Příběh smečky Stříbrného fénixe III.

Barevná řeka - Velké travnaté planiny
Chvíli se díval směrem k táboru, opravdu ho začínalo dohánět nutkání vydat se zpět. Nebudu zbabělec. Pro jednou. Vyloudil další vzdech a vydal se k pláni, která se rozprostírala nedaleko jich. A přesně tim způsobem mi ho pos*áváš taky, pomyslil si Eito a s hlavou skloněnou k zemi kráčel dál od Traureho. ,,Máš důkazy pro to, že jsem někdy o něčem zalhal?" nadhodil znuděně. ,,A to, že jsem neřekl celou pravdu o našem lovu, se nepočítá." Začínal pociťovat určitou formu zoufalství a bezmoci kvůli tomu, jak ho černý pes nepřestával pronásledovat. V tom jeho zrak zaujal podivný předmět ležící pár kroků před ním. Naklonil hlavu na stranu a s rozvahou se k němu přibližoval. Brzy zjistil, že se jedná o velký kus jakési podivně se chovající látky. Mírně se k němu přiklonil a očichal ho. Nejprve se obával, že se jedná o lidskou past, však člověka nikde již nějaký ten pátek nezahlédl, takže tuto myšlenku hodil za hlavu. Ani pach textilu překvapivě nenasvědčoval tomu, že by měl kdy co dočinění s lidskou rasou, což bílému psu připadalo zvláštní. Ostatně měl za to, že jakékoli oblečení užívají právě lidské bytosti. Maličko se zamračil a opatrně uchopil hábit do zubů. Zjistil, že se jedná o pozoruhodný plášť... a také si uvědomil, že není střižený pro osoby, nýbrž jako by byl určený přímo pro psy a vlky. Zarazilo ho to, avšak neodradilo od průzkumu. Jako by zapomněl na Traureho přítomnost. Náhle se cítil o poznání lépe. Uchopil v tlamě plášť lépe a obratně si látku přetáhl přes záda. Pláštěnka se mu ale na mnoha místech zpřehýbala a pomačkala. Uvědomil si, že sám si ji asi neoblékne. Ač nerad, ohlédl se na dobrmana a zvolal: ,,Pomoh bys mi s tim, pěkně prosim?"

Barevná řeka - Velké travnaté planiny
Zaujalo mě že pes se koukal spět do tábora. Chce se vrátit? Chce řict že jsem na něj zaútočil? nervózně jsem se tázal sám sebe v hlavě, ale nenechával jsem to na sobě znát. Na jeho otázku o lhaní jsem neodpověděl. Neměl jsem žádné přímé důkazy, a tak jsem radši nic neříkal. Jakmile se pes zvednul pomalu se skloněnou hlavou jsem se rozešel za ním. Bylo mi jasné že mě sebou nechce, ale jelikož jsem sotva zvládl odhodit psa menšího než já sám, bylo mi jsité že kdyby přišel bratr nemám šanci. Také jsem si uvědomoval že pes nebude chtít bojovat za mne, ale stále by se dal použít jako štít. Zastavil jsem se o asi metr dál než se zastavil Ezro a podíval se co dělá. Prohlížel si nějaký cár látky, a já se jen divil že se látka nachází tak daleho od lidí. Jakmile látku zvednul, všiml jsem si že se chová,... zvláštně. Když si látku přez sebe přehodil docela jsem se udivil, že by na sebe hodil kus látky který našel na zemi jen tak, on tolik nedůvěřiví Ezro. Jakmile jí ale na sobě měl, bylo jasné že látka byla dělaná právě pro psy a nebyl to jen kus lidského oděvu. "Teď ode mě chceš pomoct?" odštěkl jsem, ale přišel k psovi blíž. Když jsem u něj byl, viděl jsem jak moc je zmuchlaná a neurovnaná. Vzal jsem za roh který byl zasunutý pod zbytkem látky a vytáhl ho, také byla celá pláštěnka neurovnaná a nakřivo a tak jsem jí posunul aby byla uprostřed. Pak jsem jen látku na několika místech přejel čumákem aby se látka celkově urovnala. "Tak, šťastnej?" řekl jsem a popošel směrem k psovi hlavě. Podíval jsem se mu do očí a zamračil se. Trochu jsem vycenil zuby ale hned jsem pusu zavřel a jen se na psa koukal. Po chvíli jsem se cítil divně, ale kdybych se teď podíval pryč ukazoval bych mu podřadnost, což jsem nechtěl. Najednou jsem chvíli viděl jen černo, jako kdybych oslepl. Párkrát jsem rychle zamrkal a podíval se po okolí. Najednou jsem uskočil dozadu, když jsem na zemi spatřil... sebe? Jen jsem tam ležel jako bych spal a nehýbal se. "C-CO SE TO DĚJE?" zaštěkl jsem a uvědomil si že to není můj hlas. Podíval jsem se na tlapy a místo toho abych viděl zrzavé tlapy přecházející do černa jsem viděl trochu ušmudlané bílé tlapy. otočil jsem se dozadu a svím boku viděl, přišité tlapy? Ezro? COŽE? Trochu jsem poskočil a popošel. Jo jsem Ezro, ale jak? všechno to bylo zvláštní a já jsem si myslel že to byl jen nějaký bizarní sen a nic s toho není pravda. Chvíli jsem se porozhlédnul, ale než jsem se stihl někam rozejít už jsem zase nic neviděl. Opět to chtělo jen lehké 'promrkání' očí, a viděl jsem normálně. Opraavdu jsem ležel na zemi jak předtím. Jen jsem se nechápavě otočil na psa a čekal jestli mi ukáže nějakou reakci.

/// sorry, jen jsem chtěla trochu prozkoušet tu magii qwq

Tábor 
Eeee, what?! Trochu jsem se zasnila. Teď jsem si uvědomila, že stojím před mým kamarádem Kerainem. Další dva kamarádi už zmizeli. Nevěděl jsem, co se stalo. Vidíš Jack, to máš za to, že jsi pořád myšlenkami nikde jinde./ Ale no tak Jack, ty sníš taky ráda. Ze situace jsem pochopila, že jsem asi zkoušku splnila.,, Děkuji, kamráde." Řekla jsem. A běžela jsem někam. Zastavila jsem se asi uprostřed tábora.

Když si mě Arco všimnul, usmála jsem se. "Tvůj bráška? To znamenááá..." Otočila jsem se na vlka, jenž tu byl s Arcem.. "Že to je můj.. Strejda." Zazubila jsem se a všemi devíti ocásky zavrtěla jako kočka. Ano. Vůbec jsem nevyjadřovala, vůbec žádný známky dospělosti. No každopádně ohledně dotazu na přidání se do smečky určitě slyšel, takže se snáád nemusím opakovat.

"To je skvělý nápad." Přikývl. A už se pomalu vydal na jednu stranu. Dával si pozor kam šlape, aby suché listí, jenž popadalo nevydávalo moc hlasité křupání a také, aby se nedostal jeho pach, až k srnce. Už tak začínala být pomalu a jistě v pozoru. V jediné co doufal bylo, že lov bude úspěšný.

Směr Tábor 
,, Řekla bych, že tu zůstanu. Zatím jsou tu vlci moc milý a napomocni. " Řekla jsem s úsměvem a zastavila se s mámou v Táboře: ,, Tolik vlků, nikdy si na to nezvyknu." Pomyslela jsem si. Vyrůstala jsem pouze s rodiči a jedním sourozencem, není se čemu divit, že na smečku jsem nebyla zvyklá: ,, Kde najdeme alfu? " Obrátila jsem se s dotazem na mámu a prohlížela si okolní vlky. 

Hranice SSF a Ishimury -> jihozápadní část/cíp Fénixe

Zkouška někdy bývá zábava, jindy ne. Někdo ji dokáže překousnout, někdo se na to raději vykašle a půjde hledat líné štěstí o dům dál. Takový ale Argdem nebyl, jen však neměl rád přecházení a potulování se na cizím území. Sice věděl, že Ishimura a Fénix nejsou nepřátelé, ale stejně měl důvod se chovat opatrně. Nesnesl ten pocit, kdy jeho ego muselo poslouchat a respektovat každého, koho potkal, to už to bylo lepší na vlastním území, kde mohl nosit hlavu vysoko a dovolovat si na cizince stejně, jajo si může alfa vyskakovat na členy smečky. Tiše se plížil krajinou s jediným účelem: najít Oseho. Kdyby ho někdo vysloveně nehledal, neznal jeho krásné zbarvení a nevěděl, kde hledat, nemohl by ho spatřit by ani ucítit, jelikož směřoval své kroky dle větru, aby byl pach odváván směrem zpět do Ishimury, kde nikomu nepřijde nenormální. Sám však hledal - hledal synka alf, který se sem údajně zatoulal. Někalou dobu udržoval svižné tempo a měl smysly na stopkách, než ho do čumáku praštil známý pach. Ose! Byl tu, mám stopu. Žíhaný se zaradoval a začal pátrat po další čerstvější stopě, která ho brzy zavedla k hranicím. Teď však ne k hranicím s Ishimurou, ale k hranicím s územím nikoho. Znamenalo to, že je ten leopardín tam?

Aralský les
Kráčala čo najopatrnejšie, dávajúc si pozor na každý lístok, každú vetvičku, čo ju však značne spomaľovalo. Napriek tomu však držala ako-tak krok s Akiom vďaka tomu, že obaja kráčali pomaly. Srna už bola vzdialená len asi päť metrov a tak urobila ešte pár krokov až nakoniec zastala. Srna sa asi ešte pred chvíľou pokojne pásla, no teraz zostala ostražito stáť. Ich pach síce možno nemohla zachytiť úplne, no napriek tomu boli už dostatočne blízko na to aby si ich všimla. Srna však ešte váhala. Ešte mali šancu, že sa okamžite nerozbehne preč. Musela tých pár sekúnd využiť vo svoj prospech. Chaos, zmätok. Nevieš čo máš urobiť, nevieš ako máš zareagovať. Je najlepšie utiecť? Zostať? Skryť sa? Zaútočiť? Koho vlastne vidíš? Niekoho kto chce na teba zaútočiť alebo priateľa? Alebo niekoho komu si úplne ukradnutá? Čo vlastne cítiš? Nevieš ani jedno z toho, cítiš iba zmätok. Pachy už nemusia znamenať to, čo znamenali kedysi. A čo je vlastne čo? Všetko je jeden zmätok a chaos, sústredí svoje myšlienky a potom ich celou silou vrhne na srnu, ktorá očividne mierne omámená zneistie.

Velké travnaté planiny
Zahanbeně sklopil oči k zemi a švihnul ocasem ze strany na stranu. ,,No... vlastně ano," zamručel. ,,Ale neřekl bych, že toho po tobě chci tolik." Začínal přemítat, že mu Traure nakonec asi nepomůže. Nepřekvapilo by ho to, holt by se s pláštěm musel poprat sám. Když k němu dobrman přistoupil, pocítil určitý typ uspokojení, že jeho prosbu uposlechl. Po chvíli měl již pláštěnku perfektně upravenou. Nechápal, jak je možné, že mu tak skvěle padne. ,,Vlastně i docela ano," odvětil tiše. ,,A... děkuju." Napadlo ho, že by se snad i pousmál, Traureho vyceněné zuby nedaleko od jeho obličeje ho ovšem odradily. Nevyděsily ho, ale přišel o veškerý zájem projevit nějakou náklonnost. Naznačil krok, neměl, co by tu dále podnikal, když v tom jako by ho zamrazilo a on sebou nedokázal pohnout, ať se snažil jak chtěl. Ač se mnohdy snažil to hrát, neměl silnou vůli, avšak rozhodně mu nepřišlo v pořádku, že nedovedl korigovat ani své vlastní tělo. Netrvalo vůbec dlouho, zchvátila ho panika. Jako by se jeho mysl přela o jeho tělo s někým jiným, silnějším. Neboť ztratil veškerou kontrolu nad svými údy, nemohl se rozhlédnout, zda jej někdo nepřepadl. Cítil jen a pouze svoji mysl uloženou v těle, které si dělalo, co chtělo. Nemohl křičet, nemohl utéct, nemohl udělat vůbec nic. V tom konečně nabral pocitu, že se jeho tělo vrátilo zpět, že už ho může znovu ovládat. Ale nevyužil toho. Stál jako přimražený a díval se do země, černému psu nevěnoval jeden jediný pohled, už tak si musel myslet, že se chová jako blázen.

U hranic s Ishi -> Louka vlčat
Tohle bylo bezvýslesné, protože podzimní vítr neustále odvával pach alfova synka pryč, a tak nebylo poznat, kam vůbec ten mladý cestovatel šel. Žíhaný vlk se skrčil u jednoho křoví a ješzě naposledy se snažil zachytit Oseho pach, avšak měnící se vítr tomu neponáhal. A vítr nebyla starost jen z téhle strany. Vždyť takhle se mohl jeho pach roznést po okolí! A byl hlava dubová, že se nedíval nad sebe. Až po chvíli dalšího bloudění uslyšel krákání a barevnýma očima potkal černé peří. "Reddy! Zaveď mě k Osemu," přikázal krkavci a ten přistál vedle na skále a měřil si ho pohledem. Argdem netrpělivě švihl ocasem. Byl to ten správný pták? A rozuměl mu vůbec? Ono to bylo vlastně jedno, protože pták se nakonec zvedl ze země a letěl k hranicím s územím nikoho. Barevné tlapky se daly do pronáslesování toho ptáka, přímo tudy, kudy ho mazel Ishimurských alf vedl.

Bastien Criest
Tábor
Dní plynuli ako voda, a zo mňa sa stalo vlča, hodne samostatného života. Matka spala spolu so súrodencami, a mňa prestalo baviť večne vysedavanie v brlohu. Čo ak sa mamka zobudí a bude sa hnevať že som odišiel z brlohu? nervózne som si hryzol do jazyka. Je to tak strašne dlho.. Chcem, chcem vidieť čo je tam von! odhodlane som vykročil von z našej milovanéj nory. Denne svetlo ma oslepilo na par sekúnd, a keď som sa konečne porozhliadal, radostne som zavrtel svojim huňatym chvostom. Tak veľa cudzích pachov a zvukov ma zneistilo ale nezastavilo v preskúmaní sveta von.

Pred doupetem
Niekto vyslovil moje meno. Hlas mne veľmi známy. "Christopher" zavrtim chvostom a celkom bezchybne vyslovim jeho meno. Bratovi venujem krátky hrdý pohľad mojich fialovych oči. "H.. Hrať sa!" vrtim chvostom ako šialený a začnem lietať okolo brata. Sém tam zastavím, aby som mu naznačil nech ma naháňa. Nevedel som ešte jasne zhotoviť vetu a požiadať ho o hru. To bol pocit po tak dlhom čase sa prevetrať.

Bastien Criest
Tábor
Brat mojej prosbe porozumel, a od tejto chvíle začala divoká hra. Chris bol naozaj rýchly, dávalo mi zabrať utiecť od neho, keď vyštartoval ako strela. Trocha som sa mu stratil, čo ma v mojom deckom srdiečku neskutočne tešilo. Moje malé labky uhaňali ako o vietor. Zastal som a otočil sa za bratom. "Nechytíš, Nechytíš!" škodoradostne som sa zasmial a kľučkoval okolo stromoch, a to som si neuvedomil, že sme sa dosť oddialili od domu. Prudko som zastavil, a ak sa náhodou brat nachádzal za mnou, môžem očakávať, že do mňa narazi v plnej rýchlosti.

/Tábor/
,,Hm, skoro," pokývnul jsem s neutrálním tónem hlasu k Ahrie, můj výraz byl rovněž neutrální. Byl jsem docela klidný, poněvadž většina vlků, co se se mnou ještě před chvilkou bavila, se bavit přestala a já tedy nemusel řešit, koho jsem přeslechl a koho ne. Přes to všechno jsem cítil, že je tu bratr, ale i Jack stále se mnou a nějak zvlášť mi to nevadilo. Pohodil jsem hlavou a jakmile mě do čenichu udeřily pachy mému podobné, nastražil jsem uši. Zaslechl jsem hlasy, tedy lépe řečeno hlásky. Donutily mě k úsměvu, dokonce více, než Ahriina divokost. Trošku mě svým chováním plašila, ale to jsem na sobě nedával znát. Věděl jsem, že jeden z vlčat, kterým hlásky patřily, je můj syn Bastien. Švihl jsem několikrát ocasem a štěkl.

/Dýňový Les -> Tábor/
Po několika (ne)úspěšně prospaných nocích a dnech jsem se probudil v Dýňovém Lese, vedle své partnerky Půlnoci. Nedaleko nás ležela taky, teď již bývalá alfa naší smečky, Ryuusaki. Jediné, co jsem si pamatoval z času před tím, než jsem usnul bylo to, že jsme se seznamovali s vůdcem Fénixů a skládali přísahu. Pak už nic. Protáhl jsem se a hrdě se zvedl. Pyšně jsem vypnul hruď. Celé území je teď pod mou kontrolou. Krásný to pocit. pomyslel jsem si a sklonil se k Půlnoci. S úsměvem jsem ji olízl. ,,Když mě budeš hledat, najdeš mě v táboře..." pošeptal jsem jí tiše do ouška a rozběhl se vstříc svým prvním povinnostem. Během běhu jsem samozřejmě nezapomněl hlubinným vytím prohlásit onu novinu, že členi smečky Stříbrného Fénixe, mají nyní nové vůdce. Do tábora jsem doběhl za chvíli, to už jsem však nevyl. Byla škoda, plýtvat si hlas zbytečně. Přijdou totiž časy, kdy opravdu může být potřeba. O tom jsem vlastně vůbec nepochyboval. Svým způsobem jsem byl šťastný a bylo to na mně vidět. Došel jsem k doupěti alf a jedním hlasitým a důrazným, však krátkým zavytím, začal svolávat přítomné vlky k sobě. Je na čase jim oznámit pár malých změn... napadlo mě.

//Orfeon svolává vlky.

Potom co Destiny použila magii, nezaváhal. Vyběhl ze svého úkrytu a co největší silou ji skočil na bok. Využil moment překvapení a srnu oddělenou od stáda svalil na bok a zakousnul se do krku. Mezitím co se snažil srnu zabít, ozvalo se mu v uších známé Orfeonové vytí. Po pár minutách, kdy srna přestala sebou bolestně škubat a vydechla naposledy, povolil stisk a podíval se na Destiny. Určitě taky nepřeslechla ono vytí. "Odtáhneme to do Tábora spolu. Bude to rychlejší, ať jsme tam včas." Pověděl. Zachytil srnu za jednu končetinu a začal ji tahat. Věděl, že se Destiny k tahání určitě přidá.

"Vypadá to, že tahle smečka vlky potřebuje. Území velké, smeččanů je málo." Rozhlédla jsem se po vlcích přítomných v Táboře. Po chvíli přišel bílo-fialový vlk (Orfeon) a začal svolávat svým vytím smečku. Přesně tak jak nedávno to dělala Jessie. Že by Fénix taky zvolil novou Alfu? A přišli jsme akorát v době oznámení? Ptala jsem se sama sebe. "Možná, že to je on." Poukázala jsem právě na onoho vlka. Vždyť na to i vypadal, že by mohl být Alfou. "Chvíli počkáme a potom uvidíme." Švihla jsem ocasem.

Colora-Tábor
Prebrala som sa na to ako sa Chris s Bastym hrajú. Už to dávno neboli malé šteniatka, ale mladý vlci a ja som sa sa za nimi rozbehla, predtým som však skontrolovala Lashiho a Hendrika, spali. Na svojich synov som nestačila a keď som dobehla do Tábora, oni sa tam už naháňali. Uzrela som Arca a štekla na pozdrav. Spala som dlho a prevetrať sa na čerstvom vzduchu som priam potrebovala. ,,Čo sa deje?" opýtam sa svojho druha a švihnem chvostom.