Příběh smečky Kirigakure IV.

Ra's Al Ghul
LKS
,,Hlavně jdeme pryč. A proč vlastně Zeiss tolik přeměňuješ? Co když jsou tyhle věci jen výmysly?" Řekl jsem. Vadilo mi, že Demon se vymezuje vůči smečkam ostatních, ale k Zeiss má respekt. Neměl by mít respekt k žádné smečce, tak jako nemám já. Měl jsem sto chutí se sebrat a zabít někoho ze Zeiss na důkaz, že jsou slabí. Chjo. Proč je Zeiss pořád přeceňována?

//Zde byl omyl

Haymitch Fireshadow
Hranice----ML
,,Neboj se a pojď za mnou, něco ti ulovíme." Povím a rozběhnu se k nejbližšímu lesu. Doufal jsem, že mě následuje. Stačí ulovit něco menšího bude stačit. Doběhnu do lesa, jenž se nazývá modřínový. Na okraji lesa zpomalím a nasaju pach. Cítím pach zvěře nedaleko ode mě. Začnu se pomalu plížit. Nedaleko ode mě uvidím zajíce, to je zvláštní, tady většinou zajíci nejsou.On mě neviděl, protože jsem byl schovaný za nějakým kamenem. Čekal jsem na správnou příležitost. Když byl ke mě zajíc zády, vrhl jsem se na něj. Samozřejmě, že mě zaregistroval, jenže byl moc pomalý. Skočil jsem po něm. A zabilo ho moje ostré zuby, které mu prokously zkrz na zkrz krk. Vzal jsem úlovek a donesl jsem ho před Zemaris.,,Najez se, vypadáš, že máš hlad."

Tábor
Seděla jsem ještě nějakou chvíli u starého dubu, tváří vystavenou vstříc paprskům slunce a se srdcem vzdávajícím věrnost a nikdy neuhasínající přátelství mé kamarádce Yllin. Potřebovala jsem zkrátka jen delší dobu, abych se s tímto vypořádala. Byla to jedna z nejvíc bolestivých událostí mého života, ale i přesto jsem to dokázala překonat, jako přejít divokou řeku na druhý břeh a bolest nechat unášet vodou v dáli. Možná tomu dopomáhal i fakt, že Yllin tu byla stále s námi. Taktéž jsem byla ráda za každého, kdo se ještě chytil společně se mnou a složil Yllin naposledy úctu. Pak jsem se již zvedla a otočila čelem do středu Tábora. Prohlédla jsem pohledem zdejší vlky. Možná se mi to jen zdálo, ale jakoby mnoho z nás odcházelo. Různými způsoby. Jakoby se kdysi velká rodina a silná smečka pomalu rozpadala. Ale přesto tu byli stále vlci, kteří tu věrně zůstávali, a právě díky nim jsem se cítila jako doma, cítila jsem domov i rodinu, i když možná menší, než byla dříve. A přesto to byl jeden z těch nejkrásnějších pocitů.  Pohledem jsem zabloudila až ke Cavalierovi, starému dobrému známému, a věnovala mu jeden vřelý úsměv. Dalšího když jsem však zahlédla, mé oči se rozzářily a mé srdce jakoby zahalilo hřejivé rouno. Rozběhla jsem se za Riteruem plná radosti a uklidnění. Dorazila jsem k němu a věnovala mu jedno velké vlčí obětí. "Rite.." , špitla jsem mu šťastně do ouška a následně jej láskyplně olízla na líci. Poodstoupila jsem poté a na mé tváři se rozehrál šťastný úsměv. Pohlédla jsem na Varoxe, který stál vedle. Věnovala jsem mu jednu menší poklonku na pozdrav. Ostatně jsem byla ráda, že se tito bratři znovu shledávají.

Tábor
Sledoval jsem bezvyrazu hledání tech dvou. Navzdory tomu ze jisti by se treba pousmaly, ja takový tip nebyl. Když Jess věnovala poklonku i me, potěšilo to. "Jess, jsem rád ze jsi prisla, mam pro tebe takovou, zajímavou nabídku. Všiml jsem si ze Yllin byla tvou kamarádkou, hold ktery si ji složila byl hezky, potěšil jiste nejenom ji. A proneseni úcty k ní byl od smečky též vítaný myslim ze máš na smečku dobrý vliv a proto si myslím ze i me rozhodnutí je správné a Riteru me v něm akorad podpořil, chtel bych aby si své kamarádce Yllin sla tlapu v tlapě tak jak by tomu jiste bylo i kdyby byla na živu. Chtěl bych ti nabídnout post Alfy" reknu stručně a přímo ji hledím do očí

Miroki
Poblíž doupěte


Nakonec přiběhla Asuka. Udělala z toho hrozný drama, čekal jsem to. Taky proto jsem jí radši nic neřekl. Rias začala s jakýmsi příběhem. Dělal jsem že mě to zajímá, ale to jen proto že tam byla ona. Cizí smečka, alfa, cizí vlče, nebo aspoň takové které se hodí k Zeissanům a hlavně už byla v pohodě. Díky Mauře, ta zachránila i mě. Ale nebylo prostě co řešit. Už už jsem chtěl navrhnout ať si jde odpočinout, ale pokračovala dál. O čem mluvila jsem nechtěl slyšet. Smečka? K čemu? Stejně budem žít tady a akorát se budem muset starat o její bezpečnost. Co z toho budu mít? Jen jsem otočil hlavu aby neviděly můj zhnusenej úšklebek. Jenže pak probodla mé srdce. Zase využila mou slabost. "Vlčata?" zeptám se vzrušeně. Za ta léta jsem žádná vlastní neměl. Když měla vlčata ona s jiným, vždy mi to připomínala. Jejich vzhled a chování. Po mě by vlčata taky mohla do Zeiss, to ano, ale musela by mě brát jako otce a aspoň v tom útlém věku poslouchat. V tu chvíli jsem jako kdyby nevnímal. Až posledních pár slov a něco o Asuce, Räqovi a jejich otci. Jestli povídala o něm, byl jsem rád že jsem neslyšel. "Odvahu? Vždyť já tě ochráním. Proč by ses bála?" zažertuju. Popravdě jsem si nebyl jistý k čemu by potřebovala odvahu. K dalšímu vrhu? To mi nešlo na rozum. Třeba to braly vlčice jinak.

Tábor
Otočila jsem hlavu k Varoxovi a poslouchala jej. Sotva jsem se dozvěděla, že má pro mě nějakou nabídku, napřímila jsem uši, zvědavě jsem mírně naklonila hlavu a zpozorněla jsem. "Oh, ano, Yllin byla má dobrá kamarádka. A děkuji, že něco takového říkáte" , pronesla jsem, avšak stále k němu mluvila zdvořileji, už jen z toho důvodu, že byl mou Alfou a moc dobře jsme se neznali. Poslouchala jsem dál a Varoxova slova ve mě vzbouzela čím dál víc napětí. Sotva jsem uslyšela Riteruovo jméno, pohlédla jsem krátce na něj, a pak zpět na Varoxe. Při předposlední větě jsem možná již mohla tušit, o co jde. Lehce jsem se zachvěla. Post Alfy... zaznělo mi v uších. Ocitla jsem se na hranici, kdy jsem si nebyla možná zcela jistá. Pohlédla jsem Varoxovi zpříma do očí. Cítila jsem dost možná to stejné, co u Varga, když mě povýšil na post Bety. Ve Varoxových očích byla vidět síla a odhodlanost, nese tohle i zdánlivé zlato, které se line v očích mých? "J-já..." , vykoktala jsem udiveně. Dokážu vůbec vést smečku? Dokážu býti autoritou pro ostatní vlky? Dokážu vůbec... to všechno? Kladla jsem si otázky. Mé srdce se však rozbušilo v odhodlání. Ne, Varoxovo rozhodnutí nesmím popřít, určitě ví, co dělá, a proč mi nabízí post Alfy. Lehce jsem vypla hruď. Věděla jsem, že tohle je další krok v mém životě, a když již mne někdo vyzívá k vůdcovství smečky, musím tuto životní výzvu přijmout. "Příjmám" , řekla jsem již sebevědomě. "Příjmám post Alfy a břemeno se zodpovědností, které teď bude mnou neseno. Odhodlávám se k vůdcovství smečky a vzdávám jí svou vlastní čest. Odvažuji se vést smečku k vítězství v každém boji a  zasvěcuji svou sílu v její ochranu. Budu se snažit býti co nejlepším vůdcem a kráčet ve stopách všech předešlých Alf, abych dokázala vést smečku na cestě k samotnému vrcholu" , řekla jsem pevným hlasem a sklonila Varoxovi poklonu, jakožto znak úcty, slib v má slova, a aby Varox mohl věřit, že nezklamu a nikdy neliovat tohoto rozhodnutí. Srdce mi tlouklo, v mém těle kolovay ještě smíšené pocity.

Tábor
Potěšilo ho bratrovo pochopení, bál se, že bude cokoli namítat, či se ho snad pokoušet přemluvit k tomu, aby změnil názor. Neměl rád, když ho někdo k čemukoli nutil. Proto na Varoxovu reakci pouze kývl hlavou. ,,Ale... na lov bych možná i zašel." Neměl chuť žádné zvíře zabíjet, ale také se mu nechtělo svému bratrovi poskytnout pouze další negativní odpověď. Náhle jeho pohled padl do davu vlků, kde ho upoutal hnědý povědomý kožíšek. Na tváři se mu rozšířil úsměv. Když jej objala, neváhal ani chvíli a objetí jí opětoval. Poté se odtáhl, neboť očekával, že jí Varox poskytne svou nabídku. Nebyl překvapen, když tak skutečně učinil. Jakmile domluvil, pokynul hlavou. ,,Já s Varoxem plně souhlasím, byla by z Tebe výborná vůdkyně." Následně se Jessie vyjádřila a i Riterua zahřálo u srdce. Sic se alfou nestal on sám, však onu potřebu ani nijak více nepociťoval.

Tábor- Mimo tábora
Luna
Pozrela sa na Varoxa a jemne sa naň pousmiala. Však tým, že nemala lebku potiahnutú mäsom a kožou, to mohlo byť vidieť len na jej spodnej čeľusti. Pozrela sa na jej nevlastného "syna" a popostrčila ho dopredu. Varox sa šiel rozprávať s vlkom jemu podobným. Nepoznala vlčicu, ktorá zahynula...ale aj to sa stáva. A nemôže to svorku oslabiť. Zrejme mu na nej veľmi záležalo. A Luna sa cítila nechcenná a nepotrebná.. Olízala Ragnavara po čele. Nechcela ho opustiť, ale zrejme musela. Nebola ani členom. Aer bol niekde, ani nevedela kde... Chcea si založiť rodinu vlastnú a nájsť partnera. Skoro žiaden vlk nevedel, že je dcérou Asuny a Hioneshira. A to len preto, že sa na nich nepodobala. A ona chcela rod tak silných vlkov niekomu predať. Posunula Ragnavara bližšie k Vargovi, aby ho mal na očiach. Iskričky v priehlbinách lebky zhasli. Otočila sa a vydala sa pomaly von z Tábora.

tábor - za táborem
Poslouchám slova Jess a jsem mile překvapen, a také převelice rád, když slyším že se odhodlaná splnit svou nastávající úlohu. Bylo na ní vidět že jí to velice překvapilo, ale byla ráda, a já byl rád že smečka bude mít vlčici které věří, to že můj bratr byl k ní nakloněn, nás teď nejspíše odprostilo od lovu. nechtěl jsem jejich viditelně krásné setkání nějak narušovat. "Jessie, věřím že budeš skvělou alfou, takovou,
kterou si toto území zaslouží. Budu tu, nejen já ale i mnoho dalších vlků ale kdyby si potřebovala, budu stát vždy blíž k alfovskému doupěti než mnozí ostatní. kdyby jsi potřebovala, stačí říct, zavolat, zavít.
Protentokrát nezklamu" konec věty jsem neřekl ani nahlas spíše jen naznačil tlamou, spíše jako únik vzduchu. Myslím že ani nemohly rozumnět. Ale poté zpřísním pohled pod kápí z vlčice Tonaly a pevně pohlédnu Jessie do očí. Můj krk ztratil srst, můj čenich začal též vylisávat a postupně jsem se stal plně kameným. Mé tělo bylo hrubé, pevné a celé z kamene, žhavý uhel a ledový krystal v mých očí propaloval pohled Jess ale po chvíli mrtvolného ticha se mé čelisti pohnuly k mírnému úsměvu a já hluboce zavil do pozdního větru...
"Nyní se alfou stává vlčice Jessie" zavyl jsem silně, pevně a tvrdě jak vyřvané hlasivky vulkánu. Můj krk byl z kamene a také proto zněl tak hrubě. Poté pohlédnu na bratra který je stále u mě "Odložíme lov na jindy, myslím, že Jess si tě teď přeje více než já... Totiž... Naše nová ALFA" řeknu vlídně, i když s mým hlasem se to moc vlídné nezdá. Pohlédnu do očí Jess a pokloním hlavou hezky dolů, věděl jsem že jsem neudělal chybu. Protentokrát nezklamu, budu smečku bránit, a třeba se i na post Alfy k Jess dostanu, když bude třeba...
Pohlédl jsem na tábor a zahlédl ocházející Lunu, Pohlédnu na Jess a Riterua "Omluvte mne, prosím"řekl jsem spěšně a prudce jsem se za Lunou rozběhl. přiklusal jsem před ní, zatarasil jsem jí tak cestu a olíznul jí na hlavě "Prosím, nechoď...." pošeptal jsem jí. Byla pro mne důležitá, i když jsem tak moc plně nevnímal proč ale jelikož i právní pohnutky jsem kvůli Ní nechal za sebou, mohlo mi samotnému dojít že je v tom něco víc. Díky ní žijí mí synové, jen díky její péči se ve světě neztratily jako mrtvolky tlejících vlčat. Nechtěl jsem aby odešla, ne teď když už na ní mám čas "nechoď prosím,
ne teď... Ragnavaro spinká, Xyrli se někde toulá... možná bychom si my mohly zpříjemnit večer procházkou" pousmál jsem se a pohodil kamenným ohonem.

tábor - kamenné pláně.
Pposlouchala jsem události a jen nevěřícně přihlížela. No na Asklepia jsem si moc dobře pamatovala. Byl skvělou volbou, co jsem si pamatovala z lekcí Imagina, byl stejně tak pravitý jako já, možná že kdybychom nebyly z jiných smeček, možná bychom byly i přátele. Střihnu ouškama a pomalu se vydám pryč z tábora. Lehce poklusávám prostředím a pomalu se blížím k jistým kameny pokrytým místům. Nějak jsem tohle území vůbec neznala a nějak mě to netrápilo. Neměla jsem se kam vrátit. Hioneshiro spinkal a já... já umírala samotou. Bylo mi mdlo, z hladu, ale v batohu jsem toho už moc neměla. Všechno převážně suché. Smutně jsem vzdychla a alespoň jsem si vytvořila bublinku vody abych se za klusu napila. Bylo mi smutno, cítila jsem se samotná... Najednou jsem ale ucítila pach. Podobný Varoxovi a té vlčici bez hlavy. totiž bez kůže na hlavě... Pomalu jsem k němu došla a prohlédla si jej. Spal a byl také vyhublí. asi spal dlouho.... "Ehm... haló?... ahoj? si vzhůru? Ehm.. vstávej?" ňoumla jsem do vlka (Xyrliass) čenichem a olízla ho na oušku.... Byl roztomilý, takový jemný a ta zelená hrála klidem. Pousmála jsem se a naklonila hlavu mírně na stranu...

Kamenné pláně.
Byla mi strašná zima, vítr se chvílemi zvedal a chvílemi byl slabý ale stále byl chladný a ledový. Má srst houby udržela, byla rozbředlá a snadno se profoukla. Klepala jsem se zimou, stažená do sebe, ocas mezi nohama a stála jsem nad vlkem, ze kterého sálalo teplo. Jeho hustý, teplý kožich se nenechal tím slabým větrem vůbec ovlivnit a o to víc mi byla zima. Vždy když se ke mě donesl alespoň slabí závan vlkova tepla, studený, štiplavý vítr jej odnesl a o to větší mi zima způsobovala šok... pomalu jsem si k zelenavému vlčkovi lehla, jelikož měl hustý kožich který hřál a mě byla ukrutná zima, mé tělo bylo zkřehlé, prázdné, hladové a ztuhlé chladem. Něžně jsem se vetřela pod jeho dračí křídla. Tiše jsem zavřela oči a natiskla se na jeho bříško, které bylo nádherně zahřáté. Spal, což mě uklidňovalo. ale když jsem tu tak schoulená, malá oproti tomuto masivnímu vlkovi, i když pohublému, ležela, vzpomínala jsem na Hioneshira. Spal, také. stejně jako tento mladík. Smutně jsem nechala z očí vytéct pár kapek slz, které patřily mé mladé lásce. Totiž... spící lásce. Pohledem jsem zabloudila na oblohu a choulila se pod vlkovo křídlo. Měla jsem strašný strach že se vzbudí ale kdybych ještě chvíli dřepěla na tom větru, asi by mi sebral i můj poslední, těžký dech co mám. jeho tělo mi bylo alespoň protentokrát útočištěm....

Kamenné pláně

Z mého spánku mě cosi probudilo. Rozespalý s sebou zavrtím, když v tom si uvědomím že je něco jinak. Na svém těle cítím jakési doteky. Ale kdo, co by to mohlo být? Snažím se otevřít očka a zjistit co, kdo se mě to dotýká, co se to vlastně děje. Avšak nedaří se, jsem příliš unavený a v mžiku mi spadne hlava opět na mé tlapky a já usínám.

kamenné pláně
najednou se hřejivé tělo hne a mě to okamžitě vytrhne z neklidného, křehkého spánku. Nepamatuji, kolik je tomu let co jsem se v klidu vyspala a proto jsem stále ve střehu. Teď tomu nebylo jinak a já hned pohlédla na vlka, který sebou cukl, zvedl pravděpodobně rozespale hlavu ale hned jí zase ve spánku položil na tlapky. Bylo to docela komické. roztomilé, jak rozchrápaný medved na zimu. Lehce jsem se pousmála a položila hlavu k té jeho. Stýskalo se mi po společnosti které bych se nemusela bát. Stískalo se mi po mém partnerovi který spal. Cítila jsem jak mi tečou slzy. Zarazila sem čeníšek do krku spícího vlka a plakala tiše do jeho srsti. Cítila jsem tu obrovskou bolest, to jak mě ničilo pomyšlení na to že bych jej již nikdy neviděla mezi živými ale... něco mi říkalo že tu už dávno není. Cítila jsem jak se mi sténání vydralo z tlamy a já začala skučet a brečet do srsti vlka, který spal. Neřešila jsem zrovna zda spal tvrdě nebo ne, byla jsem zasažená natolik, že kdyby sám vlk vstal a zabil me, bylo by mi to nejspíše jedno... Byla bych alespoň se svým Hioneshirem... Čeníšek jsem měla hluboce zarytý v srsti zelenočerného vlka, kterého jsem neznala ale byl mi velmi příjemným polštářem, peřinou i topením....

Kamenné pláně

Opět mě něco vyrusilo z mého spánku. Vzbudilo mě jakési velice tiché plakání, které ovšem co nevidět přešlo v netlumený pláč, sténání a vzlykot. Opět jsem cítil příjemné teplo, něčí doteky, ale zároveň jsem na svém těle cítil cosi vlhkého,  rozespale jsem zakňoural, zvedl hlavičku vzhůru a protáhl si přední tlapičky. Leknutím jsem se postavil na všechny 4. Ale v  zápětí ono příjemné teplo a pocity zmizely a nahradila je nesnesitelná zima doprovázená ostrým, štiplavým, chladným větrem který se opíral do celého mého těla. Když se mi konečně podařilo otevřít i přes ten příšerný vítr očka, znovu ve mě zamrazilo. V tu chvíli jsem poznal že tu nejsem sám. Po mém boku ležela naprosto cizí, mě neznámá vlčice. Samým leknutím jsem ucuknul. co se to děje? Kdo  to je? pomyslel jsem si....  Snažil jsem se vlčici poznat po čuchu, ale marně, tento pach jsem nikdy předtím necítil a to mě v mé myšlence utvrdilo. Neznám ji.... Ale kdo to je? Proč se ke mě tiskne? Kde se tu vzala? A... Proč pláče? Pomyslel jsem si. "kdo jsi? Co po mě chceš?!"  Zvolal jsem. I přes veškerou mou snahu působit odhodlaně,  byl z mého hlasu patrný strach a zmatení.... Nervózně, vyděšeně jsem přešlapoval z místa na místo ve sněhu a čekal co bude dál.

Kamenne pláně
Když se vlk hnul přestala jsem plakat a vyděšeně na nej pohlédla. Protahl se a já si rychle tlapkami utrela slzy a koukala na nej. Z ničeho nic vyletěl v leknutí na nohy a já se strachy schoulela do klubicka, byl sice mladsmladší nez ja ale to v dnešní době neznamenalo ze je hodny. Schovala sem si cenisek pod tlapky a choulela se ve strachu ze me zabijzabije. Ani jsem radsi neodpovidala

Kamenné pláně

Po rozkoukání už se vítr nezdál tak chladný,  bylo mi příjemné, tak akorát díky mému kožichu který mě chránil před chladem.  Co se to děje? Co dělá?  Ona se bojí?  sSnechapavym pohledem sleduji onu vlčici. Krčí se malý kousek ode mě....  Zaváhám.. Ale nakonec se zeptám "Kdopak jsi? Nikdy předtím jsem tě tu neviděl"  nebyl jsem si jistý zda mě slyší, či dokonce vnímá....  Zaváhám, ale nakonec se malým, opatrným velice nejistým krůčkem přísunu a čumáčkem jemně žďuchnu do toho jejího a oliznu.

Kamenne pláně
Klepal jsem se jak ratlik kdyz ho hodíte do ledové vody. Jeho hlas ale nebyl naštvaný, ani zlí. Klepal jsem si strachy, ale hlavně i zimou. Strach totiz pomalu opadl a když jeho jazyk přejel po mém cenichu, vykoukal jsem nejisté pod tlapkami na nej. Popotahla jsem a zakroutila cenichem. Prohlédla jsem na jeho oči- jedno bylo celé zelené, bez zornicky žebříčky a druhé bylo normalni. Zamotala jsem a hleděla beze slov na nej. Pak jsem ale sklouzla očima na jeho tlapky a velice tichoucce spitla " m...m...mo...moc se omlouvam" poseptala jsem a koukala na jeho tlapky. Mrzelo me ze jsem ho vzbudila svým pláčem. Ale on nevypadal ze by se zlobil. Naopak. Byl docela hodny... cítila jsem jak se pod srstí červenám. Došlo mi ze me vlastně oliznul... oliznu si cenich a pohlédnu na nej "ehm... km.. .jmenuju se Marsie... a ty?" zeptám se opatrně

Tábor
Jessie mi tak isto venovala krátky úsmev, ktorý som jej znova opätoval. S terajšou alfou sa o niečom bavili, nie, nebol som zvedavý, iba trošku, trošku viac. A ak to môj sluch správne zachytil, odovzdával sa jej post alfy. Nebol som si istý, no napäto som sedel v odhodlaní počkať si, čo sa udeje ďalej. Nenapadlo ma ani podísť bližšie, len som spokojne a nehybne sedel a čakal. Čakal ako stále. Teraz, keď tu vlkov bolo dostatok som zistil, že som zostarol. Väčšinu vlkov som nepoznal. Keby len väčšinu... Tak Cavalier.. Starneš.. Starneš