Příběh smečky Kirigakure IV.

Tábor
Stála jsem poblíž Hilary, která mě nejspíše nevnímala a ani mi neodpovídala. Odstoupila jsem tedy dál a pohlédla na Tábor. Na domov vlků Kirigakurských. Cítila jsem špatný pocit, který mě tlačil někde zevnitř, a jakoby se chtěl prodrat ven. Něco bylo jinak. Ne, všechno bylo jinak. Možná. Možná pro mě. V mém těle kolovalo tolik zvláštních a smíšených pocitů, až jsem nevěděla, co si mám vlastně myslet. I přes to, že vlci porazili démona a společně jsme opravili Tábor, něco jakoby nehrálo, jakoby to nebyl zdaleka konec. Pohlížela jsem na Tábor a pomalým krokem se rozešla na jedno vyvýšené místo, odkud jsem mohla mít Tábor jako na tlapě. Na chvíli jsem se zastavila, posadila se a už se jen ponořila do svých myšlenek a pocitů. Domov, smečka, to vše se změnilo. Nebylo to již tak, jak jsem si to pamatovala. Zvláštní pocit mě začal tlačit na hrudi a pomalu mě rozežírat zevnitř. Ne že by bylo něco špatně, smečka si jistě za tu dobu vedla stejně dobře, jako předtím, ale jakoby tu přeci jen něco scházelo. Tábor byl téměř plný vlků, ale přesto jsem cítila prázdno. Někteří odcházeli. Cítila jsem se, jako bych se vytratila z přítomnosti. Nezbyl tu již téměř nikdo, kdo byl mým známým či přítelem. Doba šla dál, ale já jako bych zůstala někde v pozadí. Cítila jsem se divně a špatně, bylo mi těžko, ale už tu nebyl asi nikdo, kdo by mi byl oporou. Většina mých přátel zmizela. Zavřela jsem na chvíli oči a pod zavřenými víčky se mi jevily obrazy z minulosti. Viděla jsem všechny mé přátele i známé. Vzpomínala jsem na Rose a Essixe, Haru a Cyrana, Jirayiu, Emerithy, Varga a Roxynor a mnohé další. Většina z nich byla pryč. Odešli. A mě možná bylo smutno. Jako bych se právě teď a tady necítila  jako doma. Proč jen? Kde je Riteru, kde je Yllin? Dvě z neodmyslitelných částí mého života, díky kterým jsem se cítila doma. Díky kterým jsem cítila ty nádherné pocity bytí a mnoho dalšího. Všechny ty vzpomínky, které jako jednotlivé dílky skládaly můj život. Tak moc bych chtěla teď stát vedle nich, cítit tu oporu a důvěru, volnost a klid. Vědět, že je mohu obejmout, a tíha na mých bedrech se rozplyne v prach. Prožít společně krásné chvíle a vzpomínat. Ale teď já jen budu stát a sledovat, jak mí drazí odchází. Oni jdou s časem, ale to já jsem někde zaseknutá. Zbyla mi tu nejspíše jen Hilary. Další z dílků, který skládal můj život a mé srdce. Ale i ona šla s časem. Je teď na jiném místě, než já. Tak nějak jsem to cítila. A celkově smečka. Jako bych ji ztrácela, jakoby se ode mě čím dál víc vzdalovala. Kirigakure šla též dál časem, a já se cítila jen jako pozůstatek z dob minulých. Že bych se již nedokázala zařadit do běžného života? Proč je cesta k šťastnému životu tak těžká? Dokážu vůbec překonat tolik překážek, abych mohla býti zase šťasná? Kolik jich ještě vůbec bude? Existuje na konci cesty vůbec nějaký šťastný život? Ale když jsem toho zvládla již tolik, mohla bych zvládnout i tohle? Život mi dal dodstatečné lekce. Bylo snad všechno to, co jsem si prožila, lekcí a přípravou na to, abych dokázala přejít přes horší věci? Ale dokážu to sama? Možná při mě stálo mnoho jiných vlků, dalších známých a zbylých přátel, ale já to necítila.
Bylo však těžké takhle přemýšlet nad vlastním životem. Rozhodla jsem se být pro tentokrát silná a uzamknout to všechno, přiklopit víko pomyslné krabice a odsunout ji. Cítila jsem, že na to možná teď není správný čas, že bych měla žít každým momentem a právě teď se starat o situaci, která zde panovala a o to, co se může teď ještě dít. Otevřela jsem oči a můj zlatavý pohled se roznesl po celém Táboře. Vykročila jsem zpět a mou pozornost upoutal přicházející vlk. Varox... Srdce se mi rozbušilo a já rázem věděla, že něco není v pořádku. Něco mi říkalo, že teď možná budu muset býti silnější, než kdy předtím.

Tábor
Slova Varoxe se mi usadily v uších a já nevěřila tomu, co slyším. Ztuhla jsem na místě, zorničky mých zaltých očí se zúžily a mě se doslova zastavil dech. Srdce se mi nejprve zastavilo, a pak se rozbušilo a hrudník se mi křečovitě svíral. Do mých očí se navalily slzy. Stále jsem stála strnule na místě a doprovázela nechápavým pohledem Varoxe, který přicházel do Tábora. C-cože? Klepala jsem se. To přece není pravda, to není možné... Namlouvala jsem si. "N-ne..." , vzdychla jsem zoufale a mé oči se zalily slzami. Co se to stalo? Proč? Yllin přece nemůže být mrtvá! Cítila jsem, jak mi osten žalu probodává srdce skrz na skrz. Všechny emoce a pocity, které jsem doposud skrývala, všechno to teď vyplynulo na povrch. "Né!" Křikla jsem a probodala Varoxe z dáli pohledem. Jak tohle mohl dopustit? Kámen tíhy ze smrti mé nejlepší kamarádky byl na mě příliš těžký. Už jsem neměla sílu něco takového ustát. Vše kolem mě se zpomalilo a já přes zamlžené vidění koukala zoufale do prázdna. A padala jsem k zemi. Všechny čtyři tlapy se mi podlomily. Byl to zásah jako střela z lidské pistole. Ale bolelo to snad ještě víc. Mé tělo poměrně bezvládně dopadlo na zem. Slzy mi stékaly po lících jako proudy řek. Zavřela jsem oči. Ta bolest byla neuvěřitelná. Nepředstavitelná. Jakoby něco trhalo zevnitř mé srdce na kusy. Nedokázala jsem přijmout ani v nejmenším, že je Yllin mrtvá. Bylo to pro mě doposud nepředstavitelné, že by mohla umřít. A o to víc to teď bolelo. V mysli jsem si vybavovala obraz bílé veselé vlčice, kamarádky Yllin. Jaká byla dříve, a jaká byla, když jsem ji naposledy viděla. A jak dlouho jsem ji vůbec neviděla? Tak dlouho, že to bylo až děsivé. A další nával větší bolesti. Výčitky svědomí, kdy jsem ji mohla ještě vidět, ale místo toho jsem byla dočista vyčleněná ze života někde moc daleko. Zaplatila jsem snad za to? Nebylo mi dopřáno s ní ani prohodit poslední slova, naposledy ji vidět. Bylo to už tak dávno, kdy jsem naposledy viděla tuto bílou vlčici s oceánově modrýma očima a dobrým srdcem. A teď... už ji nikdy neuvidím. Ani její tělo nezůstalo na tomto světě, abych se s ní mohla alespoň rozloučit. Na chvíli se mi zatmělo nejen před očima, ale i v mysli. Svíjela jsem se v bolesti a má tvář byla promočená od slz a zkřivená v bolest ztráty. A pak se mi pod zavřenými víčky začaly jevit obrazy. Z minulosti. Ten den, kdy jsme se poznaly, den, kdy jsme se spřátelily, a mnoho dalších dnů, které jsme společně prožily. Dny, které již spolu nikdy prožít nemůžeme. Sny, které jsme společně snily. O tom, jaký budeme mít život. A Yllin to dokázala. Měla rodinu a dokázala se stát Alfou smečky. Taky spostu přátel a hlavně domov. Dokázala vystoupat až na vrchol. Její život jí však byl odebrán. Bylo to, jakoby byl odebrán i kus mého srdce, kus mého života.
Ale náhle jsem pocítila nával nové síly. Dostatek na to, abych se mohla vzchopit. Otevřela jsem oči, ale nevnímala okolí. Pomalu jsem se zvedla a otočila se po směru, kde stál starý dub. Strom, který jako zázrakem přežil všechnu tu zkázu Tábora, a teď mě záhadným způsobem volal k sobě. Mé oči byly však stále zahalené slzami, které neustále stékaly po lících. Ale ne. Kus mého srdce nebyl odebrán. Protože Yllin tam stále je. Rozešla jsem se pomalým krokem ke starému dubu. Yllin bude v mém srdci navždy, a tak bude stále žít. Protože ten, který neumírá v srdcích jiných, žije navždy. A Yllin bude žít stále. Stále v našich srdcích, našich vzpomínkách. Hned jsem se cítila jaksi líp, jakoby mne něco ještě víc usvědčovalo, že Yllin tu s námi stále je. Cítila jsem to. Šla jsem pomalým krokem, až jsem došla k onomu stromu. Na jeho kmenu byl vyrytý jakýsi nápis. Přišla jsem blíž a přečetla si jej. Oči se mi zalily ještě víc slzami, ale namísto toho se na mé tváři objevil jakýsi ukonjšený úsměv. "Yllin..." , špitla jsem s čistým srdcem. Jako bych cítila ještě víc, že tu Yllin stále je. Možná to byla ta neuvěřitelná síla mého srdce, které dokázalo býti dobré i zlé, dokázalo přejít všechny pády a i přes hluboké rány stále bilo, bilo v život a láskou, k ostatním. A nebo to byl onen nápis na kmenu starého dubu. Pomalu jsem si lehla k zemi a schoulila se k jeho kořenům. Zavřela jsem oči a na chvíli ještě zavzpomínala, zapřemýšlela a poplakala si, vypustila svůj žal na povrch, ale přitom se tímto očišťovala od smutku. Možná že jsem cítila, že je tu se mnou někdo, kdo mi je stále oporou, a kdo dokáže mé trápení rozprostřít mezi dvoje bedra. Cítila jsem se právě teď jako doma. Jako doma... To, co mi právě v životě chybělo. Trvalo mi to tu ještě nějakou tu chvíli, co dopadly na zem poslední kapky deště, dokud se z oblohy nevymetla šedá mračna, dokud skrz větve tohoto dubu neprosvitly jemné paprsky slunce. Pak jsem se cítila lépe. Koutkem oka jsem zahlédla Varoxe, který tu ještě vzdal úctu Yllin a postavil ji tu křišťálovou sochu. Koukala jsem se na ni. Byla téměř na chlup shodná s opravdovou Yllin. Bylo to úžasné. Vstala jsem a mé slzy už jen tekly přes poklidný úsměv. Předstoupila jsem čelem ke stromu.
"Vlci, vzdejme společně naposledy úctu bílé vlčici, Alfě smečky Kirigakure. Té, která prošla těžkým životem a dokázala se dostat až na samotný vrchol. Za její dobré srdce, její lásku, odvahu, sílu, věrnost a spravedlivost. Za všechno, co pro nás znamenala, za všechny její činy. Pro jedno z mála srdcí, které uneslo mnohé rány, ale přesto dál bilo v život, aby mohlo bít pro nás ostatní, a bilo pro Kirigakure až do konce. Yllin nikdy nezemře, pokud bude žít v našich srdcích napořád" , pronesla jsem a má slova se nesly Táborem, vnesly nádech nové naděje do vlčích srdcí. Poklonila jsem se naposledy před Yllininou sochou a vzadala ji čest, která ji dříve patřila jako Alfě, ale hlavně mou věrnost a vše ostatní, které jí dříve patřily jako mé kamarádce. A pořád patřit budou. Přitom z mých slz, které dopadaly na zem, vyrostly za pomocí mé magie okolo křišťálové sochy sněhově bílé a krvavě rudé růže. Na symbol čistoty a síly, života a smrti, duše a srdce.. Pak jsem se zvedla a podzimní vítr, který se do našeho kraje hnal z dáli, mi pročechral srst. Okolo pomníku jsem dále nechala vyrůst různé květinky. A pak po celém místě kolem pomníku a před starým dubem vyrostlo plno sněženek. Ty měla Yllin ráda. Pousmála jsem se ještě a mé slzy se zaleskly možná v posledním dnešním paprsku slunce. A zůstala jsem tu. Mé srdce vzávalo důkaz silného přátelství a věrnosti. Bilo dál, i když mohlo býti zastaveno. Ale přesto přešlo hrbolatou cestu a postavilo se opět vstříc novému úsvitu.