Re: Příběh smečky Ishimura III.

Tue Feb 20, 2018 4:52 pm

Tábor
Koukla jsem se po očku na Tani. Bylo roztomilé, jak vesele cupkala vedle nás. Tak bezstarostně. "Ano, přesně takových vlků, ale i lišek," kývla jsem. Sice jsem si nebyla jistá, kolik lišek, zda vůbec, je v Ishimuře, ale řekla jsem to, protože jsem na ní pozorovala lehkou nervozitu. "Ano, maminku i tatínka. A bratra mám také," kývla jsem znovu. Angela jsem dlouhou dobu neviděla. Zavětřila jsem ve vzduchu. Ucítila jsem otce. Chtěla jsem se k němu rozeběhnout, ale zarazila mě tani, která se mně i Diegovi schovávala za tlapky. "Neboj se, nikdo ti nic neudělá," snažila jsem se ji zklidnit.

Tue Feb 20, 2018 5:43 pm

Tábor

Brzy s Tani doběhli Eveline a tak malá lištička poskakovala kolem nich. ''Ano. Velcí vlci jako my dva a určitě se tam budou loudat i vlčata, což jsou malí vlci a nejsou o nic větší, než ty sama.'' Vysvětlil ji vřele s úsměvem. Když jsme stanuli v Táboře, nacházelo se zde skutečně spousta vlků. Mamku s taťkou nikde necítil a proto usoudil, že zrovna oni zde nejsou. ''Já osobně s rodiči taky dlouho nemluvil.'' Poznamenal a spíše smutně se usmál, však hned na to to nahradil povzbudivý úsměv, když se Tani schovala mezi jejich tlapami. Viděl tu nervozitu. ''Eveline, najdi Reela, či Alfu Tenebris.'' Pověděl své milované partnerce. Možná se zapomněl zmínit, že mu bylo povoleno Reelem, že ho nemusí oslovovat Alfo, ale to byl detail. ''Pak toho koho odchytíš popadni a my tě s Tani počkáme.'' Dodal ještě a zazubil se. ''A jestli se chceš na cokoliv zeptat Tani, klidně se ptej. Pokud budu znát odpověď odpovím ti.'' Pověděl maličké adoptivní liščí dcerunce a olízl ji mezi ušima. ''Nebo chceš snad objevovat?'' Blískla se mu v očích po dlouhé době, ta vlčecí nálada a najednou dostal chuť zase dovádět jako malé vlče.

Tue Feb 20, 2018 6:19 pm

Tábor
Musela jsem se na Diega usmát. Výborný tatínek. Opravdu skvělý, sice adoptivní, ale prostě dokonalý. Kývla jsem. "Za chvilku se vrátím," usmála jsem se a s tichým smíchem jsem se rozeběhla za otcem (REEL a matkou(TENEBRIS), kterou též cítila. Běžela jsem sice chvíli, ale tak rychle, že jsem málem nezabrzdila. "Otčee, matkoo!" pískla jsem a musela jsem se držet, abych je neobjala, uklonila jsem se jim, "Alfy." Jejich formálním oslovením jsem je oslovila, abych nevypadala jako nezdvořák a hlavu jsem sklonila dolů. Hned jsem ji ale zvedla a zadívala se rodičům do očí. "Musím vám někoho ukáz-," zarazila jsem se, protože mi došlo, že se tu něco řeší... Hlavně podle toho počtu vlků kolem matky. Asi jsem byla moc nadšená... Nebo slepá... "Moment... Nemám vám pomoct? Ale byla bych moc ráda, kdyby jeden z vás našel Diega... Je na okraji tábora. On už to dovysvětlí." Najednou jsem byla nervózní. "Matko... Tvoje bříško.. K-kam chceš jít?" koktala jsem. Neslyšela jsem všechno. Hučelo mi v uších, myslela jsem, že se konečně zařadíme do normálního života a nic se nebude dít. Ale to by nebyl osud, aby nám něco nepřipravil, že? Rozhodla jsem se, že půjdu s nimi, i kdyby mou pomoc nechtěli. Nemohla jsem mamku nechat jít něco dělat s takovým bříškem!

Tue Feb 20, 2018 7:14 pm

Tenebris
~Tábor~

Tenebris zaslechla Dinovu myšlenku. "Ach, promiň, Dino. Zapomněla jsem." Omluvila se v myšlenkách. "V tom případě... dělej, co uznáš za vhodné." Doplnila svá předchozí slova další myšlenkou a dál už se Dinovi nevěnovala, nebylo proč. "Ahoj Reeli. Budeš teď v táboře, že? Jdu s pár vlky za Kayem, mají nějaké problémy s krokodýlem." Při posledním slově obrátila oči v sloup. Mezitím si všimla, že vlčat už se ujal Haskein partner. Říkalo se mu Chodec, alespoň tak si to Tenebris pamatovala. Byl z Kirigakure, ale vzhledem k tomu, že tu měl rodinu, Tenebris nevadilo, že tu pobýval. Ovšem ocenila by, kdyby si rychle vybral, do jaké smečky chce vlastně patřit, ona se taky musela rozhodnout, když se seznámila s Reelem. Tenebris se usmála, když viděla, jak jim trpělivě odpovídá všechny jejich otázky. Sama se na vlčata už strašně těšila, věděla, že s postem Alfy to bude náročné, no ne nesplnitelné. Rozhlédla se, zdálo se, že už nikdo nic nepotřebuje, tak chtěla vyrazit, když tu si všimla Eveline. "Ahoj, Eveline." Pozdravila dcerku Tenebris a dotkla se čumákem toho jejího. "Ano?" Zeptala se. Ať to bylo cokoliv, dceru, a ostatně i jakéhokoliv jiného člena smečky bez ohledu na příbuzenské vztahy a post, byla připravena vždy vyslechnout. V půlce věty se ale černá vlčice zarazila. "Ne, nemusíš, to nebude nutné." Odpověděla s úsměvem. Její zaražený tón hlasu nijak neřešila. "Kay s Nukou mají nějaké potíže s krokodýlem z jezera Omega. Je čas s ním skoncovat, už natropil hodně potíží a další už nehodlám tolerovat." Odpověděla.

Tue Feb 20, 2018 7:59 pm

Tábor
Nedůvěřivě jsem pozorovala její bříško a zároveň poslouchala její slova. "Jsi si jistá, mami? Neměla by ses přepínat, na to nemusím být léčitel, abych to věděla," vyčítavě jsem se na Tenebris/matku/Alfu podívala. "Nemám na ně dohlédnout spíš já? Nechceš se zatím stavit za Diegem? Mohu na ně dohlédnout, nebo mohou jít sami, však by to zvládli, ne?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem vypadat jako rejpal, ale opravdu se mi to nezdálo. Povzdychla jsem si: "Mami, opravdu by ses měla hodit do klidu, to, že jsi Alfa, neznamená, že musíš být neporazitelná i v těhotenství." Ušklíbla jsem se jejím směrem. "Jen si to užij. Nedopustím, aby tě snědl krokodýl, když do tebe zevnitř kopne prtě," poznamenala jsem. "Nebo na ně dohlédne Reel, ale ten by se spíš měl starat o tebe.. Nebo jen dojdeš za Diegem a ten tě ochrání, kdyby něco..." přemýšlela jsem. Nechtěla jsem, aby matku poranila ta zubatá stvůra, obzvláště ne, když by to mohlo stát více životů než jen jeden. Podívala jsem se po ostatních, jestli k tomu něco třeba také řeknou.

Wed Feb 21, 2018 4:53 pm

/Tábor -> Neyew -> K doupěti/
Jakmile se mi od Bris dostala odpověď, s úsměvem, no zároveň děkovně, jsem pokýval hlavou a vydal se vstříc Neyewskému lesu, který byl mým domovem. Nehodlám být již znova špatným otcem. Už ne. pomyslel jsem si odhodlaně a popohnán myšlenkami, na moje dva syny - Dixe a Anziho, přidal do tempa, abych Richu s vlčky nenechával dlouho o samotě. Brzo jsem se dostal do lesa, na jehož kraji jsem měl doupě. Zde jsem to znal naprosto perfektně. Už už bych mířil dovnitř, do chládku skal, když v tom malý zelený vlček mou pozornost upoutal. ,,Dixi!" štěkl jsem na něj již z dálky a vrtíc nadšeně chvostem doběhl k němu.

Wed Feb 21, 2018 11:26 pm

~ • ~
Jezero Omega

Dusivá atmosféra se vznášela nad jezerem. Mračna, která se již několik dní stahovala nad územím smečky, nyní pokrývala oblohu až v nedohlednu ocelovou peřinou, přes kterou se slunce nemělo šanci prodrat. A tak, i když byl den, stále převládalo tísnivé šero a vzduch byl nabitý elektřinou. Napětí, které s sebou bouře přinášela, bylo všudypřítomné.
Kapky, které byly předzvěstí bitvy, jež se měla odehrát na nebesích, postupně nabíraly na intenzitě a za chvíli již jedna předháněla druhou v tom, které se dřív podaří dokončit svou pouť z nebes až na zem. Aniž by si toho kdokoliv stačil všimnout, ocitla se skupinka najednou ve své vlastní soukromé bublině, jež byla od okolního světa oddělená cáry deště. Půda okolo jezera, jež už předtím byla nasáklá vodou, nebyla s to již žádnou další přijmout, a tak se pomalu začínala měnit v bláto.
Tyto podmínky byly pro vlky velmi nepříznivé. Schopnost zachytit něčí pach jim byla na dvě věci - déšť nejenže všechny pachy smyl, ale ani nefoukal žádný vítr, který by k nim donesl nové. V krajině panovalo naprosté bezvětří. Lístky všemožných travin tančily pouze v náporu deště, který si s nimi pohrával jak loutkář se svými postavičkami. Nijak dobře jim nesloužil ani jejich zrak, tedy alespoň co se týkalo vzdálenosti více než čtyř metrů. A sluch? Inu, ten, který již nějakou bouřku, ke které neodmyslitelně patří i šum deště a ohlušující rány, způsobené elektrostatickými výboji, zažil, si jistě odpoví sám. Jediné, na co se mohli spolehnout, byly jejich schopnosti a samozřejmě zkušenosti.
Jejich protivník na tom však byl v tomto ohledu mnohem lépe. O zrak již přišel před nějakou dobou, a tak se naučil v krajině okolo sebe orientovat pomocí jiných smyslů, které se mu díky tomu zostřily. Na Kayova slova nijak zvlášť nereagoval. Svá moudra jako „Kdyby blbost kvetla, byl by svět jako velká rozkvetlá zahrada.“ si nechával čistě pro sebe. Nač také plýtvat slovy, když si mladej svůj názor očividně udělal a měnit jej nechtěl. Neodpustil si pouze poznámku na jeho řeči ohledně jeho domovu, která zněla něco jako: „v bažinách...? Asi tak, jako vlci v poušti.“ Tedy pouze minimálně. Místům jako bylo toto dávala jeho rodinka rozhodně přednost. A když už jsme u té rodinky...
Opovážlivost vlků nezůstala bez povšimnutí. Za jejich zády se náhle objevila světýlka. Nejprve dvě. Ta však nebyla žádnou novinkou, již od začátku sledovala dění před sebou a nyní, když se nad jezerem začal šířit rozčilený řev jejich vůdce, objevil se v nich záblesk krvelačnosti a opovržení. Nezůstalo však jen u těchto korálků, které se doposud pohupovaly nad hladinou. Za chvíli se v keřích okolo jezera objevila další. Čtyři, šest, osm, deset, dvanáct... Jak když ponocný zažehává jedno osvětlení za druhým. Mladí krokodýli neváhali a jeden po druhém v naprosté tichosti, a to hlavně díky dešti, který jakýkoli hluk, který mohli vydat, spolehlivě maskoval, se ponořili pod hladinu. Vzhledem k tomu, že nyní nikdo neměl čas sednou si a do svého zápisníku si začít dělat čárky - za každého krokodýla jednu, přesného počtu bychom se stěží dopočítali. Avšak, alespoň odhadem, takových jedenáct, dvanáct kusů bychom tu našli určitě.
Během několika vteřin měli vlci za sebou pestrou škálu krokodýlů a to jak věkově, tak velikostmi či svou váhou. Ti nejmenší mohli mít tak metr, většina měla něco kolem čtyř metrů, avšak ani ti největší se nemohli rovnat tomu, který za ně vyjednával.
Bez jakéhokoli varování se jeden z nich, s tlamou hrozivě rozevřenou, vymrštil nad hladinu a využil příležitosti, kterou nyní dostal. Mladší z vlků se srstí šedavě zbarvenou nevěnoval příliš pozornosti svému okolí, zjevně důsledkem používání magie. Jak už to tak bývá, všechno má svou cenu. A tak během chvilky, která mohla být pro vlka jen pouhý okamžik - jedno mrknutí oka - byla jeho zadní tlapa v sevření krokodýlových zubů ostrých jako břitvy, které se jedna po druhé zařezávaly do masa. Nijak zvlášť tomu nepomáhal ani fakt, že se krokodýl začal otáčet, jak už to tak mívají ve zvyku, a svou kořist tím stahoval pod hladinu.
Ostatní se mezitím neklidně hemžili poblíž všeho dění, vždy připravení zasáhnout. Již bylo zbytečné skrývat se. Tím, jak křižovali jezerem, způsobovali vlnky a ty vytvářely tlak na Kayova čidla. Což pro něj v praxi znamenalo, že krokodýli byli všude a zároveň nikde...
~ • ~

Thu Feb 22, 2018 8:12 am

Tábor

,,Tene nie, ty ostaneš v Tábore a ja povediem vlkov na pomoc Kayovi." povedal som jej vážne, čaká predsa vĺčatá, nemala by sa namáhať. Chodec, tak čo ostaneš tu? Keby si bol tulák, tak v pohode pôjdeš teraz so mnou proti krokodýlovi, ale nie si vôbec dohodnutý s Alfami, nedali ti povolenie, pokiaľ viem. Najprv bež za Yllin, alebo za tým Varoxom. povedal som mu a sledoval som zhovievavým pohľadom sa venuje svojim potomkom. ,,Musíš ostať tu, nedovolil by som aby sa stalo niečo tebe alebo našim vĺčatám." povedal som Tenebris a odstúpil som nabok aby som ju prehliadol. Zostať! Zostať! vykríkol havran a s plieskaním čiernych krídel mi dosadol na plece. ,,Ostaneš tu, prosím, Lina má pravdu, nemala by si sa prepínať." dohováral som jej.

Thu Feb 22, 2018 8:59 am

Tábor
Nevdržal som dlho čakať, zdá sa, že si ma nikto nevšíma. Pochopiteľne. Riešia tu problém a očakávaš pozornosť? Sa pekne postav a bež sa im ukázať. Vravia o tvojom strýcovi, mal by si mu predsa pomôcť a z časti splatiť dluh, ozve sa mi moja patrónka. Mala pravdu, on sa o mňa staral, zachránil mi život počas môjho dospievania. Takže, je na čase aby som mu to opätoval. Postavím sa a prejdem k vlkom, ktorý sa zdáli byť alfami (Tenebris, Reel). Zastanem pri nich, pritom ich chvíľku pozoroujem očami až pokývnem hlavou.
"Jestli smiem," prehovorím. "Som Telantes de Mal, synovec Kaya o ktorom vravíte. Chcel by som sa vás optať dve veci. Či by ste ma neprijali do svorky a či by ste mi umožnili pomôcť môjmu strýcovi.." poviem im. Hlavne pre to, keď pozriem za jazero, vidím že tam riadi nejaké retete. Nepáči sa mi to.

Thu Feb 22, 2018 10:45 am

Angelo Amadeo FKA
Tábor
Vypočul si matkine slová a chystal sa nejako zareagovať, keď sa zrazu odkiaľsi vynoril jeho otec, sestra so svojim partnerom a nejakou líškou, nejaký neznámy vlk- asi otec tých vĺčat a ešte nejaký zelený vlk ktorý sa predstavil ako Telantes. Mal z toho zmätok. Napriek tomu však zaregistroval, že jeho matka sa pohybuje podozrivo pomalšie a jej brucho sa taktiež zväčšilo. Potichu podišiel bližšie k nej, k sestre a k otcovi. ,,Eve a otec majú pravdu. Nemôžeš sa vyčerpávať, iba by si si ublížila. Alfa nemusí zvládnuť všetko," povedal ticho. ,,A navyše to určite bude nebezpečné, takže by si nemala ísť ani ty," pohľad preniesol na sestru. ,,Máš tu partnera a tú líšku, oni ťa potrebujú," povedal jej. Bola to jeho mladšia sestra a hoci vedel, že je schopná- možno ešte schopnejšia ako on sám- nechcel aby sa ohrozovala. Tak či tak potrebujeme plán. Mohol by som niečo vytvoriť z vesmírnej hmoty alebo zmierniť gravitáciu. Možno lano ktoré by sa obmotalo okolo jeho papule ako navrhla Alsafi. Ak by som zmiernil gravitáciu, možno by bolo ľahšie ho vytiahnuť von a zabiť ho, uvažoval.

Thu Feb 22, 2018 2:05 pm

Jazero Omega
Odrazu sa strhla búrka. Vyzeralo to, akoby bola ale iba nad jazerom, ale v Tábore nie. Pozrel som sa za seba. Uvidel som dve svetielka, najprv som nevedel čo to je. Potom boli svetielka štyri potom osem, šestnásť...
Potom mi došlo čo to je. BOLI TO OČI!!! Strhol som sa. Bolo ich veľa a všetko boli krokodíli. Bol som unavený a to asi zacítil jeden krokodíl ktorý ma kúsol dom zadnej nohy. Ako prvé som si spomenul na to čo mi hovoril Kay: že jemu známemu krokodíl odkúsol nohu. Ten krokodíl sa začal otáčať a ťahať ma do vody. Bránil som sa ako to len išlo, no bol som prislabý. ,,POMÓC!!!" Poslal som myšlienku Kayovi aj všetkým do Tábora. Začala mi dochádzať energia. Krokodíl ma začal ťahať do vody a ja som sa už bránil z posledných síl.

Thu Feb 22, 2018 3:22 pm

~Tábor --> Jezero Omega~
První slova, která novopečená elitní vlčice po otevření očí uslyšela, byla tato: "Spirit! Spirit! Probuď se proboha!" Naprosto vyděšený hlas její patronky ji okamžitě vytrhl ze spánku. Nebýt ranního zatočení hlavy, možná by dokonce hned vyskočila na nohy.
"Co se děje?" zamumlala rozespale a přeměřila si patrončin téměř hysterický výraz.
"Někoho morduje krokodýl! U jezera Omega!"
Spirit krátce kývla a teleportovala se.
Obě se objevily uprostřed louky. "Kde to proboha jsme?" zeptala se patronka nepřirozeně vysokým hlasem.
Spirit se zarazila a rozhlédla se. "Oh. Asi jsem si spletla místo. Zkusím to ještě jednou."
"Spirit někoho chce zabít k-krokodýl, tak dělej u Rintintina!"
Obě se tentokrát objevily u jezera a naskytl se jim vskutku děsivý výjev.
"No vidíš že jsem to dokázala!" pyšně Spirit mávla ocasem. Cítila se jako superhrdina. Vytáhla si z neviditelné brašny hraničářský plášť - hezky vlál ve větru - a konečně se rozhodla cizímu vlku pomoct. "'Di vod něj ty potvoro!!" zařvala na krokodýla a skočila do vody.
Vypočítala to dost špatně, protože dno bylo hluboko. Najednou měla po oči vodu a zjistila, že nevidí žádné východisko ze situace.
Rozhodla se, že kousne krokodýla do břicha, a tak taky hrdinně udělala.

Thu Feb 22, 2018 3:30 pm

Jezero Omega

Ostatní krokodýli se začali přibližovat a stahovat se kolem své potencionální kořisti.
Spiritino kousnutí krokodýla nejenže rozeštvalo, způsobilo také, že Nukua na moment pustil ze zubů, než se po něm opět ohnal.
Ale podívejme se... Na břeh jezera se vyplavila železná dýka. Ideální příležitost k obraně, stačilo by se jen natáhnout...

Thu Feb 22, 2018 4:52 pm

Jazero Omega
Čo im to tak trvá? Pomyslím si. Hlavne, že sa chcú sem vydať, pritom zaspávajú na vavrínoch v situácii, ktorá sa zdá sa vymkla kontrole. Neviem čie to je šťastie, či moje alebo ich, keď som sa vznášal nad zemou v dostatočnej vyške, že ani ten najschopnejší krokodíl by nedokázal po mne chňapnúť svojou tlamou. Tento krokodíl zdá sa, že bol iba obyčajná špička ľadovca. Do slova, pod vodou ich bolo viacej. Príroda nám nehodlala priať. Vzniesol sa dážď, ktorý zabraňoval mojím zmyslom lokalizovať korisť. Áno, už som to začínal brať ináč. Začal som ich brať ako svoju korisť - nebude to opačne.
"Lovec sa stáva korisťou," prehovorím - to ako si to ostatný zoberú je čisto na nich. Ja sám som vedeľ ako som to myslel. Možno som mal zastretý zmysel čuchu, zraku. Ale nie sluchu. Strieborná náušnica mi totiž umožňovala triediť zvuky a tým absolútne eliminujem zvuky ktoré vydával dážď, búrka. Počul som iba dychy ostatných vlkov v mojej blízkosti aj v tábore. Počul som tých slizkých krokodílov. Započul som hlas Spirit, ktorá pochopiteľne musela zachraňovať Nuku. Ach. Ak máte možnosť, držte sa vo vzduchu, pošlem myšlienku Nukovi a Spirit, pritom stále očakávam príchod vlkov z tábora.
Kontakt zo zemou som teraz mal minimálny, takže ma nezaujímala nejaká lokácia krokodílov pomocou zeme. Musel som sa vystačiť zo zvukom v okolí. Ten obrovský krokodíl, ktorého sme stretli prvne zdá sa, že nič nerobil. Nevedel som či to bol ich vodca ani neviem ako to chodí v kolónii krokodílov. Sústredím sa na kryštále, ktoré ho obklopovali a jednou myšlienkou ho bodly zo všetkých strán až vyšli na druhej strane. Tým ho usmrtili pri najhoršom ešte žije, ale v najbližších pár minutách ho bude čakať smrť na vykrvácanie.
Ako zrušiť tú daždivú scenériu.. zamyslím sa počas toho ako sa vznášam. Hele, ako môžete si pohnúť? Nechcem vás sem nejako nútiť, no z jedného krokodíla to tu je celá kolónia.. pošlem myšlienku smerom do tábora. Nevymýšľajte sakra spôsoby ako vytiahnuť krokodíla z vody, oni aj tak už pomaly vyliezajú. Posielajte sem vlkov schopných letu a nejakého vlka, ktorý dokáže zastaviť tento dážď.. pošlem opäť myšlienku najbližšej alfe v tábore.

Thu Feb 22, 2018 7:12 pm

Někde mimo smečky - Ishimura (hranice)
Na jeho tváři se objevil pobavený úšklebek, když se její maličkost tak vážně a mocně zatvářila, možná si to sama neuvědomovala ale z jeho pohledu to vypadalo velice komicky. Našpulil tlamu a uznale přikývl na její rázná slova jako by ji to snad doopravdy věřil. Představa téhle malé hlupačky jak se snaží ve vodě něco chytit ho dosti lákala, jelikož se schylovalo k dešti - voda určitě nebude zrovna nejklidnější a nepochyboval o tom že i v stojaté by ji s její šikovností dělalo problém se udržet. Natož v ní ještě lovit. Proto se rozhodl ji v tomto co nejvíc podporovat.
Nepochopme se špatně, samozřejmě že si z ní nedělal pořád legraci, stejně jako věděl o vtipnosti jejího budoucího počínání tak si byl jistý i nebezpečím které to všechno mohlo představovat. A ačkoliv by to nejspíš nikdy nepřiznal a nedal přímo najevo, už teď přemýšlel nad tím co by se v případě nouze muselo udělat pro její záchranu a jak hrozně nudné a dlouhé by mohlo další cestování bez toho jejího hloupého úsměvu.
,,Jo, prostě budeš zticha. Jako by jsi tu nebyla. Obvzlášť pokud potkáme vlčici." Mrkl na ní spiklenecky, nevnímaje to že celou tu předchozí řeč vlastně nejspíš vůbec nepobrala. Její přikývnutí ho ale poněkud ujistilo v tom všem a tak to už dál neřešil. A potom že vychovávat vlče je dřina. Pomyslel si sebejistě a přitom věnoval stromům před sebou poťouchlý úšklebek. ,,Takže, být tebou bych přimáčkl čumák k zemi a začal hledat."

Thu Feb 22, 2018 7:29 pm

Niwat → Ishimura [hranice]

Svraštila tvářičku a zasadila ocas mezi její nožičky, nechala jej tam pomalinku se kroutit a mihotat sebou tak bezvládně, jako by ji to vůbec nezajímalo, zarazila oči do země a každým krokem se snažila zaměřit na jakýkoliv detail, který tam ležel. Třeba to, jak se štěrk měnil v trávu a půda v bláto, jenž se ji zachytilo do tlapek, skrze to si povzdechla. Ještě před minutou by se do toho zabořila a válela se ve špíně, jak ji již bylo zvykem, avšak pro tentokrát odolala, aby se potom nemusela jít opět umýt. Jo, vždycky, když se takto válela, tak ji strýc nařídil, aby šla někam pod vodu se zatopit a nějak tak osprchovat tuto špínu, nikdy to nedokázala nazvat jako špínu, spíše jako lehké osvěžení od tohoto horka. Hlavně v těchto časech by to bylo vhodné si prostě lehnout na zem a odpočívat, přičemž se dívat na oblohu a obdivovat jak mraky dokázali měnit svůj tvar i barvu, to ji připomněla, že by se mohla podívat i na nebe. A tak se i stalo, na nebi se prolínalo mnoho mraků, zamrkala a stále tam vzhlížela, než ji vpadl obličej Marshalla. Tázavě se pohlédla do jeho očí, když prohlásil svou větu. ,,To ani nemohu pozdravit?" zeptala se celkem zmateně. Vyhodila myšlenku toho, že by měla někoho přibít a spíše se soustředila na to, co ji právě řekl. ,,Hledat? Co mám hledat?" zamrkala, furt v mixéru zmatenosti a zastříhala ušima, jako by ji proletěla moucha kolem oušek a nechala ji toto zabzučení, které ji celkem zajímalo, ale přesto mátlo.

Thu Feb 22, 2018 10:10 pm

/U doupěte/
Jamile jsem k svému synovi doběhl, sedl jsem si vedle něj a blaženě vyplázl jazyk. ,,Miluju léto. Co bys řekl na to, kdybychom spolu vyrazili někam k vodě?" pravil jsem jako návrh na záživnější činnost, než lelkování. Mohl bych ho naučit plavat... napadlo mě. Nebyl to špatný nápad, to uznával i můj patron Greenix. Protáhl jsem se a nepřestával vrtět ocasem.

Fri Feb 23, 2018 4:00 am

Tábor

Sic všímal si Tani, která mezitím ještě neodpověděla, zaslechl úryvky z rozhovoru Eveline, jejího bratra a Alf. Narovnal se a spatřil kulaté bříško Alfy Tenebris. Sám věděl, že pokud budou draci hodní, tak i Eveline v sobě ponese nové životy. "Alfo Tenebris. V této době by jste měla být i na odpočinku a nevést ani smečku, natož že chcete odejít pomoci mému otci. Eveline, ty taky. Postarej se o Taniu a zřejmě i mamku. Já a Alfa Reel s pár dalšími dobrovolníky můžeme jít otci v boji pomoci." Vetřel se mezi rozhovor dospělých, páč sám dospělý byl, že jo. "Krom toho chránit členy smečky patří také do mých povinností jako Gammy." Pověděl odhodlaně. Na místě měl pomáhat už dávno. Bohužel dříve o tomhle problému nevěděl. Ani nevěděl, že v Jezeře Omega nějaký krokodýl prostě vůbec žije. Rozhlédl se po přítomných. Překvapila jej přítomnost Alsafi, ale nedal na sobě nic znát.

Fri Feb 23, 2018 3:39 pm

Kirigakure - Hranice Ishimury
Pomalu jsem kráčel kupředu. Nevěděl jsem, co Kirigakure čeká, ale ať už ji čekalo cokoliv, já již nebyl členem smečky. Byl jsem jen starý poutník, který kdysi býval skvělou Gammou, věrnou Betou, hrdou a silnou Alfou, opět Betou a nyní prostě je poutníkem na sklonku svého života, při cestě do neznáma. Starý otec, který toužil ještě jednou vidět úspěšnou dceru, která byla Alfou v této smečce. Rozloučit se a odejít, takový byl plán. I kdybych nechtěl, musel jsem. Můj čas zde skončil. Nemohl a nesměl jsem zůstat, nemohl jsem být ve smečce, tak to určil Drak Osudu.

Fri Feb 23, 2018 3:45 pm

Tábor
Vlků zde bylo opravdu hodně a všichni byli velcí, ale i tak Tani zahlédla i nějaká vlčata a ta byla menší. Koukla se na tátu a na mámu. "Tak tohle je tábor? A co tady ti vlci dělají?" Zajímala se. Možná je to místo, jako nějaké doupě, ale bez doupěte. Doupata zde však byla také, jak si později všimla. "Tati, kam chceš jít? A proč všichni mluví o kro... krokokodýloví? To je tak velký?"