Příběh vyhnané smečky Zeiss I.

Keď Asuna hovorila o Hunteroch mimovoľne sa mi rozžiarili oči. Vyzeralo to priam dokonale. Dobre dobre, ty cvok, rozhodol si sa pre Zeiss tak si tam trp. pomyslel som si. 

,,Budem radšej ticho." povedal som rozhodne a pozrel som sa na Naiome. Vedel som kam patrí a kde je moje miesto. Nehovoril som ironicky.

Zamračil se. "No, nic to nemění na tom, že se to brzo uzdraví." Podotkl a pohlédl se na písmeno 'A'. Tak jsme její majetek nebo vlčata? To byly dvě rozdílné věci. Naprosto a totálně. Alespoň podle toho, jak to znal od Ambry. S majetkem se jednalo dle vůle a mnohdy neomaleně, s vlčaty s láskou a trpělivostí. Ale Asuna nebyla Ambra. A možná pro ní nebylo mezi vlčaty a majetkem zas tolik rozdílů.
"Dobrá tedy," pohodil ocasem. "Co je tedy naše nastávající postavení, a jak to s námi vypadá v následujících týdnech?" Zeptal se Lawless, zvědav, jaká jsou jeho nynější práva a možnosti, jakožto novopečeného Huntera prcka. Nedělal si moc velké naděje, ale věřil, že se rychle vyšplhá víc. Ať už třeba jen tvrdohlavostí.

Tiše se uchechtl. Nemůžu se dočkat. Myšlenka nevyzněla ironicky, kupodivu. Potom upřel potešená, karamelová očka na Befyriel a nenápadně se přesunul k ní. "Tolik k tomu dostat se k Flameovi," broukl tiše jen pro sestřiny uši. "A nakonec skončit mnohem lépe." Těkl pohledem k... Mistryni. Byl rád, že se Befyriel rozhodla jít také. Zamračil se na Zesse a cosi si zamumlal pod vousi, načež lehce bokem drcnul do Bef. Pohled mu zabloudil k matce a trochu povzbudivě se pousmál. Nedával jí přece sbohem, ne? Jednoho dne se určitě znovu setkají. Ale do té doby... bude s Asunou.

Hranice ~ Temný les

Po chvíli mě vlk s křídly opustil, stejně tak i vlčata odešla. Mezitím nastala noc a já vzhlédl k obloze. Nasucho jsem polkl a zahleděl se do dáli, kde jsem spatřil jakýsi les. Byl jiný, než lesy, které patřily Kirigakure, vypadal mnohem... temněji. Chvíli jsem váhal, zda se tam vydat, ale napadlo mě, že bych tam mohl objevit někoho ze Zeiss, komu bych mohl vzít chomáč srsti a ten následně odnést k alfám přímo před tlapy... Zatnul jsem zuby a rázně kývl hlavou a pak se pomalým a váhavým krokem vydal k onomu lesu.

Stanul jsem před lesem a modrýma očima si přeměřoval stromy, jež stály na jeho kraji. Kousl jsem se jemně do jazyka a přivřel oči. Ohlédl jsem se za sebe a přemýšlel o tom, zda by opravdu nebylo lepší se vrátit zpět a přidat se raději k jiné smečce. Nakonec jsem tuto myšlenku zahnal kamsi do kouta své hloupé mysli a opět se upřeně zadíval na les, avšak ne na stromy na jeho kraji, ale hlouběji, kamsi do jeho temnoty...

Se zatajeným dechem jsem procházel mezi nepřirozeně tmavými stromy a nepřestával se rozhlížet kolem sebe. Věděl jsem, že kdykoli mě tu může kdokoli napadnout. Trochu mě tento fakt děsil, ale nedalo se nic dělat. Se zaťatými zuby a vyděšenýma vykulenýma očima jsem šel dál, často jsem se také díval pod své tlapy, protože vlk nikdy nevěděl, na co tu vlastně narazí.

Zaslechl jsem hlasy. V tom okamžiku jsem se zastavil a našpicoval své nepřirozeně dlouhé uši, které byly minimálně třikrát delší, než uši jiných vlků. Občas jsem přemýšlel nad tím, zda za to může právě má ze čtvrtiny dračí krev a nebo něco úplně jiného. Nyní jsem tomu ale nevěnoval ani  sebemenší pozornost a opravdu jen naslouchal cizím hlasům a dalším věcem. Pomalu jsem přistupoval blíže, hledíc si pod tlapy a snažíc se nešlápnout na nic, na žádnou větévku, která by mě mohla nějakým způsobem prozradit. 

První, co... respektive koho jsem spatřil, byl šedo-zelený vlk (MIROKI), který se nejspíše schovával za stromem kvůli tomu, že něco pozoroval. Zatím se mi nezdálo, že by o mé přítomnosti mohl vědět, avšak v tom se na mě pomalu otočil a upřel na mě své zelené oči. Stáhlo se mi hrdlo. Tohle je Zeissák. ,,Psst!" sykl a probodával mě svým pohledem. Zavrtěl hlavou a podíval se mi do očí. Pak se zase ohlédl na místo, které do teď sledoval. ,,Pojď za mnou," přikázal mi a ladně se rozklusal pryč. Já jsem šel poslušně přímo za ním...

Temný les -> P. Ohně

Povzdechl jsem si. Jen co jsem toho vlka s podivnou věcí mezi ocasy spatřil, došlo mi, že není zdejší. Musel jsem ale uznat, že má štěstí, že narazil zrovna na mě a ne na někoho jiného, jelikož i já jsem o sobě tvrdil, že jsem takový... hodný zeissák. Ohlédl jsem se za sebe, abych zjistil, zda jde ten cizinec za mnou. A ano, opravdu šel. Zavrtěl jsem hlavou a mlaskl. Raději jsem nahlas neříkal, co si myslím. Fajn, takže on je odjinud a v klidu si sem napochoduje... Fajn, fajn. 

Brzy jsme vyšli z lesa. V té chvíli jsem se zastavil a posadil se. Prázdnýma očima jsem se podíval na toho cizince a pokynul mu hlavou, nechť se posadí vedle mě, což také udělal, ani jsem ho nemusel přemlouvat. ,,Takže," začal jsem, ,,řekni mi, proč tu k sakru jsi." Vlk mlčel. ,,To byl příkaz," dodal jsem a přimhouřil oči. ,,A doporučuji ti, abys mluvil, jelikož ty si moc dobře uvědomuješ, že tu nemáš co dělat a když budu chtít, mohu komukoli, klidně i samotné alfě, nahlásit, že je tu nezvaný host." Jakmile jsem mu toto řekl, najednou začal mluvit. Tak se mi to líbí! ,,Plním úkol," odvětil prostě a já naklonil hlavu na stranu. ,,Buď konkrétní," poručil jsem mu a zase dal hlavu do normální pozice. Vlk se zadíval kamsi za sebe a pak spustil: ,,Abych splnil zkoušku a směl se přidat do smečky, musím někomu ze Zeiss sebrat chomáč srsti a přinést ho před alfu..." Maj to ale divné úkoly! Chvíli jsem jen mlčky hleděl před sebe a přemýšlel, co udělat. Ale jelikož jsem byl ve skrytu duše spíše sviťák... Sklonil jsem hlavu a vytrhl si z hrudě několik chlupů a vyplivl je na zem. Vlk se na mě překvapeně podíval a já se zavřenýma očima řekl: ,,Vem si je. A teď zmiz." Vlk ani nepoděkoval, popadl mé chlupy, odrazil se od země a roztáhl své dva ocasy od sebe. Ta věc, kterou měl mezi nimi, se napnula a vlk odletěl pryč. Díval jsem se za ním tak dlouho, dokud mi nezmizel z očí.

SORRIN

FM → Kirigakure

Klepal jsem se po celém těle. Zuriel naposledy vydechla oblak oranžového kouře a zamířila ke Kirigakure. Její hrozivý stín se nesl krajinou, jak prolétala nad územím Zeiss. Přeletěla kousek moře, písečnou pláž a stočila směr ke Kirigakure. Stále jsem se třásl jako osika. Jsem jen srab. Nedomrlé vlče. Nikdy ze mě nic nebude... Zuriel přerušila proud mých myšlenek. Podle mě jsi velni statečný vlk, když jsi zaletěl do Zeiss i přes nebezpečí toho, že tě někdo zabije, namítla, ale mě to neuspokojilo. 

Lawless stál nehnutě, zatímco se mu Asuna hrabala v hlavě. Byl to zvláštní pocit. Ne, nebyl prakticky nijaký - cuklo mu v konci ocasu, jak nad tím přemýšlel. Nic necítil, ale zároveň věděl, že mu Asuna... zabezpečuje mysl. Jinými slovy mu projížděla hlavu, těžko říci, jestli to rovnou využila k nějakému tomu zjištění informací o jeho osobě.
Když to nakonec bylo u konce, rozešel se Hyde za jejich novým Mistrem. Těkl naposledy pohledem k mámě. Cítil se divně, že s ní neprohodil ani jedno slovo, ale líto mu to nebylo. Přeci jen, stále trochu házel vinu na ní, že je nechala za sebou, zatímco si šla takhle budovat kariéru do Zeiss. Ale zášť k ní necítil, jako třeba Keepa. Prostě mávl ocasem a a přidal do kroku, aby držel tempo s Asunou.

Poslouchala jsem dost pečlivě, nechtěla jsem, aby mi něco uteklo. Hrdý tón mé matky mě naplňoval a dodával mi naději, abych se nevzdala a dotáhla všechno do konce. A taky jsem věděla, co mám dělat. "Nezklamu tebe ani smečku," přislíbila jsem, když domluvila. Na signál jsem se rozběhla dále, směrem k horám, které mamka určila. Západ slunce, tak byla určena doba, kdy musím být zpět v táboře s pírkem. Údaje, které jsem si o něm pamatovala, odpovídaly deseti centimetrům a tomu, odkud má pták být. Více ani nepotřebovalo být určeno.

Konečně jsem se ocitla ve skalách, slunce už bylo vysoko nad mojí hlavou, při sledování jeho pozice jsem samozřejmě musela mžourat. Dokonce už bylo spíše v úhlu, kdy směřuje k zemi. Nesmím plýtvat časem, měla bych si pospíšit, pomyslela jsem si a přidala jsem do kroku. Najít ptáka pro mě nebude těžké. Sama jsem si uvědomovala, že jsem teď blízko hranic, ale nikdo tam nebyl - nikdo mě tím pádem nemohl rušit. Soví ponožky jsem měla na sobě, mezitím co jsem stříhala uchem, abych zaslechla zvuky v soví naušnici. A doopravdy se to povedlo - za chvíli jsem slyšela ptačí zvuk kousek odtud. Rozběhla jsem se, ale již brzy, když jsem můj úlovek v dálce viděla, jsem se skrčila. Tentokrát mi pomohly zase ponožky v neslyšitelném pohybu. Dostala jsem se až k malému houští, které tam rostlo, a zaměřila jsem se na ptáka. Ještě jsem jej neviděla, ale myslím, že velký byl dostatečně a jiný tu v okolí nebyl. Memory: Orel. Orel skalní, napovídala mi hned jedna z vlčic v mé hlavě. Hm, děkuju, řekla jsem trochu nedobrovolně - sama bych to ale přeci jen nezjistila a proto jsem téhle vlčici, Memory, prokázala jistou laskavost nebo díky. To tím, že jsem převzala zrovna její podobu. Mé tělo začalo pomalu blednout, až se úplně zneviditelnilo, jen jeho rysy zůstaly. To mi prozatím nepřišlo jako velký problém. A nebylo to vše - na zádech se mi objevila velká, rysy ohraničená křídla. Mírně jsem se ušklíbla, tuhle přeměnu jsem ještě nezkoušela a nevěděla jsem, jestli se povede. Musím říci, s touhle podobou ses dost vytáhla, Mem, skoro jsem jí pochválila. Uslyšela jsem jen, jak se stydlivě směje - teď, když byla v mé hlavě, byl její hlas výraznější.

Nahrbila jsem se, připravená skočit. V téhle podobě si mě dravec nemohl všimnout a pokud uletí, s čímž počítám, poletím za ním. Odrazila jsem se zadníma tlapama a skočila jsem na dravce. Máchnul křídly a vzletěl, sice z něj spadlo pírko, ale opravdu malé. Odfrkla jsem si, roztáhla jsem křídla a vzletěla. Tedy, Memory mi dost radila, co mám dělat. Nakonec se mi povedlo dravce dohonit z prostého důvodu - sice jsem předtím vytrhla jen malé pírko, ale zároveň jsem mu poranila křídlo a tak letěl neohrabaněji a pomaleji. I tak jsem jej ale ještě neměla v čelistech a začínala jsem cítit potřebu pevné zemi pod tlapkama. Proto jsem použila jeden z mých útoků, který jsem se naučila, a poslala jsem na opeřence jehly. Některé minuly, ale většina se jich zabodla do jeho křídla, kam jsem je mířila. No a některé jinam, všechno nemůže být perfektní. Dravec sebou škubal a ještě chvíli se mu dařilo, ale nakonec začal upadat k zemi. Já jsem samozřejmě mířila za ním.

Přistála jsem a bez váhání jsem po škubajícím se opeřenci skočila, přičemž se mi vrátila má podoba. Nekrvácel, ale to mi nevadilo. "Teď už neuletíš," zašklebila jsem se. Tlapou jsem ho tlačila k zemi, v bílém světle byla skvěle vidět má krutá tvář s každým detailem - včetně jizvy. Ohrnula jsem pysky a zavrčela jsem, přiblížujíc se hlavou k němu ke smrtelnému chmatu, avšak on se bránil a klovnul mě, takže jsem odskočila a vyplivla krev. Rána nebyla hluboká, ale spustila menší dávku krve tak, že mi tekla do tlamy. Dalo se to ale vydržet. Snažil se uletět. Skoro ďábelsky jsem se zasmála. "Máš to marné, kuřátko," uchechtla jsem se a znovu jsem po něm skočila, tentokrát tak, aby se nevysvobodil, a bez čekání jsem se mu zakousnula do tepny. Zmítal sebou, než naposledy vydal svůj zvuk a padnul. Rozlila se pod ním kaluž krve. Pro jistotu jsem s ním trhla a uslyšela jsem křupnutí, odvrácejíc od něj hlavu. Oblízla jsem si tlamu, kterou jsem měla celou od krve, a zadívala jsem se na jeho tělo. Hledala jsem to správné pírko, mělo být z křídla. Jednoho krásného adepta jsem uviděla. Tlamu jsem konec pírka, který byl vidět, vzala, a mrtvému ptáku vytrhnula z těla. Stačí to? Memory: Ano, rozhodně, možná je to ještě víc, ale jsem si jistá, že deset centimetrů to je na sto procent, odpovídala pohotově Memory. Ještě jednou jsem se podívala na ptáka, než jsem se rozběhla pryč, cestou dolů z Naiominých skal.

Když z nich má tlapka vykročila, slunce už bylo nízko. Nezapadalo však. Tak akorát, blesklo mi myslí, když jsem pokračovala v běhu do tábora.

Když jsem jsem dorazila, všimla jsem si, že mamka stojí u spousta vlčat, nějakého neznámého vlka (Fantomas) a pak vlčice, která mi byla dosti známá a která mi pomáhala s výcvikem - Yuuki, aneb Bílá. Pírko jsem si prozatím strčila do sovích ponožek, tam, kde jsem měla i dýku, kterou jsem objevila. Narovnala jsem se, našpicovala jsem uši a přešla jsem k nim, ovšem vypadalo to, že jsou na odchodu. Sledovala jsem jen, jak mizejí. Obrátila jsem se na Naiome a vytáhla jsem pírko, které jsem jí položila před tlapky. "Splnila jsem tvůj úkol, pírko - z ptáka z Naiominých skal - ve velikosti nejméně deseti centimetrů," zopakovala jsem zadání zkoušky a čekala, jak mamka zareaguje. Doufala jsem jen, že mi to přijme. Sama jsem na tom neviděla žádnou chybu, ale kdoví.