Příběh smečky Kirigakure IV.

Tábor
Moje útoky démonovi nespôsobili nič okrem bolesti. Každý prítomný z vlkov ktorý útočil bol bez výsledku. K boju sa dokonca pridal aj tulák, s ktorým som sa nedávno bavil. Nie je v tom nejaký háčik? Prečo sa tu zjavil a čo chce? Vlkov som v útoku nemohol zastaviť, no prestal som útočiť ja. Miesto toho som zvolil svoju novú schopnosť, ovládanie mysli. Ešte nikdy pred tým som to nevyskúšal, ale prečo nie teraz,? Vyčistil som svoju či, svoje telo som akoby doslovne opustil a nechal ho na pospap prírode, a svojim ohnivo žeravim pohľadom som pozrel rovno do očí démona. Boli tak prázdne.. "Prihováram sa v mene svorky.. Čo od nás chceš? Čo si zač?!" zašlem mu myšlienku a v tom sa vrátim do pôvodného stavu. Dalo mi zabrať použiť túto schopnosť, a bol som zmiereny s tým, že to ani nepomôže, no dúfal som, že dôjde odozva. Nemienil som nechať zahynuť moju  druhú rodinu, to rozhodne nie.

Tábor
Našťastie sa mi podarilo oslobidiť Grafity, no vyplatilo sa mi to. Nepodarilo sa mi mu zmraziť vodu v tele, čomu sa čudujem. Žije, mal by mať v sebe dosť vody, nechápem to. Ocitnem sa vo vzduchu, čím mi telom prejde ostra bolesť až nakoniec dopadnem niekde ďalej. "Au.." zakňučím, pritom sa okolo zjavila zelená žiara, z ktorej sa sformovala zvláštna bytosť, naberala vzhľad líšky. Pako.. mal si uhnúť.. ozve sa mi v hlave, pritom zatnem zuby. "To nejde.. kss.." postavím sa aj keď ma to bolelo, našťastie, že mi pomohla ona líška, ktorá bola zrejme mojím patrónom. Pozriem sa okolo, snáď nikto nevidel moju lekciu lietania. Vytiahnem zo zeme ďalší nával vody. Keď si myslí, že ma toto zastaví, tak sa míli.. Zavrčím, pritom vodu sformujem do podoby vrtaka, ktorý vystrelím priamo do jeho onej hlavy. Upravil som tú vodu tak, aby bola schopná sa prevŕtať skkz jeho hlavu. Vráť sa späť do pekelnej zeme.. šmejde. 

Hory Mesiaca
Nadšene sa rozbehol k Mirokimu. ,,Oci, ja vedieť byť hore, vo vzduchu!" povedal rovnako nadšene. ,,Aj ty to vedieť? Aj Áuka? Aj mama?" opýtal sa nie menej nadšene. Veselo mával krídlami, no skôr pre efekt ako pre to aby sa vzniesol do vzduchu. Bol skrátka hyperaktívny, nevedel stáť či sedieť v pokoji. Veselo mávol labou do vzduchu a na chvíľu mal pocit, že rozvíril ešte niečo iné- ako keby zavial niekde v jeho okolí trochu silnejší vietor, no zmizol. ,,Č-čo to byť?" vyhŕkol.

Miroki
Hory Měsíce

Přiletěl ke mně Räqo. Byl moc šikovný. Taky hodně aktivní a to mi zrovna nebylo moc po chuti. "Šikulka. To mi neumíme, nemáme křídla ani nic co by létat umožňovalo Räqo," řeknu. Pak se ve vzduchu objeví silnější vítr. Věděl jsem co to je. Teda aspoň jsem si to myslel, mohla to být jiná schopnost než magie, ale ta by měla přijít jako první u takového vlčete. "Asi magie," povím a usměju se.

//Räqo bežal, nie letel, ale to je jedno.
Hory Mesiaca
,,Krídla byť tá vec čo ňou viem hýbať?" opýtal sa zvedavo, v červených očiach mu iskrilo a farebná rozstrapatená hriva mu padala do tváre. ,,Má-gia? Čo byť mágia?" spýtavo na neho pozrel, no z tváre mu nezmizol ten nadšený výraz. Vzhľadom na jeho nadšenie a vzrušenie sa vietor- mierny prejav jeho mágie- znova vrátil, no teraz bol omnoho slabší a len sotva vedel rozstrapatiť jeho srsť. Páčilo sa mu to, hoci si neuvedomil, že to vytvára on.

/Hory Měsíce -> Tábor/
Jakmile se Rias, sama, bez vlčat, z doupěte rozběhla někam do pryč, nezapomněl jsem ji následovat. Utíkal jsem směrem za ní. Nehodlal jsem být sám, i když podle pachu jsem vydedukoval, že je zbytek rodiny vevnitř. Toho velkého šedozeleného jsem se docela bál, aniž bych to hodlal přiznat. Prostě jsem mu stále nedůvěřoval. ,,Íííías!" volal jsem na ní nemotorně, byl to vlastně můj první pokus o slovíčko, které ode mě mohla slyšet. Běžel jsem po jejím pachu až přímo k ní a poté mou pozornost upoutala ta obrovská věc. Málem jsem do Rias narazil, když jsem nekoukal před sebe, ale na to, co se mi tak nějak nedařilo identifikovat. Všude kolem byly taky díry, bylo to docela děsivé. Ale mě to pouze udivovalo. Nic takového jsem nikdy neviděl.

území elitních - Hranice
Smeřoval jsem domů, do Kirigakure, kde byla má partnerka Safira. Bude vzhůru? Nebo už ji nikdy neuvidím? Pomyslel jsem si a šel dál, pod křídlem ukrývaje ránu, která již navždy zůstane součástí mě samotného. Zajímalo mě, jestli se probudila. Nechápal jsem, proč tak dlouho spí. Vždyť ani neviděla naše děti vyrůstat. A kam se poděl Aoi? Ten byl pryč, nejspíš nadobro, vypařil se, možná utekl.
Zastavil jsem se už na území domova.

Má magie nebyla tolik účinná. O několik kořenů přišel díky právě Telovi a ostatních. Když byla Grafity volná intenzita mých plamenů zesílila a protáhla se až k jeho rohům. Teď jsem litoval, že jsem svou magii netrénovala víc. Možná by mu více ublížila. Dokonce jsem se snažila do toho přidat víc efektu bolesti, ne jen pálení, však způsobování bolesti jsem ještě moc neovládala.
Poté jsem si všimla toho oranžového vlčete, které jsem našla. Pár skoky jsem došla k němu. Musel mě sledovat. "Dávej hlavně pozor." Pověděla jsem mu a snažila se držet u něj, abych ho mohla i chránila.

Tábor
Otočila jsem se na vlče a kývla k němu. "Dobře Azazel," řekla jsem klidným hlasem a doufala, že se mu něco nestane. Snažila jsem se stát před ním a bránit ho svým tělem, protože jsem nechtěla, aby ho ta obluda zabila a to jen kvůli tomu, že je na nesprávném místě v nesprávnou dobu. Nesmělo se mu nic stát. "Takže až skončíme s timhle netvorem, tak budeme hledat mu rodinku. Bezva," zabručel Soka a já jen zakoulela očima. "Napřed musíme zachránit tábor," pověděla jsem mu v mysli a trochu mě štvalo, že byl takový necita. Toho zelenáče (Teli) ta obluda odmrštila pryč a já zavrčela. Ač se nám podařilo dostat Graf ze spárů netvora, tak teďka padala a já neměla možnost ji pomoc a ani křídla jsem neměla, ale otec Maury ji pomohl. Na svoji magii jsem byla hrdá, protože jsem nebyla k ničemu a cítila jsem, že i patron je hrdý. Ta stvůra však si dovolila i na Aarona, hrdelně jsem zavrčela a doběhla k němu. "To bude dobrý, Azazely," zašeptala jsem k němu starostlivě. "Ano, taktiku," zamyslela jsem se a přehlídla bych i jeho oslovení pro mne, kdyby mě neupozornil patron. "Mami? On už tě snad začíná považovat za matku. Neříkej mi, že si chceš adoptovat další vlče," "Není mi lhostejné, vlčata mám ráda a proto si myslím, že si zaslouží plnohodnotnou rodinku a ne jen matku a sestřičku," namítla jsem i když představa, že bych ho adoptovala, mě moc těšila. "Jen tak ho neporazíme. Musí mít přeci nějaké slabé místo, ale jaké? Možná, že kdybychom ho zmátli a kdyby si zamotal ty svoje kořeny a nebo něco takového. Myslím však, že se teď budu věnovat léčitelství," řekla jsem k Aaronovi, ale i ke všem ostatním. "Grafity, pojď sem prosím. Tu kyselinu ti vyléčím," poslala jsem sivé vlčce myšlenku a když jsem už chtěla vyléčit Aaronovu ránu, tak přiběhla Kat - Ramidreju a jak se sem dostala? Jednoduše, ona už v táboře byla, přesně v Alfovském doupěti s Maysie, ale teď byla tady. "Neboj se, nic ti neudělá," kývnu k ní a zelená bytůstka k němu doťapká a přiloží svůj ocas s léčivou srstí na jeho ránu. A já tak mohla hodit po démonovi další ledové ostré rampouchy, které byly vytvořeny z vody ze vzduchu a mířily tam, odkud démonovi vyrůstaly kořeny. Tak jako to dělal ještě jeden vlk (Cavalier). A další vodní koule tak, aby ho spíše provokovaly a on si zamotal svoje kořeny. Ano, takový byl záměr.


HEXY DE MAL
Tábor
Zuřivě jsem zavrčela a mrskla po démonovi další kámen, ale bylo zřejmé, že bratr a ta jedna vlčka (Hil) mají silnější magii. Mě však strašně moc vadilo, že držel Grafity, protože patřila do mé rodiny a já ji musela zachránit. To by mi ani Daw neodoustil, kdyby to Graf s vlčaty nepřežily a vlastně ani já sobě. Byla pro mě prioritou číslo jedna spolu s Telem, pak ostaní vlci a nakonec tábor. To se ta obluda rozběhla proti bratrovi a i když jsem se snažila mu zamezit, aby ho odhodil, tak se mu to povedl. "Musím více trénovat," připomenu si a ze zorného pole magie se mi dostává pryč Grafity a já věděla jedno. Padá a pokud ji někdo nezachrání, tak zemře. Já ji neviděla a pomoc ji tedy nemohla. Brzy jsem i já ucítila rohy a ztratila spojení se zemí. Sykla jsem tiše bolestí, ale na zemi jsem už byla brzy na packách a rozběhla se za bráškou. "Teli? Jsi v pořádku?" Zeptám se na můj vkus trochu starostlivě, ale to už vedle něj stála nějaká liška. Nevypadala nebezpečně a proto jsem ji ignorovala. A než jsem však dostala odpověď, tak jsem opět dokázala spatřit Dawanovu partnerku a to se mi ulevilo, protože byla živá. "Mě nic není," řekla jsem, protože jsem byla jen trošku otlučená. "Telimu snad taky nic není, ale co ty? Bála jsem se, že se tobě nebo vlčatům něco stane, ale teďka musíš pryč. Nemůžeš bojovat, aby se jim nic nestalo a ani tobě. Najdi nějakého léčitele, protože té kyseliny se musíš zbavit," pověděla jsem opět lehce starostlivým tónem. Teli už znova bojoval a já ucítila, jak netvor boří skalní stěnu a kameny se rozletí po táboře. Rychle jsem je tedy pomocí magie ovládla, některé jsem položila na zem, aby nikomu neublížily a některé jsem házela po něm. Ze země jsem taky vymodelovala dva vlky tak, jako mě to učil strejda Kay. Když nebyla moje magie tak silná, tak jsem ji chtěla aspoň využít tak, aby tvora zmátla.

//môj predošli príspevok beriem ako neplatný
Tábor
Už keď som pociťoval uberanie zo síl, začal som si v hlave nadávať, že voľný čas ktorý som prespal som mohol stráviť radšej tréningom. Začalo útočiť čo raz viac vlkov, no výsledky sa zatiaľ nedostavili okrem šialeného revu, ktorý mi agresívne pilil uši. Napadol ma ešte jeden útok, keďže mágiu nemám trénovanu tak kvalitne, vedel som len pár útokov. Chápadla démona, ktoré boli bližšie pri mne mi prišli asi najvhod. Sústredil som sa a vytváral menší plameň na chápadle, s úmyslom aby o chápadlo prišiel zhorenim až do tla. Akonáhle sa plameň vytvoril, ustúpil som a stále ostal v pozore, aby som nedostal ďalšiu ránu, ktorá má pred chvíľou poriadne odhodila.

Okraj Tábora
Počúval som čo hovorila Hilary. Na všetko som prikývol.  Toho tvora som sa moc nebál. Vyliečil mi ranu. ,,Ďakujem." Povedal som smerom k tomu tvorovi. Nejako sa mi podarilo postaviť sa. Tlmene som zavrčal. Bol som na to stvorenie naštvaný. Mal som ešte viac energie ako som si myslel. Možno to spravilo to zvieratko, alebo som tú energiu mal stále. Zase som vyvolal Kerberosa. Teraz bol ale o niečo silnejší ako predtým. Ten démon alebo čo to je ho nemohol zabiť jednou ranou. Dal som do toho viac sústredenia, energie. Dychčal som od únavy a zvalil som sa na zem, ale stále som poriadne nahnevane pozeral na toho démona. Kerberos na tom bol tak isto ako ja, okrem toho že nebol unavený. Pamätal sa na to že ho ten démon porazil. To nechcel dopustiť. Zavrčal a tak nahlas na neho začal štekať že som musel sklopiť uši. Potom na neho začal chrliť oheň. Popri tom sa začal chystať na útok. Vyskočil na démonov chrbát a jedna hlava sa silno zakúsla. ostatné dve stále chrlili oheň. Kerberosove pazúre sa zarezávali do démonovho chrbta. ,,To máš zato že na nás útočíš! zakričal som na toho démona. Nejako som sa postavil. Pozeral som sa čo robila Hilary, a sám pre seba som si prikývol. Už som vedel akú taktiku použijem ja.  Kerberos akoby čítal moje myšlienky. Začal démona pobádať aby sa začal trocha točiť aby sa zamotal o tie svoje korene. Popri tom ho začal trocha tlačiť k nejakým skalám, aby do nich narazil. Otočil som sa k Hilary a dúfal som že pochopila moju taktiku. ,,Mami, skúsme to pritlačiť k tým skalám, mohlo by to vyjsť." Povedal som smerom k nej.

/Tábor/
Na poznámku vlčice jsem chápavě pokýval hlavou. Budu. Budu dávat pozor. Copak je to až tak nebezpečné? pomyslel jsem si. Byl jsem hodně naivní, přestože mi bylo přes dva roky a měl bych mít už nějaký ten selský rozum. ,,Ééée?" vydal jsem ze sebe jednoduchý tázavý zvuk a sledoval nadále dění v táboře. Pak jsem ji viděl. Obludu, se kterou zdejší vlci bojovali. Toto jsem vážně nedokázal pochopit. Co je to zač?

Hory Mesiaca-Tábor
Räqa začínalo prestávať baviť byť v tomto- pre neho- obmedzenom a uzavretom priestore. Keď odišiel aj ten Oranžový, rozhodol sa, že pôjde aj on. Vrhol ukradomky pohľad na ostatných a potom potichu vyšiel von. Predtým si neuvedomil, že sú v horách- ani vtedy keď sem išli. Zavetril a zacítil úplne slabý pach jeho matky a Oranžového. Išli tadiaľto. Ale oni sú veľký. Ako tadiaľto prejdem ja? pomyslel si. Bol hladný, no cítil, že tá biela tekutina ktorú jedával kedysi už nie je pre neho. Musím sa za nimi nejako dostať, uvedomil si. Nervózne mávol krídlami. Počkať! Ja môžem letieť! Pomyslel si nadšene. Samozrejme, skúšal lietať iba trochu, no už vedel ako sa to robí. Navyše, nebol úplne malým mláďaťom, trochu vyrástol a jeho krídla už nevyzerali až také obrovské k pomeru jeho tela. Svoju mágiu už poznal a tak keď na pár sekúnd privrel oči a sústredil sa, zavial vietor. Riadil sa jeho pokynmi a prispôsobil sa tak, aby mu mohol pomôcť vzlietnuť. Keď teda už vietor vial správnym smerom, vyskočil, prudko mávol krídlami dole a zľahka dozadu. Vzniesol sa-za pomoci vetra- do vzduchu. Mával krídlami ďalej a naberal výšku. Vietor ho však sprevádzal iba krátku chvíľu po tom ako sa odlepil od zeme. Chvíľu teda mal ešte jednu silu ktorá ho hnala dopredu, no potom sa mohol spoľahnúť už len na svoje krídla. Po chvíli si našiel celkom dobrý systém- mávnuť, počkať- raz, dva- mávnuť, počkať... a tak stále dookola. Nevydržal však dlho a letel pomerne pomaly, takže sa nedostal veľmi ďaleko. Uvedomil si, že už nemá veľa síl. Začal klesať- tak trochu proti svojej vôli. Ja padám! Padám zo vzduchu! uvedomil si vydesene. Ako to spomaliť? uvažoval. Začal mávať krídlami ako sliepka ktorá sa pokúša vzlietnuť-alebo bezmocné vĺča padajúce z oblohy. ,,Ja nechcieť zomrieť!" vykríkol nahlas. Mával krídlami najrýchlejšie ako dokázal, no nepomáhalo to. Mávol nimi prudko dole a dopredu v snahe zastaviť pád- a ono to fungovalo! Brzdil. Teda, spomalil pád. Trochu. Bol už len dva metre nad zemou keď to vzdal. Bol unavený a slabý... privrel oči a dúfal, že to nebude až tak veľmi bolieť. Väčšinu si odniesla jedna jeho laba. Podlomila sa pod ním a možno si ju zlomil. Každopádne, príšerne ho bolela. Zdvihol tú druhú a dotkol sa jej v mieste kde cítil najväčšiu bolesť. Bolesť ako keby trochu opadávala, ako keby ju dotyk laby vyháňal... no akonáhle labu užasnuto odtiahol, vrátila sa. Zaskučal. Musím ísť za mamou a Oranžovým, pripomenul si. Zdvihol teda zranenú labu do vzduchu a kríval ďalej. Napriek tomu všetkému sa dostal celkom ďaleko- bol v Kamenných pláňach. Išiel však ďalej, hoci bolesť v labe silnela, napriek tomu, že na ňu nestúpal.
Ťažko povedať ako dlho sa takto plahočil- ani on sám to nebol schopný zmerať. Každopádne, po dlhej dobe ktorá mu pripadala ako niekoľko dní zacítil pach svojej matky a Oranžového. Napriek tomu všetkému sa nejako dostal do Tábora. Bol však unavený a pred očami sa mu stmievalo. Na okraji Tábora zakopol, spadol a ani sa nepokúšal vstať. Ocitol sa v tme.

Tábor
Bola som zježená a pomocou svojej mágie som démonovi chcela vyvolať bolesť. Sústredila som sa a moja mágia prenikla démonovi do papuľe ako bolesť, ktorá mu zvierala hrdlo, nebolo to mäso, ale aj tak som mu zvierala krk zvnútra a už som len tlačila mu na hrdlo. Držala wom silnú intenzitu mágie a chcela som docieliť aby sa zadusil, alebo niečo také.

Tréning výdrže / Tábor
Bolo neskutočne ťažké sa udržať na nohách a zároveň uprieť pozornosť na Vodný vŕtak, ktorý mal rozomlieť lebku démona skrz na skrz. Na to som započul hlasy dvoch najbližších vlčích - Hexy a Hilary. "Hexy.." poviem potichu, pritom mi dúhovky začali žiariť, to znamenalo, že som do svojho útoku dával veškerú svoju fyzickú a magickú silu. "Jo, som.. a ty? Nejsi zranená?" poviem jej. "Neboj sestričko, toho odhodenie nebolo nič," zazubím sa na ňu ako za mojej vlčacej éry. Aj keď, skutočnosť bola iná, cítil som bolesť ako mi pulzovala v tele, a ako som spomenul, sotva som sa udržal na nohách. Jeho slabinou je vodná mágia.. Pošlem myšlienku všetkým vlkom v tábore. Dúfam.. tento krát som si pomyslel pre seba. No, udržiaval som svoj útok voči démonovi.

Jiraiya
Tábor

Ten tvor co sa tu objavil, bol dosť silný všetci tadik snim bojovali ako sa len dalo len ja som este nebojoval. Videl som ako po jeho utoku je vela nasich nazemi a urcite zraneních. Chcel som sa rozbehnut napomoc ale nakoniec som videl ako demon vyskocil, a dopadol zasa nazem. Mna to vihodilo dovzduchu a padol som na bok. Trochu to zabolelo ale ked som sa postavil uvidel som všetko uplne znicené. Vomne sa zbieral hnev. Rozbehol som sa K jednému z jeho korenov, Bežal som cez ten labirint trosiek. Chce som donho pustiť elektinu. Ked som uvidel jeden jeho koreň. Zahrizol som sa a pouzil EMU utok elektický prúd. Vedel som že dlho nevidržím byť zahriznuti. Ale pokial som bol zahriznuti dovtedy som mohol pouzivať nanom elektrinu.

Tábor
uhýbal jsem, před čím se dalo, ale zřejmě ne dost rychle. když mě a pár dalších démon nabral na rohy, uniklo mi překvapené vykvíknutí, ale to už jsme letěl vzduchem a vzápětí přišel náraz, který mi varazil dech. zřetelně jsme slyšel, jak mi v boku cosi křuplo a z žeber vystřelila bolest. Kdyby byla noc, během pár minut bych byl opět schopný boje, ale takhle jsme jen zůstal ležet a několik vteřin zoufale lapal po vzduchu, než se mi podařilo normálně se nadechnout. Po chvilce jsem se opatrně a se zatnutými zuby postavil a začal kulhat stranou, přitom jsme značně odlehčoval levou přední tlapku. ne že by mě i ostatní nebolely, ale ty se zdály jen potlučené a naražené, tahle byla nejblíže zlomeným žebrům: když jsme se postavil, měl jsem nejdřív co dělat, abych znova neupadl, jak se mi motala hlava. Bylo štěstí, že ten démon ještě nikoho nezabil. Snad nezabil. Povedlo se mi dostat se dost daleko, abych se s trochou štěstí vyhnul dalším útokům, schoval jsem se za velký balvan a lehl si do trávy. Když si dám chvilku pauzu a trošku se vzpamatuju, snad se nic nestane, bylo mi ale jasné, že takhle už se do boje stejně nebudu moct zapojit. Pokud bych se pokusil znova vyběhnout, nehledě na to, že bych se daleko nedostal, bylo by to sebevražda. vypadalo to, že můj dračí obránce už stihl zmizet, s čímž jsem počítal a než ho budu moct přivolat znova, chvíli to potrvá. to bylo ze hry. Poslat na démona Canea jsem nechtěl riskovat. Můj patron byl sice velký, ale pořád to byl netopýr a jeho zuby a drápy nebyly určeny k likvidaci dřeva. Ovšem ještě jednu věc jsme zkusit mohl. zadíval jsme se na démona a přímo nad očima mu vyvolal inkoustový déšť.

Tábor

Hexy i Telo vypadali v pořádku. Jen přikývnou a těžkopádně se rozejdou do tábora. Slyšela jsem myšlenku od Hilary. Léčitelky Kirigakure. Ani jsem neváhala a šla za ní. Viděla jsem ostatní v táboře jak jim démon ubližuje. Bylo mi jich líto. Musela jsem se co nejrychleji dostat k Hil a pak jim pomoct. Jenže za chvíli ucítím něco horšího než doteď. Kyselina se rychle rozšířila pod mou kůži. Tlapka selhala a já se nemohla hnout. Spadla jsem na zem. "Nemůžu se hnout," pošlu Hilary myšlenku a zůstanu ležet v poloze ve které mě lopatka nejmíň bolela. Nevnímaly jsem okolí a čekala na nějakou pomoc.