Příběh smečky Ishimura II.

/Neyew - Vlčí pohřebiště (tuším, že tu nějaké je)/
,,Postarám se o to. Moji skupinku nadále povede Newt," pravil jsem tiše, melancholicky a sehnul se k vlkovi. Přes čenich jsem jej nabral na záda, musel jsem si však pomoci šlahouny popínavé rostliny, jež se mi docela dost špatně ovládalo přes vrstvy sněhu, ale nakonec se to povedlo a ony se opět zabořily do země. ,,Brzo budu zpátky," hvízdl jsem a s vlkem na zádech opatrně, avšak hbitě odběhl kamsi do nevidím.

Neyew
Někteří už začali lovit. Nechtěla jsem tedy být pozadu a rychle jsem někam odběhla, než by to někdo stačil zaregistrovat. Začenichala jsem ve vzduchu a hledala pach zajíce, který mi zatím nebyl nějak moc známý, atakže mi to dávalo dost zabrat, než jsem konečně nějakej puch ucítila. Rozeběhla jsem se za ním, ale než mi došlo, že toho smraďocha tím vyplaším, byl ten tam. Hledala jsem tedy něco jiného, protože myslím, že to předtím byl nějakej tchoř nebo co! Najednou jsem ucítila velmi lákavý pach, takový roztomile nasládlý, ale zároveň divoký. Bingo. Olízla jsem se a začala se pomalu přikrádat, a když jsem konečně ušáka mohla spatřit, vyběhla jsem za ním nesmírnou rychlostí, napínala jsem všechny svaly, které jsem měla, a že jich je! Když už se začal zajíc unavovat, únava zmáhala i mě. Je to tvůj velký den, Eveline! Dokaž, že nejsi kámen! Proč prodraka kámen? Co já vím?! Okřikovala jsem se v duchu, než mi došlo, že jsem celkem zpomalila a dala tak ušákovi náskok, nehodlala jsem dále čekat a skočila jsem po zajíci, bohužel jsem minula, zaplavil mě stud a zklamání, ale přesto jsem po doskoku běžela dál a zajíce předehnala, zatarasila jsem mu cestu a když se chtěl otočit a zdrhnout druhou stranou, napíchl se na hrot z černé hmoty, který jsem vytvořila. Nebyl to hrot kdovíjak dokonalý, ale stačil na to, aby zajíci umožnil tak maximálně poslední výdech. Nevěřícně jsem přešla k zajíci nabodnutém na hrotu z hmoty, která se vzápětí rozprskla a vtekla do země. Zajíc se válel na zemi. Mrtvý. Asi jsem měla hotovo. Popadla jsem kořist a vrátila se ke skupině, již jsem našla po čuchu. Myslím, že se někde něco řešilo, ale já tomu nevěnovala pozornost, tohle byla ta nejlepší chvíle mého života. S vypjatou hrudí a králíkem v tlamě jsem povýšeně zírala na ostatní. Zajíce jsem vyplivla a se zakrvácenou tlamou jsem štěkla: "Tak šup lemry, lovte aspoň něco! Potřebujeme to, jinak všichni chcípnete hlady!" Ohrnula jsem pysky a zavrčela na ně s naježenými chlupy.

Angelo Amadeo FKA
Neyew
Potom ako k ním prišla Eveline iba zľahka kývol hlavou aby vedela, že ju zaregistroval. Nemal chuť sa s ňou hádať, navyše ona nemala na starosti ich skupinu. Zavetril. Zacítil pach zajaca a rozbehol sa za ním, no po chvíli spomalil. Nechcel aby si ho všimol rýchlo a rozbehol sa preč, aby mu ušiel. Zajac zastal, očividne si ho všimol. Fajn, takto sa rozhodne neloví, pomyslel si. Ale nenechám sa predbehnúť Eveline. Keď to dokázala ona, dokážem to aj ja! dodal v myšlienkach. Rozbehol sa za zajacom ktorý ho teraz už určite pokladal za hrozbu, no nestačil mu. Mohol by som použiť mágiu, vytvoriť napríklad stenu z tej temnej veci ktorá by ho spomalila. Fajn. Snáď to pôjde, uvažoval. Predstavil si temnotu ktorú už vyvolal, temnotu ktorá mu v nervozite stúpala od láb ako para. A teraz si predstavil, že je stála tam kdesi v jeho vnútri a len čaká na chvíľu keď ju vyvolá. Predstavil si ako rýchlo stúpa ešte neviditeľná a vytvára pred zajacom zábranu z tej divnej látky ktorú nevedel pomenovať. Netrvalo dlho a jeho predstava sa stala skutočnosťou. Temná stena z vírivej látky vysoká približne ako on sa začala vytvárať priamo pred jeho očami a postavila sa zajacovi do cesty. Ten zastavil len kus pred ňou a očividne nevedel čo má spraviť. Angelo sa tam rýchlo rozbehol. Nesmie si uvedomiť, že má aj inú možnosť úteku, inak to bolo zbytočné, uvedomil si. Našťastie tam dobehol včas. Odrazil sa od zeme a skočil po zajacovi. Nanešťastie ho minul, no zajac sa rozbehol priamo k "stene". Už nebudem mať viac pokusov, tentokrát sa to musí podariť! povzbudil sa. Rozbehol sa za zajacom no po chvíli prudko zastavil. Zviera si ho očividne ešte nevšimlo a tak sa prikrčil čakajúc na svoju šancu. Napol svaly, odrazil sa od zeme a skočil po zajacovi. Tentokrát ho neminul. Jednou labou ho pritlačil k zemi a druhú zdvihol smerom k "stene". Hmota sa takmer lenivo zdvihla, zmenila svoj tvar na ostrý šíp a priblížila sa k nemu. Zabodla sa zvieraťu do krku a rozplynula sa na hmlu. Opatrne zdvihol labu zo zvieraťa. Bolo mŕtve. Chytil ho do zubov a podišiel s ním späť k svojej skupine a sestre. ,,Tak čo, zišlo by sa ešte pár zajacov, nie?" uškrnul sa na ňu.

Neyew
Aspoň bratr se odhodlal něco dělat, netrvalo dlouho a přinesl úlovek. Nad jeho poznámkou jsem jen protočila očima. "dyby ostatní něco dělali, tak nechcípnem hlady.", položila jsem úlovek. Třeba Angelo bere celou tuhle záležitost jako soutěž, kdo toho uloví víc... Tak pojďme soutěžit! Pomyslela jsem si odhodlaně a rozeběhla jsem se pryč se slovy: "Budeme je dávat na hromadu!", pak už mě znovu pohltil lovecký instinkt. Zvládla jsem to jednou, zvládnu to zase. Pomyslela jsem si hrdě a rychle jsem pobíhala, hledajíc pachovou stopu s čenichem nalepeným na zemi. Jakmile jsem ucítila pach, přikrčila jsem se. Žeby další ušák? Odvážila jsem se pomalu vytrčit hlavu a ano, další ušák tam byl, ale byl malý. Sice by byl čerstvější, ale není to náhodou koloběh života? Asi bych ho měla nechat jít... Hele! Támhle má maminku! Ne, tu taky musím nechat... Tak nic. Ale to už mě udeřil další pach. Jiný zajíček! Takový starý... Ale ne moc. Bingo podruhé! Bez rozmyslu jsem se za pachem a za zajícem vydala. Budeš můj! Utíkala jsem co mi plíce dovolovaly. Zajíc byl rychlý, ne že ne! Ale nakonec se mi povedlo ho doběhnout, když zakopl. Skočila jsem na něj, chytla ho za hřbet a trhla, králík vyjekl, pak jsem na něj stoupla a pozorovala jsem, jak jeho tělo proklál černý hrot nějakého patvaru, který se hned zase roztekl a vpil do země. To bychom měli! Pomyslela jsem si, králíka jsem popadla a upalovala jsem k ostatním. Králíka jsem hodila na "hromadu" a lehla jsem si na zem. Vyplázla jsem unaveně jazyk a vyzývavě pohlédla na bratra. "Hlavně se neunav.", prskla jsem s posměšným úsměškem. Přecijenbyl předtím dost unavený, zase se mě zmocňovala ta podivná drzost...

Tábor
Usmála jsem se. "Kay bude určitě nadšený z toho, jaký jsi za takovou chvilku udělal pokrok,"řekla jsem a rozhlédla jsem se. Nemohli jsme zůstat jen tak sedět před doupětem, které evidentně někomu patřilo. "A co třeba tohle?" řekla jsem a kývla směrem k jinému doupěti. Poté jsem vstala, došla k němu a nahlédla dovnitř. Kromě pár chomáčků suché trávy, které dříve nejspíš bývaly pelechem a zvadlého listu, který jsem zřejmě přivál vítr, bylo zcela prázdné. Osobně se mi doupě docela líbilo, ale chtěla jsem, aby se Diego sám rozhodl, jestli chce na Kaye čekat právě tady. Ohlédla jsem se a čekala, až ke mě přijde. Trošku jsem začínala litovat toho, že jsem ho nenašla první. Jakoby se ve mě začala probouzet touha po vlastních vlčatech. "Vážně přemýšššlíšš nad něčím takovým? Ty?" "Kušuj."

Vlčice odešla k jinému doupěti a tak Diego docupital za ní. "Určitě bude." zazubil se nad tím, že bude z něj nadšený. Potom nahlédl do toho doupěte a podíval se na ni. "Tohle je perfektní." Zazubil se a mával nadšeně ocásky. Potom se podíval takovým na moment smutným pohledem, ale zase se usmíval. "A kdy se vrátí? Už jsou všichni celkem dlouho.. Eh. Pryč." Zeptal se. Už mu chyběl a trvalo to dlouho. To smečkový lov trvá, vždy tak dlouho? Jak se vlastně jmenuje? Říkala mi to a jen jsem se přeslechl, nebo to neříkala?  Pomyslel si zvědavě a sledoval pozorně vlčici.

Tábor
Usmála jsem se."Jsem ráda, že se ti líbí." Vešla jsem dovnitř a na zem položila svůj plášť. Byl dostatečně velký na to, aby se v něm mohl prospat. Nechtěla jsem, aby v takové zimě ležel na zemi. Nad jeho další otázkou jsem se na chvilku zamyslela. Měl pravdu, lov trval nezvykle dlouho. Napadlo mě, že se mohlo něco stát, ale své obavy jsem nedala najevo. "Lov v zimě není vůbec snadný a hraje při něm určitou roli štěstí. Kořist se v tohle roční dobu většinou někde skrývá a když už se objeví, není lehké ji ulovit. Někteří vlci z Ishimury mají celkem výraznou barvu a ta se v té záplavě bílé dost těžko skryje", na chvíli jsem se odmlčela a pak jsem si zapálila přední tlapky. Doufala jsem, že díky ohni tu bude brzy teplo. "Měl by ses prospat. Probudím tě, jakmile se smečka vrátí",slíbila jsem. I když jsem si přečetla jeho myšlenky, nechtěla jsem mu říkat svoje jméno. Ještě jsem nebyla stoprocentně rozhodnutá, jestli tu chci zůstat.

Poslouchal ji a usmíval se. ''Jo líbí.'' Příkývnul ještě jednou a vešel za ní dovnitř do doupěte. Potom mu vysvětlila, že lov v zimě není snadný. Popravdě, tohle je jeho první zima v životě a proto nevěděl jak složité to bývá a proto na to neodpověděl. Zívnul si a hned na to vlčice řekla, že by se měl prospat. Přikývnul a lehnul si na plášť co tam položila. Chvíli hledal pohodlnou polohu a následně zavřel oči. Ještě nějakou chvíli vnímal. ''Dobře.'' Vydal ještě tiše ze sebe na její slib, že jakmile se vrátí tak ho probudí a usnul hned, jak mu začalo být z pro něj neznámého důvodu větší teplo.

 

Tábor - U lesa Niwatských srn
Vstala jsem. Než jsem vyšla z doupěte, ohlédla jsem se a naposledy zkontrolovala vlče spící v mém plášti. Antares, který vykoukl z pláště, naštvaně zasyčel. Věděl, co po něm chci. Usmála jsem se a mlčky opustila doupě. Věděla jsem, že i když z toho není nadšený, vlče pohlídá zatímco budu pryč. V tomhle byl spolehlivý. Pomalu jsem zamířila k okraji tábora. Chůze sněhem a ještě k tomu bez pláště mi nebyla zrovna dvakrát příjemná. Proto jsem neváhala použít oheň, abych si chůzi sněhem usnadnila. Neustále jsem se rozhlížela kolem a doufala, že zahlédnu přicházející skupinu. Začínala jsem být nervozní. Kdyby se Kayovi něco stalo, to vlče by to zlomilo. Zamířila jsem k nedalekému lesu a zůstala stát na jeho okraji. Nestála jsem o přímou konfrontaci s Hexy a ostatními, přesto jsem tlumeně zavolala směrem k lesu. Odpovědí bylo jen ticho. Jít sem mi přišla jako logická, ale bohužel špatná, volba. To jsem však nemohla tušit.

'Diego utíkej!' Zvolala máma, v tom chaosu, který se okolo děl. 'Ale mami.' Pověděl malý démonek se slzami v očích, když jeho matka, dostala další střelu. Něco zamumlala. 'Diego, běž.' řekla znovu a zaslzené oči zavřela a naposledy vydechla. Diego se okamžitě otočil a utíkal co mu síly stačily. Utíkal před tím peklem, které postihlo jeho domov. Zapomněl na to kým ve skutečnosti je. 
Vyděšeně vytřeštil oči a probudil se. Rychle oddychoval. Rozhlédl se. Vlčice nikde nebyla, začal se bát. Co když to co právě prožíval, byl sen a právě se probudil zpět do toho pekla? Vyděšeně a pomalu vykoukl ven z toho doupěte ve kterém odpočíval. Nikdo nikde, ale poznal, že je stále tam kde usnul, ale sám. Skoro sám. (Vidí ho ne?  ) Byl tam nějaký had. Vyděšeně od něj odskočil blíž ke zdi doupěte a krčil se a ježil se tam jak nějaká kočka.

Tábor
Antares spokojeně pospával, když ho najednou vyrušil prudký pohyb. Pootevřel jedno oko, aby zkotroloval situaci.  Zdálo se, že vlče chtělo opustit doupě. S vlčaty to neuměl a nechtěl se do toho zapojovat, ale slíbil, že postará. Pokusil se o úsměv, ale nevypadalo to tak, jak si představoval. "No tak, kam to jdeššš?" zasyčel na vlče. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že mu Diego nerozumí. Nebyl zvyklý komunikovat s někým cizím. Když se vlče začalo krčit u zdi, rozhodl se, že bude nejlepší mě zavolat. "Mohla by ssess ssem lasskavě vrátit? To vlče vyvádí." Jakmile jsem tu naštvanou myšlenku dostala, otočila jsem se a vydala jsem se zpátky do doupěte. No to snad ne. Doufala jsem, že to Antares nějak nepodělal. "Copak se stalo?" řekla jsem jakmile jsem vkročila do doupěte. Snažila jsem se znít mile, ale zněla jsem naštvaně a nervozně.

Had na Diega syčel a ten se tam začal krčit ještě víc. Po chvíli přišla zpět vlčice a když promluvila, tak se Diego schoval mezi její nohy. ''Zlý sen a divný tvor!'' Špitl vyděšeně a srst měl ze strachu naježenou opravdu hodně. Místem by mohl připomínat v tuto chvíli i ježka. To co bylo před ním, viděl poprvé v životě a tak se toho opravdu bál. Nevěděl co to je a proč na to vlčice nereaguje. Nevěděl, že had patří ve skutečnosti k vlčici. Prostě se ho bál.

Tábor
Než jsem se nadála, Diego se schoval u mě. "Divný tvor?" zopakovala jsem a rozhlédla jsem se. Nic nebezpečného jsem neviděla. Byla jsem tu jen já, Diego a Antares. Když jsem si všimla, že Diego se dívá právě na něj, došlo mi to. Zasmála jsem se. "Řekla jsem, že ho máš pohlídat, ne vyděsit", řekla jsem pobaveně. "Tak si to příšště udělej ssama." Antares se uraženě zašklebil a ukryl se v plášti. "Antares ti neublíží, nemusíš z něj mít strach. Cestuje se mnou. Sice je občas trošku protivný, ale zlý není."

HRANICE ISHIMURY S KIRIGAKURE
Bol som tu, na hranici svorky. Ale ako sa tam dostať?Pomyslel som si.

HRANICE ISHIMURY  KIRIGAKURE
Po chvíli rozmýšlania  som vykročil a povedal som :"Siem om te sien. As ek dit vind, kan ek daaraan dink."(afrikánčina) Kráčal som a keď som prešiel tak 200m tak som sa rozbehol. "Veď sa ešte uvidí..." A potom som si vyprázdnil hlavu.
// Len sa učím... Tak mi to prosím prepáčte... //

Když mu vysvětlila, že není to vlastně zlý tvor, trošku se uklidnil. Vylezl z pod vlčice a přišel blíž k plášti kde had zalezl a očichával to místo. Potom se podíval na vlčici a zvědavě natočil hlavu. ''Co to je?'' Zeptal se. Poté se trošku protáhl a srst už neměl naježenou. Už nebyl tak unavený a cítil se mnohem lépe. Mával dvěma ocásky, spojenými v jeden huňatý a čekal co bude dál.