Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Trpělivě vyčkávala, než Orfeon pečlivě odříká přísahu. Třebaže její výběr byl učiněn poněku narychlo, byla si svou volbou více než jista. S vážným pohledem v očích hleděla, jak fialový vlk pečlivě vyslovuje každé slovo přísahy. Za doprovodu skřeků fénixů stáli pod dýňovými stromy. Orfeon již přísáhl, proto se otočila na černou vlčici. ,,Půlnoci." pronesla. Z jejích modrých očí vyřazovala vážnost, se kterou celou situaci brala. ,,Já, Půlnoc, přísahám, že tuto smečku budu chránit až do posledního výdechu. Budu jí vládnout, bít se za její čest a chránit vlky této smečky. Ale též budu moudře rozhodovat, promýšlet každou důležitou věc a budu pečovat též o území, rostliny a živočichy smečky. Budu jednat spravedlivě a čestně po celou dobu mého působení." podruhé sama odříkala celou přísahu, kterou kdysi též skládala. Občas jí až rmoutilo, jak dlouhá doba to byla.

Les 5-ti statečných - Tábor
Bratrův pach slábl, spíš se vzdaloval. Chvíli jsem po jeho stopách šel, ale on mířil k Ishimuře. Co tam chce dělat? To jsem nezjistil, neboť jsem do Ishimury nešel. Místo toho jsem se vrátil na místo, kde jsem narazil na stopy parožnaté zvěře. Jenže ty též nebyly čerstvé, ale za to jsem narazil na pach bažanta a toho jsem začal stopovat. Netrvalo dlouho a nšel jsem jeho skrýš. Pronásledoval jsem bažanta houštím, než jsem ho dostihl. Ulovil jsem ptáka a s chutí jej snědl. S plným břichem jsem se vrátil do tábora.

/Colora -> Tábor/
Vyběhl jsem za vlčetem ven. Nepřišlo mi spravedlivé ho tady nechat. ,,Vážně tady nechceš zůstat? Viděl jsi, že máme mladé, můžou to být tvoji kamarádi... můžeš zůstat u nás... ale je to na tobě," navrhl jsem mu. ,,Tak se rozhodni, zatím se vydám pro nějaké jídlo..." dodal jsem spíše už pro sebe a rozběhl se směrem k táboru, odkud jsem cítil přítomnost svého bratra. Netrvalo dlouho a já, jako už vycvičený vlčík, se vydal pěkně tam, kde bylo domovské sídlo naší smečky. Začal jsem silně zvažovat, že se někam řádně zatoulám a už se nevrátím, ale to by asi příliš nešlo. Když jsem narazil na sílící bratrův pach, vydal jsem se k němu.

/Dýňový Les/
Jakmile se dělo to, co se má dít, Ryuusaki pokračovala ve vysvětlování přísahy - nyní pro mou partnerku. Neviděl jsem v tom žádný problém, jen už mě docela iritovalo, jak se toto všecko táhne. To vždy předávání trvá dva týdny? Je to celé takové dost podivné... pomyslel jsem si, ale své emoce nedával najevo. Prostě jsem je držel pod pokličkou, jako správný vůdčí vlk.

Tábor
Otočil jsem se za závanem známé vůně. Byl to typický pach bratra a nemýlil jsem se, protože ihned jak jsem se otočil, spatřil jsem jeho známou postavu. Pozoroval jsem ho, jak kráčí po třech, jako by je měl od jak tě živa. Usmál jsem se na něj, ačkoliv to nemohl vidět, stejně jsem věděl, že to pozná podle zvuků, které vydával můj hlas při úsměvu. "Ahoj bráško, kdepak ses toulal? A co tvá rodina? Už je vás víc?" Byl jsem celkem zvědavý. Vždyť jsem se měl stát strýčkem.

Jack Ian Snart
Lví hory --- Tábor
Zbudila jsem se a vyskočila na nohy, měla jsem plno energii. Asi jsem dlouho spala. Musím se vrátit do tábora a donést nohu kozoroha. Snad moji kamarádi už dorazili. A snad je jim lépe.  Vzala jsem nohu do huby. Tryskem jsem se rozběhla z kopce. Dávala jsem pozor na kluzké kameny. Sebehla jsem a pokračovala jsem dál,  běžela jsem přes lesy a planiny až jsem doběhla do tábora. Cestou jsme párkrát zpomalila, ale i přesto jsem do tábora doběhla s jazykem na vestě.

Tábor
Nevěděl, jak dlouho spal, však po probuzení se cítil ještě unaveněji než předtím, z čehož vyplývalo, že se o žádný krátký spánek pravděpodobně nejednalo. Povzdechl si a přimhouřenýma očima skenoval své okolí, přemýšlejíc nad tím, zda by mu neuškodilo ještě na chvíli svá kukadla zavřít a pokračovat ve spaní. V posledním okamžiku usoudil, že by bylo dobré opět začít něco dělat. Zvedl hlavu a pohlédl na Traureho. Eitův pohled samozřejmě automaticky sklouzl k jeho zraněné tlapě. Nedal znát svůj nepokoj, když si všiml, že se dobrmanův zdravotní stav moc nezlepšil. ,,Asi půjdu vyhledat Keirana," přerušil ticho, které nastalo svým hlasem. Na nic nevyčkával, zvedl se a s nastraženýma ušima a očima dokořán procházel táborem snažíc se najít zástupce alf. Uviděl ho, když s někým hovořil. Nebyl si jistý, jestli by bylo vhodné za ním jít. Sklonil hlavu a potom opět vzhlédl. Spatřil tyrkysovo-bílou vlčici a nenápadně se pousmál. Rozklusal se k ní. ,,Zdravím," pozdravil Jack klidným hlasem a zadíval se na ni. ,,Lov proběhl v pořádku?" položil jí otázku a poukázal čenichem na nohu, jíž pevně svírala v tlamě.

Probudil se trhnutím. Byl na návštěvě u sestry, ale usnul! S mírným zavrčením sám na sebe se líně postavil. Když se rozhlédl zjistil, že Alsafi ani mamka tu už nebyly. Proto se rozhodl, že nebude nijak otálet a vrátí se teda domů. Určitě už tak nasál pach Ishimury, ale což. On ví, i členové smečky ví, že je členem smečky Stříbrného Fénixe a to mu bohatě stačilo. Když se rozhlédl znovu a viděl padat listy ze stromů poznal, že se blíží jeho druhá zima. V té první se on i sestry narodili. Při vzpomínkách na vlčecí léta se vydal domů. Přemýšlel také o tom, že už je na čase taky opustit matčino doupě, ale to při zavrtění hlavou ihned zavrhl. Dokud se nerozhodne usadit, jakože usadit s vlastní rodinou, na co? Postarat se sám o sebe uměl, jen u mamky bydlel. Na tom nebylo snad nic špatného, ne?
A za těchto myšlenek opustil hranice Ishimury a vstoupil na domovské území...

A tak došel na území kde patřil a vydal se fofrem do Tábora...

Jack Ian Snart
Usmála jsem se, když jsem viděla přítele.,,V pořádku, mám nohu. Jak je vám." Řekla jsem, samozřejmě jsem před tím pustila nohu z mé huby. Koukla jsem se po táboře,  přicházel podzim. To je super mám ráda podzim stejně jako ostatní období.  No dosu mě bodla vůně umírajícíh listů, taková těžká a krémová vůně. Ostatní to asi tak necitili tolik jasně, ale mě ten pach byl přímo do čumáku.

Colora
Probudila jsem se. Stále jsem byla v doupěti Arca. Ostatní spali, Arco tu nebyl. Švihla jsem všemi svými ocásky. I když jsem oproti vlkům byla malá, stále jsem byla o dost větší, než předtím. Nechtěla jsem, ale přesto jsem rostla a bylo jisté, že brzy dospěji. To se mi nelíbilo. Chtěla jsem navždy zůstat malou lištičkou, která nemá žádné starosti. Poté jsem se spokojeně zasmála. To že vyrostu, neznamená, že se jako dospělá budu muset chovat! Nikdy! Prolétlo mi spokojeně myslí a já se převalila na záda a začala si hrát se svými devíti ocasy. Když si na to jeden i zvykne, už mu to nepřipadá tak na nic, krom toho jsou strašně huňaté! Sama jsem se kolikrát mezi ně zabalila a užívala si vlastní plyšákovitou srst. Připadala jsem si občas jako plyšák hodný do dětského pokojíku!

Tábor
Pohľadom zaznamenala príchod Keirana, Arca aj nováčika Jack. A samozrejme, po chvíli uvidela aj svojho syna Akia. Mierne sa pousmiala. ,,Zdravím," zopakovala ticho pozdrav. Vlastne skôr čakala na Akia, nemala takmer nič na práci. Jediné čo by ju mohlo zamestnať by bol lov alebo zbieranie nejakých bylín do zásoby nad čím práve uvažovala. Kde sú vlastne Artemia a Joy? Nevidela som ich už veľmi dlho... ktovie čo sa s nimi stalo. Dúfam, že sa vrátia čoskoro. Blíži sa zima a Joy na ňu nie je stavaný. Zima... budú to štyri roky, štyri roky čo som tu a asi tri a pol, možno tri čo som vstúpila do Fénixa. Dlhá doba. A Electra, tá je asi mŕtva, hoci jej telo sa nenašlo. Možno by som jej raz mohla postaviť náhrobok, na pamiatku. Zaslúžila by si ho, uvažovala.

U Colora--- Louka vlčat
Už povyrostlé vlče pokračovalo v chůzi.  Už mu šla jednoduše. Nevěděl, kde má rodinu, ale toho nezajímalo.  Rodina ho nechala a on si vyvodil, že o něj nemají zájem.  A jak by jim měl být věrný,  když k nim nemá žádný vztah. V takových myšlenkách sr vlče táhl krajinou. Nebylo ztraceno, neboť nebylo místo které by považoval za svůj domov.

Dýňový les

Orfeon odříká přísahu a řada přijde na mne. Ryuusaki jí odříká a já ji zopakuji. „Já, Půlnoc, přísahám, že tuto smečku budu chránit až do posledního výdechu. Budu jí vládnout, bít se za její čest a chránit vlky této smečky. Ale též budu moudře rozhodovat, promýšlet každou důležitou věc a budu pečovat též o území, rostliny a živočichy smečky. Budu jednat spravedlivě a čestně po celou dobu mého působení." Odříkám přísahu a rozhodně jí nehodlám porušit. Udělala bych cokoli, aby jsem ji neporušila.

Tábor
když jsem si všimnul že Ezro je již vzhůru opatrně jsem se postavil. Podíval se na svou tlapu na které již byl suchý zakrvácený obvaz. Opatrně jsem se posadil a odhodlal se sundat si obvaz. Pod obvazem byla tlapa, která byla celá pokrytá suchými strupy. Pohled na tlapu mne trochu znechucoval a tak jsem si jen lehce obvaz kolem tlapy zase zavázal. "To bychom mohli." přikývl jsem a stejně jako Ezro jsem se rozešel k centru tábora abych našel Keirana. Byl jsem ovšemže o dost pozadu od čilého psa, kvůli mé tlapě. Po chvíli jsem ale viděl jak se psovi postavili uši a rozklusal se za někým. Byla to vlčice která s námi lovila, Jack. Také jsem pomalu k vlčici dokulhal. "Ahoj" také potichu pozdravil vlčici. Podíval jsem se na nohu kozoroha kterou vlčice položila na zem a pak zase na vlčici. !Dobrá práce!" vyštěkl jsem již trochu víc nahlas, ale poměrně neutrálním tónem hlasu,My se tu máme docela dobře. Tlapa se... hojí a nevypadá zaníceně." na chvilinku se usmál, tento usměv však netrval velmi dlouho a byl velice nucený.

Tábor
Střihl jsem uchem a čekal, až bráška odpoví. Zamyslel se? Patrně ano, protože neodpovídal. Nicméně jsem zaslechl nedaleko sebe hlasy a tak jsem se otočil k nim, abych zjistil, že možná noví tři členové smečky se už vrátili z lovu, tedy ze své zkoušky. Všiml jsem si, že ten černý pes je zraněný a zdálo se mi, že se všichni spolu baví v celku normálně, což alespoň naznačovalo, že se tak nějak shodli a dokázali spolupracovat, ačkoliv kořist jsem neviděl, že by měli.

Colora
Zobudil som sa na hlások svojej matky. Zrejme budila brata, no mňa to zobudilo rovnako. Zlepené oči som pomaly otváral a kľudne si zafunel. Oblizol som si suchý ňufák a rozhliadol sa. Pri pohľade na matku som veselo zavrel chvostom a ešte trochu tackavym krokom som sa dopravil k nej. Chcel som to vysloviť nahlas.. Mama.. Mama.. bol som pripravený artikulovať dosť jasne, tak aby som to nepovedal zle. "Mama" pyšne oslovim matku, a tvárim sa, akoby som práve spravil nejaký hrdinsky čin alebo čo.

Chvíli potom co do Tábora dorazil jej oslovila mamka. "Ahoj, mami." Usmál se. "Půjdeme na ten lov, co jsme se bavili?" Zeptal se z úsměvem.

"Jasně, mami." Odpověděla jsem Bodce a přistoupila k Bastymu, jenž vyslovil své první slovíčko. "No šikulka, bráško!" Zavrtěla jsem nadšeně všemi ocásky. Poté to vzala zjednodušeně a pomocí ocásků jsem polechtala spící vlčátka na čumáčku. Snad je to možná probudí.

Tábor
,,Jde to. Jak je na tom Traure ale těžko posoudit." Víc dobrmanův problém s nohou nerozváděl, v léčení nebyl tolik znalý a zběhlý. Náhle se ohlédl a spatřil černého psa s rezavými znaky, který se k nim přibližoval. Nezaujatě ho sledoval. Když Traure domluvil, Eito se nadechl: ,,Tak tedy..." Zamyslel se nad tím, co chce říct, neboť si nebyl úplně tak jistý. ,,...navrhuji, abychom došli za Keiranem. Společně. A asi mu i řekli, co a jak se událo a přihodilo." Oběma věnoval pohled, jímž se tázal, zda oba dva s plánem souhlasí. Upřímně očekával, že ano, co jiného přeci jen hodlali dělat?