Příběh smečky Ishimura II.

Tábor
"Tsuchinoko. Jedno z mnoha mýtických stvoření, které putují tímto světem. Občas si nějaké stvoření vytvoří pouto s vlkem a pak ho věrně následuje. A já a Antares máme právě takové pouto," vysvětlila jsem. I když byl Antares občas celkem nepříjemný, byl pro mě nesmírně důležitý. "Díky němu nejsem nikdy sama. K téměř každému vlkovi se postupem času připojí nějaké zvíře či bytost a ty určitě nebudeš výjimkou."

Poslouchal ji s nastraženými oušky. Pousmál se nad tím. ''Ale nemusí vypadat a chovat se takhle, že ne?'' Zeptal se ihned, když řekla, že se to ke každému vlkovi jednou připojí a že on nebude výjimkou. Znovu mávnul ocáskem a zazubil se. ''A budu mu vůbec rozumět? Rozumíš ty tomu syčení?'' Ptal se dál. Tohle bylo další z témat, které mu přišli fajn k tomu, aby o tom věděl co nejvíc.

Tábor
Byla jsem ráda, že ho tohle téma zaujalo. Aspoň nebude myslet na to, že se smečka ještě nevrátila. Oba jsme si starosti dělat nemuseli. "Nemusí. Mýtická stvoření vypadají různě a stejně jako vlci mají i různé povahy," řekla jsem. Antares vystrčil hlavu z pláště. "Doufám, že v jeho případě to bude duhová mluvící pijavice", zasyčel a opět zmizel v plášti. I když to nedal najevo, vycítila jsem, že se ho dotaz vlčete dotkl. "Rozumím, ale většina ostatních vlků mu nerozumí. Vlastně rozumím i všem ostatním magickým bytostem. Tohle stvoření jsem našla jako vlče a nikdy jsem neměla problém s tím, že bych mu nerozuměla. Předtím jsem se s magickými bytostmi prakticky nesetkala, takže si nejsem jistá, jestli je takhle komunikace mezi námi vrozená dovednost nebo jestli jsem se ji nějak naučila."

Poslouchal vlčici, tak zaujatě, že si ani nevšimnul, že si lehnul. Had, kterému říká vlčice Antares vysrčil hlavu a zase něco zasyčel, poté zalezl zpátky. Diego nad tím jen nechápavě pootočil hlavou. Diego si nad mytickým tvorem dokázal představit ledacos. "Třeba to může být, nějaký velký opeřený pták?" Zeptal se. Měl namysli konkrétně fénixe, ale v tomhle jeho nedokonalém vysvětlení, to taky mohla být napřiklad labuď. Mávnul ocasky a jeho pohled se otočil ven. Tati, kde si? Pomyslel si smutně, ale na vlčici se zazubil. Stále si neuvědomoval, že vlčice umí číst myšlenky.

SOVÍ SKALNÍ LES/JAZERO KAPPA
Po dlhom behu som sa zastavil. Bol som úplne vyšťavený.Bože, už by som to nemal takto preháňať... Ale dostal som sa dosť ďaleko.Pomyslel som si, a ľahol som si. Dychčal som ako nikdy predtým.Asi je na čase niečo si uloviť... ale nie ešte nie som tak hladný. Najem sa až keď budem v tábore.Uvažoval som. v tom som vstal, a kráčal som ďalej. Nie tak rýchlo ale viac opatrne.Nikdy nevieš čo sa môže stať.Dostal som sa až pri jazero Kappa. Išiel som dlho, veľmi dlho. Uf, som tu. Pri jazere Kappa. Už ho len obísť...Povedal som a ďalej som kráčal, čím ďalej rýchlejšie, nevedel som sa dočkať.

Neyew -> smer tábor
Nešlo to, dve na raz bolo na mňa moc. Musel som si pomôcť mágiou, ináč mi utečú a čo potom? Svorka bude hladovanieť. Ako sú na tom ostatný.. hádam že sa im darí lepšie ako mne, s pomysleným preskočím jeden z korenov, ktorý vyčnieval zo zeme, nakoniec sa odrazím a pristanem na chrbte jednej zo sŕn a kúsnem ju do chrbtice. Bolo to nepríjemné, ale zabralo to. Zhrútila sa k zemi a tá druhá utiekla. Strašné toto.. S pomyslením zakúsnem srnu, ležiacu predo mnou. Otrepem si srsť od snehu a začnem ťahať srnu smerom z lesa.

-->Tábor
Nakoniec sa mi podarilo dotiahnúť tú srnu do tábora. Nezastavoval som, pretože mi začínalo omŕzať telo aj keď som mal hustú srsť. Telo srny nakoniec skončilo v spíži a ja som sa mohol vrátiť k mojej každodennej činnosti. Pohľadom prejdem po tábore až mi do čumáku udrie pach Diega a Caelli. Neváhal som a šiel som za tým pachom až som sa ocitol nimi za chrbtom, alebo vedľa chrbta? Kto vie. "Zdravíčko," prehovorím a čakám ako na mňa zareagujú.

Tábor
Vlčka mu ještě neodpověděla, ale on trpělivě čekal. Trpělivý byl dosti. Najednou mu do čumáčku udeřil pach na který se těšil skoro celý den. Za chvíli stál u nich černý vlk v celé své kráse. Diego nadšeně vyskočil na nohy a rozběhl se ke svému tátovy. ''Trvalo ti to.'' Zazubil se na něj a mávl svými ocásky. Přišel k němu blíž a své přední tlapky mu položil na černou hruď. Přemýšlel, že by ho i pokusil se shodit, ale tuhle myšlenku nakonec zavrhl. Byl na to ještě moc slabí.

Neyew - Tábor
Přikývla jsem na slova Kaye, protože jsem taky ucítila to stádo. "Ale je tam ještě jedna, strejdo. Nedaleko, ale je," pousměji se na něj, ale pak ucítím něco zvláštního. Jeden vlk z Dinovi skupiny spadl na zem a zemřel? Ano zemřel, protože jsem necítila jeho srdce tlouct. Otočila jsem hlavu na Kaye a můj pohled říkal "Slyšíš to? Mám pravdu? Nežije?" a k tomu směřovaly i moje myšlenky, aby je mohl přečíst. Cítila jsem jak Dino s Reelem k němu jdou, ale pak jsem se rozhodla věnovat lovu na který jsem se tak těšila. Milovala jsem lov a byla jsem ráda, že mám příležitost něco udělat pro smečku. Tichými kroky jsem se dostala ke stádu a vybírala si kořist. Alfa Tenebris a po té i strýček Kay začali lovit a já věděla, že nesmím ztrácet čas. Pravděpodobně bych pak nic neulovila, ale teď stádo bylo zmatené a ten srnec, kterýho jsem "viděla" i před tím pořád byl mimo bezpečí stáda. Byl oddělený a snadně ulovitelný a proto jsem se ta ním rozběhla. Tomu chudákovi nezbývalo nic jiného než utíkat a doufat, že se stane zázrak a on přežije. Já jsem však sebejistě věděla o opaku. O tom, že se stane potravou vlků ishimurských, protože jsem moc houževnatá a nevzdám se. Co by někteří řekli na to, že ta slepá Kappa nic neumí? A zvlášť to co mě baví a to bych nesnesla, proto jsem zrychlila. Jako správný vlk jsem chtěla srnce uhnat k smrti a pak na něj zaútočit. Neklopýtala jsem, protože jsem věděla o každém milimetru země díky magii. Věděla jsem to co ostatní ne, protože oči něco takovýho neumožňovaly. Můj strýc měl magii i oči a bylo ho nemožné zasáhnout i když já chtěla při tréninku jednou na to vyzrát. Teď mě však zajímalo jediné a to, abych necítila srncův tlukot srdce a tep. Přála jsem si jeho smrt a tak jsem si ho nabíhala a nutila ho běžet. Sama jsem běžela tak, abych srnce utahala, ale sebe co nejmíň. Milovala jsem vítr, který mi cuchal srst i kapky bláta, který mi špinily kožich. Byla jsem moc ráda, že sníh za tím nenapadl a všude bylo bláto i když jsem byla asi jediná. Avšak bláto bylo součást mé magie a líbilo se mi více než nějaká hloupá studená hmota. Zbožňovala jsem adrenalin při lovu a proto jsem teď nechtěla nikoho zklamat. Alfy, Dina, Kaye, Sanita a ani Dawa.
Brzy jsem pocítila, že jsem vyčerpanější a srnec běží pouze kvůli tomu, aby nezemřel i když každou vteřinou se jeho šance zmenšovala a to mi dodávalo sílu. Zrychlila jsem až jsem běžela po jeho boku a skočila mu na nohu. Zaryla jsem mu nemilosrdně tesáky do masa a ucítila lahodnou teplou krev na jazyku. Oba jsme spadli na zem, ale on se vyprostil a uháněl dál. Pomaleji a tak každému mohlo být jasné, že jsou to jeho poslední vteřiny života. Netrvalo to ani čtvrt minuty a já ho zase dobíhala. Tentokrát jsem mu skočila na břicho a on zase upadl. Tím si jen natrhl kus masa a já na něj bleskově skočila. Drápy mu zaryla do kůže a zaskousla do tepnyna krku. Trhla jsem a on cukl. Ještě jednou jsem mu kousla do břicha, protože jsem nechtěla, aby se trápil a on naposled vydechl. Na chvilku jsem si oddechla a pak ho začala táhnout k táboru. Dokázala bych lehce ulovit dalšího, ale pak bych je neutáhla i když jsem byla docela silná.
V táboře byla Cäelle, Kay a nějaký vlček (Diego), který se ke strýcovi hodně měl. Chtěla jsem jí za strejdou pak, ale nestála jsem o problémy ve smečce a ani rodiné, které bych mohla díky té vlčici mít a proto jsem se vydala rovnou do spíže uložit úlovek. Rozmýšlela jsem zda se vrátím do lesa ještě něco pro smečku ulovit.

RIEKA WOLF
Uf, konečne som obyšiel to prekliate jazero. Už ísť iba po rieke Wolf... No, tá cesta nie je taká zábavná ako som dúfa.Povzdychol som. Esihogveni ndalapho!(xhosa)Povedal som potichu a rozbehol som sa. Nevedel som sa dočkať.Už aby som tam bol. Dosť som sa nudil. Potrebujem zažiť nejakú akciu. Pomyslel som si.Už aby som tam bol...

TÁBOR
Po dlhej ceste som bol konečne tam.Pre boha! Konečne som tu!A vykročil som smerom k táboru.Už som tu... Už iba kúsok...No ták, kedy tam budem...V kuse som si v duchu hovoril, až som sa tam naozaj dostal. No nikoho som si nevšimol.Halóóó! Je to niekto!!!???Kričal som z plných pľúc a čakal na odpoveď.Keď si to tak zoberem... tá cesta bola celkom nuda. Žiadna akcia... proste nič!!! Len tá pekelná nuda. No ale už som tu. Ale ak tu nikto nebude tak ma trafí šľak!!!

Tábor 
Nikdo z trojice Cäelle, Kaye a vlčete si mě nevšímal a já za to byla ráda. Dotáhla jsem mrtvýho srnce až do doupěte, který sloužilo jako zásobárna jídla. Bylo tu hlavně maso a to převážně od srn a srnců, protože ti se nejčastěji lovili, ale bylo to stejně dobré maso. Najednou jsem uslyšela křičení vlka (NukaKuoga), který mě donutilo sklopit uši. Hned jsem je narovnala a došla za vlkem. Nevěděla jsem proč vlk tolik křičel, protože jsem necítila nic neobvyklého. “Zdravím, ano jsou tu vlci, ale to snad vidíš a cítíš, ne? Nemusíš křičet,” řeknu a kývnu k němu na pozdrav s kamennou tváří. “Přišel si, aby si požádal o zkoušku do smečky?” Zeptám se ho na rovinu a švihnu ocasem. “Mimochodem, já jsem Hexy de Mal a jak říkají tobě?” Nahnu zvědavě hlavu a zdůrazním -jako vždy- hrdě svůj rod.

Tábor
"Velký opřený pták?", zopakovala jsem. Začala jsem pátrat v paměti a doufala jsem, že si nějaké magické zvíře ve formě ptáka vybavím. Než jsem si však stihla na nějaké zvíře vzpomenout a odpovědět mu, smečka se vrátila. Usmála jsem se. Na jednu stranu jsem byla moc ráda, že se Diego setká s tím, na koho tolik čekal, ale na druhou stranu mě mrzelo, že ho nemůžu mít ještě chvíli pro sebe. "Vidím, že už je všechno v pořádku," řekla jsem při pohledu na Kaye. Kývla jsem mu na pozdrav a vydala jsem se zpět do doupěte pro plášť. Chtěla jsem jim dopřát trošku soukromí.

TÁBOR
Takmer hneď po tom ku mne pribehla nejaká vlčica.Hneď som si všimol jej oči.Asi je slepá... Ale nechodí tak. Možno mágia... Ale to je jedno. Aspoň nebudem sám.Pomyslel som si s úsmevom. Hneď na to som odpovedal na jej otázky.Zdravím, áno prišiel som aby som požiadal o skúšku. A volám sa Nuka Kyoga. Odpovedal som na jej otázky. A za  to kričanie sa ospravedlňujem... Nevidel som vás, dlho som nejedol a dlho som behal tak to asi zoslabilo zmysli. Ospravedlňoval som sa jej, ale nepovedal som nič o mojom oku.  A ak sa môžem opýtať kde je alfa? Je vás tu málo.Opýtal som sa.

Tábor
Prikývnem Cäelle. "Ďakujem, že si na neho dala pozor. Nezabudnem ti to," švihnem chvostom pritom prejdem pohľadom k Diegovi. "Prepáč mi, svorkový lov počas zimi dá dosť zabrať. Bol som preč dlhú dobu a predsa sa mi podarilo len uloviť jednu srnu," povzdychnem si a ovlíznem ho medzi vočami.
"Počuj, rastieš ako z vody, ako to robíš.." prepálim ho pohľadom, no potom sa zasmejem. "Chceš niekam ísť? Šmýka sa na zamrznutom jazere či niečo?"

Tábor - LNS
"Kde mášš to otravný mrně?" zeptal se mě Antares, když jsem vešla do doupěte. "Děkuju za přivítání," odpověděla jsem poněkud sarkasticky. "Je tam, kde má být. Ale my dva nejsme, takže se se zvedej, pokud zase nechcceš skončit na zemi," dodala jsem mírně. Jakmile Antares vylezl zpod pláště, vzala jsem ho a přehodila jsem si ho přes sebe tak jako obvykle. Schovat křídla, schovat znaky, schovat čelo. Ukrýt všechno, co by mohlo upozorňovat na mou magii nebo na to, že jsem dcera alfy Zeiss. "Lepší." Počkala jsem, dokud Antares nevlezl na své oblíbené místo a pak jsem vyšla z doupěte. Měla jsem už docela hlad, ale v žádném případě jsem si nechtěla brát z toho, co smečka ulovila. Člen smečky jsem nebyla a na lovu jsem se také nepodílela. Navíc mě napadlo hned několik vlků, kteří by s tím mohli mít problém a další výbuch emocí jsem si prostě nemohla dovolit. Ne. Musela jsem si něco k jídlu obstarat sama. Zamířila jsem tedy k okraji tábora s neurčitým výrazem, jen ve chvíli když jsem míjela Diega, se mi na tváři objevil letmý úsměv. Když jsem opustila tábor,  rozhlédla jsem se. Nalevo i napravo se rozprostíraly lesy. Bez váhání jsem zvolila opačnou stranu než tu, ze které přišla smečka. Doufám, že se mi bude dařit, pomyslela jsem si a zmizela mezi stromy.

Diego se usmíval na tátu, že si ani nevšiml, že vlčice odešla do toho doupěte, kde čekali na černého vlka spolu. Všiml si toho až odcházela pryč od nich. Zvědavě naklonil hlavu a sklopil ouška. Vždyť se ani nerozloučila! Pomyslel si smutně. Potom se ho táta zeptal na něco ohledně jezera a jestli někam nechce jít. Vyspaný už byl a v Táboře lenivět nechtěl. ''Půjdeme někam tati?'' Zazubil se při dotazu a mávl svými ocásky. Poté trošku černého vlka obešel a všiml si dalších dvou vlků (Hexy a NukaKyoga). Lehce se za tátu přikrčil. ''Kdo je to?'' Zeptal se a šlo vidět, že se zase trošku bojí. Přece jen to byl strašpytel, když bylo někde víc vlků.

LNS
Postupovala jsem dál do lesa. Trošku se oteplilo, takže na mnoha místech se sníh proměnil v nevzhlednou břečku. Chůze tímto terénem mi už nečinila žádné problémy. Cestou jsem přemýšlela, jak naložím se svým životem, protože od doby, co jsem opustila Zeiss jsem nezaznamenala žádný výrazný posun k lepšímu. "Proč jssme vlastně odeššli tak rychle? Mysslel jssem, že mášš ss tím vlčete a černým ráda trávíšš čass," prolomil Antares hrobové ticho. "Jsem unavená," řekla jsem a pak se na několik minut odmlčela. Les se zdál temnější než ostatní místa, která jsem v Ishimuře navštívila. Nedokázala jsem přesně říct proč, ale les se mi zdál čím dál víc takový Zeissácký. Nevěděla jsem, jak jinak to pojmenovat. Rozběhla jsem se. "Jsem unavená z toho věčného hledání místa, tam bych zapadla. Mám pocit, že jdu, ale jako bych pořád stála na jednom místě víš? Ostatní žijí okamžikem, nepřemýšlí." Prudce jsem zabrzdila a posadila jsem se. "Chtěla bych se vrátit zpátky do věku, kdy pro mě Naiome byla nejlepší vlčice na světě a kde mou největší starostí byly ty hloupé hádky mezi mnou a Tosarem. Chtěla bych zpátky Asklépia, Cynber a dokonce i Tegan. Měla, měla..." "Měla by ssess dát do kupy a to rychle," přerušil mě Antares.  "Proč? To tě to, že s tebou pro jednou mluvím upřímně, tak obtěžuje?," zavrčela jsem tiše a uraženě se zamračila. "Nejssi tu totiž ssama," odvětil Antares klidně. "Jak to myslíš?" zašeptala jsem a začala jsem se opatrně rozhlížet kolem sebe.

Tábor
Pozorujem svoje malé, dračie, adoptované vĺčatko. "Samozrejme, veď je zima a tú si treba aj užiť, nie?!" poviem povzbudivo a štuchnem do neho čumákom. Predpokládam, že budeš mať aj hlad a žízeň, no, niečo s tým spravíme.. skúsime šťastie v jazere. Možno tam bude nejaká tá ryba. Chvíľu uvažujem. "Asi nevieš čo je to ryba, že?" pozriem na mrňousa no potom, keď sa ma niečo spýtal, pozrel som tým smerom.
"A, to je tvoja.. myslím, že teta keď ja som jej strýc.. ach, to je naozaj zložité.." povzdychnem si. "Volá sa Hexy, chceš sa s ňou zoznámiť?" spýtam sa Diega, no potom ma zaujala prítomnosť druhého vlka. "Poď za mnou," poviem Diegovi protom sa vydám za Hexy a nejakým divným vlkom (NukaKyoga). "Zdravím vás.." poviem, keď za nimi dorazím, pritom očkom pozriem na Diega.