Příběh smečky Ishimura III.

Doupě (Hranice Ishimury a Kirigakure)
Vzbudila jsem se doma v doupěti. Spala jsme v jeho nejzazším rohu, hned vedle spící Cory. Vstala jsem, protáhla se a upravila si plášť. Á, helemese, kdopak je vzhůru. venku je někdo, koho bys možná ráda viděla. Ozval se v mé hlavě spokojeně hlas mého patrona. Upravila jsme si plášť na svém hřbetě, srovnala si masku, která se mi během spánku posunula příliš na čumák a pak jsem vyběhla ven... a zůstala zírat na toho černého vlka, který tam stál. "Páni, ty vypadáš. co se ti stalo?" Možná jsme to ani nechtěla vědět. Takové šoky hned po probuzení... Přišla jsme k němu a něžně ho olízla po čenichu.

Před doupětem
Zamračila jsem se na něj. "Zpomal trošku, čemu jsi se snažil zabránit?" Netušila jsem, o čem mluví. Prospala jsem snad něco opravdu důležitého? Co mohlo Aragorna takhle zřídit? A proč... začmuchala jsem... byl ve vzduchu cítit oheň a možná i něco spáleného, co se nedalo tak úplně identifikovat. Přála bych si, abych mohla něco udělat, nelíbilo se mi vidět ho takhle. Schlíplého, zřízeného a nešťastného. "Aragorne, nic takového přece dělat nemusíš. vybral jsi si svou smečku a máš povinnosti k ní, ne ke smečce, ve které jsem já. Nemusíš být všude a ani nemůžeš." Ishimura měla dost schopných členů, aby své problémy zvládla, nemusel si na ramena nakládat víc, než dokázal unést. "Pojďme dovnitř." Navrhla jsem. Uvnitř bylo jídlo i voda a mohl si odpočinout, což teď potřeboval.

Mistmane (doupě)
Ležela jsem a spokojeně podřimovala, nechala jsem si zdát o svých malých budoucích capartech, o tom, jak se s mým milovaným Diegem budeme starat o jejich bezpečí a křehké, nevinné dušičky a i o Tani, která teď s Diegem jistě pobývala. Na tváři se mi mihl úsměv a s ním jsem se také probudila. Rozhlédla jsem se po doupěti a zklamaně zjistila, že jsem stále sama a jít někam by bylo na dlouho s mým břichem. To mě ostatně přivedlo k myšlence, že mě mí malí ani nekopou... To jsou tak klidní, nebo... Nahrnuly se mi do očí slzy, ne. Určitě ne, narodí se živí a zdraví. Přesvědčovala jsem se. Mrzelo by mě to, ale Diega by to mohlo zničit. Budou v pořádku. Zatnula jsem zuby a raději svou mysl přesměrovala jinam. Až budu mít porod za sebou, budu zase štíhlá. A až děti vyrostou, využiju tolik času, kolik jen budu moct, abych s Diegem byla co nejdéle. Usmála jsem se odhodlaně. Miluju tě, Diego. Pomyslela jsem si a úsměv se roztáhl ještě víc. Trošku jsem se zavrtěla. Začínala jsem mít trošku hlad.

---> Doupě
Potřásla jsem hlavou. "Ani nevím, že alfy mají další vlčata." Prospala jsem toho hodně, ale co se dalo dělat? Teď byl čas zkusit to dohnat. Podle všeho jsme nebyli jediní, kdo měl problémy rodině. Všechno není vždy růžové a dokonalé. Ale nakonec růžová stejně nikdy nebyla moje oblíbená barva. jasně, že Demon zase dělal problémy, někteří vlci jsou už takoví. "Ale kde byli jeho rodiče? V první řadě by se oni měli starat o vlastní vlčata a to obzvlášť když jsou alfy. Nejsou ani z tvé smečky, jsi ten poslední, který by se o ně měl starat a už vůbec ne sám." Můj respekt k alfám tímhle o poznání klesl. Aragornovi jsem neměla za zlé, že se staral, byl to jeden z důvodů, proč jsme ho milovala. "Jsi možná hraničář, ale i ty jsi jen vlk. Nevrhej se do všeho tak po hlavě, co bych si počala, kdyby se ti něco stalo?" Následovala jsme ho dovnitř do brlohu a tam se k němu přitulila. "Aysu tě nenávidí?"

Hranice Ishimury a Kiri -> Doupě -> směr tábor
Žíhaný vlček běžel a nenápadně se proplétal mezi stromy a keři. Zbarvení by ho sice normálně prozradilo, ale naučil se být ostražitý jak k ostatním, tak k okolnímu prostředí. U hranic s Ishimurou zastavil a rozhlédl se kolem, jakoby ho měl někdo sledovat. Byl rád, že už vypadl z cizího území, kde musel potlačovat své zářivé ego. Chvíli čekal u hranic a ještě delší chvíli se po nich procházel, jestli nezachytí pach někoho z rodiny. Když usoudil, že blízko nikdo nebude, vydal se směrem k místu, kde by je hledal, a to k místu, kde se narodil. Bylo vidět, že z roztomilého vlčete se stal krásný mladý hoch, který svým větším vzrůstem mohl působit důstojně. Cvalem zamířil k doupěti a cestou snad ani nemrkl. Připadalo mu to tu hrozně známé, ale na to, že tyto lesy a planiny by zvládl projít i poslepu, bylo mu to zde takové... vzdálené, zapomenuté. Zastavil smykem až u vchodu do doupěte, až tím vyvolal k pohybu několik kamínků. Uslyšel několik slov a to stačilo, aby věděl, co se řeší. "Aysu zůstala v Kirigakure, nebo se minimálně do Ishimury nevrátila," sdělil jim bez oznámení své přítomnosti, protože to mu aktuální ego nedovolovalo. Nenamáhal se přemýšlet o Aysu, protože by mu to zkazilo dobrou náladu. Blížily se přeci zkoušky! Musí zajít za Reelem. "Tenebris byla v Kirigakure, viděl jsem ji. Jsem si jistý, že si pro svého... příbuzného šla," oznámil rychle a vešel dovnitř. Usmál se na rodiče. Bylo to divné, ale byl vysoký! Další důvod pro růst ega. "Blíží se narozky! Půjdu za alfou Reelem, doufám, že bude v táboře," rozloučí se a odporoučí se zase pryč. Přeci nebude rodičům kazit společnou chvíli, že jo. Lehkým klusem s úsměvem na tváři se vydá dál k táboru, natěšený z dobrodružství, které ho nejspíš čekalo. Nebo se zkoušky jako dobrodružství nepočítají?

Hraničářské doupě
,,Ja viem." povedal som a mykol plecami. Bol som už taký, priliš som chcel všetko mať pod kontrolou. Chcel som mať všetko na poriadku. ,,Mali problémy, jedna Alfa spala a ďalšia... No ehm Reel mal problém s adoptívnym synom, ktorý sa vymkol kontrole." zalamentoval som. ,,Možno chcem byť proste všade." povzdychol som si a lenivo švihol chvostom. ,,Cítim povinnosť. Som ako ehm rytier, čo háji spravodlivosť a mám pocit že mi už to prerastá cez hlavu. Potrebujem dovolenku, dlhú dovolenku, zabudnúť na všetko."  povedal som svojej družke. ,,Možno by som mal odýsť zo svorky, založiť rád a cvičiť novú generáciu." povedal som napokon, áno to je nápad... ,,Dobre moja. Dávam si pozor." povedal som nežne. ,,Povedala mi to. Mám pocit, že som nejako nezvládol výchovu. Bol som na nich sám. Aysu ma neznáša." povedal som jej a stúlil som sa pri nej. ,,Nespi mi už." oblizol som ju na čele.

Bříško Eveline
Cosi rostlo v lůně vlčice. Vlčátku bylo teplo, což teď byla už snad jediná výhoda. Tmavý prostor ve kterém se nacházelo se každým dnem zmenšoval a zmenšoval, také tam nebylo samo a proto prostor byl ještě menší, než se zdálo, když se tu vlk musel dělit už o tak dost málo místa! Proto se vlčátko snažilo hýbat a narazilo do nějaké zvláštní stěny, to malé to naštvalo, proto do něj začalo slabě kopat, než se uklidnilo.

Mistmane (doupě)
Už jsem klimbala, když jsem ucítila lehký záchvěv bolesti, která na chvilku obývala mé (obrovské) bříško. Že by se už maličcí probrali? Usmála jsem se, tak přece! Těšila jsem se, až to budu moci říct Diegovi. Po chvilce kopání toho caparťátka přestalo. U všech Draků! Jásala jsem a začaly mi téct slzy dojetí. (No co! Je těhotná, může se přehnaně radovat!) Rozvalila jsem se víc na měkkoučkém pelíšku, i když ne, že by to s tím velikánským břichem šlo ještě víc. Najednou jsem se začínala těšit, až vlčátka budu moct obejmout tlapkou, olíznout jim bebíčko ( ) a dávat jim životní lekce. Doufala jsem, že se jich moc neoddělí od rodiny a bude aspoň s námi ve smečce. Třeba jedno vlče půjde ve stopách mé rodiny... A Diega vlastně taky. Snaživec. Usmála jsem se při vzpomínkách na to jeho věčné léčení.

Po chvíli snažení, byl zajíc jejich. Jeho instinkt mu říkal, že už by se vážně měl vrátit za Eveline. Podíval se na Taniu."Tak vrátíme se za mámou?" Usmál se. Jejich kořist vzal do tlamy on aby to bylo rychlejší. Když dorazil po nějaké době do doupěte, Eveline ležela v pelíšku. Byla až roztomile kulatá (:3). Zajíce pustil a lehl si k ní a teď už nemínil od ní odejít, dříve než se prckové narodí. Olízl ji na tváři a uculil se. Nemusel říkat nic. Stačil jediný pohled, který vydal za tisíc slov.

Mistmane
Zatímco jsem se sentimentálně rozplývala nad prcky, přišel Diego se zajícem. "Upřímně, začínala jsem mít hlad," zašvitořila jsem tiše, jako bych se bála zvýšit hlas. Čekala jsem, až si ke mně lehne, olízl mě na tváři a já mu ho opětovala, potom jsem přitiskla svůj čumáček na ten jeho. "Malí už kopou," podotkla jsem s úsměvem, když se naše čumáčky vzdálily a čekala na Diegovu reakci. Šťastně jsem se na něj zubila. Znovu mi ukápla slza.

Užívala si letu ve vzduchu. Je to již nějaký pátek co ze svou sestrou se dozvěděli i Niwatu a rozhodli se, že ho najdou. Letěla občas tak rychle, že Tessu ztratila v dohledu. No věděla, že se brzy zase najdou, protože mířili na to jedno a to samé místo. Když ji do čumáku přistála směsice pachů, poznala, že určitě vlétla na území nějaké smečky. Určitě. Byla si jistá. Proto přistála a rozhlédla se. Podzim tu hrál všemi barvami. Rozhodla se, že počká až se objeví i Tessa, protože pak by bylo asi těžší se najít na území, které neznali.

"Tania byla šikovná a ulovila." Pochválil adoptivní dcerku a kývl k zajíci, kterého měla Eveline blízko u sebe. Trošku doufal, že nebude nějak naštvaná, že její první úlovek daroval Eveline, než se vrátí do doupěte. Když řekla, že už kopou, podíval se na její bříško. Jeho úsměv se tak roztáhl. "Ach, Eveline." Zašeptal a i jemu se do očí hrnuli slzy radosti. "My budeme vážně rodiče. Ty a já. Jsem zvědaví jak budou vypadat. Určitě budou nádherní po tobě." Povídal z takovým nadšením, že snad byl teď nejšťastnějším vlkem na Niwatu. Už teď se těšil, až vnoučata ukáže mamce a taťkovi. Věděl, že jim vlastní potomek nepřežil, proto určitě vnoučata jim udělají velkou radost. A to stejné určitě udělá radost i rodičům Eveline.

Hranice
Pochodovala okolo hraníc a nudila sa. Nebolo tu veľa vlkov, a ju to tu už nudilo. Pred nedávnom sa z nej stala Kappa. Zacítila však pach. Vlčí, a nebol až tak vzdialený. Mierne sa prikrčila k zemi, a stopovala. Na jej počudovanie pred ňou bolo vĺča. Mám ho podozrievať, alebo nie? Môže byť vytrénovaný špeh zo Zeiss. Ale je cítiť pachom neznámeho územia, nie Zeissu. Nevyzerá podozrivo, uvažovala Alsafi. ,,Ako sa voláš a čo tu robíš, vĺča?" opýtala sa. Premerala si ho, no odvrátila zrak. Stále vedela čítať myšlienky, takže nebolo ťažké zistiť, čo presne si dané vĺča myslí, pokiaľ samozrejme nemá talizman alebo niečo podobné, čo by jej zabraňovalo čítať myšlienky, no s tým by jej poradil Kiba.

Místo Kleeine sestry se zde objevil někdo úplně jiný. A starší, než-li ona. Nakrčila zvědavě hlavu. Víc jak její slova ji zaujali fleky a pach. "A ty?" Ozvala se dotazem. "No aby se pak neřeklo.. Kleeia Aqua." Představila se jednoduše a složila černé a lehce nazelenalé křídla a několikrát zvesela švihla ocasem. (Rod Silentew, který bude mít vlastní si jako že vymyslí, až bude trošku starší, jen jsem to chtěla už mít napsané i na stránkách potom)

Hranice
Obzerala si škvrnitý kožuch vĺčaťa, no nenapadlo ju, že by s ňou mohla mať niečo spoločné. Keď však vyslovila vlčka svoje meno, Alsafin výraz sa okamžite zmenil. ,,Aqua?" vyhŕkla prekvapene. To myslí vážne? nezmohla sa na chvíľu na slovo. ,,Moje meno je Alsafi Nashira Aqua. Takže sme... rodina?. ,,Ako sa volajú tvoji rodičia? Ako si sa sem dostala?" vrodenú zvedavosť Alsafi ani v dospelosti nedokázala potlačiť. Chystala sa ju zaplaviť množstvom otázok, no zatiaľ nechcela Kleeiu vyčerpať.

Ani se nenadála a zjistila, že vlčka je se stejným rodem. "Aqua, ano" Zazubila se a znovu švihla ocáskem. "Ještě někde by měla být moje sestra, ale nějak jsme se rozdělili." Pověděla spíše tázavým tónem pro sebe. "Hope Aqua a Dheneb Stellae Aqua, jsou naší rodiče." Odpověděla ji spokojeně na dotaz ohledně rodičů. "Slyšeli jsme od rodičů o Niwatu a tak jsme se rozhodli, že jej najdeme." Odpověděla i na druhý.

Bříško Eveline
Teplo, tma a úzký prostor ve kterém nebyl sám. To mělo všechno malé vlče, jenž rostlo v břiše vlčice. Snažilo se hýbat a dostat kolem sebe více prostoru. Vrtělo se, však jeho pohyb něco zastavilo, nějaká zvláštní stěna a do té tedy naštvaně kopnulo.