Příběh smečky Elloris

/Severní Tábor/
Po chvilkovém přemýšlení nad nesmrtelností chrousta, včerejším dnem a budoucností smečky jsem se konečně probral lehkým zatřepáním hlavou. ,,Potřebuje ještě někdo něco?" nadhodil jsem hlasitým hlasem otázku. ,,Pokud jsem nezareagoval na někoho, předem se omlouvám, nějak nejsem schopen vnímat..." dodal jsem tiššeji s povzdechem a kouknul se kolem sebe, na své poddané. Pohledem jsem vyhledával Půlnoc - svou partnerku. Datum jejího porodu se nenávratně blížil a to ve mně vyvolávalo smíšené pocity. Měl jsem být hrdý, ale byl jsem spíše nejistý. Půlka se neprobouzela.

Doupě
Jemně jsem se otřela bokem o Riterua a pousmála se nad jeho nejistým výrazem. "Promiň.." , ještě jednou jsem se ospravedlnila, ale přesto se přátelsky uchechtla. A náhle již na tmavé obloze dominoval Měsíc a kolem něj zářící hvězdy. Lehla jsem si do jednoho z pelechů a vydechla. Pocítila jsem klid a nadvládu noci. Teď už jsem byla konečně v klidu, v doupěti, mohla jsem si již dovolit odložit kamennou masku a vypadat unaveně.  Zároveň to byl tak příjemný a hřejivý pocit, být zase jen s Riteruem v poklidu našeho doupěte. Přesto jsem stále cítila jakousi nesprávnost vůči němu. "Rite.." , špitla jsem. "Je mi líto, že s tebou nemohu trávit už tolik času. Vím, že se možná někdy cítíš odstrčen nebo osamocen, což mě bolí. O to víc, když nemohu nic dělat. Věděla jsem, že být Alfou nebude lehké, ale nečekala jsem, že to bude zabírat veškerý můj čas. Snad chápeš a nebudeš mi to dávat za zlé. I když bych chápala, kdyby jsi to tak cítil" , klesla jsem hlasem, ve kterém bylo znát, jak moc mě to mrzí. "Doufám, že se situace brzy uklidní a alfování nebude tak moc časově náročné. A pak ti slibuji, že se ti budu věnovat" , snažila jsem se přes mou znavenou tvář pousmát.

Severný Tábor
"Argh.." ako mechom trafený som len zamrnčal. Bolo jasne že som prespal dlhú dobu a aj časť detstva, keďže už som bol "teenager". Pri pokuse vstať sa mi zatočí v hlave a padnem opäť na zem. Nemohol som si spomenúť prečo a ako dlho asi tu môžem byť. Nikto zo známych tu nebol, len ja. Oblizol som si suchú a dehydrovanu papulu a mľaskol. "Vodu.. Vodu" postavím sa. No frajer, vodu vodu, ale kde ju nájsť.. Hlup*k keby si nebol slaboch a nezaspal, nestalo by sa to, a vedel by si, kde aspoň nájdeš vodu nadávam na seba. Skúsil som sa zahrabat v pamäti a spomenúť si na nejaké jazero, ale nemohol som. Nevadí, ostávalo poradiť si sám a nájsť zdroj vody.

Doupě - Bývalý tábor Fénixe (Severní tábor)

Probudila jsem se v doupěti. Spala jsem tam dlouho a něco mi říká, že se vše změnilo. Vyjdu z Doupěte v Aralském lese a vydám se do tábora. Cestou cítím pachy vlků, které neznám. Co se stalo? Přemýšlím. Kde je Orfeon? Můj partner v doupěti nebyl a já mám o něj větší a větší strach. Krom spousty cizích pachů ale zachytím i nějaké, které znám. Dokonce i Orfeonův. Ten poznám bezpečně. Přejdu do klusu a cestou přemýšlím, co se tu stalo. Když se dostanu k táboru, vidím zde vlky z jiné smečky, ale i z Fénixe. "Zdravím." Pozdravím všechny vlky v táboře. Všimnu si tady svého partnera a jdu za ním. "Ahoj Orfeone." Řeknu mu když k němu přijdu. Oslovení jako "Zlato" si nechám, až budeme někde sami. Přejedu očima po vlcích v táboře. Některé, jako Destiny, znám. Jiné vidím prvně v životě. Mezi ně patří zelený vlk (Dino) a také tmavší vlk (Kay). "Co se stalo?" Zeptám se ho pomocí myšlenek.

/Severní Tábor/
,,Je, ahoj Půlnoc..." pravil jsem šarmantně k své vlčici a jakmile ona přišla blíže, instinktivně jsem se o ni otřel. Zpozoroval jsem, že se Půlnoc zeptala myšlenkama Dina a toho druhého. Nic mi do toho nebylo, ale byl bych nerad, kdyby v mé smečce byly problémy. ,,Hlavně se nestresuj, brzo přijde onen den..." zašeptal jsem partnerce tiše do ucha a stále se rozhlížel po táboře. Pozornosti nebylo nikdy dost a já se snažil využívat svých pestrých smyslů, společně s instinktem. Sklopil jsem hlavu a hrábl levou přední tlapou do země. Půda byla vlhká, přicházel podzim.

Severný tábor
Sledoval som Dina, no nezdálo sa mi, že by mu bolo najlepšie. A ani mi to nepotvrdilo to, že sebou prasknul na zem. "Dino?" opýtam sa so starosťou v hlase, pritom som do neho štuchol čumákom. Snáď nie si nemocný, alebo niečo také.. to by k tomu všetkému chýbalo, pomyslím si, než začujem vlka (Bastien) ktorý zdá sa, že chcel vodu. Ničomu som nenamietal - preto sa pred tým vlkom zjavila v zemi jama, ktorá sa naplnila čírou vodou. "Pozornosť odo mňa," pošlem mu nakoniec myšlienku, než otočím hlavu k čiernej, brezej vlčici (Polnoc). Chvíľu som nechápal jej myšlienke, tak som jej v skratke vysvetlil všetko čo sa stalo o Ishimure, o spojení svoriek a tak..- poslal som to v jednej veľkej myšlienke. 
//le vypisovať sa mi to nechce  a aj tak by som to skomolil, takže som to vyriešil následovne :ddd 

Destiny Aqua
Severný tábor
,,To je dobre, hraničiarov potrebujeme a zemná mágia je užitočná," prikývla súhlasne hlavou. Pri jej myšlienke sa strhla a prekvapene sa pozrela na dvojicu vĺčat. Páchnu ako Hope... ja mám... ja mám netere? Oni sú moje netere? To je... to je úžasné, pomyslela si. Potom sa však pohľadom späť vrátila k Hexy. Pri komunikácii s Destiny si väčšina mohla všimnúť jednu vec- dívala sa na vlkov a na ich tváre, no len málokedy sa im zahľadela do očí na dlhšie než len pár sekúnd. Bol to jej spôsob ako sa vyhnúť používaniu mágie. No teraz musela urobiť jednu vec- preveriť si Hexy. Nie, že by jej neverila, ale bezpečnosť je bezpečnosť. A tak na ňu upriamila pohľad a zahľadela sa Hexy do očí. Ktokoľvek kto by sa teraz pozrel na Destiny by si všimol jednu vec- pohľad mala prenikavejší a bol to pohľad niekoho, kto vidí ďalej než len na povrch, pohľad, ktorý sa tak dlho snažila ukryť. No čím lepšie vedela ovládať svoju mágiu, tým zreteľnejšie to bolo. A tak, teraz keď sa Hexy zahľadela do očí, dostala sa na chvíľu do jej mysle. Netúžila po spomienkach ani minulosti, chcela len vedieť, či sú jej úmysly skutočne také čisté. Trvalo to možno len desať sekúnd, kým zažmurkala, čím prerušila očný kontakt. ,,Si prijatá ako Kappa, gratulujem. Informujem Orfeona, dobre?" povedala ticho a úprimne, na tvári sa jej mihlo čosi blízke úsmevu. ,,A ospravedlňujem sa, ale bezpečnosť je bezpečnosť, jeden nikdy nevie komu veriť a komu nie," šepla sotva počuteľne no o dosť vážnejšie. ,,Orfeon, prijala som Hexy na post Kappy, mal by si to vedieť," poslala Orfeonovi myšlienku. Potom pohľadom našla Akia a mierne mu kývla na znak toho, že môže prísť.
Comtessa Aqua
Severný tábor
Kleeia nereagovala a Hexy sa stále bavila s tou škvrnitou vlčicou, no vyzeralo to tak, že skončili, aspoň sa jej zdalo, že začula niečo o tom, že ju vlčica prijala do svorky. Znaky jej prebleskli na žlto a potom späť na zeleno. ,,Poď, Klee,"šepla mladšej sestre a potom vstala. Veselým krokom hopkala smerom k Hexy. ,,Takže si v svorke?" opýtala sa jej veselo. ,,Ale... čo bude s nami? A kto je tamtá?" opýtala sa nezvyčajne ticho a už o niečo vážnejšie. Dúfam, že nás nepošlú preč. Nechcem ísť do tej hroznej temnej svorky a život tuláka by sa mi tiež veľmi nepáčil, pomyslela si, no nahlas to nepovedala.

Severný Tábor
Odrazu sa predomnou vytvorila jama, ktorá sa po čase naplnila čistou vodou. Zamračim sa a začnem sa obzerať. Každému vlkovi by bolo divne, ak by žiadosil o vodu a odrazu ju ma pred sebou. Nakoniec sa môj pohľad stretol s vlkom, ktorého som tu už par krát videl. Ďakovne prikvynem hlavou a napijem sa. Par kvapiek mi stečie po pysku, pretože som dosť hltavo chlastal tú vodu. Tak, a čo teraz. Kde sú bratia, otec, matka? Asuka? Skúsim ísť pozrieť k nášmu brlohu, a možno ich tam nájdem. Teda, dúfal som v to.

Severný tábor
Asi má pravdu. Mal by som začať na sebe pracovať, ináč sa mi stane to, čo teraz. Lovec sa stane korisťou, nebiť neho.. skončil by som ležať v tom lese v kaluži krvi, s polámanými kosťami, na sucho prehltnem. Obzriem si toho konca, ktorého zabil doslova pohnutím labou - skutočne má svorka až takých vlkov? Takých, ktorých môžu pohybom laby, bez námahy zabiť? Podľa pachu, nepochádza odtiaľto, ale zase je nasiaknutým Niwatským územím, takže jediná možnosť je, že bol s Ishimury. Podľa jeho hrdého postavenia, bol Betov. Naozaj, keď dokáže toto pohybom laby, tak prečo Ishimura padla? Že by boli ešte silnejší vlci? Úprimne, sa mi nad týmto zdvíha žalúdok, rozhodne by som sa ani s jedným takýmto vlkom, nechcel stretnúť v boji.
Pozriem na svojho záchrancu, potom na Destiny aj alfu Orfeona, no čumák mi povedal niečo iné. Zacítil som pach, ktorý som necítil roky - pach môjho brata. A hele, koho som neuvidel. Ashma! 
"Bratre!" písknem ako malé šteňa a rozbehnem sa k nemu.

Severní tábor
Orfeon odešel, stejně jako ten zelený. Sledoval dění okolo sebe, byl sám. Líbilo se mu to, když se jej milion vlků neptalo na to jak mu je. Jak mu je? Hrozně. Nechtěl se k ničemu více vyjadřovat. Samota mu lezla na mozek a natahovala okolo něj ty uklidňující černé pařáty. Náhle uslyšel hlas velmi podobný hlasu jeho bratra. Podíval se tím směrem a opravdu jej tam viděl. Jeho pohled se stal ledovým. Ne, že by jej neměl rád, ale ublížil mu. Nechal ho samotného, nechal ho v tomhle stavu. Byl na něj naštvaný, měl huť na něj křičet. "Bratře." Pronesl spíše více chladným neutrálním tónem hlasu, neradoval se jak malý že jej viděl. Z vlčete, které se narodilo pro to aby jen bojovalo se stal jen temný stín jeho předchozího odhodlání, jeho lásky a jeho soucitu. Nic nezůstane stejné, nikdy nic nezůstane beze změny. Zhluboka se podíval na svého bratra. Měl mu odpustit za chyby své matky?

Severný tábor
Beh netrval dlho, predsa tábor nemal kilometrovú rozlohu. Zastanem pred ním a prezriem si ho. Pritom však v očiach mi mohol vidieť radosť,  ale aj žiaľ. "Nemôžem tomu uveriť," prehovorím potichu. Bola to dlhá doba, čo ma mama zobrala a odniesla ma za hranice, bez toho, že by mi niečo povedala - iba, šla ďalej. "Si to skutočne ty.." prehovorím jeho pohľad očí som žiaľ dobre chápal. Nevedel som však čo povedať, ja som svojvolne neodišiel, bol som tak povediac unesený. Neviem však, či to Ash pochopí, ale podľa výrazu som bol na pochybách.

Severní tábor
Chlad v jeho očích by se dal teď krájet. "Opustili jste mě s matkou, nechali jste mě tady na pospas smrti. Skoro jsem zemřel, myslíš že se budu radovat a skákat tu jako vlče, kterým kvůli nedostatku výchovy stále jsem? Takhle to nefunguje Toširo, svět není takový jaký si ho vysníš." Jeho hlas byl chladný. "Však rád tě vidím, i přes to všechno si můj bratr." Dostal ze sebe. Nechtělo se mu věřit tomu, že se tu teď schází všichni, kteří zmizeli. Byl zmatený, chtělo se mu zase utéct, ale on neměl kam. Mohl se jen oddat tomu všemu. Vše jej bolelo a on měl pocit, že se brzy i sám zhroutí. Stáhl uši k hlavě a zakňučel. Bylo vidět že se to uvnitř něj mele. Snad to bratr pochopí.

Severný tábor
"Vskutku, to nie.." odseknem. V jednej časti mal pravdu, ale na tej druhej.. nie. Nevedel, čo som prežíval tam vo svete. "Ja som skoro tak isto zomrel a nie raz.." prehovorím. "Matka odišla a zobrala so mnou, to je fakt. Bol som skoro nemluvna, uháňala, uháňala bez toho, že by som vedel čo sa deje," strihnem ušami. "Pak sa stratila, jo.. proste zmizla, nevedno kam - to mi bol rok.. viem ako funguje svet, svet bez mágie, bez možnosti sa brániť pred nástrahami sveta.." zamumlem. Nijak som nevrčal, či som neprejavoval agresiu, toto všetko mne bolo úprimne lúto - je to chyba matky. Ani moja ani Ashova. 
"Nemôžeš ma obviňovať z niečoho o čom som ani nevedel. Vrátil som sa sem z číra náhody, ani som nevedel aké pachy sú tuna na území.." povzdychnem si. "Ani nevieš ako som bol rád, keď som opäť vkročil späť na toto územie, bol som celý od seba od radosti, že som sa konečne.. po tých rokoch túlania, konečne našiel cestu späť, do mojej rodnej zeme.." strihnem ušami, pritom ho prebodnem pohľadom - nemysleno teraz nijak zle. Proste som prišiel k nemu a objal ho.

Sklopil pohled k zemi. "Nikdy jsem neřekl, že to byla tvoje chyba Toširo, nikdy bych se to ani neodvážil říct. Už jako malý jsem pochopil, že prostě matka mohla vzít jen jednoho z nás, ale přesto jsem byl na ní naštvaný, že nenašla někoho pro mě. Ale pak jsem potkal Tenebris, mojí druhou matku, ale ta se pak vydala zlu. Myslím, že oba dva jsme náš život měli těžký až až." Zavzpomínal si na to, co se mu všechno stalo. "Jen říkám, že svět není takový jako si ho vysníš. Jen kvůli tomu, že máš chuť bojovat tě tu nechá tvá matka. Jen kvůli tomu jednomu incidentu." Pak jej objal a on ho pak tady přitiskl k sobě. Konečně zase potkal svého bratra, konečně ho k sobě mohl přitisknout a cítit to, jak si jsou zase blízko. Stáhl uši k hlavě a opět kníkl. Tohle byl bratr o kterého se předtím snažil starat? Vyrostl, ale i přes to byl Ash hubenější. I přes to všechno. Rány se sice mohly zhojit magickým dotekem, ale všechno ostatní nemohlo.

Severný tábor
"Pak po čase, kedy som si to začal uvedomovať, som bol na matku nahnevaný, že nás nezobrala oboch, nevieš ako si mi chýbal," zamumlem, pritom ho stále držím v objatí, môjho jediného brata. "Tak, ale.. zahoďme minulosť za hlavu a pozerajme v pred, Ashi.." poviem, pritom ho ešte chvílu držím pritisknutého, než nakoniec povolím stisk a spravím to, čo som vždy chcel - labu som mu položil na čele a zazubil sa. "To najdôležitejšie je, že nás osud, opäť zaviedol k sebe," strihnem ušami.

Severní tábor
Zhluboka se nadechl, nic z toho na tomhle světě nebylo fér. Nakonec se vše obrátilo a on konečně zase viděl svého bratra. Bylo to jako by se jeho temná obloha roztáhla a on zase mohl vidět slunce, které svítilo do lepších dnů. "Taky si mi chyběl, matka možná udělala chybu, ale nikdy jí to nebudeme moc mít tak zlé. Kdyby mě vzala sebou taky, tak bych nepotkal Tenebris a nemohl bych poznat, jak vypadá pravý život." Zavzpomínal si na den, kdy jí poprvé viděl. Byla březí a přesto si s ním chtěla hrát jako Grafity. I přes to vše se nezměnil, sic dospěl, ale je to pořád ta stejná osoba. Jen jak moc jsem se asi změnil já? Jak moc se mi to vše nevyplácí? Poznala by mě ještě vůbec matka? Zamyslel se. Vyrostl docela dost. I rohy měl větší, ale ne jako by si každý pod pojmem rohy představil. Když jej bratr pustil tak se sám odtáhl. Pak mu položil packu na čelo. "Toširo, zraníš se o mé rohy." Zamumlal a dal hlavu tak, aby se mu nic nemuselo stát. "To je to nejdůležitější, to že se zase vidíme." Usmál se na něj.

RITERU 
Doupě
Když se o něj Jessie otřela, něžně jí olízl tvář. ,,Ne, to je v pořádku, jen nejsem na podobné věci zvyklý," zazubil se nervózně. Uvelebil se nedaleko své partnerky a věnoval jí letmé pohledy, o nichž doufal, že si jich nevšimne, avšak nebudeme si nic nalhávat, moc nenápadné vskutku nebyly. Nastalo krátké ticho, vlček přemýšlel, zda by raději neměl něco říct, však nenapadalo ho co. K tomu si nebyl jist, zda by třeba nebylo lepší, kdyby si hnědá vlčka raději konečně pořádně odpočinula. Klid nakonec narušila právě ona a Ritemu se ulevilo. Za chvíli ho ale opět zaplavovaly pocity nejistoty. Zavrtěl hlavou. ,,Necítím se odstrčený nebo cokoli takového, opravdu," nesouhlasil. ,,Já tomu rozumím, ještě ke všemu ten útok na Ishimuru a spojení smeček a to všechno... Nejsem smutný ani naštvaný, vážně." Na okamžik ztichl a poté opět pokračoval: ,,Jessie, já Tě naopak obdivuji, že to všechno vůbec zvládáš." Náznak úsměvu jí oplatil.