Příběh smečky Ishimura II.

Tábor
Procházela jsem se po táboře a přemýšlela, co bych mohla dělat. Napadlo mě vyrazit do Kirigakure za Aragornem, věděla jsem, kde bych ho našla, ale nakonec jsem to zamítla. Jeho smečka teď měla lov, jen bych tam překážela a pravděpodobně by na mě stejně neměl čas. Můžu tam vyrazit i později až skončí. Rozhlížela jsem se okolo. Byli tu oba alfové, zahlédla jsem tu i toho zeleného vlka, co jsem se s ním dala do řeči krátce před naším lovem. Právě přiběhl s cizí černou vlčicí, vypadali, že se velice dobře znají. Nic zajímavého. Obrátila jsem pohled na druhou stranu a uviděla známou postavu v plášti. na okamžik jsem an ni zůstala jen koukat, ale pak jsem zamířila za ní s veselým úsměvem na tváři. "Raven!" Už jsem ji dlouho neviděla, vlastně od doby, kdy jsem byla malé vlče.

Tábor
Netrvalo dlouho a skutečně jsem uviděla Haske. Usmála jsem se a už jsem se nadechla a chystala se na ni zavolat, když řekla Ravenino jméno. Hned jsem zavřela pusu a zamračila se. Ovšem. Obě se evidentně znaly, což mi moc nepomohlo. No a vsadím se, že Kay je někde s tou svou novou partnerkou a Diego je s nimi. No to jsem si moc nepomohla. Sedla jsem si a přemýšlela jsem, co budu dělat, když jsem zamítla všechny potencionální vlky, se kterými bych teď mohla trávit čas. Natrvalo dlouho a najednou mě z čista jasna do nosu mě praštil docela povědomý pach. Instinktivně jsem se za ním otočila. Byl to jeden z vlků, se kterým jsem se setkala ještě jako Zeissačka.Účastnil se tehdy té diskuze, při které jsem po měsících potkala svého otce. Ale nepamatuju si, že by se představil nebo tak něco. Vlastně si ani nepamatuju, že by tehdy vůbec něco řekl. Stále jsem seděla jsem a po očku ho pozorovala. Nikam jsem se nehrnula. Bylo to jednak z důvodu, že se mi tehdy nezdál moc přátelsky a pak jsem také nechtěla ztratit Haske úplně z dohledu. Vždycky tu byla šance, že ti dva chtějí být skutečně o samotě.

Doupě -- Tábor 
Probudil jsem se. Už jsem nebyl unavený. Vyšel jsem z doupěte. Kde je asi Ten? To je stejně jedno, já ji nepotřebuji.  Protáhla jsem se, byl jsem celý přeložený. Jak dlouho jsem asi spal? Byl docela fajn den. Svěží vzduch mi vál do obličeje.  Slyšel jsem zpívat ptáků.  Asi jeden z mála, co jsou tu přes zimu. Líbilo se mi jak zpívá.,, Poleť, ukaž mi svůj respekt,zazpívej mi." Pták přiletěl ke mě a začal zpívat.  Líbilo se mi to. Jak mě respektoval. Sedl jsem si a poslouchal,jak zpívá.

Tábor
Ještě než jsem se k Raven dostala, všimla jsem si ještě jednoho známého pachu. A taky faktu, že Raven se už s někým baví. Zastavila jsem.Ten někdo byl její kamarád, byla jsem si docela jistá, že by nevadilo, kdybych se k nim přidala, Raven by nás možná i seznámila, ale nechtěla jsem rušit. Otočila jsem se, abych našla majitelku toho druhého pachu. Caelle patřila mezi těch pár vlků, které jsem považovala za přátele, tak jako Raven. Neznaly jsme se zas tak dlouho a také jsme se setkaly nedávno, ale to nevadilo. vypadala, že ona se s nikým nebaví, spíš jako by někoho hledala. Zamířila jsem k ní. Zdálo se, že se přidala do Ishimury, i když ji někteří vlci tady tak docela nebrali. Podezíravost je jednou z vlčích vlastností, co se s tím dá dělat? Všimla jsem si i bílého vlka poblíž. Předtucha mi říkala, že sem tak docela nezapadá, ale netušila jsem proč.

Tábor
Zírala jsem směrem do prázdna a přemýšlela jsem. Jak je možné, že jsem si ho předtím nevšimla? "Je nessluššné někoho takhle ssledovat," poznamenal Antares. Věděla jsem, že má pravdu a proto jsem se rozhodla, že si ho už všímat nebudu. Tohle rozhodnutí mi vydrželo jen pár sekund. Zvědavost byla v tu chvíli silnější a proto jsem se opět podívala jeho směrem. V tu chvíli mi došlo, že ví, že ho sleduju. Sakra! Nevědomky jsem se zatvářila jako malé vlče, které je přistižené při porušování pravidel. Naštěstí se vedle mě tu chvíli zjevila Haske, takže jsem svůj pohled zaměřila na ni. "Ahoj," pozdravila jsem. Byla jsem ráda, že aspoň v tomhle byl můj odhad relativně správný.

Tábor
Přestala jsem se zajímat o bílého vlka. Byl by zajímavý, to ano, ale měla jsem teď na práci zajímavější věci než koukat po ostatních nebo se dokonce hrabat v informacích z jejich života. Došla jsem až ke Caelle a usmála se na ni. "Ahoj." Pozdravila jsem také. Kývla jsem na pozdrav i jejímu mazlíčkovi. byla jsem ráda že tu Caelle... že tu oba dva vidím. Bylo hezké, že její mazlíček zůstával pořád s ní. Ti moji se vždycky toulali. Baldiran byl teď někde na lovu a Ryk kdoví kde, jen Toeibe odpočívala v kapuci mého pláště. "Přidala jsi se do smečky." Poznamenala jsem. "Líbí se ti tu?"

Tábor
Přikývla jsem "Všechno jde dobře, tedy až na ten konflikt s Hexy, ale toho sis určitě všimla. Vlci se chovají trošku jinak, než jsem byla zvyklá, ale to se časem poddá. A jen tak mimochodem, nevíš kdo je..."  Během toho, co jsem mluvila, jsem se opět podívala směrem, kde byl ten bílý vlk. Nebyl tam! Zarazila jsem se uprostřed věty.Kam zmizel? Za tak krátkou dobu se přece nemohl vzdálit tak, abychom ho už neviděly! "Jak to jen..." Nechápavě jsem se na Haske podívala. "Vidělas ho tam taky, že?" zeptala jsem se jí, abych se ujistila, že nejsem blázen.

Les Omeg --> Watwayské sklály

Jak tak sledoval Louie pochodovat kolem, neubránil se úsměvu. ,,Ano ! A víc než to." dodal, načež se k jejímu pochodování vesel přidal. Zvedajíc tlapy do výše, pochodoval vedle ní. Z dálky vypadali jako naprostí blázni, ale to jim bylo vcelku jedno. Stala se z nich hotová armáda. Celé jejich pochodování se snažil udržet si kamenný výraz, jaký by měl mít každý voják, avšak úsměv jeho tvář obýval povětšinu času. ,,Vidíš, už máme i armádu." prohlásil mimoděk. Nedovolil si odhadovat, zda se dva vlci, schopni boje, dají brát jako armáda, avšak jejich malé impérium zatím větší bojovou sílu nepotřebovalo. ,,Dobře." odvětil. ,,Ah, vzpomínám si, kde ty hory jsou." vyhrkl najednou. Jako menší, když jeho duše ještě prahla po dobrodružství tak zoufale, že utíkal z domova, objevoval právě zde, v Ishimuře. ,,Tak tedy, následujte mne, budu Váš dnešní průvodce." pronesl hlubokým hlasem, načež jí složil jemnou poklonu. Nevinně se na Louie zazubil a pohledem jí pobídl, aby jej následovala. Hledíc na první hvězdy, které mu svítili nad hlavou, vesele si vykračoval. Dokonce i měsíč už je oblažoval svou přítomností a zrovna on byl jejich pravým průvodcem. Jeho stříbrný svit je doprovodil až do skal. Sníh vrcholy hor zahalil do bílého kabátu. Netrvalo dlouho a Zealův bystrý zrak zahlédl přítmí přírodní jeskyně. ,,Jednu jsem našel." informoval jí.

Tábor
"Myslím, že jsem tu zrovna nebyla, vrátila jsem se ze smečkového lovu pozdě." Odpověděla jsem na to. "Taky si myslím." Na její otázku jsem se podívala na místo, kde předtím seděl ten bílý vlk. Už tam nebyl a nebyl ani nikde poblíž. Skoro to vypadalo, jako že zmizel. "Viděla jsem ho, ještě před chvílí tam seděl..." Odpověděla jsem překvapeně. "A ne, neznám ho." ne tedy, že by mě to zastavilo. Kdo to byl? Zeptala jsem se v duchu sama sebe. "Elitní vlk. Říká ti to něco?" odpověděla jsem na Caellinu předchozí otázku. Co tady ale dělal, to jsem netušila. Opravdu byl tedy zajímavý, mohla bych si o něm zjistit víc... Haske! Měj trochu úcty. Ozval se mi v hlavě pobouřeně Nizarrův hlas. To mi jasně říkalo, že od informací o tom vlkovi tlapky pryč. "Víc ti o něm ale asi neřeknu."

V Táboře hledal už nějakou známou tvář. Chtěl najít Hexy, nebo Saphu- mámu. Rozhlížel se. Jako první mu však do zorného pole vešla Cäelle- tak jak mu tatík řekl, že se jmenuje. Vyšel za ní a zubil se. ''Proč si odešla bez rozloučení?'' Zeptal se a na náznak smutku sklopil ouška, ale hned se zase smál, protože ji vidí, živou a zdravou. Poté si všimnul, že ji asi vyrušil a podíval se na vlčici u ní. (Haske). ''Nebudu rušit.'' Zazubil se a prošel kolem nich. Hexy neviděl nikde. Poté však viděl Saphu. Nadšeně za ní běžel. ''Už tě pan Alfa přijal, mami?'' Zeptal se nadšeně a mával ocásky ze strany na stranu, přičemž si lehl vedle ní.

LO - Watwayské skály
Zasmála se, když se k ní nadšeně přidal a spokojeně pohodila hlavou. Málem přerušila ten jejich synchronizovaný pochod, jelikož vdechla jednu neposednou vločku. Rychle se nadechla, zamrkala a poté si jednou odfrkla přičemž stále šla jako nějaký stroj. Opožděně přikývla na jeho slova o armádě a rozhlédla se kolem, postupně přitom zpomalila zase na normální rychlost až šla normálně jako na začátku. ,,Oh, jaký to luxus. Nakonec nejste tak zbytečný, jak jsem si zprvu myslela." Pronesla a provokativně se ušklíbla zatím co ho následovala směrem ke skalám. Ani jí přitom neutekly hvězdy které se mezitím vyšvihly na oblohu, vzhlédla vzhůru a div že nenarazila do nějakého stromu vzhledem k tomu jak moc se zahleděla. ,,Nikdy jsem se v tom nevyznala. Ve hvězdách. Jak podle nich někdo může někdo poznat kudy jít, já ani nevidím ty obrázky. Teda, vlastně jo, vidím. Támhle to vypadá trochu jako šutr, ale to není moc extra." Rozkecala se s hlavou neustále zvednutou a sklapla až ve chvíli kdy Zeal ohlásil svůj objev. Konečně koukla před sebe a šťastně se usmála, už se chtěla někde natáhnout a odpočinout po té chůzi, den byl už dost dlouhý bylo na čase ho ukončit.

/Tábor/
,,Jde mu to," odpověděl jsem stručně Richu a jakmile jsem schytal pohled Caelle, svůj pohled jsem od ní taky odvrátil. Budu dělat, jakože nic. Tenebris ví, co dělá. pomyslel jsem si. Věděl jsem, že nejen ona Caelle, ale taky Richu a určitě další vlci zde, mé myšlenky mohou slyšet. No nyní mi to příliš nevadilo, vlastně mi to nevadilo většinou. Přiblížil jsem se k Tenebris, aby věděla, že se s ní chci bavit a sedl si. Počkal jsem, přičemž jsem se otočil na RIchu.

Tábor
"To je myslím to jediné důležité." Odpověděla jsem a obrátila pohled opět k Dinovi. Zaslechla jsem jeho myšlenky, ale rozhodla jsem se k nim nic neříkat. Proč také? Myšlenky byly přece od toho, abychom si je mysleli potichu a i když je někteří slyšeli, většinou bylo lepší na ně neodpovídat. A na tohle nebylo moc co říct. Došla jsem k Dinovi a posadila se vedle něj. věnovala jsem krátký pohled vlkům okolo. Hexy tu nikde nebyla, cítila jsem tu ale Kayův pach. Neviděla jsme ho tu, přesto tu musel nedávno být. Možná že se ještě ukáže.

Watwayské skály

Při její štiplavé poznámce se jemně uculil. Tohle popichování se mu líbilo. Spěšným klusem se přibližoval k jeskyni. Byl vyčerpaný. Už chtěl konečně někde složit své mohutné tělo a odpočinout si. Lezavá zima již dávno směle prokousala jeho kožíšek a začala být více než nepříjemná. Nacházel se již nedaleko od jeskyně, její prah měl na dosah, když jej náhle zastavil její hlas. Otočil hlavu, aby se ujistil, zda mluví o hvězdách. Spatřil malou vlčku, topící se v někonečnu širého vesmíru oproti kterému všichni vlci vypadali jako malí mravenečci. Vždy byl noční oblohou fascinován. Nekonečný tok vesmíru, který mu dělal společnost dlouhé noci, pozoroval jako vlče velmi často. I v souhvězdích se vyznal velmi dobře. Nad jejími slovy se pobaveně usmál, načež vyrazil zpět k ní. S širokým úsměvem na tváři, zastavil se vedle ní a tak jako ona, pozvedl svůj čumák vstříc dalékým hvězdám. Netrvalo dlouho a ve hvězdných cestách se zorientoval. ,,Vidíš támhle to ??" ukázal čumákem na souhvězdí Oriona, který byl tvořen jedním čtyrúhelníkem a nepravidelným pětiúhelníkem. ,,To je Orion." mluvil tiše, skoro až šeptal. Chtěl jí ukázat krásu noční oblohy, a tak doufal, že souhvězdí zahlédla. ,,Podle jedné lidské pověsti, byl Orion mocný bojovník. Skolil nespočet nestvůr a proto mu po jeho smrti bylo darováno těchto pár hvězd, aby navždy připomínaly jeho památku." zasněně hleděl na souhvězdí, o kterém tiše básnil. Vždy chtěl být jako Orion. Mladý, statečný a udatný hrdina. ,,A támhle ten divnej obdelník, to jsou blíženci." pohledem i čumákem se přesunul jemně na Jih. ,,Znám jich ještě mnohem víc, chceš ještě nějaké vidět, nebo dáváš přednost teplu ??" sestoupil z hvězdných sfér zpět k jejím očím.

Tábor
Poslouchal ji, zatímco se střídavě díval na ni a na cestu. Chvíli pohledem sledoval tu černou vlčici, jejíž jméno si slíbil, že si zapamatuje. "Heheh..myslíš? Někdy bývám takový bručoun." Zasmál se a pohlédl na tmavou mladou vlčku, která vykřikla Ravenino jméno. Jenže pak si to rozmyslela a zmizela k..Caelle! Tak se jmenovala. "Páni..kdopak to byl?" Ještě chvíli vyhlížel jejím směrem, než obrátil svou pozornost znovu na Rav. "Hraničářka?" Zapátral v paměti, odkud tohle jméno slyšel. "Znával sem Halta, hraničáře. Někdy z něho šel strach." Pousmál se a pohlédl na ni. "No jo, zase ti lidi.
Heheh. Docela šílený to bylo. Sem rád, že jsem to přežil." Ušklíbl se.