Příběh smečky Ishimura III.

Starší sourozenci zmizeli spolu s otcem vepředu, zatímco maminka a  Cora se zdržely. Ocitla jsem se sama. Chvíli jsem přemítala a nakonec jsem se vydala za pachem svého otce. Brzy se přede mnou rozprostřel tábor. Nervózně jsem polkla a stáhla ocas mezi nohy. Viděla jsem mnoho velkých vlků, ale žádný z nich nebyl můj táta. Doufala jsem, že uvidím aspoň nějaká vlčata, ale ani ta tu nebyla. Nelíbilo se mi tu. Cítila jsem kolem sebe podivné napětí a měla jsem pocit, jakoby všechny pohledy směřovaly jen na mě. Navíc začalo pršet. Nikdy předtím jsem déšť neviděla. Mou hloupou a ustrašenou vlčecí mysl napadlo, že ty studené a mokré kapky jsou tady, protože jsem udělala něco špatně. Úzkostlivě jsem si zakryla tlapkou obličej. Netušila jsem, co mám dělat. Chci maminku!

/Neyew -> Cava Pequeňa/
Musel jsem samozřejmě využít toho, že byl Dix ještě dost malý a lehký, vzal jsem jej do tlamy a nečekajíc na jeho odpověď s ním vlezl do doupěte. Bouře a smršť dešťových kapek tu měla být již do pár vteřin, cítil jsem to v kostech. ,,Dobrá, takže do vody půjdeme později," pravil jsem a vlčka opět položil na zem. ,,Je mi to líto, ale teď to bude venku nebezpečné," vysvětlil jsem mu následně. Chtěl jsem ho ochránit, za každých podmínek.

Jazero Omega -------- Tábor
Na pomoc mi prišla nejaká vlčica(Spirit) a vrhla sa na krokodíla. Krokodíla to asi prekvapilo, takže ma na chvíľu pustil. V tom som si všimol železnú dýku, ktorú zrejme vyplavila voda. Okamžite som ju zobral do zubov a vrazil ju z celej sily do krokodílovej hlavy. Keď som ju vytiahol bola celá od krvi a krokodíl bol mŕtvy. Doplazil som sa ďalej od vody. V tom sa vedľa mňa zjavil diviak veľký ako dodávka. Hodil si ma na chrbát a odniesol ma do Tábora. Vtedy mi to došlo: bol to môj patrón Ezer! ,,ďakujem, Ezer." Povedal som mu potichu. železnú dýku som mal položenú vedľa mňa. Noha ma ukrutne bolela. Mal som pocit ako by my ju niekto stále odtrhával. Ezer opatrne položil na zem do Tábora. Tak toto si pokafral. Idem tam naspäť, pomôcť im. Povedal mi patrón a odišiel. Ja som sa zatiaľ otočil na Alfy. Nejako som sa snažil sa im pokloniť aj v lehu, no moc to neišlo. ,,Prepáčte že ruším, ale zišla by sa im tam nejaká pomoc. Nemohli by ste si trochu pohnúť?!" Pri rozprávaní poslednej vety som trochu zvýšil hlas, bol som podráždený a noha ma ukrutne bolela, tak som dosť nahlas zakňučal a zatmelo sa mi pred očami.

Nukov patrón Ezer
Jazero Omega
Keď som sa vybral späť pri Jazero Omega bol som nahnevaný na Nuku. Ako sa mohol dať tak Lahko poraziť?! Teraz som to však musel nechať tak. Na tých najväčších krokodílov som privolal strach a bolesť. Dúfal som že utečú a tý malý ich napodobnia. Začal som dupať po menších krokodíloch

Tábor
Zahlédla jsem už i otce, Angela a nakonec se přidal i Diego. Všichni má slova potvrdili. Něžně jsem se podívala na matku. Angelo mi nakonec řekl, abych tu zůstala a i Diego na tom trval. Chtěla jsem být prospěšná, ale to jsem mohla být i s malou Taniou. Přikývla jsem. "Dobře, budu tady." Pak jsem se otočila na Tani, která nás asi dohonila. "Ano, maličká, to je tábor, hodně vlků a střed všeho dění, pokud si chceš zdřímnout, nechoď do tábora," zasmála jsem se tiše. "Krokodýl je nebezpečné zvíře a dělá tu neplechu," zavrkala jsem něžně navysvětlenou, "a tatínek jde pomoct s tím, aby nás už neohrožoval... Jde ho.." zarazila jsem se, můžu říct, že ho jde zabít? Nebo mám říct zneškodnit? Nebo snad ulovit? Možná by šlo i "zabít", třeba by se pak cítila víc v bezpečí.. "Jde ho zneškodnit, pak už nás nebde ohrožovat," hlesla jsem nakonec.

~Jezero Omega~
Lissette, patronka Spirit, zakročila v pravou chvíli. Dřív, než se Spirit stačila utopit (a že by to s její šikovností jistě zvládla) nebo jí sežral krokodýl, popadla vlčici za kůži na krku do zubů a máchla mohutnými křídly. Elitní vlčice tak visela ve vzduchu, kývala nohama dopředu a dozadu a očividně se v téhle poloze necítila dvakrát komfortně. "Polož mě na zem, Liss," zamumlala trochu otráveně, když se pár sekund ve vzduchu protahovalo na pár minut. Brzy stála všemi čtyřmi tlapkami na zemi. Trochu se zakymácela a významně se zadívala na Kaye. "To zvládnu," ujistila ho ležérně, jako kdyby se před chvilkou netopila ve vodě, a zatvářila se opravdu soustředěně. Krokodýli se mezitím zase začali přibližovat ke břehu.
Ze dna jezera vytryskne pramen čisté vody. "Hups," zamumlá Elitní vlčice a nálada se jí zhoršuje stejně rychle, jako déšť houstne. Spustí uši dolů (vypadá teď trochu jako fialový osel) a zamračí se. "No. Tak já už asi půjdu," pokusí se z trapné situace vyvléknout.

V oné teplé místnosti, již nebylo prostoru na to, aby malé vlče v něm přebývalo nadále. Vlčeti se sice ven nechtělo tak se nožičkami snažilo zůstat v tom teple, ale zvláštní síla jej tlačila ven a nakonec se tedy podvolilo. Najednou vlčeti byla zima a klepalo se. Zem na kterou dopadla, její kůžičku nepříjemně studila a v bříšku pocítila pocit, který v oné teplé místnosti neměla ani jednou. Začala ze sebe vydávat pískavé zvuky a snažila se na svou přítomnost upozornit.

Doupě
Probudila mě bolest břicha. Posledních pár dní jsem zůstávala v doupěti, pohybovat se bylo příliš namáhavé a vlčata se měla narodit každou chvíli, takže mě to nepřekvapilo. Jeden z těch drobečků se dral na svět. A Kay nikde. Co jsem si pamatovala, odešel už dřív kvůli nějaké záležitosti smečky a ještě se nevrátil. Když bylo vlče na světě, přitáhla jsem si ho k sobě a důkladě ho očistila. Bylo jen jedno, přesto jsem si ale byla jistá, že to není všechno. "Vítej na světě, maličká."

Pocítila jak se místo kde se snažila na sebe upozornit se změnilo. Však všude, byla tma. Oči měla stále zavřené, však co by se čekalo, když se právě narodila. Instinktivně, když byla očištěná, hledala bradavku matky. Čumáčkem narazila do něčeho velkého, než byla ona sama a po chvíli namahavé zvedání hlavičky narazila na to co hledala. Po chvíli ji již do bříška stékala ta sladká a dobrá tekutina. Bříško přestalo vydávat divné zvuky a malá vlčka najednou hned vypadala nějak spokojeněji.

Tenebris, ač nerada, přikývla na Reelova slova. "Dobře.
Zůstanu tady, někdo musí zůstat v táboře." Řekla a v jejím hlase bylo znát vyčerpání a neklid. Cítila bouřku. A ano, za chvíli se na obzoru objevila mračna, doplula až nad území smečky a roztrhla se. Strhl se liják. Teď Tenebris skoro nic neviděla ani neslyšela, ale to ji nijak zvlášť neomezovalo, protože myšlenkovou komunikaci, kterou Tenebris skvěle ovládala, bouřka nenarušila. "V táboře zůstanou vlčata a jejich matky či vychovatelé, ostatní půjdou s Reelem pomoci Kayovi s Nukou, zdá se, že mají problémy." Rozeslala po celém táboře a jeho okolí myšlenku. Pak ve vzduchu zahlédla nějakého tvora. Vlk to nebyl a co to tedy bylo bylo Tenebris vcelku jedno. Důležité bylo, že to neslo krvácejícího šedého vlka. Hned jak ho to položilo, Tenebris se rozběhla, no, spíš rozešla k němu. Poznala Nuku. "Diego, pojď za mnou prosím." Poslala polodémonovi myšlenku a pak se otočila k Nukovi a zkoumala rozsah jeho zranění.

Po chvíli se po Táboře roztrhl prudký liák, však mokrý kožich Diegovi nijak neuškodil ani ho nijak neomezoval. Tani nestihl odpovědět. Odpověděla mu Eveline a tak se nad tím usmál. Najednou dostal myšlenku Alfy Tenebris a tak se chtěl připravit k odchodu z ostatními. Najednou k němu dolehla další její myšlenka. Jistě. Pomyslel si a zamíříl klusem za Tenebris. Věděl, že její myšlenku uslyší. V čenichu se mu usídlil pach krve, který déšť ještě zintenzil. I hned mu bylo jasné, že ho čeká léčitelská práce. "Vydrž Nuko." Šeptl k šedému vlku, který zdá se omdlel. "Postarám se o co budu moci." Pověděl k Tenebris. Sic prudký déšť zhoršoval vidění, však cítil všechno díky magii. Zaměřil se na Nukovu tlapu, jenž vypadala, že se mu ji snažil někdo oddělit od těla. Brzy dešť prosvítilo zlaté světlo, jenž vycházelo z Diega a brzy i na všech zraněních Nuky. Zaměřil se výhradně na ta nejhorší zranění, aby o tlapku nemusel přijít, však rána, byla celkem hluboká, proto mu jizvy po zubech krokodýla zůstanou. Krvácející rány se pomalu uzavírali a Nuko mohl pocítít jistou úlevu. Také mu předal trošku své vlastní energie. Když skončil světlo pohaslo. "Víc toho momentálně neudělám a na mast není čas a ingredience. Teď je třeba se jen modlit, že jsem to stihl včas a funkčnost tlapy nebude omezená." Sdělil situaci a čekal jak se k tomu dál Alfa Tenebris vyjádří.
//Trénink vrozené magie 10/10

Malá vlčka pochrupkávala, než ji opět probudil ten divný pocit v bříšku. Však tentokrát se udála i nová věc! Ostré světlo ji udřelo do růžových oček, které se ji podařili otevřít. Tak ostré světlo se ji nelíbilo a proto to dala najevo nespokojeným vypísknutím, jenže hned na to se opět přisála k matce a nechala do bříška stékat lahodnou tekutinu. Když bylo bříško, opět plné, očka zavřela a opět usnula..

Traure ležel v kolečku ušlapaném v dlouhé suché trávě a jen tak se tam převaloval když se rozhodl že je načase se zvednout a pokračovat v cestě. Když se pomalu zvedl zívl si, párkrát si mlasknul a porozhlédl se. Jediné co viděl byla suchá tráva která ho obklopovala. "Woah, vypadá ještě delší než včera. , řekl si sám pro sebe. Pak zvedl čumák do vzduchu a snažil se zavětřit aspoň nějaké stvoření. Ale nic... Zkusil to znovu ale zase nic. "Hmmm..." Natáhl se co nejvíce aby se podíval kudy jít. Sotva cokoliv viděl, ale na jedné straně vyděl skály a tak se rozhodl že půjde na tu druhou, jelikož okolo skal šel když sem přicházel. Jak tak šel tou suchou trávou a ta ho lechtala po těle, přemýšlel jestli mu jeho 'přátele zpátky ve městě o těch zvláštních vlcích co žijí na tomhle území nelhali. Pomyšlení na to že prošel pouštěmi a přeplaval řeku pro nic za nic ho děsilo, ale jak to zatím vypadalo, je to tu docela mrtvé. Jak se tak ztratil ve svých myšlenkách ani si nevšiml toho že vyšel z uschlé trávy a je teď v lese. Porozhlédl se a najednou ucítil nějaký pach. Ha! ucítil že tu něco je. Možná jídlo, mohl bych něco ulovit, mám docela hlad..... NE! Musím najít ty vlky, jestli tu vůbec jsou. Pokračoval v cestě až narazil na řeku, zase. Porozhlédl se jestli nenajde užší místo, které nenašel. Ale našel místo, ve kterém byli kameny a vypadali dost blízko na to, aby se dali přeskočit. Přišel k nim a ještě jednou se podíval. První kámen byl daleko, ale ty ostatní byli blízko tak , že by je přehopkalo i štěně. Traure si couvnul, rozběhl se a skočil na kámen. Asi mu v tu chvíli nedošlo že kámen pude mokrý a tak mu to po něm uklouzlo a obě přední packy měl v řece. Ty rychle vytáhl a přeskákal na druhý konec. Voda samotná mu nevadila, vadily mu řeky. Strašil ho fakt že tam voda teče a on není ten nejlepší plavec. Teď už zase procházel lesem a cítil víc života jak se přibližoval k okraji toho lesa. Když vyšel nalezl se poblíž jezera a když se podíval na stranu uviděl,... Vlky, takže ona to byla pravda a on nešel kvůli ničemu. Traure se ušklíbl a pomalu se rozešel k táboru kde uviděl vlky. Když tam vešel jen si sedl a pozoroval co se okolo něho dělo.

Tábor - Jezero Omega
Již jsem neváhala a neotálela déle. Vlci se nemohli dohodnout, kdo tedy půjde. Místo spekulací jsem tedy vyběhla na pomoc k jezeru. Však Alfa mi určila, že budu jedním z členů záchranné mise, tak jsem tady nehodlal jen tak stát a koukat se. Rozběhla jsem se a zamířila si to rovnou po zvucích, které se nesly z nedalekého lesa od jezera. Za chvilku jsem již dorazila ke břehu a snažila se vypozorovat, co se děje. Mám magii rostlin? Alespoň tak mi to přišlo. Mohla bych ji využít na svázání krokodýlů. V hlavě jsem si připravovala plán, zatímmco jsem se snažila zorientovat. Také jsem měla křídla, mohla jsem nad krokodýly létat.

Hranice - Jezero Omega
Čekal jsem, zda se ke mně připojí Minuimi, jak chtěla a taky Rowen. Věděl jsem, že mě obě doženou, že to nebude trvat dlouho a přijdou, takže jsem již nechtěl vystávat na hranicích smečky a nic nedělat, protože jsem se nudil a připadal si tak ještě starší a nicotnější a to se mi vážně, ale vážně nelíbilo. Vykročil jsem na území smečky Ishimura a kráčel přes louku, přes les, přes další louku až k jezeru, kde jsem uviděl nějakou melu. Krokodýly a vlky, jak s nimi bojují. Ani jsem se neptal, rovnou jsem zaútočil svou magií na prvního nejbližšího krokodýla, kterému jsem pomocí vnitřního žáru začal rozehřívat a rozpalovat vnitřní orgány. Zaměřil jsem se zpočátku na žaludek, jehož teplota rychle stoupala a začínal se škvařit.

ZA NUKU
Tábor
Po malej chvíli som sa zobudil. Teda, tak z polovice. Mal som zatvorené oči, ale počul som všetko čo hovorili. Otvoril som oči keď Diego niečo hovoril Alfe Tenebris. Strhla sa búrka. Pravdepodobne tu bola aj keď som sem prišiel, no bolo zvláštne že som si to nevšimol. Pozrel som sa na zadnú nohu. Keď som sa pokúsil s ňou pohnúť, moc to neišlo. Mal som ju práve teraz vyliečenú, myslel som si že je to tým.  ,,Ďakujem, Diego." Poslal som Diegovi myšlienku. Potom som sa otočil na Alfu. ,,Ďakujem za pomoc, nemali by ste sa niekam schovať?" Poslal som Alfe myšlienku. Pokúsil som sa postaviť. Stále som mal málo energie. no nejako sa mi to podarilo. Znovu som sa pokúsil pohnúť zadnou nohou. Išlo to o niečo lepšie, no myslel som si že toto je maximum čo ňou dokážem momentálne pohnúť, tak by som pri chôdzi kríval.

Čekal na vyjádření Tenebris a mezitím se Nuka probral. Zaslechl jeho myšlenku. "Nemáš za co." Odpoveděl mu. Sledoval jak se pokoušel postavit. "Kromě vlčat, našeho liščete, matek a vychovavatelů, by měl Nuka povině zůstat v Táboře také. Musíš tlapu nechat odpočívat." Téměř až přikázal. Sice od příkazů tu byly Reel a Tenebris, ale když se jednalo o jeho 'pacienta' na příkazy tu byl i on. Nebyly to vlastně příkazy, ale dobré rady ma rychlé vyléčení, že jo..

ZA NUKU
Tábor
Keď Diego niečo hovoril prikývol som. ,,Dobre, môže byť. A kam pôjdeš ty, Diego? Ak pôjdeš pomôcť Kayovi a ostatným pri jezero, nediv sa keď tam uvidíš obrovského diviaka. Je to môj patrón Ezer." Povedal som mu a trochu som sa pousmial. Potom som sa zamračil. ,,Ty máš líšča?" Opýtal som sa ho.

Přikývl. "Ano, já půjdu otci pomoci. A dobře.." Odpověděl mu. Diego ještě sám nevěděl jakého má patrona, ale to mu bylo jedno. Věděl, že jednou určitě taky přijde. Všiml se zamračení Nuky u jeho dotazu. "Jo. Malou Taniu jsme si s Eveline přivlastnili. Je jako naší dcerou." Odpověděl mu s pozvednutým obočím.

ZA NUKU
Tábor
Po jeho odpovedi som prikývol. ,,Dobre, a niečo by som ti chcel dať." Povedal som a usmial som sa. Zo zeme som zobral ešte stále zakrvavenú dýku a  položil som ju pri Diegove nohy.  ,,Myslím, že momentálne sa ti bude hodiť viac ako mne. Ale nezabudni ju vrátiť!" Povedal som a zase som sa usmial.