Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Tábor
Pro její smůlu, opět ji přepadl spánek a přerušil tak tu vzácnou chvíli plnou optimismu, byla si tak jistá tím že se zlepší, ale jak se zdálo, spánek byl pro její maličkost stále přednější jak všichni kolem. A ani ji to vlastně nijak moc nepřekvapovalo, čím déle tu byla tím víc jako by opovrhovala ostatními a ztrácela ke smečce to pouto.
Zvedla se ze sněhu, tvář měla mokrou a srst spláclou od toho jak ležela, párkrát mlaskla a s rozespalým obličejem se rozhlédla kolem, hádala že lov už prošvihla. Ne že by ji to nějak moc vadilo, skupinové lovy nikdy moc nemusela, obzvlášť když se jich účastnila i alfa. Mohla bych si taky ochočit nějaké zvíře, takové saranče by bylo drsný, nebo nějaký pták. Třeba koroptev. Ušklíbla se nad tou představou, jelikož vlci zde nejčastěji měli jako společníky o hodně nebezpečnější a větší zvířata. Sem tam dokonce mezi hady a krkavci zahlédla i nějakého tygra, když se poštěstilo. Jako by si tím něco kompenzovali. Prvních pár desítek minut bylo pro ni spíše o rozkoukávání, pozorovala zkrátka tiše tábor a ani nemukla, dokud se neobjevila ji známá tvář, přimhouřila oči a na tváři ji vysvitl podivný úšklebek, jako by něco chystala.

Tábor
Konečně byl tábor na dohled a brzy jsem se dostal až do něj. Pustil jsem srnu a protáhl si ztuhlé krční svaly. Nebylo to tak daleko, ale když se jeden vláčí s takovou obludností, někde se to obvykle projeví. Můj pohled padl na vlčici se známým a jistě velice heboučkým vínovým kožichem a já se za ní málem s úsměvem rozběhl, než jsme si připomněl, jak to dopadlo, když jsme se viděli naposledy. Už rozhodně nebude moje kamarádka, řekl jsme jí pár docela ošklivých věcí a byl jsme si jistý, že už se se mnou nebude chtít bavit. Mohlo by mi to být jedno, ale nebylo, ovšem těžko bych s tím mohl něco udělat. Bude lepší ji prostě ignorovat a případně si najít jinou kamarádku i když tomu jsme moc šancí nedával. Většina vlčic tady budou sadistické mrchy, tedy nic zajímavého a sviťačky? O tom radši ani nepřemýšlet. Potkal jsem jednu a stačilo mi to. Úsměv na Hvězdiččině tváři se mi taky ani trošku nelíbil, takže jsem se prostě otočil a tvářil se, že se věnuju vlastním věcem. Vůbec mě nezajímá, nic takového, ani nápad.

Tábor
Věděla že si jí všiml, to ji doopravdy neuniklo, ovšem poté se otočil a jeho pozornost se zřejmě přesunula zcela jinam. Dál na něj hleděla s tím škodolibým úsměvem a uvnitř přitom přemýšlela nad tím co provést, věděla že tohle není nejlepší nápad, otevírat staré rány a celkově provokovat. Ale co jiného zde měla dělat? Jak jinak se tu mohla vlčice jako ona zabavit? Ještě notnou chvíli ho sledovala a zamyšleně přitom bručela, když v tom se najednou otočila stranou a lehce podzvedla hlavu s pyšným obličejem. Právě v tu chvíli se pod jeho tlapami objevily malé střepy, byla ráda za tohle roční období, sklo šlo v sněhu vidět rozhodně hůř jak na normální zemi a tak toho chtěla využít co nejvíc. Zahráváš si s ohněm, někdo tě brzo zabije, nanana... Broukala si uvnitř a krátce se rozhlédla kolem sebe, jako by se ujišťovala jestli ji doopravdy nejde někdo právě po krku. V téhle smečce si už nebyla ničím jistá.

Tábor
Zdálo se, že ani ona se o mě příliš nezajímá, i když si mě všimla. To jen potvrzovalo, že ji nezajímám. Dobře, alespoň jsme věděl, na čem jsem. najednou jsem ucítil ostrou bolest v obou předních tlapkách a když jsme prudce uskočil, uviděl jsem, že je sníh na místě, kde jsme předtím stál, zbarvení do růžova. Ale to nebylo všechno. Moc dobře jsem věděl, že samotný sníh a to ani ten nejostřejší krystalek ledu by mi neublížili. Bližší pohled na sníh mi ukázal, že jsem šlápl do skla. Sklo se samozřejmě v táboře obvykle nenacházelo, šance, že bych na nějaké jen tak šlápl, se blížila nule, ovšem kdo ze všech vlků dokázal myšlenkou vykouzlit sklo? Studený sníh nepříjemně štípal na poraněných tlapkách, to jsem teď ovšem ignoroval. Kdyby tu nebylo tolik svědků, prostě bych to na místě Hotaru oplatil a to o dost tvrději, ale měla vyšší postavení a já měl příliš rád svůj kožich, ovšem tohle bylo docela jasné vyhlášení války. Ohlédl jsem se na ni a zpražil ji nenávistným pohledem. Tohle si s tebou ještě vyřídím, ty... mrcho. Ne, nebylo pochyb, že už ani náhodou nejsme kamarádi. Tímhle si to u mě pokazila. Slova byla jedna věc, přímý útok něco docela jiného. Roztáhl jsme křídla a vzlétl, ve vzduchu alespoň na nic nešlápnu. pochyboval jsem, že by mě tu druhý vlk ještě potřeboval, když lov skončil a kořist byla v táboře, takže jsem rovnou zamířil pryč.

Tábor

Ked mi alfa cvakla tesne pred nufákom, prehltol som naprázdno. Sklonil som ešte raz hlavu , a poklonil sa jej. Vlča som nezískal ale to mi nevadilo. Bol som hladovi a tak som isiel k jednemu z ulovkou a pustil sa dojedla. Trhal som kusi mäsa a vichutnaval som si každý kúsok. Sadol som si k tomu a už sa venoval len jedlu. Aj ked som mal chuť niečo robiť.

Tábor
Spokojeně se ušklíbla, když se najednou zastavil a poté na ni ohlédl. Nikdy neuměla moc vyjadřovat co cítí a co si myslí, buď se ji to zdálo trapné nebo hloupé, takhle to bylo rozhodně lehčí. Jedno pořezání tlap a jak byla náhle její malá duše spokojená, rozhlédla se kolem jakmile vzlétl a zmizel, hledaje Alfu. Jeden problém z krku, teď na ty další. Zhluboka se nadechla a vyšla směrem k temné Alfě s očima sklopenýma k zemi, nad tímhle vším uvažovala již hodně dlouho a až dnes dostala odvahu. Zastavila pár metrů od ní a krátce koukla na ostatní co tu před ní stáli s nejrůznějšími prosbami.

Tábor --> Palouk ohně
Cairo přišel hned, výborně. Když mluvil o svačince, jen jsem se uchechtla. "Ne, tohle svačinka doopravdy není. To je můj malý mazlík, který až nepřirozeně smrdí, jak sis asi všiml..." prohodila jsem a vydala se směrem k místu, kde jsme bývali i s Noxem. "Nejprve se tě musím zeptat na pár otázek... Takže," začala jsem, otázky mi byly opravdu hlooupé a zvědavé, také jsem příliš zvědavé vlky nesnášela, ale pokud jsem z něj chtěla udělat člena smečky, musela jsem mu pár otázek položit, "Lovit umíš? To zaprvé... Zadruhé... Co ty a magie? Jaká je, co dokáže? To by bylo asi prozatím vše, na co se tě zeptám..." Švihla jsem ocasem. Makarón se mezitím zamračil na Caira.

Postavila jsem se a vyrazila jsem blíže k Alfě. Pomalým krokem. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem mohla nedávno slyšet myšlenky a také mohla slyšet můj hlas ve své hlavě. I teď ostatně slyším tak nějak myšlenky druhých. Podívala jsem se na Lúthiena a švihla ocasem. Tak jdeme, ať už to je za námi. Pomyslela jsem si  tak, že by to měl slyšet ve své hlavě. (Aneb Niruška dostala k Vánocům Komunikaci v mysli :3). Přišla jsem k Alfě blíže a poklonila jsem se ji jak se patřilo, již ne hrudí na zem jako jsem to dělala jako Kappa, ale stále dosti hluboko. "Můžeme na chvíli, Nejtemnější Alfo?"

Naiome/Acheron
Pristúpili k nej vlci tak, ako žiadala. Zadívala sa na Velethera nadradeným pohľadom. "Áno, však musíš počkať." - odpovedala mu chladne Naiome. Aj ona potrebovala vytiahnuť päty z tábora...Však teraz, sa potrebova venovať ostatným. "Pôjdete po rade. Stellar, poď." - dodala a vošla do jej jaskyne. Kráčala až do najširšieho miesta jaskyne a posadila sa. Azurové oči sa dívali do duše Stellar, pričom v tme boli zobrazované akoby svietili. "Čo si želáš, Stellar Shine." - začala.
Acheronovi dopadla kopa snehu na hlave. uši priložil k zátylku a zamračil sa na Stellar. Chcel jej cvaknúť po chvoste, ale už nestihol. Otriasol sa a hlavu otočil na vlčicu, ktorá sa mu prihovorila. "Správne. A ty Aura, že?" - uškrnul sa temne na vlčicu a chvost prehodil na druhú stranu, aby si prisadla.

Tabor --> Jaskyňa Álf

Stellar trpezlivo čakala dokým jej Naiome nedala pokyn aby ju mohla následovať. Pomaly prešla popri ostatných členoch a s elegantným krokom nasledovala Naiome to útrob jaskyne. Zrakom zbežne prezerala jaskyňu dokým sa Naiome nezastavila a neusadila v najširšom mieste celej jaskyne. Zdvihla zrak a jej nebesky modrý sa stretol s temným azúrovým. Chvíľu len mlčala, avšak potom si jemne povzdychla, privrela oči, podišla k Naiome bližšie kde sa následne usadila. "V prvom rade by som sa chcela opätovne poďakovať za novo nadobudnutý post. Úprimne si toho vážim, a budem stáť po tvojo boku verne aj naďalej. Veľmi dobre vieš, že som tu pre teba vždy, nech sa jedná o akúkoľvek situáciu..." Povedala pokojným hlasom, "Len vďaka tebe ešte žijem, a preto budem chrániť a opatrovať jak tvoj život, tak aj tvoju svorku." Pozrela s úprimnosťou v očiach do očí jej priateľky. Už dlhú dobu nestrávila s Naiome nejakú tú spoločnú chvíľu. Mimo zrak a sluch ostatných. Preto si tejto tak vážila, čož bolo na nej aj patrične vidno. "A preto som sa ťa chcela spýtať, čo ťa trápi. Vtedy na skale, keď si na nejakú dobu zmizla, všimla som si tvoj nepokoj a smútok. Doslova som ho mohla cítiť skrz svoju mágiu. A bolo mi jasné, že to nebola záležitosť svorky. Preto sa ťa teraz Naiome pýtam ako priateľka druhej priateľky, je tu niečo, s čím ti treba pomôcť? Alebo niečo, s čím sa mi chceš zveriť? Spýtala sa jej s pokojom v očiach.

??? - Někde na cestě k táboru
Tmavá postava poskakovala mezi pastmi, které za ní rachotily jak se různě spouštěly a snažily polapit nezvaného hosta. Tohle jsi pěkně pos*ala. Pomyslela si podrážděně, když zastavila a vzhlédla vzhůru k vrškům skal. Ze začátku se návštěva první pro ni známé smečky zdála jako pěkný nápad, avšak s každým dalším krokem ji šlo víc a víc o krk. Rozhlédla se kolem sebe do všech stran a začala cupitat kolem skalisek k moři, doufaje že najde nějaké slabší místo, přece nemohlo být všechno tak brutálně opevněné, pomyslela si. To by si sami naběhli. 
Hustá kudrnatá srst ji chránila před zimou a chladným větrem který se do ní pustil vší silou, jakmile vyšla na planiny. Vydechla a chvíli pozorovala obláček který ji šel od tlamy, poté zastavila a opět vzhlédla vzhůru. Rozhodně nehodlala ztrácet čas obcházením celého území a její mysl si opravdu nijak moc nedělala starost se zdravím. A co když se zraní? Alespoň rychleji přiláká ostatní a třeba si s nimi dá omeletu! Nebo po držce, však je to skoro stejné.
Začala lézt nahoru a div nespadla když takhle šplhala, kameny pod nánosem sněhu byly dost zrádné a nejednou se ji podklouzla tlapa při tom spěchu. Přidala na rychlosti když si všimla že už je skoro nahoře a přitom ji v hlavě tepalo, vítr byl čím dál silnější a sněhové vločky ostřejší. Jedna z tlap se ji podklouzla a ona už málem letěla dolů ze skal. Zaryla drápy do kamene ve snaze se udržet a vylezla na poslední. Téměř ztratila dech při pohledu na to území, ukryté mezi skálami a horami, zraky všech ostatních. S narudlou zamrzlou kaluží uprostřed a lesy všude kolem. Užívala si ten krátký pocit vítězství, avšak během chvíle jako by do ni někdo praštil, tlapy se ji podlomily a ona se sklouzla na druhou stranu území, padala ze skal, tlapama se snažila chytnout nějakého výstupku, zachránit se před smrtelným dopadem.
A povedlo se, drápy se zaryly do kousku zeminy mezi kamenem a její rozlámané tělo se začalo sunout na tu malou plošinu. Tmavá srst byla na některých místech slepená rudou krví a i to pramálo světlé u jejích očí zvládla červená tekutina zbarvit. Vydechla vyčerpaně s očima skelnýma jako by se chtěla každou chvíli rozbrečet a i když ještě po tom pádu neviděla zcela normálně opět se začala kochat tím výhledem.
Až když se rozešla (již bezpečnější cestou) dolů, uvědomila si jaká zranění ji tenhle skoro pád přinesl. Na levou přední tlapu měla trochu potíže došlápnout a hrudník ji bolel tak, že vůbec nepochybovala o nějakém tom zlomeném žebru. Nepočítaje tu strašnou bolest v hlavě. Jsi blbka, fakt že jo.
Konečně stála na bílém sněhu, pár kapek krve dopadlo na bělostnou zem a v tu chvíli jako na povel se její maličkost rozešla směrem odkud šlo nejvíc pachů.

Tábor
Pokývl na Niru a přistoupil k ní. Poklonil se Alfě, jak se na Kappu sluší a patří, když předstoupili před Naiome. V této poloze setrval určitou dobu a poté se opět napřímil. Měl pocit, že je Alfa trochu ignorovala. Nijak na Niřina slova nereagovala, ale neopovážil se s tím nic udělat. Podíval se na Niru a trochu si povzdechl, když Naiome zmizela v jeskyni. „Rád bych to už měl z krku a byl jenom s tebou. Bohužel musíme stále čekat.” pronesl, jakoby nic. Olízl Niře tvář a lehce se na ni pousmál.

Nejdřív šla za Alfou, nově povýšená Beta Stellar. Podívala jsem se na svého partnera po jeho slovech. "Budeme na řadě až po Stellar." Pověděla jsem. "Potom až to bude vyřešeno se můžeme podívat po uzemí, zda se zde neloudá zase nějaký sviťák, hm?" Zeptala jsem se jej a švihla jsem ocasem. Nakonec jsem se posadila a čekala až se dostaneme s Lúthienem na řadu.

Tábor - Jaskyňa Naiome
Počúvala Stellar. Ona vedela, prečo jej dala post Bety, verila v jej loajálnosť a silu. Stellar jej to chcela zrejme len utvrdiť. Potom však prešla na tému, ktorá donútila Naiome skloniť uši k zátylku. Pozrela Stellar Shine do očí so zúženými zrenicami. "Nepokoj? Smútok? To nikto nemal vidieť, či cítiť." - zavrčala. "William,je mŕtvy. A dozvedela som sa to pomerne nepripravene." - odpovedala. Ešte sa sťažuj. - ucítil zhrrak, že Naiome náražala naň. "Však musíme ísť ďalej." - dodala Stellar Shine. Dúfala, že to bude všetko čo stellar chcela a nebude ju ďalej spovedať. Bolo však zaujímavé, že sa o ňu zaujíma. Chmf. "A teraz, sem prosím pošli Niru a Olweho. Keď sa vrátim z ukázania územia Kappe, môžme sa ešte porozprávať, potom postrážiš Tábor."

Tabor

Hodnú chvíľu len mlčala a sledovala priechod Naiominých emócií a reakcií. Z toho čo videla, si len utvrdila predošlú myšlienku. Avšak, dostala odpovede ktoré chcela a nehodlala ďalej rýpať. Rozumu mala viac než len dosť. Mala pravdu, že nikto nemal vidieť či cítiť jej emócie, lenže Stellar ich cítila. V tom predsa spočívala veľká podstata jej mágie, a Naiome to vedela. "Williamovej smrti je mi ľúto. Avšak, vravíš pravdu. Smrť tu vždy bola a vždy aj bude...Každého si raz nájde,  preto musíme my živí ísť ďalej." Povedala pevným hlasom a postavila sa. "Isteže, hneď ich sem pošlem, a samozrejme, keď budeš mať čas, opäť ma zavolaj a môžme sa ešte pozhovárať." Povedala, avšak teraz už za pochodu von z jaskyne. Týmto sa dočasne rozlúčila s Naiome. Akonáhle vyšla von z jaskyne intenzívnym modrým pohľadom pristála na Nire a Olwim. "Alfa vás očakáva, chodte." Pokračovala ďalej v chôdzi a rozhodla sa, že sa vráti naspäť k Acherónovi. Pohľadom ho vyhľadala, avšak zbadala, že tentoraz mu spoločnosť robí vlčka Aura. Stellar zvedavo naklonila hlavu na stranu a ďalej kráčala smerom k nim.

Tábor
Nečekali dlouho, jak si myslel. Na Niřina slova pouze kývl a o nedlouho poté šli za Alfou. Zhluboka se nadechl a usmál se na Niru. Vešel po Niřiném boku do jeskyně Naiome. Poklonil se jí, jak se na Kappu sluší a patří. „Má Alfo.” začal, ale nedokázal najít ta správná slova, jak by vyjádřil poněkud jednoduchou záležitost. V hlavě bojoval s myšlenkami, jako by byly jeho největší, úhlavní nepřítel. Tiše doufal, že ho Nira z této situace dostane dřív, než to bude trapné a Naiome bez nervů. Napřímil se.

Po chvíli vyšla Stellar a na její slova jsem přikývla. Po boku Lúthiena jsem se vydala do útrob Afliného doupěte. Věnovala jsem ji úklonu jak se sluší a patří na Deltu. "Zdravím, má temná Alfo." Pozdravila jsem ji a napřímila jsem se. Než jsem však začala mluvit, čekala jsem na její vyzvání.

Byla unavená. Potřebovala se zastavit, ale i přesto se nezastavila. Čelisti pevně tisknuté k sobě a oči přivřené.  Potřebovala načerpat energii a zbývala jen jedna možnost. Stiskla víčka pevně k sobě a tiše zavrčela. Otevřela oči a podívala se na polomrtvou schránku vedle sebe. Nyní se nacházela v těle Asyryse.  Zhluboka se nadechla a vydechla. I když jí převtělení dodalo dostatečnou energii k dalšímu pohybu, nebyl to dostatek. Bude ráda, když se dostane tam kam chce. Vzala svojí schránku do tlamy a hodila si jí na záda. Nebyla těžká, naopak.
Věděla, že se blíží. Že už nepotrvá dlouho a bude tam, kam mířila. Zašklebila se nad vzpomínkou nad Gwen a Nirou. Obě byli v Zeiss. Těšila se na setkání jak s Nirou tak
na setkání s Gwen. Obě byli přesný opak. Gwen přímo nenáviděla, ale Nira? Ta Its nevadila.
Až když začala cítit pachy, přidala na kroku.Odfrkla si a shodila schránku do sněhu. Hned na to se složila vedle ní. Nečekala že bude mít tak malou výdrž. Měla by začít trénovat.  Přivřela oči a převalila se ze stranu na stranu. Byla jak malé vlče, které si dovádělo ve sněhu. Problém byl ten, že Its z celého srdce sníh nenáviděla a ještě víc nenáviděla srandu.

Někde mezi táborem a hranicemi, spíš u hranic (c:)
Nešla ani několik minut a už ucítila cizí pach, celá nadskočila, jelikož tenhle nepatřil nikomu ze Zeiss. Byl zcela nový a nic ji neděsilo jako vlci které si nemůže předčasně zaškatulkovat. Otočila se ve sněhu a pohlédla na šmouhu v dáli. Zdálo se že ona vlčice leží. Třeba je tuhá. Pomyslela si a koutky ji přitom vyskočily do lehkého úsměvu, ne že by se ji snad nějak moc líbil pohled na mrtvé vlky. Ale proč by někdo umíral tady? Určitě to byla nehoda a v tom případě u sebe může mít něco užitečného. Vydala se rychlým krokem k té takzvané mrtvole, krev ji přitom konečně přestala téct z ran, avšak její kožich stejně zřejmě už nebylo možné víc zašpinit.
Až několik desítek metrů od postavy si všimla že se hýbe. Ty jsi fakt krá*a, fakt že jo. Zkřivila čenich, ne kvůli vlčici opodál. Ale kvůli sobě a své nepozornosti, teď už nemohla odejít, to by bylo trapné. A tak se rozešla ještě blíž k ní, protože stát tam se ji zdálo ještě trapnější.
,,Hej! Vlčata tu nemají co dělat." Štěkla se zahraným podrážděným hlasem, chtěla přece vypadat nebezpečně.