Příběh vyhnané smečky Zeiss I.

Tábor
naklonil jsem hlavu na stranu a měřil si ji pohledem. "Ale jdi, kamennou tvář? Ne, když jsme tu já a můžu tomu zabránit!" Zatvářil jsem se strašlivě důležitě, jako bych snad mluvil o záchraně světa. Její reakce se mi docela líbila. Opět. Až moc jejích reakcí se mi líbilo... Musí být nějaká divná. Uzavřel jsem to v duchu a radši už nad tím dál nepřemýšlel. "tak každého, jo? Když se nad tím trošku zamyslím, tak by to znamenalo, že se do Zeiss přidá tak polovina vlků, které potkáš. Když zohledním dobu, jak dlouho tu už jsi..." Vytřeštil jsem oči. "...tak by to znamenalo, že jsi do Zeiss většinu vlků přivedla ty! Ale Hotaru, to jsi nemohla vybírat nějaké zábavnější?" Ano, já a moje geniální úvahy. Tahle ani nebyla moc logická, Hotaru mohla těžko přitáhnout tolik vlků do Zeiss. "Možná ano, možná ne. Problém je, že království může zdědit i někdo, kdo vůbec kralovat neumí, což se ve smečce nestane. Kdyžto pokud je omega omegou proto, že jen udělala nějakou hloupou chybu z neznalosti a jinak se ukáže jako velmi schopná, tak na tom přece není nic špatného." Říkal jsme to daleko vážnějším hlasem, než předchozí odpověď. bylo zvláštní, že jsme se dokázali zároveň bavit o vážném tématu a zároveň si z jiné věci dělat legraci.

Tábor
Trening mágie 2/10

Vlčica sa vrátila, tak som usúdil že asi lov nebude. tak ma napadlo že zasa skúsim mágiu. Lebo som vedel že ju budem potrebovať v budúcnosti. Pozrel som sa po okolí. Stál som na mieste, a začal som sa pomaly sústrediť na moju mágiu ktorou boli reťaze. Začal som cítiť kde sa v mojom tele nachádzajú ako naposledy. Snažil som sa ich zdvihnúť, iba svojou vôľou. Ale nešlo to. Tak som sa sústredil na reťaz ktorú som na na hrudy. Tá sa pomaly začala zdvíhať až bola vo výške mojich očí. Potom som sa začal sústrediť na ďalšiu. Bolo to vyčerpávajúce, takže zasa po chvíľke som začínal strácať kontrolu nad reťazami. A postupne jedna po druhej zasa padali dole. Nakoniec padla aj posledná reťaz a ja som bol zasa unavený. Tak som si sadol a oddychoval.

Tábor
,,Přesně, kamennou tvář. Nešel by ze mě strach, kdybych se tu s každým objímala. On ze mě strach nejde vůbec, ale to je jedno. Pokrčila rameny nad svou myšlenkou, už se s tím jak malý strach z ní jde smířila, alespoň by od ní nikdy nikdo nic nečekal. Musela se zasmát nad jeho úvahou, pravda že mohla tu větu podat lépe. ,,Možná by to i bylo možné, kdybych za celou dobu co tu jsem nepotkala jenom pár vlků odjinud. Vlastně, původem z jiných smeček znám...sedm. Dopočítala a sama přitom vyjeveně vykulila oči, nad tím jak velké číslo to je, alespoň pro ni. ,,Ale z toho velká část přišla do Zeiss sama, několik jsem potkala ještě jako vlče, jeden raději šel za láskou do jiné smečky a poslední jsi ty." Vysvětlila a při narážce na něj se ušklíbla. ,,Jsi vlastně jediný u koho se mi to podařilo." Při poslední větě nahodila vážnější tón, který ji zůstal i do další odpovědi. ,,Každá věc má dobrou i špatnou stránku. Každopádně, jako král, nemůžeš změnit režim? Aby tvoje parťačka mohla taky vládnout?"

Byla jsem ráda, že už je konec. Vstala jsem a hrdě jsem vypnula hruď. Udělala jsem krok směrem k vlčeti a ještě jednou jsem se zadívala na Naiome. Děkuji. Možná to tak mělo být. Uctivě jsem pokývla hlavou, což jsem běžně nedělala, ale v téhle situaci mi to přišlo docela vhodné. Nezapomenu. Až budeš mít čas, stačí říct. Tahle komunikace v mysli mi vyhovovala. Byla to čistě naše věc a nikoho jiného to nemuselo zajímat.  Užij si to. Tvým vlčatům to určitě prospěje,poslala jsem Auře škodolibou myšlenku. Poté jsem vzala vlče za zátylek a odkráčela jsem s ním ze středu dění. Položila jsem hopod nedaleký strom a položila jsem na něj tlapku. Tímto dotykem jsem mu předala část svojí léčivé tekutiny společně s energií. Zavrávorala jsem a zalapala po dechu. Znaky na těle mi opět začaly zářit.Tohle by jí mělo pomoci."Jméno?"

Tábor
Trénink - běh #1
No... Rozhodla jsem se, mohla bych si zaběhat. Došla jsem na kraj tábora a rozhodla se ho oběhnout. Rozeběhla jsem se. Copánky mi vlály v náporu vzduchu a přívěšek na obojku se pohupoval. Dýchala jsem plynule. Když jsem byla v půlce trasy, začínala jsem oddechovat ztěžka, nadále jsem však setrvala v pohybu. Tlapy se dotýkaly povrchu téměř posetého trávou a znovu se ho pouštěly. Blížil se cíl. Oddechovala jsem nyní už velmi těžce a tlapy se mi pomalu motaly do sebe. Šilhala bych, kdyby si mé slepé oči neudržovaly skelný pohled. Konečně jsem doběhla a skácela se na zem. Břicho se mi nadouvalo a klesalo. Byla jsem dost vyčerpaná.

Tábor
"Jo tak..." Ušklíbl jsem se. "Pravda neměl bych kazit tvou image hrozivé vládkyně světa." Poslouchal jsem její odpověď. "Myslel jsme, že to nebude zas tak slavné... ale pak to tu nudu tady vysvětluje." Zamyšleně jsem pokýval hlavou. "Škoda, sám se sebou si moc nepopovídám." Ale co se dalo dělat. Ono přetáhnout někoho do jiné smečky asi nebylo zrovna snadné. A možná bych tu i tak našel nějaké zajímavé vlky, kdybych se obtěžoval s nimi seznámit. Možná to někdy zkusím, až zase nebudu mít co dělat, což mohlo být velice brzy. "Jako král si můžu dělat úplně co chci a poddaní s tím ani nemusí souhlasit." Usmál jsem se. "Ale řekni, proč bych měl něco takového dělat?"

//poslední post za Leffaye...

Tábor
"Prima. Odpověděla jsem na otázku.
Zkoušela jsem se pořádně nadechnout a vstát, nevěděla jsem co ta včice byla zač, ale nějak se mi to nezdálo.Divná smečka, nejdřív vás chtějí, zabít a pak...
Pomyslela jsem si. Za chvíli se mi podařilo vzstát. Má zranění byla najedno menší a tolik už nepálila, chtěla jsem opustit tuto divnou smečku. Tak jsem se dala do běhu. Jenže s mými ránami to nebyl běh, ale jen kolísání z posledních sil. Chtěla jsem můj běh zrychlit, ale zakopla jsem při tom.

Tábor
Přikývla souhlasně. ,,Přesně tak, nějaké mačkání si nechme na později. Řekla s tichým uchechtnutím a na jeho další slova musela chtě nechtě znovu přikývnout. ,,Furt si popovídáš takhle víc, než kdyby jsi byl stále vetřelec." Řekla možná až moc vážně a švihla ocasem. Následně ale začal mluvit o královi a ona se zájmem poslouchala. ,,Protože mě k vládnutí potřebuješ! Kdyby jsi byl sám, bylo by toho na tebe moc. A jak jsem už říkala, kdo jiný by se na to hodil? Znáš snad lepšího parťáka na vládnutí, než jsem já?"

Tábor
"Tak Prima," zamumlala jsem. Rozhodla jsem se počkat, dokud jí moje magie neuzdraví natolik, aby mě mohla plnohodnotně vnímat. Brzy se jí viditelně ulevilo, ale místo toho, aby se chovala slušně se pokusila o útěk. Naštěstí byla pomalá, takže mi nedělalo sebemenší problém ji dostihnout a chytit. Tohle bude těžší, než jsem doufala."Ale kampak? Jednou si se rozhodla vstoupit na území naší smečky, tak tu taky zůstaneš," zavrčela jsem a přitlačila jsem ji k zemi. Poté jsem pokračovala už o něco mírněji: "Proč ji sem vlastně lezla, když tu nechceš být? Všudypřítomný pach krve a strachu tě nevaroval?"

Tábor
O krok jsme se k ní přiblížil. "Na později? Beru tě za slovo." Byl jsem zvědavý, co řekne na tohle. "No, to možná ano, ale stejně jsi asi jediná, s kým jsem se od přijetí do smečky bavil. Skoro pochybuju, že je to opravdu smečkou." Nikdy jsem nebyl právě nejspolečenštější vlk na světě. "Jo tak potřebuju? No, kdyby hrozilo, že toho na mě bude moc, tak bych se přece nepotuloval tady a nepovídal si s Hvězdičkami. Byl bych ve svém království a pracoval." Odpověděl jsem na její argument. "Ale dobře, pokud někdy nabudu dojmu, i když si nemyslím, že by to hrozilo, že své království nezvládám, ještě to zvážím." Řekl jsme důležitě.

Tabor

S jednoduchým pokývnutím hlavy na znak súhlasu sa postavila a vydala sa naprieč táborom smerom ku hraniciam. Po ceste spočinula zrakom na Acheronovi a vysúkala zo seba znechutenú grimasu. Zrakom následne spočinula na ostatných vlkoch a snažila nájsť niekoho povedomého, niekoho známeho. Poprípade pohľadom nájsť vlkov, ktorí mali ísť s ňou na obhliadku a kontrolu územia. Koho že to Naiome spomínala? Ach áno, Fantomasa, Draca a Tristana? Fantomasa poznala, no nikde ho nevidela. Draca radšej vidieť ani nechcela. A Tristana nepoznala. S povzdychom teda pokračovala ďalej až periferne zbadala povedomú vlčicu (Hotaru). Otočila hlavu jej smerom a jemne kývla hlavou na pozdrav. Následne sa otočila hlavou späť a kráčala ďalej.

Tábor
Když jsem se málem pozvracela z toho 'zaběhání', řekla jsem si, že bych se mohla seznámit s dalšími vlky ze smečky. Vkročila jsem do centra tábora a šla za vlkem, který upoutal mou pozornost. Jako jediný měl totiž řetězy na těle (Ragnarok). Byl celkem mohutný. Prostě jsem si řekla, že za ním zajdu. Přišla jsem až k němu, nasadila lhostejný a zároveň takový uličnický úšklebek a zavrčela jsem: [b"]Proč tak unaveně?"[/b], sama jsem měla co říkat, ještě jsem docela hlasitě oddechovala.

Tábor
"Ty nevíš." Zasměju se; "Měla jsem hlad."
Byla jsem na tu vlčivi naštvaná na tu vlčici, za to že mi zkazila pokus o útěk. Tu jsem si uvědomila, že se dlouho neozval Vandal. Když je ho potřeba, tak zmizí, to je prostě on.
Snažím se zvednout, ale moc to nejde, ta vlčici mě držela přitisknutou u země. Tak jsem aspoň sebou začala mlít, snad mě pustí.
//Omlouvám se, je to krátký

Tábor
Krátce jsem se zasmála. "Neměla bys plýtvat energií, kterou jsem ti dala. Můžu si ji totiž kdykoliv vzít zpátky." Nejspíš si neuvědomuje vážnost situace. "Teď mě dobře poslouchej, nebudu to opakovat. Teď tě vlastním. Což znamená, že si  tebou můžu dělat co budu chtít. Má to však i pár výhod. Zajišťuje ti to ochranu před ostatními vlky, takže to co jsi právě zažila se už nebude opakovat. A taky trochu toho jídla, pokud budu mít zrovna náladu se dělit. Jestli mi ovšem budeš odporovat nebo se pokusíš utéct, postarám se o to, aby jsi nedošla daleko". Mluvila jsem rázně a ostře. Nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné, ale vycítila jsem, že nesmím jedna po dobrém. Jakmile jsem domluvila, uvolnila jsem sevření. "Doufám, žes rozuměla.".

Tábor
Jeho hlas zněl zadýchaně a trochu nakvašeně. "Já vím, ale běhat jsem tě neviděla, tak si říkám: 'Proč je ten vlk tak zadýchaný?' Dělal jsi snad něco důležitého?", odpověděla jsem a zašklebila se víc uličnicky. Líbí se mi popichovat ostatní vlky. Když se postavil, posadila jsem se a ušklíbla se. Tlapy jsem opřela do země, abych měla jistější 'pohled' a naklonila jsem hlavu na stranu.

Tábor
Chtěla jsem té vlčici odpověďet, když tu se ozval se mi z hlavy Vandal; "Viď, že jsem ti chyběl. " "Koukej vymyslet, jak se odtuď dostat." Pokusím se na něj špitnout aby to nikdo jiný neslyšel. "Tys nás jsem dostala, tak to vymysly ty." Odvětí. "Připomínám ti, že ty jsi teď závislý na mím životě, tak dělej." Šeprám si pro sebe a doufám, že to slyší jenom Vandal.

Tábor
Prima neutekla. To bylo dobré znamení. Ustoupila jsem a posadila jsem se. "Být mi neustále na blízku je především v tvém zájmu. Jakmile se ode mě vzdálíš, kdokoliv na tohle území bude mít právo tě zabít. A jak jsem mohla vidět, neporadíš si ani s tak  slabou vlčicí jako je Aura." Cítila jsem, jak v mysli s někým mluví, ovšem se mi nepodařilo rozluštit slova. Muselo to nějak souviset její magií. Trošku mi to připomíná Noemie. Uvidíme co se z toho vyklube.

//Snad jsem to správně pochopila

Tábor
Jestli stojí o to, vědět, jak bych vypadala já, tak si může posloužit, ale pro mě bude spíš důležité vidět, jak bude vypadat on, až ucítí mou magii. Pomyslela si a s úšklebkem jsem tlapou přejela po zemi, čímž jsem vytvořila krystalky vlkovi přímo pod zadníma tlapama. Usmála jsem se tak, že mi byly vidět tesáky. Gwen, opravdu si koleduješ! Ozval se náhle hlásek přímo v mé hlavě, já ale na vše byla připravená. Tlapy jsem nechávala i nadále přitisknuté k zemi a pořád jsem byla připravená uskočit.