Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

U hranice

Pláž → Tábor

Teď už měla jasno. A nebude se bát. Niwat ji omrzel – a Zeiss s ním, tak proč setrvávat? Jediné, co za poslední dny dělala, bylo polehávání, spaní a příležitostné zavrčení na ptáka, který očividně nerozeznal rozdíl mezi mrtvou a znuděnou vlčicí. Zkrátka a jednoduše řečeno – Dysnomia se nudila, a to pekelně. Takže i kdyby ji v táboře pověsili na pranýř nebo ji Naiome veřejně zbila či zabila, ona to bude brát s klidem a beze strachu. Přeci jen by to bylo jen obyčejné zabíjení nudy. Plášť a veškeré své vybavení nechala v doupěti – pokud přežije, později se pro ně vrátí. S odhodlaně vztyčenou hlavou se vydala do tábora rychlým klusem. Protáhla čumák, když spatřila, že Alfa má návštěvu. Pokud možno, přála by si společnou chvilku. Chtěla to vyřešit rychle, vysvětlit jí důvidy a zmizet. Možná to bylo trochu naivní, ale nezbývalo jí, než doufat v úspěch. Opačném případě byla odhodlaná čelit čemukoli. Bill se jen chechtal. Ten byl ještě stále oddaný Zeiss. V mysli na něj zavrčela, ale otravný trojúhelník nepřestal. Přemáhala chuť třísknout hlavou o strom. Chtěl ji ovlivnit, aby si to rozmyslela. Ale ona byla rozhodnutá. Umlčela ho, když do něj silou své mysli narazila. Teď už by snad mohlo být ticho.

Klusal som smerom do vnútrozemia a sem tam som sa sklonil k zemi, aby som vedel, kde som sa to ocitol, boli to silné pachy, od silných vlkov. Ktovie, kam som sa to dostal. Dúfam že tu nežijú nejaký trpaslíci ani škriatkovia. Vypol som hruď. Bol som celkom vysoký vlk, vraj po otcovi, ale toho somára som nenávidel. Pre jednu jedinú vec, tada aby to bolo na roviunu, nenávidel som ho pre všetko. Svojou minulsťou som sa teraz nechcel zapodievať. A tak som sa voľným klusom dostal do Tábora, tam sa zbiehali vlčie cestičky ako pavučinky. Bolo to miesto kde sa miesilo veľa pachov, jedny boli dominantné, druhé menej. Bolo to zhromaždisko svorky. Stál som tam a pozeral som sa po okolí, všímal som si vlkov a vlčice, vlčíc bolo podľa pachov viac, ale čo už. Postával som a očakával kedy si ma niekto všimne, prehliadnúť ma bolo takmer nemožné. A tak som sa bez toho aby som vedel kde to som ocitol, v Tábore temnej svorky.

Velether přimhouřil oči a tlapu přitiskl Sauronovi na krk, tak, že nyní opravdu vlk pod ním neměl přísun kyslíku a nemohl tedy dýchat. "Můj drahý vetřelče, já jsem zdejší Kappa. Pro mě nejsi víc jak otravný hmyz. A jestli z tebe jen ucítím náznakem nějakou dominanci či snad zaslechnu ve tvém hlase podtón drzosti a ne submise," pohodil ostnatým ocasem ze strany na stranu, než jím udeřil těsně vedle Sauronovy hlavy, "vytrhnu ti jazyk," řekl bez sebemenšího záchvěvu, naopak, pronesl to pevným a rozhodným hlasem. Když odtáhl ocas, nechal po sobě v zemi vedle Sauronovy hlavy hluboký důlek, což napovídalo, že kdyby tam vskutku jeho hlava byla, měl by jí napadrť. "Takže, Saurone," řekl nyní pevným a zcela dominantním hlasem, když se narovnal a vypl hruď, zatímco si přísným pohledem prohlížel vetřelce pod sebou, "hádám že nyní akceptuješ, že jsi zde ten slabší článek aktuálně s žádnými právy vydaný mi napospas a jestli se nezačneš chovat dostatečně submisivně, vyženu tě nebo zabiju, že?" A až teď dal tlapu pryč z jeho hrdla, aby se Sauron mohl nadechnout a odpovědět, ale neslézal, ani neodmotal ostnatý drát.

Velether přimhouřil oči. "Pak si to teda pamatuj," řekl a naposledy mu zaryl drápy do hrudi. Poté nechal ostnatý drát zmizet a postavil se, nachávajíc Saurona za sebou na zemi. "Čekej tady a opovaž se někam jít! Jakmile Alfa vyjde ze své jeskyně, hned za ní jdi," zavrčel na něj. Záhy uslyšel ještě jeden hlas, zároveň s ním jej uhodil do čumáku známý pach. To jej donutilo vycenit zuby a zavrčet, jak se otočil čelem k černé vlčici. "A co tu chceš ty," přimhouřil oči a rozešel se k ní. Její jméno si už nepamatoval, ale to nebylo až tak důležité. Začínal být poměrně podrážděný vzhledem k tomu, že se to tu hemžilo vetřelci a nikdo si jich nevšímal, nikdo nechránil území ani tábor. "To se změní," zamrmlala mu Viperrani v mysli.

Nebyl si jistý, jestli bylo možné vůbec do slov narvat více sarkasmu. Zkrátka profesionální nasíračka. Však Velether na ní neměl ani zdaleka náladu a viditelně byla dostatečně inteligentní, aby proti němu otevřeně nešla a to mu bohatě stačilo. Nadzdvihl pysk, však spíše v úsměvu, než v náznaku agrese, jak přistoupil blíž při zachycení její myšlenky. "Ne, jen mám dobrou paměť. Asi ne každý je jí obdařen, hm?" Pohodil ocasem a obešel jí, načež když se ocitl za ní tlapou jí šťouchl do stehna, aby jí popohnal směrem k Sauronovi. "Šup šup, počkej tu na Alfu s ním, třeba si povídejte a seznamte se, hm?" Blýsklo se mu v očích a posadil se, sledujíc dvojici. Že neměl na vlčici náladu on sám neznamenalo, že nechtěl vidět, jak její přítomnost znepříjemňuje život jiným, minimálně tedy doufal, že bude do druhého vetřelce rýt stejně, jako to kdělala tenkrát do všech kolem.