Příběh smečky Kirigakure IV.

Ani nevím jak dlouho jsem spala,  ale když jsem se zbudila,  cítila jsem že něčo není v pořádku.  Zvedla jsem hlavičku a pomalu se rozhlédla: ,, Chybí jedna malá chlupatá koule.  ''  Pomyslela jsem si a nemotorne se zvedla a šla k otcovi: ,, Kďe sou ty koule? '' Zeptala jsem se ho. Pořád jsem nedokázala sformulovat srozumitelnou větu,  ale doufala jsem že mi porozumí. 

Rohy toho netvéora odrazili mňa a niektorých vlkov z mojej svorky... Začula som tupý náraz keď moje telo dopadlo na zem a potom hlasné puknutie v rebrách. A zaskučanie ako to vyrazilo dych. Nadvihla som sa na dochrámaných nohách, prednú polovicu tela som držala nad zemou a zadná na nej ležala. Pozrela som sa na démona a na vlkov, ktorých doriadil, bolo ich mnoho a začali ma zvierať pochybnosti. Boli to moji vlci a ja som za nich zodpovedná, démon ich rozmetal akoby to boli pierka. Boli dochrámaný, niektorý zavalený pod kamením a celý Tábor bol v ruinách. Nepáčilo sa mi to. VLCI. VŠETCI ČO TERAZ MôŽETE SPOJME SA A POMOCOU MÁGIE HO DORAZÍME. poslala som im myšlienku a zbierala som sily na útok.

Už to byla dlouhá doba, přes můj život se opět převalily ty prázdné dny. Už jsem nebyla to malé vlče, vyrostla jsem a cítila jsem, že za několik málo dní přijde ten den, kdy budu moci oslavovat svůj věk dospělosti. Neuteklo to vše nějak moc rychle? Vlk by řekl, že mám přeci ještě celý život před sebou, ale co na tom, když jsem neměla ani pořádné vlčectví. Navíc díky své rozdvojené osobnosti, o níž jsem stále ještě nevěděla, jsem se cítila, jakobych si pamatovala vždy jen polovinu z těch všech dlouhých měsíců. Kde jsem vůbec byla? Kde byla má rodina? Nikdy jsem ji nepoznala. Znala jsem jen tátu Varga. Byla jsem mu vděčná za vše, co pro mě udělal, i když se toho mohlo zdát býti málo, ale měla jsem špatný pocit, že jsem mu to všechno nedokázala opětovat ani mu poděkovat. Kam vlastně zmizel můj život? Rozplýval se v prach někde v dáli a nechal se unášet v množství prázdných dnů, v samotě a smutku. Ale teď... jako bych ucítila opět své srdce bít, proudit krev v mých žilách, kterou poháněl vítr vanoucí přes nespočet lesů, lánů, hor, řek a jezer, vlčích doupat a Táborů, jež s sebou nesl ten neskutečný pocit volnosti a života.

Sluneční paprsky mě pošimraly na čumáku a donutily mě rozlepit má ospalá očka. Převalila jsem se na druhý bok a po chvíli zírání do prázdna jsem se zvedla. Protáhla jsem se a v mých končetinách se ozvalo nepříjemné zapraskání. Ksah. Vylezla jsem z malé jeskyně, ve které jsem poslední dobou přebývala, a venku mě oslnilo jasné denní světlo. Promnula jsem si tlapkou oči. V jejich kaštanové barvě se ve slunci zaleskl odstín tmavě rudé. Všechno okolo bylo... jiné. Jakoby se to za tu dobu, co jsem spala, všechno změnilo. Ve vzduchu byl cítit příchod jara. Z pomyslné střechy vchodu mého dosavadního příbytku mi na čumák dopadlo pár kapek tajícího shněhu. Otřepala jsem se a udělala pár kroků vpřed. Krajina se probouzela k životu, tráva pod mýma tlapkama se zelenala, přesto se místy objevovaly plácky zbylého sněhu, který pomalu tál a jeho poslední krystalky se třpytily ve slunci. Všude, kam jsem se podívala, vykvétaly jarní květinky, jež dávaly světu k náhledu svou krásu. Na zdánlivě klidné, azurově modré obloze líně pluly bílošedé mraky. I listy stromů se začaly zelenat a z posledních sněhových pokrývek se draly na povrch nové pupeny. Z korun stromů se ozýval zpěv ptáků a celkově byla cítit přítomnost zvířat a všedního života. Všechno se zdálo býti tak krásné a klidné, ale já jako bych nedokázala vnímat svět kolem mě. Posmutněle jsem vztáhla čumák k jedné ze sněženek, které vykvétaly hned vedle mě. Místo toho, abych si třeba přivoněla, nebo jen bílou květinku čumákem jemně postrčila, odtáhla jsem se zpátky. Pohled mi padl za horizont. Něco mi stále chybělo. Společnost? Přítomnost nějakého vlka? Přátelé? Rodina? Cítila jsem, že musím něco udělat, abych něco tak cenného, jako je rodina, dostala zpět. Myslela jsem na tátu. Taky na mámu a sourozence, které jsem zatím neznala. Myslela jsem na to, jak pěkné by mohlo býti naše setkání a strávení pár společných jarních dnů. Tolik jsem toužila začít znovu žít. Zhluboka jsem se nadechla a rozběhla jsem se odhodlaně vpřed. Už běžím... Nechala jsem se vést známou pachovou stopou, jež se nezdála býti daleko, svitem slunečních paprsků a svěžím vánkem, jež tančil v poryvu v mé hřívě a srsti. Tlapy cítily zemi a já s oddaným výrazem běžela tak rychle, jak jsem jen mohla.

» Kamenné pláně

Za mnou byly již různé louky i lesy, potoky i řeky, a já běžela dál. Pachová stopa náhle zesílila. Cítila jsem ho tak blízko. Tátu. Nátáhla jsem krok a dorazila jsem až na místo, kde mě zastavil pohled na siluety vlků. O-opravdu... je to možné?! Popošla jsem pár kroků vstříc siluetám, dokud jsem jasně dokázala rozeznat jejich obličeje. Zůstala jsem strnule stát a zírat vyjeveně jako malé štěně. Srdce se mi rozbušilo a já ucítila velký příval emocí. T-ta... "Tati!" Vyštěkla jsem a rozběhla se k němu. Skočila jsem na něj, až jsem ho povalila k zemi. Radostně jsem jej objala a následně ho olizovala na lících jako malé vlče. S úsměvem na tváři jsem tátovi věnovala rozjasněný pohled, ve kterém tančila spousta jiskřiček štěstí, a mávala jsem zběsile ocáskem. Vedle stáli dva vlci, které jsem neznala, a ani jejich přítomnost mě nijak zvlášť nerozrušovala.