Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Brloh arca--tábor
Vybehla som z brloha a klusala som smerom do Tábora, bola som trochu chudšia ale to nevado, vykŕmim sa inokedy, ale teraz musím za svojím milým. Kráčala som a vôbec som necítila nijakú zmenu, iba som cítila, že jar je tu. Užívala som si túto prechádzku a zvesela som pridala do kroku, ked sa blížil Tábor, vošla som doň a hneď dom uvidela Arca, nejaké mláďa (ahira) a alfu. Podyšla som k nim, otrela som sa ňufákom o svojho partnera ,,Ahoj Arco." oslovila som ho. ,,A ty si kto?"opýtam sa toho malého a farebného.

Do jaskyne prenikol lúč svetla, ktorý takmer dospelú vlčicu vytrhol zo spánku. Pomaly otvorila oči, a nemotorne sa postavila. Takmer ako vtedy, keď som sa učila chodiť, pousmiala sa pri spomienke na svoje detstvo. Rozospato vyšla z jaskyne, kde sedela Alba. ,,Konečne si sa zobudila. Kde si toľko bola?" prekrútila očami samica snežného leoparda. ,,V Tábore. Môj brat utiekol za hranice, vraj sa vráti," odvetila nie práve najoptimistickejším tónom. ,,Ach ták. Snáď ho cestou nič nezožerie," Alba sa venovala očiste vlastného kožuchu jazykom, pri čom na ňu Alsafi vrhla prísny pohľad. ,,Veľmi to nezlepšuješ," zamračilo sa odrastené vĺča. ,,Mala by som so sebou niečou začať robiť, nemyslíš? Vyzerám hrozne, cítim sa hrozne a som v zlej kondícii. Menší tréning sily by prišiel vhod, čo ty na to?" navrhla. Po minúte na ňu mačka vrhla znudený pohľad. ,,Ak tak veľmi chceš, tak na teba môžem zaútočiť. Vrámci tréningu, samozrejme," povedala mačka snáď tým najľahostajnejším tónom, aký môže živý tvor mať. ,,Ale ja som vĺča, a ty dospelá mačkovitá šelma. Nebude to trocha neprimerané?" vrhla na ňu spýtavý pohľad. ,,Bude," nezaujato povedala Alba. ,,Radšej poďme na prechádzku do lesa," zmenila plány Nashira, a vybrala sa v spoločnosti svojej pesimistickej mačky hlbšie do Aralského lesa. Zmiešaný les sa kúpal v slnečných lúčoch, no napriek tomu nebolo nepríjemne horúco. Vlčka si jarného počasia užívala. Zaujal ju zvláštny zvuk, ktorý viedol k jednému stromu. Uvidela pri ňom zaujímavého vtáka s čiernym perím. ,,To je Tesár," poučila ju Alba. Alsafi sa v lese páčilo. Bolo tu veľa zaujímavých zvierat, ktoré vydávali zvláštne zvuky, ktoré predtým nerobili. ,,To robia preto, lebo je čas párenia," vysvetlila jej. ,,Čas párenia? Ehh," zahanbene sa pozrela do zeme. Ako vĺčaťu jej to bolo trápne.
Pred sebou uvidela drevené brvno, minimálne o polovicu väčšie a ťažšie, ako je ona sama. Neváhala ani chvíľu, a pokúsila sa ho zodvihnúť, no s brvnom ani nehlo. Zaprela sa, a o kúsok sa pohlo. Celou svojou silou ho ťahala, a na jej počudovanie ho dokázala odtlačiť. Po chvíli však vyčerpane padla na zem. ,,Čo tam nacvičuješ?" podpichla ju mačka, Alsafi však nemala silu odpovedať jej. Odhodlane sa zodvihla, a skúsila brvno odtiahnúť aspoň o 15 metrov. Vytrvalo ho vláčila cez Aralský les, a bez pomoci mágie a čohokoľvek iného sa jej to podarilo. ,,Nemám až tak dobrú kondíciu," pokrútila hlavou. Ešte kúsok by som s ním mohla pohnúť, povedala si, a vláčila brvno ďalej. O niekoľko metrov jej už došli sily, a kúsok pred ňou bola jaskyňa. Nie hocijaká jaskyňa. Bola to jasykňa, do ktorej ju uniesol Demon. Zavrčala. V hneve pomerne rýchlym krokom aj s brvnom došla k jaskyni, kde ho položila. Electra, spomenula si. Mala by byť niekde tu, začala panikáriť, no nevedela zachytiť jej pach. Dobrá nálada okamžite zmizla. Musí ju nájsť. Teraz.

/Tábor/
Vlčice se odebraly po svém ihned, jakmile přišla moje partnerka. Otočil jsem se na ni, ale stále jsem dával pozor, zda mi alfa Ryuusaki odpoví, či ne. ,,Ahoj Bodie..." usmál jsem se, jakmile jsem ji ucítil dostatečně blízko a zaslechl její sladký psí hlásek. ,,To je Ahria. Našli jsme se tak nějak navzájem a asi se jí už nezbavím. Je to liška, však zkus, že má jiný pach..." pravil jsem své fenečcce a zatřepal hlavou. ,,Nebude ti vadit, kdyby bydlela s náma?" nahodím ihned docela dost nejistou otázku směrem k psici. I když je jaro, nemůžu ji přece nechat jen tak povalovat se na území... je to ještě hodně malé mládě. pomyslel jsem si. Patron se mnou souhlasil.

/Velké Travnaté Planiny/
Poslouchala jsem plno nových výrazů, které vycházely z tlamky Catorceho a se zájmem stražila uši na něj. Netušila jsem povětšinou jejich význam, ale užití jich ve větě mi vesměs dávalo smysl. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem možná až tak hloupá, či nevědomá, prostě jsem byla tiše a pozorně naslouchala. ,,Dobře... Solita..." zopakovala jsem si nakonec tiše a zatřepala hlavou. Už mě trošičku bolelo za krkem, jakmile jsem stále s otočenou hlavou civěla na obrovského vlka. No, možná nebyl až tak velký, ale byl rozhodně mohutnější, než já. ,,Řeka? Prosím, pověž mi, jak taková řeka vypadá.. zní to strašně zajímavě," pravila jsem lehce zamyšleně, no poté přišel první stah. Schoulela jsem se do klubíčka, snažíc se tu křeč překonat. Nechápala jsem, že jde z mých vnitřních pohlavních orgánů. Na tváři se mi objevil bolestný výraz. Co to, pro dvěstě draků má jako znamenat? napadlo mě. Byla jsem docela v beznadějné situaci.

//Sedmička by měla rodit 25.1.; díky za pochopení. c:

/Watwayské skály -> Aralský les/
Zívnul jsem a pokračoval v chůzi. ,,Ještě bych to tak rád obešel a pak bych si rád zpočnul. Cestou něco ulovil a poté v klidu odpočíval. Myslím, že nám to prospěje oběma," pravil jsem ujištěně a protáhl se. Šel jsem pomalu, abych se mé drahé polovičce cestou zvládal dívat do očí, nebo aspoň do tváře. Stále jsem se zlehka usmíval, dokonce i když jsem seskočil z poslední skály.

VTP
Jméno jí nevadilo, dobře. tím se jedna věc vyřešila. Že nerozuměla jednomu slovu mě zas tak nepřekvapovalo, vlastně jsme byl rád, že ten zbytek chápe. nebo se tak alespoň tvářila. "Řeka je v podstatě voda. Voda, která není na místě, ale pomalu se pohybuje, někam teče." vysvětlil jsem. bylo by jednodušší jí přímo nějakou ukázat... pokud by tedy mohla chodit. Když se s ní začalo něco dít, uskočil jsme od ní stranou. U draka, jestli tu teď začne rodit... Naštěstí to tak nevypadalo i když jsme úplně nevěděl, co se s ní děje. ne že bych měl s březími vlčicemi zkušenosti, nebyl jsme schopný si zatím najít ani partnerku. Pomalu jsem se k ní opět přiblížil a posadil se.Co jsem měl dělat? Sedět tu a koukat? Něco říct?

Stále jsem byla přikrčená pod Arcem. Najednou ty dvě flekaté odešli. Každá někam jinam, jenže co se nestalo? Přišla další (Bodka) a mluvila přímo na mě! Tentokrát jsem neodpovídala na její dotaz. Sklonila jsem ouška a byla stále u Arca. Kolik těch vysokých čtyř(troj xd)nohých stvoření tady ještě je? Ptala jsem se sama sebe. Jediný z koho jsem jakštač neměla strach, byl Arco. Co bude jedna malá liška dělat mezi vlky. Vždyť kdyby chtěli, mohli by si ze mě udělat krásnou kožešinu do jeskyně!

/Tábor/
Povzdechl jsem si, když jsem z Ahrie cítil nejistotu. Toto bude ještě trvat... ale jsme si vesměs podobní. pomyslel jsem si. Liška se neozývala, možná mi to mohlo být jedno, ale nebylo. Rozhodl jsem se však to zatím neřešit. ,,Má alfo, Ryuusaki, mohl bych si ji prosím adoptovat?" zeptal jsem se zdvořile, aniž bych se na ni otáčel, neboť jsem nevěděl, kde se přesně nachází. Nyní už nezbývalo nic jiného, než počkat na odpověď. Přesto jsem udělal pár skoků a přitulil se k Bodce, aby malá viděla, že patří k nám.

/Velké Travnaté Planiny/
V křeči jsem se ještě několikrát zaškubla ve svalech, což byla nesnesitelná bolest, než konečně polevila. Vydechla jsem. Jediné, na co jsem se nyní zmohla byl beznadějný pohled mířený Catorcemu. Pysky jsem artikulovala slovo "pomoc" a nakonec opět vyčerpaně zavřela oči.

VTP
Někdy jsem byl opravdu rád, že jsme vlk a ne vlčice a když jsem ji teď sledoval, jak se svíjí v křečích na zemi, byl to jeden z těch okamžiků. Její křeče ale během chvíle odezněly a já se přiblížil víc k ní. "Nemůžu ti nijak pomoct." nebo jsme minimálně netušil jak. "Tohle musíš vydržet, Solita, čekáš vlčata, zřejmě to k tomu patří." Snažil jsme se mluvit uklidňujícím hlasem, ovšem téhle chvíli jsme si příliš klidný nepřipadal. Co bylo teď důležité, bylo dostat ji někam do doupěte, do tepla. Rozhlédl jsem se po obloze a zahlédl Haleye, jak se vrací z hledací výpravy. další věc bylo tedy vyřešit přepravu. Sama se nikam nedostane, abych ji nesl nepřicházelo v úvahu, mohl bych jí ublížit. Nejlepší by bylo vytvořit něco jako... vozík. Lidé měli také nákladní auta, vyrobená k přepravě věcí. ovšem žádné auto po ruce nebylo, měl jsme jen svou magii. "Neměla by jsi ale zůstávat tady, co bys řekla na to, kdybych tě přepravil do nějakého doupěte?" Měl jsme už jakýs takýs plán jak to provést. také to pro ni nebude nejpohodlnější, ale neměla by si nijak ublížit.

Tábor

Zanedlouho po jejím návratu do Tábora k ní přispěchal první z vlků. Třínohý vlk jménem Arco, prosil o její pozornost. Na poklonu pouze pokynula hlavou, načež se její pohled vpil do jeho slepých očí. ,,Ah, Arco, ráda tě vidím." příjemným tónem hlasu ocenila vlkovu přítomnost. Arca znala. Byl to houževnatý vlk, který si v životě prošel nehezkými událostmi a přesto zde před ní stál, živý a silný. Na podobné členy smečky byla právem pyšná. ,,To mě těší, přeji vám to." její úsměv se ještě více rozšířil a v očích se jí jiskrně zablesklo. Milovala vlčata. Malé huňaté kuličky plné optimismu a upřímnosti. Těšila jí myšlenka, že zanedlouho po území smečky opět bude pobíhat malá banda nezbedníků. ,,Budu ráda, když mi vaše vlčátka přivedete ukázat." s potutelným úsměvem mrkla na Arca. Bylo povinností vlků předvést vlčata Alfě, avšak tahle formalita byla jedna z mála, která činila Ryuusaki radost. Dříve, než stihla opět promluvit, do nosu jí praštil cizí pach. Jeho silná stopa se linula zpoza Arcova těla. Další hluboký nádech ji ujistil, že pach není vlčí, ba podobal se spíše liščímu. Byla zmatená. Buď blouzním, nebo máme v Táboře lišku. Vzduch z čumáku s vervou vydechla. Prozatím se rozhodla nevyvozovat žádné zbrklé závěry. Mohla se mýlit, i Alfám se to stává. Pach se pokusila vytěsnit z hlavy, aby se mohla věnovat Arcovi. Napínajíc ouška, poslouchala Arcův hlas. Ačkoli o svém prvotním úsudku dosti pochybovala, vzápětí se ukázalo, že byl pravdivý. ,,Cením si tvé laskavosti." sledujíc malou lišku, prohodila s Arcovi. Růžová liška byla teprve mládě a zřejmě svou rodinu ztratila. Její modrá očka, záříc z růžové srsti, sledovala okolí. Byla šťastná, že se jí někdo ujal. ,,Ano, můžeš ji adoptovat, povoluji ti to." obrátila se opět k Arcovi. Pohledem narazila na známou fenku, která se mezitím přidala. (Bodka) ,,Zdravím, Bodko." usmála se na příchozí duši. ,,Budou z Vás dobří rodiče." řekla nakonec, načež trojici darovala vřelý úsměv.

/Tábor/
Vesele jsem na Alfu pokýval hlavou. I já, slepý mrzák jsem toto gesto moc dobře znal a používal jsem jej docela často, protože mluvení nebyla má silná stránka. ,,Děkujeme," vrhl jsem na vlčici lehce stydlivý pohled. A přesně tak mi bylo. To, co bylo mezi mnou a Bodkou bylo docela soukromé a dokonce i já, tělem i duší vlče, jsem to tak cítil. ,,Určitě přivedeme. A vezmeme sebou i toho prcka, kterýho se odteď asi jen tak nezbavím," promluvil jsem a sehnul se k malé lištičce, čenichem jsem se jí něžně dotkl. ,,Děkujeme ještě jednou, asi nyní půjdu omrknout bratra, cítil jsem z něj cosi negativního..." pověděl jsem poté tiššeji a čenichem Ahriu přisunul k Bodce. ,,Neboj, nic ti neudělá," promluvil jsem klidně k prckovi.

řeka Ishimurská
Voda plynula a vytvářela zajímavé obrazce. I pod ledem. Ale led už nebyl všude. A přes to byla voda chladivá. Napil jsem se jí a ověřil jsem si to. Jo, byla hodně studená. Ale chutnala výborně. A přes to, pocit sevřeného hrdla a divný pocit v žaludku neutišila. Jako by na to voda neměla žádný úřinek.
A pak jsem zaslechl své jméno. Otočil jsem pohled ke zdroji. Destiny?! Byla to opravdu ona. Trochu jsem se pousmál a pak jsem se postavil na všechny čtyři a vydal se jí vstříc naproti. "Destiny Aqua... našla jsi své děti?" Optal jsem se a trochu se styděl, že jsem nakonec nešel s ní. Avšak přišlo mi, že chtěla jít sama. Zvědavě jsem střihl uchem.

Watwayské skály - Aralský les

Na jeho návrh kývnu a sestupuji společně s ním z hor. Už opravdu bych nejradši šla do doupěte. Hlavou mi opět proběhne myšlenka na vlčátka, ale tentokrát velmi krátká. Jaké by to asi bylo? Krom toho, že hezké... Ale potom to nechám být a jdu dále za Orfeonem. "Co budeme lovit?" Zeptám se ho když dorazíme do lesa.

Máma (Objekt 7) -> Na ceste
Bol to zvláštny pocit, vznášal som sa uprostred neznáma, teplo tma.. pocit bezpečia. Takto som to cítil, ale vedel som, že sa malo začať niečo diať. Niečo ovládnem (labu), a to niečo položím na zvláštnú pevnú vec (stenu) a zatlačím. Bolo to pevné, cítil som to takže sa mi to nezdalo. Ale ešte čo bolo divnejšie je, že som sa akosi pohol, zdá sa, že sa mi chcelo von.

A přišla další vlčice.(Ryuusaki) Z té sršelo prostě to, že z ní musel mít určitě kde kdo respekt. Každý k ní mluvil z úctou a každý se ji klaněl. Kromě mě. Já měla strach a krčila jsem se celá. Mluvili o adopci. Co je to adopce? Zeptala jsem se sama. Však dalším slovům ontom, že budou skvělí rodiče jsem pochopila. Adopce mi dává rodiče? Zeptala jsem se znovu sama sebe. Měla jsem tolik otázek, ale nevyslovila jsem je nahlas. Ještě ne. Najednou mě Arco přisunul blíže k té psici. Nevypadala, že mi chtěla ublížit, ale zdání může klamat. Ale tím, že že mě k ní přisunul a následně jeho slova, mi chtěli říct, že se ji nemusím bát. Nejistě jsem přikývla a snažila se na fenku usmát.

Uvnitř matky(Objekt 7) -) Venku
První uvědomění si sebe sama bylo těžké, malý Ashmodeus si nedokázal zvyknout na to, že to co se děje není jen žádný další sen. Pohl něčím, co měl vepředu. Bylo to dlouhé a hezky hýbatelné? Věděl vůbec co je to pohyb? Pak se pohnulo i to vzadu, stejné akorát mohutnější. Následovalo jakési pádlo nakonci jeho těla. Slepý, netušil co se okolo něj děje. Však věděl, že brzy se setká s krutou realitou světa. Netušil jestli bude první a nebo nebude, vůbec ani nevěděl co by to znamenalo. Čím blíže následovalo ono vyhostění z krajiny ve které nebyl sám, tím více si uvědomoval, že to co se bude dít se mu nebude líbit. Pouze jen tušil, že jakýsi tupý dopad a následná zima bylo znamením toho, že již není tam kde byl delší dobu. Byl opravdu první narozený? To může vědět jen matka. Však jeho jedinou činností teď bylo cukání jeho droboučkého tělíčka. Mohl dýchat? Věděl na co má některé části těla? Nikoliv, od toho tu byla matka, aby mu to vysvětlila. Zatím asi bude mít práci s ostatními kuličkami, co z ní ještě vzejdou.

rieka Ishimurská
Podišla trochu bližšie a pohľad uprela do vody, na tvári sa jej usadil vážny výraz. ,,Našla som iba Alsafi, zatúlala sa do Ishimury, ale inak bola v poriadku. Akio sa vrátil sám a rozhodol sa odísť, chce hľadať svoju rodinu. Electru som nevidela od tých udalostí pri jaskyniach. Chýbajú mi. Hlavne Akio. Je tam vonku, sám. A ktovie čo je s Electrou. Jej pach zmizol," povedala ticho, stále hľadiac na vodu akoby jej mohla dať odpovede. ,,Aspoň, že je tu Alsafi, je snáď najlepšou dcérou akú by som si mohla priať," pri myšlienke na staršiu dcéru sa mierne pousmiala, no aj tak sa jej na tvári znova usadil vážny výraz. Akio a Electra, ktovie čo je s nimi. Ak Akio nájde príbuzných, bude v poriadku. Teda ak nenatrafí na Lucasa, hoci s tým by som si pár vecí rada vybavila aj ja. No ak by ten zistil koho je synom, asi by ho zabil bez mihnutia oka. Vlastného synovca, zradca. Electra, to je o niečo zložitejší prípad. Samozrejme, mám ju rada, no úprimne... je mi vzdialená. Je úplne iná ako ja. A navyše, neskutočne dlho som ju nevidela. Mohla dostať spánkovú chorobu, mohli ju uniesť alebo mohla zomrieť. Spánková choroba by asi bola najlepšia... no každopádne, snáď žije, uvažovala. ,,No dosť o mojich problémoch. Čo ty?" opýtala sa.

řeka Ishimurská
"Oh... to je mi líto. Vím, jaké to je, když odejde někdo... z rodiny." Vzpomněl jsem si na Dyerona. Jasně, nebyl rodina, ale jako by byl. Vždyť nás s Arcem vychovával, jako by jsme byli jeho děti. Takže jsem ho jako otce bral. Ale i pravý otec odešel Bůh ví kam. Věděl jsem, jaké to je. "Takže Akio odešel? Jako Timber a Dyeron. No, musíme věřit, že to zvládne. Už to není bezbranné vlče." Alespoň jsem tomu věřit chtěl. "Electra zmizela? Takže neodešla, nebo to není jisté... Snad ji nakonec neunesl ten vlk." No alespoň jedna dcera zůstala. "Ano, jsem rád, že někdo z nich zůstal. Je lipší, když víš, kde je a jak se jí daří." Já? "Já... já ani nevím. Poslední dobou jsem tak... zmatený. Nevím, co se to se mnou děje. Něco mi... chybí? Jo, něco mi chybí, ale netuším co. Mám všechno, co potřebuji ale stejně to není ono."

rieka Ishimurská
,,Vždy to bolí, to je pravda. To nie, je takmer dospelý. A snáď už ovládol aj svoju mágiu," povedala pomerne ticho. Labou zľahka hrabla do zeme, čo robievala ak bola neistá alebo rozpačitá. ,,Máš brata-Arca, všakže? Ale ten má teraz partnerku, tú Bodku. A budú mať vĺčatá," skonštatovala neisto. Nebola si istá, či bolo najlepšie spomínať tie vĺčatá. ,,Teda, išiel to oznámiť alfe, dodala rýchlo. Hlavu sklonila o trochu viac, takže ju náušnice z peria gryfa šteklili na tvári. Mierne potriasla hlavou aby ich napravila. ,,Ale podobný pocit som mala predtým ako sa mi narodili vĺčatá. Ako keby som nežila, ale prežívala. Akoby mi niečo chýbalo. A potom prišli vĺčatá a išlo to stranou. Nezaplnili to, no jednoducho som nemala čas sa starať o niečo iné. Mala som niekoho. Ty si mal brata, no ten má asi teraz vlastné starosti. A teraz nemáš nikoho," trochu sa rozhovorila. Vždy ju bavilo skúmať psychický stav iných a ak im tým mohla pomôcť, urobila to o to radšej.