Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

"První vlk, kterého odchytneme." Zasmála jsem se při odpovědi a kráčela jsem neznamo kam. "Věř, že se cítím taky jako cestovatel.." Zasouhlasila jsem a několikrát jsem stříhla uchem.

Tábor
Když se Keiran zeptal na zranění udělal jsem krok do předu. "Když jsme byli v lese spadl... spadl na mě strom." ušklíbl jsem se a podíval se do země, jediné co se mi honilo hlavou byli myšlenky o tom jestli se mi tlapa zanítí a budu o ní muset přijít. Pomyšlení na amputaci mě vyděsilo. Postavili se mi chlupy na zádech a začal jsem rychle dýchat. po chvíli jsem se uklidnil, tohle byla jedna z mála věcí která mě dokázala takhle vyděsit. S aputací provedenou jinýma psi jsem měl zkušenosti a né ty nejlepší. Ihned jsem si vzpoměl na bratra. A KU*VA. On jsem jde.
Měl bych stim něco dělat. snažil jsem se vypadat klidně i když uvnitř jsem panikařil. Tam se vrátit nemůžu, tak už se NEVRÁTÍM. "Omluvte mě na chvíli." řekl jsem potichu a otočil se na Ezra. Strčil jsem do něj a zeptal se ho "Co plánuješ jestli nás vezmou?" Být samotný když po mě bratr může jít by nebylo moudré, byl by schopný mě odtáhnou zpátky ty kilometry násilím, pokud mu tedy papánek nedovolil mě zabít na místě, o čemž pochybuju, ten si pro mě najde něco horšího než smrt. Zmračil jsem se, ale nic neřikál. Pak jsem se uchcetl a pokračoval v myšlenkách. [

Tábor-Aralský les
,,To znie ako dobrý nápad," súhlasila s ním. Pomerne rýchlym klusom- vzhľadom na jej nie bežecké schopnosti celkom dobrý výkon- sa pobrala za ním. Najskôr by sme mali nejakú zver nájsť. Pri troche šťastia by sme mohli natrafiť na srnu alebo prípadne srnca, na to aby sme našli jeleňa by sme potrebovali dosť veľa šťastia, pomyslela si. Keďže sme dvaja, bude to o čosi ľahšie, no aj tak máme šancu maximálne proti jednému, aj to iba ak budeme mať dobrú stratégiu alebo využijeme mágie. Možno však má Akio nejaký nápad, zauvažovala po chvíli. ,,Máš nejaký nápad ako by sme mohli loviť?" opýtala sa syna ticho. Pre zamyslenie jej však unikla jedna vec- neznáme pachy. Boli celkom ďaleko, no nedalo sa pochybovať o tom, že nie sú odtiaľto. Spomalila a zastavila sa.

--> směr tábor
Poklidně seděla na louce, usmívala se a vše bylo tak, jak má být. Všude byly květiny a stébla trávy ji lechtala v kožíšku. K jejím uším dolehla píseň. Zprvu byla krásná, tóny jí ladně proplouvaly přes uši až k mozku. Melodie zůstávala stejná, ale hlas s každým tónem více a více hrubl, až jej nahradilo odpudivé krákání a pískání a kvílení. Zelená tráva zčernala a stromy, které louku obklopovaly úplně ztratily život a změnily se v prach, tvar jim zůstal, ale stačil jen dotek a rozpadly by se. Vyskočila na nohy a rozhlížela se, připravena čelit nebezpečí, čelit jí. Ona ale nepřišla. Allweena se donutila ke kroku. Jakmile se její tlapa opětovně dotkla černé trávy, ucítila bodnutí. Každý další krok ji bolel, ale ona přesto stále chodila, musela ji najít, musela ji zabít, tak moc lačnila po její krvi. Čím déle šla, tím větší ítila bolest, nejen v tlapách, ale po celém těle. Musela ji najít, ale místo toho ji její bolest pomalu, ale jistě ničila.

Otevřela oči. Vstala, pomalu nahrnula krev do končetin a donutila se k pohybu. Kruci, ty nemáš žádnou výdrž. Ozvalo se jí v hlavě. Co to je? Ptala se sama sebe v duchu. Ó ano, zlatíčko, už blázníš! Krá, krá! Vysmíval se hlas. "Co po mně chceš?!" vyštěkla nahlas. Nevěděla, odkud to přichází. Blázní snad? Je to sen? Dvojitý? Jistěže není. A radši zmlkni a koukni se na sebe. Jsi už psychicky mimo a taky jsem už unavenej z tý vlčice, který máš plnou hlavu. Miluješ ji snad? Teď už jí došlo, že je to v její hlavě, praštila se tlapou. "Zmlkni!" zakřičela panicky přemýšlejíc, jak se toho hlasu zbavit. Mě se jen tak nezbavíš a ani bych to být tebou nechtěl. Jsem tvůj patron, bude-li ti hrozit nebezpečí, objevím se. Spustil. Jo a jmenuju se- "Nezajímá mě, jak se jmenuješ nebo co seš!" okřikla ho Allweena, zatímco se dál nutila k pohybu, ale vyčerpávalo ji to, tak raději zkusila jít po svých. Byla neohrabaná, ale nakonec už zase byla schopna jít v klidu a relativně rychle. Patron už se neozval. Allweeně to ani v nejmenším nevadilo.

Tábor
Částečně musel obdivovat Keirana pro klid a vstřícost, se kterou s Jack komunikoval. Beta se zeptal, co se přihodilo Trauremu, otevíral tlamu, že by mu odpověděl, nu nebyl dostatečně rychlý a rozmýšlel se moc dlouho, tudíž ho jeho společníci předběhli. Usoudil však, že bude pravděpodobně nejrozumnější, když se o dané události vyjádří sám dobrman. Eito narozdíl od Jack nevěnoval pozornost přítomnému vlku s duhovou kšticí na hlavě, ačkoli jeho přítomnosti si všiml již dříve. Nepřipomínal mu však nikoho s podstatným postavením, přestože se mohl mýlit. Hleděl na Keirana a Traureho, naslouchal hovoru, který mezi nimi probíhal. V tom se však černý pes otočil k němu. Bílý pes nedal na sobě vidět nervozitu, která ho zaplavila, když se k němu přiblížil a promluvil. Pevným pohledem si ho přeměřil a pečlivě vybíral slova, která užije v odpovědi. Ta ovšem nakonec byla absolutně prostá. Podezřele prostá. ,,Plánuji obyčejný život smečkového psa."

Tábor
Udiveně jsem se podíval. "Oh... Vážně?" zeptal jsem se ho, stále jsem nevěřil že je to tak prosté. "Heleď se asi mě nemáš moc rád. rozmýšlel jsem se jestli vážně řeknu to co mám v plánu, jelikož mi to bylo dost proti srsti, ale nakonec jsem se vymáčknul, "Ale.... Vadilo by ti kdybych zatim byl s rebou?." sám jsem nevěřil tomu co říkám, ale i tak jsem pokračoval. "Pro... Protože jsi asi jedno z nejiteligentnějších stvoření co jsem potkal, což není tak těžkě když je celá tva rodina plná idiotů, ale.... Pokud po mě jdw bratr sám bych ho nezvládl, a on by mě ty kilometry idtáhl do města násilím. A... No a..." polknul jsem. Nechtěl jsem mu to říkat, ale nakoc to ze mě vylezlo, jako z chlupatý deky, ale jo. No víš, mojl by mě taky zabít namístě, pochybuju že by mu to otec dovolil, pro mě má asi něco speciálnějšího než smrt. Nejspíš by mi vytrhal všechny dráby a měsíc bych se nenažral, nebo by mě rovnou nechal vykrvácet. A já mám život rád, tak bych v něm rád pokračoval. Prostě, nemůžu teď bejt sám. uši jsem měl stáhlé a nechtěl jsem věřit tomu že to psovi řikám.

Tábor
Přikývl a zabodával se do něj pohledem. ,,Ano." Nadzvedl "obočí", když se dobrman rozmluvil. ,,Ty možná říkáš, že na tebe působím chytřeji než jiní, které jsi poznal, však podotýkám, že já tebe nepovažuji za absolutního blbce, tudíž pochybuju, že za tim nestojí něco víc, něco horšího," procedil mezi zuby a na chvíli se zamračil. ,,A vlastně jak slyším, ono na té mé domněnce něco bude, že?" Zamyslel se. Rozhodně si nepřál si nepřímo utvářet nepřátele už jen tím, že se znal s někým, jako byl právě Traure. Ta myšlenka nezněla vůbec lákavě. On sám měl svých problémů dost, ačkoli zřejmě ne v současné chvíli, natož aby se zabýval ještě něčím takovým a musel každou noc usínat s tím, že by jednoho dne mohl přijít někdo, kdo by byl schopen mu ve chvíli rozsápat hrdlo. Nakrčil čenich, měl chuť začít vrčet, že si z něj dělá tak trochu osobního bodyguarda, zbrzdila ho však přítomnost vysoko postaveného člena smečky. ,,Taklenc, hochu, já beru, že máš problémy a že si nerozumíš se svou zřejmě vydařenou rodinkou, ale já se v něčem takovym skutečně nechci motat. Ty sám očividně nechceš přijít o hlavu a já jsem na tom podobně." Odmlčel se a naklonil hlavu ke straně. ,,Nu a ke všemu pochybuji, že bys vydržel měsíc bez potravy? Možná ano, ale jestli něco takového skutečně dovedeš, tak respekt ti!" Když konečně domluvil, věnoval Keiranovi krátký omluvný pohled.

Tábor
Podíval jsem se na Ezra když mě odmítl. Chápal jsem to, ale od doby co jsem utekl od rodiny to že ho někdo odmítl byli nepřipustitelné. "Problémy? Ha! Můj otec jé víc než problém, on je peklo samo, určitě to byl on kterej poslal bratra, nebylo by to rozhodně by to neudělal poprví. A matka? Ta nic neudělala." díval hsem se do země a v oči mi planuli čistou nenávistí. "Jen tomu všemu přihlížela. Moje sestry asi byli nejvíc při smyslech. Skjonn jen byla zatrpklá a Toye byla,... agresivní. No a Leadra... Neřekl by si že vyrostla ve stejných podmínkách. Byla milá a jediná se mě občas zastala, a nosila mi jídlo... Skjonn bude vládnout až rodiče umřou, řekl bych, teď když..." větu hsem nedokončil. "Možná ne celej měsíc, ale tři tejdny jo.... Nebylo by to poprvý." uchechtl jsem se, ale bylo slšet že jsem to ze sebe nutil.

-------

https://smeckavlku.forumczech.com/viewtopic.forum?t=626