Příběh smečky Elloris II.

/Ptačí louka/

"Možná Anemon." řeknu jí. "Určitě o nás někteří vědí a schovali se před námi, jinak by jich tu asi i bylo víc." Řeknu. Vždyť je jaro, normálně by si měli ptáci shánět partnery, hnízdo, potravu... Moje úvahy přeruší příchod Orfeona. No konečně se taky ukážeš. Pomyslím si. Ale zrovna já mám co říkat a dobře to vím. "Chápu..." Odpovím mu. Myšlenka, kterou mi pošle je ale docela znepokojivá. "Co se děje? Víš to? Jak moc je to špatné?" Zeptám se partnera v myšlenkách, i když říkal něco, takže si nedělám velké naděje, že mi řekne něco přesnějšího."Uvidíme Azraeli. Taky podle toho, jestli tady s námi bude tatínek." Řeknu, ale bylo to myšlené i jako otázka, zda tady s námi Orfeon chvíli zůstane.

Zelený vlk udělá dva kroky dopředu, směrem ke mně, já ucouvnu o čtyři. Niwatské území? Nikdy jsem o tom neslyšel. Pomyslím si a napadne mě k tomu spousta otázek: Je tu nějaká smečka? Nebo jich je zde víc? Jak to tu vypadá? Jsou zde i psy? Přičemž poslední otázka je pro mě nejzásadnější. Stále stojím v bojové pozici, ve snaze ho odradit od útoky, ale spíš bych utekl, kdyby na mne zaútočil. Ale odhodlaný postoj se vyplatí vždy. Alespoň si to myslím. Na jeho větu ať se nenervuji začnu vrčet. "Nenervuju se a tobě může být naprosto jedno, jak se jmenuju." Zavrčím a nepřestávám výhružně vrčet.

Aralský les
Chystala sa zamieriť k vlkom, no to už k nej pobehol Akio a objal ju. ,,Ahoj, Akio," usmiala sa na neho a nemohla si pomôcť- vrtela chvostom ako šťastný pes. ,,Žeby si si nakoniec niekoho našiel?" zažartovala. Zároveň jej však prišlo trochu smutno- spomenula si na to, keď sa lúčila s Alsafi predtým ako sa pobrala do Ishimury, ako žartovali, že príde navštíviť ju, jej partnera a ich vĺčatá. Nič z toho sa, prirodzene nestalo, pretože Alsafi stretla iba raz, Ishimura potom padla a ona zmizla. A jej partner, syn bývalých álf zdrhol za hranice. A tak mi zostal už len Akio, pomyslela si. Niečo ju však trochu znepokojovalo, akýsi neurčitý pocit, že niečo nie je tak ako by to malo byť. Niečo je inak... Zvieratá zmizli. Je ich tu podstatne menej. Skoro žiadne vtáky. A skoro žiadne pachy. Toto nie je normálne, prebehlo jej mysľou.

I on vrtěl šťastně ocasem, holt psí geny se prostě nezapřou. "Ano, už jsi ji sice potkala, ale teď ti ji chci představit jako svou partnerku." Usmál se spokojeně a když si všimnul jejího zamyšleného výrazu, tušil nad čím přemýšlí. Ve vzduchu bylo něco špatně a jeho nejlepší kamarádka liška bezeslovy zmizela. Ano, to dělala často, ale tentokrát jinak. Vždy cítil, že mu je na blízku, ale teď není. "Mami? Jsou Joy a Artemia s tebou, nebo mluvila si s nimi v blízké době? Wayree zmizela a i ve vzduchu je něco špatně." Řekl i on a zavrtěl hlavou. "Něco se asi blíží, něco velkého." Zamumlal si téměř neslyšně.

Aralský les
,,Dúfam, že budete spolu šťastní," pousmiala sa. ,,Joya som nevidela celú zimu, no on veľmi sneh a podobné veci nemusí, myslím, že vtedy odchádza niekam kde je teplejšie alebo zostáva v Magicae. Artemiu som asi nedávno videla, ale... keď tak nad tým uvažujem, asi to bolo tiež nejako v zime. Môžem ich skúsiť zavolať..." povedala pomerne zamyslene. ,,Cítiť to vo vzduchu. Zvieratá sa akoby niečoho báli... odchádzajú, odchádzajú preč," pokrútila hlavou. ,,Artemia? Joy?" zavolala na nich v duchu, vediac, že jej porozumejú. Nesnažila sa odoslať správu myšlienkami príliš ďaleko, veď toho v podstate na extrémnu vzdialenosť ani nebola schopná. Len dúfala, že sú v okolí. Že sa jej ozvú.

Jižní tábor
Zhluboka se nadechla. Pak jí vyrušilo zavytí. Nastražila uši, bylo to kousek od ní. "Musíme tam jít." Zamumlala k Chrisovi a pak se na něj usmála. "Myslím, že uvidíš něco, co nikdo neměl vidět. Mou slabinu." Podle zavytí poznala, že tohle bude potřebovat křídla. Opatrně packou vytáhla malou hvězdu ze svých vlasů. Podívala se na ní a povzdechla. Byla tak daleko od svého strýce, ale přesto se při pohledu na hvězdu cítila jako doma. Myslíš, že to opravdu dokážeme Betty? Vykonat zkoušku je jednoduché, ale vykonat rozhodnutí, kterým bych mohla i vše pokazit..." Začala ve své mysli mluvit k démonovi. Poprvé se jí však dostalo uklidnění. Pokud se něco takového stane, tak slibuji, že i přes mojí nenávist k tobě a ostatním se ti pokusím pomoc. Nechci však nic moc po tobě. Chci si jen pak zalovit. Na to se duchová vlčice musela ušklíbnout. "Tak, jdeme na to." Vyhodila hvězdu do vzduchu a nechala jí dopadnout na svou hruď, kde se vstřebala. Ze zad jí vyrostla křídla a v očích se jí prohnala duha. "Pojď, duhová čupřino, jdeme prokázat, že i mladí vlci umí bojovat za svůj život a za smečku." S tím se rozběhla za alfou. Když byla u ní, tak se zarazila. Miroki... ten syn Kindreda... Podívala se na alfu. Její pohled byl odhodlaný, ale bylo v něm zoufalství. "Dovolte mi jednu věc. Jeden člověk má masky mého dalo by se říci strýce a já vím, jak jej upozornit na vážnost situace." Řekla a pak sama zvedla hlavu k nebi. Zavyla tak jak vyjí Věční lovci, když se jde do boje. Její vytí bylo více divoké než to alfy, přesto v sobě neslo něco, čemu se říkala závažnost a zpráva. Pokud je onen syn stále na tomhle území, tak jej instinkty, kterých jej otec ani nemusel naučit, zavést až sem. Maska Kindreda pořád byla majetek Věčného lovce, měla by jej dovést k vytí, pokud se naučí poslouchat jejímu neslyšnému neexistujícímu hlasu. Podívala se na alfu s pohledem, který nemohla vidět ani při zkoušce. Byl tam pohled Věčného lovce, pohled tvrdý, odhodlaný kdykoliv poslechnout a zachránit svou rodinu spolu se smečkou.
RIALTA
???-Jižní tábor
I přes to, že dlouho spala se musela konečně probrat. Probudilo jí právě ono vytí. Zhluboka se nadechla a zvedla se ze země. Pamatuje si mě vůbec někdo? Skoro vše jsem zapomněla a tak nemohu určit jestli někdo ještě žije z těch, co byli mojí rodinou. I přes to je tohle můj domov. Musím se připravit k tomu, že bych mohla položit svůj vlastní život vyššímu dobru. Pomyslela si a nastavila čumák k nebi. Pak se vydala za pachem. Vydala se na místo, kde byl nejvíce onen pach cítit. Měla jediné štěstí, že nebyla od toho tak moc daleko. Když se dostala ještě více vyčerpaná na ono místo, tak se jen zmateně rozhlížela. Přišla však k vlčici vedle které byla ona divné barvy. Obě dvě vytí co se ozvala byla majestátní, ale to od alfy bylo podle ní lepší. "Je mi blbé sem takto přilézt, ale byla jsem členka smečky Kirigakure...jsem dcera Roxynor a Varga..nevím sice co se stalo, ale chci vám pomoc." Sklopila hlavu podřadně. Pokud mi to má únava dovolí. pomyslela si.

Misty Meadow 
Jakoby opravdu tento moment na chvíli zamrzl v čase. A já byla šťastná. Teď, tady, s Cavalierem. Vzpomínala jsem na naše první setkání, na všechny ty dny, které nás i přes to špatné zavedly až sem. Můj život po boku Cavaliera měl náhle smysl, jen tehdy jsem dokázala cítit. Slyšela jsem jeho tlukot srdce, cítila jeho vůni, jeho dech. Po lících mi stekly poslední kapky slz a na tváři mi přetrval šťastný úsměv. O kousek jsem se po chvíli odtáhla též, při srdci mě zahřál Cavalierův pohled do mých očí. Pohlédla jsem zpětně hluboko i do těch jeho. Ty zářící ohnivé plamínky... Zůstala jsem.

Dodatek:
Po chvíli k nám dolehlo výtí Alfy. Nejspíš. Nastražila jsem uši tím směrem a zpětně pohlédla na Cavaliera v otázce, zda-li bychom neměli jít.

/Les Omega -> Jižní Tábor/
,,Teď na to není čas... něco se děje... vím to jistě," zašeptal jsem, možná trochu sípavě a opět, nejistě, pohlédl k obloze. V tom zaznělo vytí Alf. Jakoby mi toto už něco říkalo, nebo snad možná ne? Co na tom. Jednou se to zvrhnout muselo. lehce se zachvěju. ,,Je-li ti život milý, poběž se mnou," pohlédl jsem krátce k nedalekým hranicím. Snažil jsem se zachovávat klid a nepanikařit. Kupodivu, docela mi to i šlo. Možná už jsem na nějaký stres byl starý. Možná jsem se změnil. Rozběhl jsem se pryč. Ale poté se zastavil. ,,Není třeba riskovat, jsme z celé smečky nejblíž nebezpečí..." dotkl jsem se tlapou vlčete a vzápětí se i s ním přeteleportoval do Jižního tábora. Kdo by to řekl, že se i místně trefím?

/Ptačí Louka -> Jižní Tábor/
,,Moc bych rád... ale teď..." začal jsem větu a snažil se přitom přemýšlet jak ji podat tak, aby tomu rozumněla i vlčata. Poté jsem zaslechl Jessiino vytí. ,,Do háje..." procedil jsem skrz zuby. ,,Rychle do tábora, všichni!" štěkl jsem tak hlasitě, jak to jen šlo, aby mě slyšelo co nejvíce vlků. Byl jsem až ten druhý. Opět. Nelíbilo se mi to, ale na to teď ostatně nebyl čas. Když už jsem vybíhal pryč z louky, začal jsem větřit pachy vlků. To se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. pomyslel jsem si zarytě.
O chvíli později, neustále se otáčejíc, zda má rodina běží za mnou, jsem dorazil do tábora. Doklusal jsem k Jessie a postavil se hrdě vedle ní. ,,Právě jsem byl na cestě od hranic za tebou, omluv moje pomalé tempo, prosím," zašeptal jsem k ní.

Cavalier
smer Južný Tábor
Túto romantickú chvíľu, teda ak to tak môžem nazvať prerušilo vytie alfy. Zvolavala všetkých do tábora. Zaregistrujem Akiryn pohľad a len prikyvnem hlavou. "Nasleduj ma, teda ak nepoznáš cestu do tábora" poviem, a na konci vety sa trocha zasmejem. Dal som sa do poklusu a neustále sa obracial, či ma Akira nasleduje. Zaujímalo ma, čo sa deje, a prečo nás alfa volá.
Južný Tábor
Dorazili sme do tábora, kde už stáli obe alfy. Plný očakávania som čakal, čo sa bude diať.

Aralsky les
Prenikave vytie, ktoré mi dalo signál nasledovať ho. Nevedel som, či čakať na ostatných vlkov, ktorí tu boli so mnou, alebo rovno smerovať za vytim. Aj keby som šiel ako prvý, som si istý, že pôjdu aj oni. Nesmiem sa však stratiť, už nie. Venoval som krátky pohľad Asuke a potichu povedal "Ja.. Ehm.. Idem za vytim." vypustim túto krátku vetu. Zhovorčivy som bohužiaľ nebol, a ani nie je čudo, keď som dokopy prehodil par slov asi so 4 vlkmi.
smer Južný Tábor
Bežal som smerom k južnemu taboru. Netušil som, kde sa nachádzam, len som podľa zmyslov utekal za vytim.
Južný Tábor
Po nejakom čase sa konečne dostanem na miesto. Bolo tu kopec cudzích vlkov, a bol tu aj veľký fialový (Orfeon) , ktorého si pamätám od detstva.

Hato mu nestihl odpovědět ani na otázku a už se k jeho uším dostalo zavití Jessie. Postavil se a podíval se na Eveline, která přikývla. ''Jdeme.'' Pověděla a otočila se k vlčatům. Oh, bože. Vždyť mi za chvíli utečou z doupěte! Pomyslela si smutně, ale zavrtěla hlavou, aby se dostala zpět do reality. Pěknou chvíli do nich šťouchala čumákem, až otevřela očka Isla a po chvíli i Zante. Akorát u Charzy to bylo těžší, pořád se neprobouzela a tak jen váhavě se otočila na Diega. ''To je v pořádku.'' Usmál se na ni a Eveline zavrtěla hlavou. ''Chtěla jsem je vzít.. Už jsou dost staří na to, aby se chovali jako součást smečky.'' Lehce posmutněla a Isla k ní přišla blíž. ''Potom to sestřičce povíme!'' Usmála se na ni a poté se podívala na brášku, který vesele přikyvoval a vrtěl ocáskem. ''Hato, ty taky pojď. Alfa stejně o tobě musí vědět.'' Přikázal následně k černému vlčkovi a jako první vyšel z doupěte a zamířil do Tábora za vytím. Když tam většina rodiny dorazila, postavil se nedaleko za Orfeona-svého nevlastního dědy, ale také svého Alfy a posadil se. Eve si sedla po jeho pravém boku. Pohlédl na Islu a Zanteho, kteří si byly trošku nejistí z toho, kolik vlků tu je a tak se posadili tiše vedle rodičů. Isla vedle Diega a Zante vedle Eveline. Diego ještě nezapomněl i vyhlížet své rodiče a případně probuzenou Charzu, byla chytrá a určitě ji napadne jít podle jejich pachu, když se probudí.

''Děkuji.'' Usmál se na Destiny a natočil ucho směrem k jihu, protože se mu k uchu dostalo vytí. Vytí druhé Alfy. Ani vlastně nevěděl jak se jmenuje. ''Je to divné..'' Odpověděl ještě Dest a otočil se. ''Měli bychom jít. Asi i Alfy si už všimli toho podezřelého všeho co se děje.'' Řekl a doklusal k Asuce a Mirokimu. Vlastně i Bastymu, ale ten už byl pryč. ''Asu, měli bychom jít do Tábora.'' Pověděl z lehkým úsměvem, ale nakonec úplně zvážněl. Vyrazil směr jižní území a občas otočil hlavou, aby se podíval zda jdou taky. Když dorazil do Tábora po nějaké té době, tak už tam byla celkem velká spousta vlků. Měl lehce vypnutou hruď a ocas volně svěšený. Postavil se tak, aby mu neuniklo jediné slůvko od Alf.

Mladý Virentem lehce zavrtěl ocáskem, když se otec objevil a stál hrdě. V duchu se culil od ucha k uchu. ''Moc se neraduj, Azi. Jeho chování jen potvrzuje moje obavy..'' Pověděla Eerwa, ale Azrael si z toho nic nedělal. Proč by taky měl? Vždyť byl jen vlče přece... Ale když se Orfeon rozběhl, zamračil se a nevnímajíc Půlnoc, Anemon i Arfaela, se bezhlavě rozběhl za ním. Nebyl úplně nejpomalejší a Orfeona brzy v Táboře doběhl. ''Tati? Co se to děje? Proč je tu tolik vlků?'' Zasypal ho dotazy, když se rozhlížel po okolí. Tolik vlků na jednom místě ještě neviděl a tolik smíšených pachů, že ho z toho lehce zaštípalo v čumáčku, ale hned to bylo v pořádku.


Ztratila jsem přehled o tom kam letím. Jak typické. Protočila jsem očima nad sebou a snažila se zorientovat. Pode mnou byly stromy, ale les to nebyl. Malá tůňka, ale jezero, či nějaký průtok to taky nebyl. Letěla jsem směrem na západ, ale něčí vytí mě vyrušilo v tom, kde jsem (ne)měla namířeno. Jelikož kdybych letěla dále, ztratila bych se úplně, tak jsem se otočila na jih a letěla za hlasem. Když jsem dorazila na místo, moc se mi nechtělo přistávat. Tolik vlků! Prolétlo mi myslí a prostě jsem si musela uvědomit, že tohle byl ten proslulý vlčí Tábor a Alfa svolávala členy. Přistála jsem dost daleko, ale přitom ne moc, abych něco nepřeslechla. Potom se vážně musím přidat do smečky, když už jsem dospělá. Než Alfa začne mluvit, tak vyhlížím Mirokiho, Tessu, nebo Hexy, ale jediného koho vidím, byl pravděpodobně můj bratránek.


Oba okřídlení vlci byly někde na severní části území a něco dali do pořádku. Jen to co stihli. Dlouho si i mezi sebou o všem možném povídali, hlavně za účelem vrátit Kyurabi paměť, ale přece jen Angaraw bohužel nemůže lusknout tlapkou a všechno by bylo jako dřív. Ale konečně uznala, že se tak jmenuje a dokonce jeho řeči relativně přijala za své vzpomínky, takže se nad tím jenom usmívala. K jejich uším se dostalo vytí z Tábora ze kterého z odešli. Ani jeden vlastně neví jak jsou na tom z přijetím do smečky. Bíla Beta, jim někam zmizela v dohledu už dávno. Angaraw roztáhl křídla a podíval se na Kyurabi, ta jenom váhavě zavrtěla hlavou. ''Vždyť jsi dřív létala pořád. Nemusíš se toho bát.'' Usmál se na ni. ''No, můžu to zkusit..'' Řekla váhavě a pomalu svá dračí křídla roztáhla. Napodobila lehký rozběh po vzoru Anga a nakonec oba letěli. ''Já vážně letím!'' Usmívala se od ucha k uchu Kyu a Ang se zasmál nad její radostí. ''Od toho abys létala ses přece proto narodila z křídly.'' Mrkl na ni, ale mluvit musel kvůli vzdušných proudům hlasitěji, aby ho slyšela.
Když doletěli do Tábora, byla tam už velká spousta vlků. (//Aby ne, s počtem mých postav a s postavami za které mám povoleno hrát...  ) Angaraw spatřil Rïaltu a přistál nedaleko u ní a čekal jestli si i ona všimne jeho. Svého bratra tu zatím ještě nikde neviděl. Kyurabi měla trošku těžší přistání, než vzlet, ale z malým zakopnutím to přeci jen zvládla. Ta hledala taky nějakou známou tvář. Konkrétně tedy Tobyho, protože věřila, že jen s ním se cítí v bezpečí a to ho znala jen takovou krátkou chvíli a neuměla ty pocity popsat. To, že ho neviděla mezi tolika vlky ji nevyvolal tedy další úsměv na tváři a tak jenom očima vyhledala vlastníka náhlého svolání.

Aralsky les - Jižní tábor:
Uklidnila jsem se při zjištění, že vlk poblíž je matkou Akia. Přišla jsem trochu blíž a usmala se na ní: ,, Děkujeme. Moc si toho vazim." Řeknu a při její poznámce si uvědomím, že je tu vážně málo zvěře na to, že je jaro. Z myšlenek mě vytrhne vyti Alfy, které naléhá, abychom šli do tábora: ,, To je Kiri Alfa? Jo to bude ona." Po myslím si a kyvnu na Bastiho, když odejde: ,, Jdeme." Řeknu a následuji Akia. Občas se kouknu za sebe, jestli jde i otec. Když dorazime do tábora, pocitim dejavu. Vzpomenu si na svůj první den, kdy mě máma zavedla do smečky. Ten pohled byl tam podobný: ,, Ach mami, kdybys tu jen byla." Po myslím si smutně a najdu si místo, kde je menší koncentrace vlků a tam si sednu.

Mistname - Jižní tábor: 
Neduverive jsem hleděl na vlcici kus přede mnou: ,, Hato z rodu Gája." Predstavim se a jsem zticha, když se bavila s rohatým. Podíval jsem se na svůj ocas, na kterém se tvoří tvrdé strupy: ,, Nevím, udělaly se mi- " Než stihnu cokoliv vysvětlit, ozve se cizí vyti, které ty dva vlky na něco upozornilo: ,, Zase někam jdeme?" Řeknu mrzute a sleduji, jak budí o něco menší vlky. Nejspíš jejich děti. Na jeho rozkaz protocim očima, ale jdu za ním. Nasleduji je a pozoruji vlky okolo sebe: ,, Nějaký vlk si za vyje a ostatní jdou za ním jako tupé srny." Po myslím si a cítím, že mi chybí socializace. Už jsem pociťoval potrebu si najít někoho, s kým bych si normálně popovidal. Dorazili jsme na místo, které jsem neznal a velká koncentrace vlků na oblibě moc nepřidalo. Zastavim se a sleduji, jak si posedaji vedle fialového vlka: ,, Jako vrány na dubu." Napadne mě a chvíli přemýšlím, jestli mám jít k nim: ,, Vždyť k nim nepatrim. Akorát by mě vyhodili." Po myslím si a sednu si o kus dál se vztyčenou hlavou. Seděl jsem tu a cítil oči vlků na sobě, kteří nebyli nadšení z mé přítomnosti.

Destiny Aqua
Aralský les-Južný tábor
Ani poriadne nevnímala, čo rozprávajú. Niečo sa dialo, tušila to. A potom sa ozvalo zavytie. Zavytie alfy Jessie. ,,Povinnosti volajú. Som rada, že sme sa stretli," myslela to úprimne, venovala Asuke mierny úsmev, rovnako aj zeleno-čiernemu vlkovi, asi jej otcovi. Potom sa už rozbehla, mieriac k táboru. Nech je to čokoľvek, je to dôležité. Aj tak... znova sa zbiehajú mračná a búrka tu bude čoskoro.  Hrozby sa vracajú, pomyslela si. Zastavila sa až v tábore a posadila sa. Joy ani Artemia nereagovali. Možno odišli. ,,Tvoji priatelia sa ešte istú dobu nevrátia, ak predpokladám správne," poznamenal Amon.
Comtessa A. L. Aqua
Nad Hranicami-Južný tábor
Ani nevedela, ako dlho letí, keď sa územím ozvalo zavytie. Urobila vo vzduchu otočku a letela späť, užívajúc si vietor, ľahkovážne robiac premety a otočky vo vzduchu. Vždy ju to bavilo. No teraz cítila vo vzduchu akúsi pochmúrnosť. Trochu ju to znepokojovalo, no nie príliš. Odjakživa bola trochu ľahkovážnejšia než by bolo dobré. A tak, keď pristávala v tábore, na tvári mala viac menej pokojný výraz, pretože vedela, že to asi tak bude najlepšie. Teda, aspoň kým zostane v tábore.

Jižní Tábor

Zante si chvíly prohlížel sedicí vlky a i ty co přicházeli nadále. Některé pachy znal nebo je cítěl z rodičů ale mnoho jich neznal. Všimal si některých vlků co měli řezné rány na tělě, občas se nanho hodily očkem. Někdy to oplatil pohledem ale ze strachu některých výrazů uhnul pohledem někdy i zavřel oči. Mami někteří vlci se mě nelibí, atˇ jdou pryč. Řekl tížším hlasem aby to slyšela jen mamka Eveline. Občas přisli vlči bez jizev, na ně se lépe dívalo. Tak tihle mi nevadí, mohlo by jich bejt více. Trošku zavrtěl radostně ocásky. Občas se podíval na rodiče a segru.