nejlepší přítel.” přestože by se tomu snad i rozbrečela, že si uvědomuje, že nikoho nemá, nyní se tomu zasmála. A poté začla přemýšlet, jak by si mohla ještě začít hrát, aby co nejvíce využila sníh, dokud je. Dokud ho vidí. Dokud Tu Ona je. Ano, už je rozhodnutá po otcových slovech odejde, ale nejdříve mu to oznámí. Ale teď se opět oklepala a rozběhla se jakýmsi náhodným směrem, pod jejímiž tlapkami praskal sníh.

Tábor- Les Niwatských sŕn-Les Omega
Tréning mágie 1/10
Angelo sa po chvíli znudene pobral klusom cez sneh smerom k lesu. Mal pomerne dobrú náladu, pretože sneh nevidel už dlhšiu dobu a mal ho celkom rád, navyše v ňom mohol dobre vidieť stopy živočíchov, koristi aj iných vlkov. Na chvíľu sa zastavil. Čo takto... trochu sa zabaviť v snehu? Aj tak nemám čo robiť, je zima, koristi nie je veľa, tak prečo to nevyužiť? pomyslel si. Sústredil sa na svoju mágiu a na chvíľu keď pri plnení svojej úlohy ktorú musel splniť na prijatie do svorky využil gravitáciu a vďaka nej bol vo vzduchu o trochu dlhšie. Opatrne sa pripravil na skok a dúfal, že to bude fungovať. Predstavoval si hviezdy, súhvezdia a nočnú oblohu ale aj silu vďaka ktorej sa mohol vrátiť na zem a ktorú dokázal trochu ovplyvniť. Odrazil sa od zeme a vyskočil. Na chvíľu mal pocit, že plachtí, no na to bol vo vzduchu prikrátko. Videl síce stromy trochu lepšie a jeho skok bol dlhší a vyšší, no stále to bol len skok. A on mieril priamo do väčšej kopy snehu. Mám uhnúť? uvažoval, no nakoniec to zamietol. Nadšene dopadol do kopy pomerne čerstvého snehu. Spokojne sa otriasol a pokúsil sa chytiť sneh do laby. Možno by som s ním mohol skúsiť trénovať mágiu, veď ju aj tak netrénujem veľmi často a prospelo by mi to, pomyslel si. Zdvihol labu a sústredil sa na čiernu hmotu v podobe pary, ktorú po chvíli privolal. Bola slabá a bolo jej pomerne málo, preto ho nestálo veľa energie vytvoriť ju. Nasmeroval ju k snehu ktorý sa akoby začal topiť ale postupne zmizol. Látka lenivo zamierila smerom k Angelovej labe a po chvíli zmizla. Zavetril a do ňufáka mu udrel povedomý, hoci pomerne vzdialený pach. Žeby Alsafi? Ako a prečo sa sem dostala? Znova ušla od svojej rodiny? uvažoval. No zároveň zacítil aj pach svojho starého otca ktorý sa mierne podobal pachu jeho otca. No napriek tomu ešte na chvíľu nadšene skočil do snehu, rozbehol sa cezeň a potom sa do neho zvalil, jednou labou nadšene hrabúc v snehu. Možno už bol kratšiu dobu dospelý, no on sa stále tak trochu cítil ako vĺča. Nakoniec však usúdil, že už toho bolo dosť a vstal, otriasol sa a takmer behom sa pobral za pachmi.

LES OMEGA
,,To druhé. Vydala som sa na menší výlet do inej svorky bez mojich rodinných príslušníkov," uškrnula sa, a kopla do snehu. Nevedela, čo to do nej vošlo, no dostala chuť na vyvádzanie v snehu. Svoje labky zaborila do hrubej snehovej pokrývky a začala v nej hrabať. Ako pes, usmialo sa vĺča. Prevalilo sa na chrbát a začalo kopať nohami. Zasmiala sa. Potom vstala, a oklepala zo svojej srsti sneh. Akoby aj zabudla, že bola stále v prítomnosti zeleného vlka. ,,Som zo Strieborného Fénixa," dodala o niečo vážnejším tónom. Vlk bol cítiť Kirigakure. V tom jej však do nosa udrel iný pach, no tento bol známy. Bol pomerne vzdialený, avšak dokázala ho zaradiť Angelovi.

/Jelení Kaňon/
Čím více sněhu jsem se nažil ze sebe na útesu nad kanonem setřepat, tím víc bílèho maglajzu do mé modré srsti znova napadalo. Oklepávat se nemělo smysl, což už mi samozřejmě došlo. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo nemotorné kýchnutí, jakmile mi sněhová vločka přistála na čenichu. S lehkým úšklebkem jsem se začal čumàkem prohrabovat ve sněhu. Chvíli jsem jen loudil, neż jsem se do sněhu po zádech svalil. Nějak mě neštvalo, že se pravděpodobně nezvednu snadno. Placatil jsem se a hnízdil v závějce, drbal si o ni záda a nakpnec sníh nabral i do tlamky a švihl jej pi Terreonovi. Poté jsem se neohrabaně zvedl a začal dělat kolečka tak malé, jak mi to zdejší plošina dovolovala - opravdu mrňavé. Bránice mi přitom pukala v záchvatech smíchu. Sníh se mezitím po dobu mèho kroužení rozprašoval kolem.

Les Omega
Zazubil jsem se a zavrtěl ocasem. "Takže na průzkumné výpravě. To je prima, jen snad o tom tví rodiče vědí, aby neměli strach." Jen jsem upozornil, ale nemyslel jsem to jako hubování to ne. Bylo fajn, když bylo vlče odvážné a zvídavé. "Taky jsem jako malý podnikal výpravy. Je to vzrušující, poznávat nové věci a vlky." Pravil jsem a zavzpomínal jsem na Sirakšu a Sey.

"No, jsem si jistá, že v tuhle chvíli lov rozhodně lehký nebude." Tenebris se znovu zasmála. "Ale tak... Jak chceš. Tak trénink?" Navrhla.
"Hm, tak to nevím." Pokrčila Tenebris rameny na Rasovu otázku. "Ale není to nic tak zvláštního, třeba Diego má taky rohy. A někdo zase křídla...." Při poslední větě Tenebris zamumlala "kouzelné slovo" a ze zad jí vyrostly křídla ( Tenebris má Pírko Pegase).
Po nějaké době nechala křídla zase zmizet, teď je nepotřebovala. Postavila se a rozběhla se ke kraji tábora. Pak se obrátila naRasa. "Jdeme?"

LES OMEGA
,,Nevedia," ľahostajne mykla "plecami". Nechcela, aby ju hľadali. Mala túlavé laby- neustále na úteku, no aj tak sa vždy vráti. Nevedela prečo, no Ishimura sa jej páčila viac, ako Strieborný Fénix. Aj miestni vlci sa jej pozdávali viac. ,,To je pravda. Neviem, po kom to mám. Moja rodina je neustále v brlohu, alebo v Aralskom lese. Ani nevedia, o čo prichádzajú. Vsadím sa, že okrem mamy ešte nikto z nich nebol mimo územia svorky!" prikývla. Švihla oboma chvostami.

Les Omega
Angelo ticho bežal lesom, no keď si uvedomil, že sa blíži k dvojici vlkov spomalil do klusu a napokon do kroku, takže k nim v podstate dokráčal. Zostal stáť a očami prešiel po okolí. ,,Zdravím," povedal po chvíli mierne chladne. Prekvapovalo ho, že je tu Alsafi, no nijako na to nezareagoval. Skutočne by z nej bola dobrá hraničiarka alebo špeh. Objaví sa tam kde ju vlk čaká najmenej a často bez toho aby o tom vedel. Hm, snáď bude svojej svorke užitočná, hoci podľa mňa má na viac ako na Fénixov, pomyslel si.

Les Omega
Vedela som, že to bude on, pomyslela si, keď sa vedľa nej z ničoho-nič zjavil Angelo. Aj napriek tomu, že bol mimoriadne tichý sa nedal prehliadnuť, najmä vďaka jeho nezvyčajnej žiariacej srsti a očiam. ,,Zdravím, Angelo," odzdravila tichým, až tajomným hlasom.

Tábor 
,,No, jasně. A co budem trénovat? " Zeptal jsem se. Nikdy jsem nic natrénoval. Nepotřeboval jsem mít nějaké speciální dovednosti. Co jsem neuměl,  to za mě udělali jiní. Ale asi trénink byl dobrý nápad. Na Tenebrisina křídla jsem nijak nereagoval, bylo mi to jedno. Rozhlidnul jsem se po táboře, byl tu klid. Nic se nedělo. Vážně je být ve smečce taková zábava?

WS
Probudila se po té dlouhé a vydatné noci, ospalýma očima zamžourala ven z jeskyně, jejíž vchodem do ní šlo alespoň trochu světla. Přimhouřila je a lehce zavětřila, snad aby se ujistila že vše zůstalo přes noc při starém. Až v tu chvíli ji i došlo že tu vlastně není sama a opodál leží její kamarád. Překulila se na druhou stranu a rozplácla na zemi, očkama přitom zamířila k spícímu tělu. Pousmála se a natáhla tlapu, tou potom do něj i lehce šťouchla. ,,Budíček..." Pronesla přitom ačkoliv sama se stále nezvedla z místa a ležela tam jak mrtvola. Když ovšem usoudila jak chabé probuzení to z její strany je, přecejenom konečně zvedla zadek a začala do něj šťouchat čenichem. Naposledy do něj strčila načež našpulila tlamu, otočila se k východu a přitom spustila: ,,och ne! Pomoc! Eeh-", zarazila se ve svém hraní a rozhlédla se kolem snažíc se přitom přijít na nějaká dobrá slova. ,,Medvěd! Proboha!" Vykřikla chvíli po té a přitom pohodila rameny. Doufaje že se dostaví i nějaká odezva od spáče, ačkoliv nutno přiznat že herečka to byla strašná a i vlče by si s tím možná poradilo lépe.

HRANICE KIRIKAGURE-ISHIMURA
Poobzeral som sa okolo seba. Bolo to to isté miesto kade som vošiel do Kirikagure. Tak som vošiel naspäť do Ishimury.


LES OMEGA
Prebehol som cez celé územie svorky a vbehol do Lesu Omega. Stále som bežal až som uvidel 2 vlkov(Angelo a Issey) a 1 vlča(Alsafi). Prestal som bežať a zastavil som pred nimi a pozdravil som. "Zdravím."

Tenebris se zastavila. "Vyber ty, mě je to jedno. Sílu, výdrž nebo rychlost, eventuelně magii." Odpověděla. "Co máš vlastně za magii?" Zeptala se pak se zájmem. Když o tom tak přemýšlela, překvapilo ji, že se ho nikdy nezeptala na magii. A vlastně ani nevěděla, jestli nějakou magii Ras má.

Tábor
Seděla jsem a znovu jsem se ponořila do svých myšlenek. "Dino by se styděl za mne, kdyby věděl, že jsem nepřišla na pomoc vlkům v hořícím táboře. Nejsem hodna nosit jeho rod, ale snad to ještě nějak odčiním. Chci hrdě vyslovit svůj rod za jménem pokaždé, když se budu představovat. Nechci, abych svými špatnými skutky rod mé rodiny pošpinila. Napřed Cäelle, teď tábor i s Kayem či Diegem. Příště mi někdo vyzabíjí celou rodinu nebo smečku a já si toho ani nevšimnu?" Pomyslela jsem si a v duchu zakňučela. Každý vlk, který však na mě pohlédl viděl vlčici zabalenou v hraničářským plášti a s kamenným pohled, který nevyjadřoval jediný cit. To jsem byla já, na venek silná, ale ve vnitř jsem skladovala ty negativní city. Zvedla jsem hlavu a věděla podle pachů, jaký jsou vlci v táboře. Věděla jsem, že je mezi nimi i Alfa Tenebris a proto se mi v mysli ukázala další myšlenka. "Je ještě něco pro smečku potřeba?" Vstala jsem a přemýšlela nad rodinou. Měla jsem velkou rodinu, ale ta nejbližší tu se mnou nebyla. Můj milovaný syn odešel do jiné smečky, ale to jsem plně schvalovala, druhý spí a můj partner taky spal. Bylo štěstí, že jsem nevěděla, že vlk, kterého jsem milovala a navždy milovat budu, odešel bez jediného slova. To by mě zničilo ještě více a proto bylo dobré taky něco nevědět.

Nenechavá zima se drze prokousávala do jeho kožíšku. Byl celý promrzlý. S každým jeho krokem se ozýval zoufalý zvuk utlačovanho sněhu a také závan bolesti v jeho tlapkách. Nejenom sníh úpěl i z jeho tlamy se občas vydral bolestivý vzdech. Neměl ponětí, kde se nachází. Jeho smysly byly rozostřené a mysl otupělá. I přes všechnu tu bolest, stále udržoval vytrvalé tempo chůze. Pohledem kouzal po obzoru, hledajíc nějakou živou bytost. S žívým vlkem nemluvil již celou věčnost, toužil s někým prohodit aspoň pár slov. Zamyšlen nad svým životem, kráčel dál a dál, aniž by veděl, kam vlastně kráčí. Emoce se v něm mísily, jako voda v korytu řeky. Smutněl. Osamocen.

Věčné pláně
Na poslední chvíli byla šťastná. Když už se její síly nezmohly na další hlasitější smích, sedla si uprostřed plání na zadek a začla přemýšlet. Na teď měla v plánu vyrazit za otcem a hrdě mu oznámit, že se rozhodla pro jeho návrh, a že odchází. Něco jí ale nutilo tam stále sedět. Její myšlenky se ubraly ku spánku a tak tam seděla zakoukaná kamsi do blba, do dálky. Ve chvíli však její zrak zahlédl jednu nepřirozenou přírodní barvu. Červenou. Bylo jí jasné, že patří vlkovi, a když vdechla známý pach, myšlenky se vrátily. Vystřelila ze země a jen tam strnule stála jako přimražená k zemi. Fakt je, že její packy taky začly mrznout. Nevěděla, co má dělat

Nepřítomným pohledem sledoval dění kolem. Modrého vlka neznal, proto jej jeho chovaní nijak neudivovalo. Působil takovým prazvláštním dojmem nízké inteligence. I přesto, jak egoistický často býval, nerad vlky soudil. Pokud se s někým setkal, chtěl se nejdřívě seznámit, než o něm vyvozoval soudy. Při jeho poznámce se zaraženě zasmál. ,,Tohle mi tedy ještě nikdo nikdy neřekl, ale beru to jako kompliment." prohodil k Blixovi. Jeho naivita byla zvláštně neskutečná. Nevěřil, že by někdo takhle naivní mohl existovat. Zřejmě byl horší než vlče. Péčé o něj byla mnohem složitější. I přes myšlenky, které se mu honili hlavou, na modrého vlka se nevinně zazubil. Záležitost s modrým vlkem se konečně vyřešila, a tak se jejich pozornost opět přenesla k původnímu umyslu, lovení. Z Dinovi teleportace se vzpamatoval rychle, což se nedalo říct i o Terreonovi. Jeho kamarád s podobným jménem teleportaci nesnesl zrovna nejlépe. Jeho poslední jídlo již dávno leželo v keři opodál a mysl mu zakalil vztek. Vlastně byl vcelku komický, když byl naštvaný. Řval a jeho pzonámky nebraly konce. Taeron se bavil při každém jeho slově. Hnědý vlk byl opravdu vtipný, to se mu muselo nechat. ,,Moc si nefandi !!" prohodil k zelenému vlkum, jehož jméno mu bylo stále záhadou. Pohledem vyhledal jemný svaz, po kterém by se mohl do kaňonu spustit. Nakonec použil ten samý, jako ostatní členové výpravy. Doprovázen nadšeným úsměvem, sklouzl se k ostatním. ,,Jdeme ??" nedočkavě prohodil ke skupince.

Tábor 
,,Vážně to chceš vědět?! No dobrá." Povím.,,Sedni si", dokáž mi respekt." Rozkážu pěkně tvrdé Tene (//Používá svoji magii). Chtěla to vidět tak tady to má,  je mi jedno, že se jí to možná nebude líbi. Ikdyž bych to magií nenazýval. Spíš schopností. ,, Už můžeš vstát" Povolím ji aby vstala. (//Používá svoji magii).,,Nevím třeba výdrž" Prohlásím a usměji se.

Ze slastného spánku jej vytrhl vysoký hlásek jeho spolucestovatelky. Z prvu se vylekal, zda se opravdu něco neděje, avšak když se Dobrodružka zasekla, opět se vrátil k línému povalování. Střihl uchem, načež líně proloupl jedno ze svých jantarových oček. Když spatřil Louie, snažící se o levný herecký výkon, oko opět zavřel. ,,Oh né." zapištěl vysokým hlasem. ,,Tak to asi umřemé, né." s hranou lhostejností pronesl, načež se otočil na druhý bok. Opět střihl uchem, pilně poslouchajíc její reakci. I přesto, jak vydatným spáčem obyčejně byl, dneska energii doslova oplýval. Zřejmě to bylo díky jeho společnosti. Malá vlčice, se kterou cestoval, mu do žil vlévala příjemnou energii. Její společnost měl vážně v oblibě. Otočen k vlčce zády, drze se uculil. Čekal na další pokusy jeho spolucestovatelky jej probudit. Její snaha se mu zamlouvala. Opět ospale vzdychl, aby dal na jeho, že vstávat opravdu nehodlal. Nakonec švihl ocasem, aby její snahy akorát podpořil.

JK
,,Nebojím! Jenom to není nijak zajímavé." Pronesl a nejistě potom koukl dolů k údolí. Samozřejmě že se bál, když ho takhle přemístil před chvílí, měl pocit jako by se jeho tělo mělo roztrhnout a znovu ten pocit zažít rozhodně nechtěl, to by si raději přerazil obě tlapy při sestupu po těch šutrech.
Stejně jako Starouš seskočil na jeden z výstupků a drápy přitom nepříliš účinně zarýval do zeminy. ,,Teď děláš vlny, ale uvidíme kdo jich chytí nejvíc!" Pronesl aby trochu zklidnil řeči zeleného vlka, ačkoliv jeho samotného udivovala jeho aktivita a sám by se zřejmě ani nijak moc nedivil kdyby toho ve finále předvedl z nich nejvíc. Už chtěl přikývnout na jeho otázku týkající se Blixe, ovšem ten neposlech a ihned se vydal za nimi jako malé vlče. A tak se jenom lehce zamračil a pokrašoval v sestupu.
Seskočil k Dinovi a Blixovi, trochu přimhouřil oči na toho pošuka a když mu v obličeji skončil sníh, málem sletěl dolů. Kýchl a začal vrtět hlavou ze strany na stranu. ,,Co to vyvádíš?!" Vyjekl a jeho hlas v tu chvíli se podobal spíše nějaké vlčici než vlkovi jeho věku. ,,Musí s námi? Však je to magor!" Zvedl tlapu a napřáhl ji k modrému, jako by snad nebylo jasné o kom mluví.
Poté k nim seskočil i poslední člen skupiny a tak se rozhodl k dalšímu kroku a slezl na další výčnělek, na kterém by se mohl alespoň trochu udržet.