Příběh smečky Elloris II.

Seděla jsem na tom černém tvorovi a rozhlížela se kolem. Sledovala jsem vlky, kteří se spolu bavili a obcházeli naše 'vozítko'. Z přemýšlení mě vytrhl až Hato, který říkal něco o tom, že bychom měli rozveselit Aze. Popravdě jsem dost chápala, jak se cítí. I když je náš táta s námi na jednom místě, stejně je radši s někým jiným. Nezlobila jsem se na něj, věděla jsem že má hodně práce, ale stejně to zamrzelo. Já ale ten pocit uvěznila někde hluboko ve mě. Takže jsem se jen ušklíbla a kývla. "No jasně, že jo," mrkla jsem na něj spiklenecky a shlédla dolů, když k nám přišel brácha. "Ahoj, Arfe," broukla jsem směrem k němu a poté se o otočila opět na Hata, který se s někým bavil. A byl to... Miroki?! "Vy se znáte?" zeptala jsem a zamávala ocáskem. 

Proč? Proč zase? Co se dělo? Co to mělo znamenat? Můj život se zase zastavil a uspal mě uprostřed času. Všechny mé plány a kroky se vytratily v tomto zastavení. Pomalu jsem se zvedla ze země, tlapy jsem měla prokřehlé, cítila jsem se slabší. Ale i přes to, že mi vše zase uteklo před nosem, jsem v sobě cítila to stále neuhasínající odhodlání. Ale... vždyť Kirigakure už nějaký ten čas neexistovala, vytratilo se snad i s tímto mé poslání? Měla jsem se přidat, měla jsem být hrdou členkou této smečky a dělat tátovi čest. Ale nic z toho se nepodařilo. Teď už je tady jen Elloris. Možná bych měla jít dál, ale na svých bedrech jsem cítila stále ono břemeno. Mé kaštanově hnědé oči pohlédly do davu vlků. Mé uši stihly ještě zaslechnout slova alf. Co? Jen jsem nevěřícně kroutila hlavou. Lidi a jejich stroje, snažili se přivlastnit si toto území? Niwat? Proč tak najednou? Jak se jen můžeme vzdát a prostě odejít? Mé kroky dál už by neměly snad žádný smysl, nenašla jsem stále místo. Ale možná jsem si uvědomovala, že bych mohla naplnit své cíle i tak, i když už Kirigakure není. Stále by bylo možné být v Elloris. Tato smečka byla teď mou jedinou nadějí, pouze s těmito vlky bych mohla navázat spojené kroky, vystoupat až na místo, jakožto dcera Varga z rodu Killer. Možná ještě nic nebylo ztraceno a já měla stále možnost. Snila jsem jen o rozlehlých pláních, šum nového lesa, vítr v srsti při svobodném běhu po území, chráněna pod křídly smečky, nové rodiny. Mé srdce stále tlouklo, tlouklo pro touhu žít, žít na novo, plnohodnotně. Ne jako kdesi ztracená, ale jako živoucí energie. Dýchat ten čerstvý horský vzduch, a běžet. V mé mysli se mi přemítalo tolik obrazů, nespočet tužeb pro mé nové žití. A já chtěla, chtěla jsem tak moc. A měla jsem to štěstí, že ještě nebylo pozdě. Chvíli jsem stála a koukala do prázdna, to co jsem viděla, bylo jen v mé hlavě, jiskry mi poskakovaly kdesi hluboko v očích, skoro jsem zapomněla dýchat. Měla bys jít... , ozval se znenadání Demoriel. Zastříhala jsem ušima a pohla čumákem. Opravdu stačilo teď už jen vstát, a jít. A já neváhala, běžela jsem si do doupěte pro své věci, které jsem zabalila do tmavého pláště, jež teď posloužil jako přenosná brašna, v mžiku jsem se otočila a přidala se ke skupině odcházejících vlků ve vedení jedné z Alf. Nad hlavou mi proletěl krkavec, jeden z darů od mého táty, který se držel celou tu dobu při mě, i když jsem o tom nevěděla. Pousmála jsem se. Nadále už jsem jen kladla odhodlaně jednu tlapu za druhou, vstříc dlouhé cestě za novým domovem.

→ Tábor

Běžela jsem za Cavalierem a se strachem a chvěním celého těla jsem poslouchala slova Alf. Přejel mi mráz po zádech a já se obávala nejhoršího. Cítila jsem nebezpečí, napětí. Bála jsem se a srdce mi bušilo. Co se teď bude dít? Celá roztřesená jsem se otočila na Cavaliera. "J-já... se bojím" , špitla jsem k němu a opatrně přistoupila blíž, jakobych se bála, že mě tu nechá, že zůstanu zase samotná, obzvláště teď v nebezpečí. V mých očích se zaleskl strach. Přikročila jsem ještě blíž k němu a doufala jen, že tu stále bude, že mě slyší. "Slibuju, že tě nikdy neopustím. Slib mi prosím, že zůstaneš se mnou..." , zašeptala jsem k němu rozklepaným hlasem. I když ostatní už odcházeli a já cítila nutkání jít, popoháněné strachem z onoho nebezpečí, zůstávala jsem a čekala na Cavaliera.

??? → Tábor → za Orfeonem

Kráčel jsem po neznámých pláních tak dlouho, až už sněhové závěje vystřídala zelená tráva. Další příchod jara. Ve všem byl čas. Nedostižný. Tahle místa jsem neznal, i když jsem sem patřil. Nebyl to můj domov, i když jsem se zavázal pro jeho věrnost. Všechno to bylo zvláštní. Ticho přehlušované šuměním přírody a vzdáleného života, ale i ten, jakoby z území uplynul. Cítil jsem, že se něco děje, že se něco dělo a dít bude. Ale jen jsem nad tím doposud tiše a nezaujatě přemýšlel. Nedávalo mi to nic, stejně jsem byl jen troska, jen mlžný opar nad lesem. Šlo to vše kolem mě, a já jen stál zarytý v nicotě. Ale to dunění neutichávalo. Možná to bylo nějaké znamení, i když jsem tomu zdaleka nevěřil. Stačilo jen vzhlédnout k obloze a uvědomil jsem si to vše, co jsem ztratil. Vše, co nemám, a nikdy tu pro mě nebude. Stačilo jen malé odhodlání, ten malý nebezpečný krok k tomu, a už jsem mohl být dávno na druhém břehu. Ale přesto jsem to neudělal. Mohl jsem klidně jít a skočit někde z útesu, mohl jsem zemřít bez toho, aniž bych někomu chyběl, aniž byl byl pro někoho postradatelný, aniž by si toho vůbec někdo všiml. Proč? Něco mě táhlo dál, vedlo mé polomrtvé tělo dál a dál, až jsem tomu sám nevěřil. Vlastně mi ani nezbývalo nic jiného, než se nechat vést. A tak plynuly další dny, dokud jsem nedorazil do Tábora. Nebyl to ten náš, tady to páchlo jinak. Cítila jsem staré pachy z dob, kdy jsem byl vlče. Bylo to to území kde jsem se narodil. Nerad jsem na to vzpomínal. Ale i přesto, jakoby tu bylo něco nového, nový pach. Možná se smečky spojily, nebo jiná obsadila tohle území. Ale vlastně mě to ani tolik nezajímalo. Slyšel jsem nalehávé vytí, které alespoň vedlo mou vlčí duši jít tam, být svolán vůdcem. Ta slova mě poněkud zaskočila. Lidé, ono nebezpečí? Všechno tady bude zničeno, z domovů vlků nezbyde nic, jejich rodná země zmizí, Niwat bude osídlen lidmy a zničen jejich stroji. A vlci se všemu podrobí, neodhodláni ani za své území bojovat. Na jedné straně jsem to chápal, ale na druhé to pro mě bylo zcela nepochopitelné. Ale věděl jsem, že i já bych prostě odešel, bylo by-li to na mě. V tom všem hluku mi však najednou udeřila rána do mysli. Před mýma očima se zablýsklo a já zůstal na chvíli jako přikovaný k zemi. Co když všechna ta bolest a zatracení mého života je jen uvězněná na tomto území? Tento můj nicotný život je zavázán tady na Niwatu, všechny vzpomínky, všechna ta bolest a žal. Mé tělo, schránka mé mrtvé duše stále spočívajíc tady. A proč mě to vlastně nikdy nenapadlo? Odejít. Zkrátka jen odejít. Nechat to tady vše za sebou. Jaktože mi to nikdy nedošlo. Nemohu začít nový život na tom stejném míste, kde jsem trpěl a trpím dodnes. Začít nanovo bych mohl už jen někde jinde. Jistě, to je ono! Má dosavadní nálada se rázem změnila, všechny mé myšlenky byly okamžitě nasměrovány jinam. V tak dlouho mrtvých očích se mi zablýsklo. I přes to, že jsem nic výrazného necítil, tam uvnitř mé duše volal hlas. I když už bylo pozdě, tolik let promarněných, tak strašně moc pozdě, přesto mi stále zbýval nějaký ten čas, a má duše chtěla žíznivě vyrazit za tímto cílem. Nu a kdybych nenašel světlo i tam, tak již stejně nemám co ztratit. Zhluboka jsem se nadechl a cítil jen, jak má duševní situace nabrala zcela nový obrat. Roztáhl jsem svá mohutná dračí křídla a vzlétl k obloze, po které jsem vzdušnou čarou následoval shluk vlků, kráčejíc na cestu za novým domovem.