Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Alfy zmizeli a teď to bylo na jejich bedrech, Delty se mají postarat o smečku a tím pádem i Easy. Ignorvala slova Niry, protože si od ní nedá rozkazovat a sama se rozběhla svižným cvalem do jednoho z jejích oblíbených zeisských lesů. Když jí stíny stromů vzaly do své náruče, tak zpomalila a nasálala místní pachy. Naklonila hlavu a pomalu se vydala za pachem opuštěného srnečka. Nechtěla lovit teďka s modro-šedou, protože ji připadala v poslední době docela nafoukaně. Přeci jen až na Alfy byli Delty nejvyššími nespavými členy. Přikrčila se a schovala se za kmen obrovského stromu a její rudé oči upírala na vyděšeného a osamoceného srnce. Snadná kořist, ale ona lovila sama, však si dost věřila. Rychle vyskočila k němu a docela silný proud do něj pustila a pak ho povalila. Pod elektřinou, která byla silnější z jejích tlapek, které brzy spočívaly na jeho těle, padal a pro ní bylo snadné zarýt tesáky do jeho krku. Nelíbilo se jí, že musela použít magii, ale bylo to pro ni jednodušší. Tak udržela potřebnou energii na cestu v sobě a při tom lehce ulovila vysokou. Sice klasický lov měla raději, ale tohle byla nejlepší volba. Snažila se při tom taky naučit, aby maso nepřipálila a využít tu nejvhodnější sílu proudu. Povedlo se jí a tak nezbývalo ji nic jiného, než ho odtáhnout do tábora. Ano, to ji unavilo více než samotný lov, ale nikdo jiný by to za ni neudělal. Když byla v táboře, tak dala svého srnce ke zbytku a pohlédla na Niru s vlčetem. "Niro, co pak si to přivedla za hračku?" Podala jí řečnickou otázku místo pozdravu a probodla malou svým krvavým pohledem. "Vítej v srdci Zeiss, zlato," zašeptala k ní chladně, ale nelíbilo se jí, že by to byl další hladový krk navíc.

Ghostovi sa nepozdával ten zhon v Tábore, prišla Alfa Naiome a zdelila im isté správy. Museli sa sťahovať, vybrať sa na dlhú cestu, ale on sa nemusel ani chystať, bol pripravený. Vrhol pohľad na Northie a trochu sa od nej odtiahol. Tá iba naňho škaredo fľochla a pozrela sa na opačnú starnu. Nepáčila sa jej Ghostova povrchnosť, no ačo, že vyzerá ako vyzerá? Prevrátila očami a zašla za brlohy a tam sa pustila do hrabania. Vyhrabala si akúsi kosť, ktorú si kedysi odložila. Keď dožrala tak si oblizla pysky a tvárila sa spokojne. Ešte bolo stále cítiť jej hnilobný puch, ale aspoň, mala plný žalúdok. Toshiro Čiernošedý vlk sa cítil nepríjemne, nevedel koľká bije, ale cítil ten zhon okolo seba, cítil to, proste boli zmeny. Išlo sa na dlhú púť so svitom. Zdalo sa, že niektorí prepočuli to so Svitom... Toshiro zatrepal hlavou aby sa zbavil istých myšlienok. Sauron počul slová svojej alfy a nie veľmi sa mu pozdávali. Cestovať a so svitom? Prečo by mal opúšťať pohodlie svojho brloha? Kvôli ľuďom. No áno kvôli tým nepodareným dvojnožcom. Pozrel sa na Niru, ktorá sa ako Delta činila, niečo riešila s Alfou, lebo priviedla nejakého škrikľúňa. Podyšiel k nej a pozrel sa na ňu. ,,Dávaj si na seba pozor." povedal jej a trochu do nej štuchol. Vrhol pohľad na to vĺča, nejaký zatúlanec asi.

Aura se probudila ve svém doupěti. Stále tu bylo cítit několik cizích pachů, po té deštivé noci, co u sebe, na příkaz Alfy, ubytovala pár členů smečky, naštěstí už ne tolik. Vstala a s vyprahlým hrdlem se doplazila ke své samoplnící misce. V přítmí doupěte ji sice neviděla, ale cítila její čerstvou, vášnivou vůni. Když se důkladně napila, dala si ještě pár soust čerstvého masa z druhé ze svých samoplnících misek, pro případ, že by ji některá z Alf něčím zaměstnala a ona neměla čas si něco ulovit, měla totiž příšerný hlad. A dobře udělala. Sotva vylezla z doupěte a její oči přivykly prudkému světlu, zaslechla silný hlas jejich Alfy. Okamžitě k ní přiběhla a sedla si před její skálu. S narůstajícím znepokojením poslouchala, co Alfa říká. Cestovat? Se sviťáky?! Vrčela v myšlenkách. Proč se těm dvounohým potvorám prostě nepostavíme a neukážeme jim, že toto je naše území? Tuto myšlenku však okamžitě zavrhla. Lidé měly týče, které vždycky práskly a pak vlk cítil bolest, a spoustu dalších nebezpečných věcí. Jedna věc byla napadnout neozbrojeného člověka a druhá věc byla se přiblížit k lovcům a lidem se stroji. 

Raději tedy podřízeně přikývla, vznesla se do vzduchu a vyrazila na lov, cestou přemýšlela, jestli unese všechny své věci, nebo je tu bude muset nechat.

Cairo na tom byl dosti podobně. Ani jemu se přítomnost lidí nelíbila, avšak chápal závažnost situace. Hned jak Alfa domluvila, došel ke své skrýši mezi dvěma keři a vyndal odsud všechno svoje vlastnictví - tmavý plášť, který si nasadil na sebe, ostrou dýku a pár dalších drobností. Všechno to vzal s sebou, pro případ, že by pak už neměl čas si své věci vyzvednout. Pak svolal své zvířecí otroky a stejně jako Aura se vydal na lov. Zde své čtyři mazlíčky rozdělil do tří skupin - Lexe a Kiaru poslal na ryby, ačkoliv to znamenalo namočit se, což obě kočkovité šelmy nesnášely, to mu bylo ovšem u ohonu. Diabla poslal lovit malé hlodavce a ptáky, jako jsou myši nebo vrabci, a taky mu dal za úkol kontrolovat předchozí dva, jestli poctivě plní svůj úkol. On sám šel lovit vysokou.

Tenebris byla naprosto klidná. Věděla, co se blíží i to, že musí odejít, nijak ji to ale neznervózňovalo. Byla s tím smířená. Navíc věděla, že panika by její smečce moc nepomohla. Párkrát zaškubala ohonem a pak se pomalu vydala k Alfě. Poklonila se jí skoro až na zem, jak se na Kappu sluší a patří a pak se váhavě zeptala. "Alfo, nevím, jestli se neptám v nevhodnou dobu, ale kdy dostanu možnost prokázat, že jsem hodná postu Gammy, jak jste říkala?" 

"Dobře, tak se po nich podíváme," přikývl jsem. A i kdyby jsme je nenašli, či to nebyli její rodiče, jistě najdeme někoho jiného, kdo se jí ujme a zajistí jí bezpečí - třeba některého z Ellorských pečovatelů. Pomalu jsem se vydal na cestu a a kráčel směrem k průsmyku, a jen krátce se zpětně otočil na Caelle a zavrtěl hlavou že ne, nevadí to. Dobře, nebyl jsem si tím tak úplně jistý, ale to už jsem neříkal.

Jak jsem tak šli, nabývalo u mě stále víc a víc nepříjemného pocitu. Každou chvíli jsem se ošíval a nervózně se rozhlížel po okolí. Něco nebylo v pořádku. Jako bych to cítil ve vzduchu. Mlčky jsem zastavil a vzhlédl k obloze. Z východu sem přilétávalo nezvyklé množství ptáků pokračující dál na západ. "Zkrátíme si to," poznamenal jsem. Natáhl jsem se k ní a přenesl nás až do Elloris. Jen ve zlomku vteřiny jsme se ocitli nedaleko jejího tábora.