Příběh vyhnané smečky Zeiss I.

Tábor
Otráveně jsem zívla a přetočila jsem se na druhý bok. Hlavu jsem si položila na tlapky. O kus dál probíhala hádka. Věděla jsem, že cílem útoku bylo malé vlče. Něco ve mě mi říkalo, že bych mu měla pomoci. Ovšem moje dobré jádro se za ty měsíce pomalu obalilo tvrdou slupkou. Neměla jsem už žádné iluze o tom, že bych tu našla někoho dobrého. Cynber měla dobré srdce. Kde jen může být? Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala myšlenky na minulost a opět se zaměřila na scénu přede mnou. Pokud tu vlče bylo, pak nebylo dobré. A tedy si nezasloužilo mou pozornost.

Tábor
Rozhodla som sa vrátiť späť na toto územie. Ak sú moje predtuchy správne, som v tábore nenapadne zašita pri stromoch si obzerám okolie. Dial sa tam nejaký insident. Vĺča proti dospelej vlčici? zaujato podvihnem obočie a len pokrčím ňufákom. Nikdy ma vlčata nezaujímali. Čo ak si ma tu niekto všimne? Ale, veď nerobím nič zle. začnem uvažovať. Rozhodla som sa tu aj naďalej sedieť a pozorovať divadlo predo mnou. Nezdržím sa dlho

Tábor
Co teď, chtěla jsem něco ukradnout, ale tak daleko jsem nechtěla zajít? Pomyslím si. "Ty a nejaký hranice, to se mi nezdá, je mi jedno jestli zemřeš ty, ale já nechci umřít!" Zařval ve mé hlavě Vandal; "Prosímtě omluv se!"
Jeho slova mě donutí přemýšlet;
Rodiče říkali, že vlk když se narodí, tak už je mrtvý. Jen neví kdy to příjde. A když to příjde, tak je to pro  vlka jako vykoupení. Jenže Vandal není vlk a mám ho docela ráda.

Rozhodnu se omluvit. Vstanu, zatknu zuby a povím "Promiňte, jen sem nechtěla umřít hladem a nevěděla jsem, že jste tady vůdce."

Přitisknu uši k zátylku a zelené pysky mi jemně zacukají. Přimhouřím podezíravě oči. "A jakých službách to mluvíš?" zajímám se schválně a pohledem sjedu k jeho kořisti. Teda k naší kořisti, kterou ulovil on. Podle toho, že měla srna rozežraný bok a na jejím krku nebyly ani stopy po útoku, tak jsem usoudil, že buď pošla sama nebo ji tenhle budižkničemu začal žrát zaživa. Ať už to bylo tak či onak, tak neměl ani sebemenší právo tu být. "Pokud si myslíš, že tahle smečka bude tolerovat každého hladového parchanta, co sem přileze, tak si na omylu." zavrčím tlumeně a dojdu k mrtvé srně. Položím na ni majetnicky tlapu. "Svoji kořist si beru do Tábora." řeknu a dám důraz na přivlastňovací zájmeno. "Pokud se hodláš přidat - následuj mě, pokud ne..." odmlčím se a v očích mi zablýskne. "Utíkej."

Tábor
Chjo. Neměl jsem co dělat, jen tak hdem seděl a sledoval, jak přicházejí a odcházejí vlci. Tenhle pohled mě rozčiloval. Usměji se, dvým běžným zákeřným úsměvem. Obratím oči k neby, fakt tu nebylo co dělat

// Promiňte je to krátký, napsala už jsem delší verzi pro, ale nechce se to poslat

Srna za mnou v tajícím sněhu zanechávala krvavé stopy, ale jak se krev pomalu srážela, tak stop bylo čím dál méně. Jakmile se mi naskytne pohled na Tábor, tak pustím srnu a zhluboka se nadechnu. Plíce mi zaplní čerstvý vzduch s předzvěstí jara a já se v duchu tiše zatetelím. Měl jsem radost, že jde ta úporná zima konečně pryč, ale při vzpomínce na ta hrozná vedra trošku znejistím. Jaro bylo, ale vždy dobré období v roce tudíž tyto pochmurné myšlenky hodím za hlavu. Dumající nad tím, zda se naše smečka v jarních dnech rozroste o nějaké další členy se nakonec dostanu do Tábora. Upustím srnu na zem a rozhlédnu se kolem přemýšlející nad tím, že se přeci jen ještě vydám na lov. Nenápadně kývnu hlavou na Naiome, že Freya už je pryč a následně ocasem máchnu k mrtvole srny jakožto znamení, že úlovek je pro ni. Očima přelétnu po Táboře a usoudím, že všichni se tu tváří víceméně znuděně.

Skály Zilver Blick
I přes všechnu tu námahu jsem se usmála na Noxe a pokývala jsem hlavou. Byla jsem odhodlána jít dál, ale odpočinek se nezdál jako špatný nápad. "Myslím, že odpočinek by bodnul.", zasmála jsem se a sedla si. Pohlédla jsem na Makaróna, jestli není třeba v šoku, nevypadal však nijak vyděšeně, naopak mi spíš připadal, že si vše náramně užil a dal by si další kolo. Tak na to zapomeň. Ušklíbla jsem se v mysli a dala to najevo dalším pousmáním. Na to, že jsem se zřítila ze skály, jsem si připadala nezvykle šťastně. Dala jsem na sobě znát, že jsem šťastná hlasitým zasmáním. Najednou mi připadalo vše, co se událo, nesmírně vtipné a srandovní.

Skály Zilver Blick
Na Noxovu první otázku jsem odpověděla ještě se smíchem: "Nebudeš mi věřit, ale to, jak jsem zakopla." S další otázkou mi zmizel z tváře úsměv a mihlo se tam cosi, co připomínalo obavy, ale vzápětí to vystřídal sebejistý úšklebek. "Myslím, že není třeba.", zašklebila jsem se a vypla hruď na znamení, že to 'myslím' tam bylo jen náhodou. Cítila jsem se připravena jako nikdy.

Skály Zilver Blick -> Pohoří samoty
Zazubila jsem se a následovala Noxe. Pokývala jsem hlavou, aby Makarón věděl, že už jdeme. Makarón porozuměl a hned se ke mně přidal. Už jsem viděla tamto... Jak to jen bylo? Á! No jistě! Pohoří samoty! Blesklo mi hlavou, když jsem přemýšlela, kamže to jdeme. Samé kameny, připadaly mi pohodlné, protože jsem lépe viděla na cestu.