Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Znaveně jsem sledovala okolí. Několikrát jsem zamrkala a natočila ouška za zvukem. Zněl celkem nesměle. Po chvíli zvažování jsem natočila i hlavičku a výrazně modré očka jsem zabodla do tlap. Tři tlap. Pomalu jsem pohled zvedala. Byl to nějaký trojnohý tvor. Pomalu jsem opět vstala ze země. Ačkoliv se mi při každém kroku třepali tlapky, popošla jsem k němu blíže. (A pokud Arco neucukne, ber to tak, že se mu k tlapce přimazlila jako kočka)  xd

/Okolí tábora -> Tábor/
Ta věc se ke mě přitulila. Co po mě chceš, malá? pomyslel jsem si, ale nechtěl jsem ji případně zranit, tak jsem si tu myšlenku nechal v hlavě pro sebe. Přejel jsem jí čumákem. Byla tak malá a křehká. S lehkým úsměvem jsem ji nakonec po chvilce zvažování vzal do tlamy tak, jako berou matky svá vlčata (byla stále docela dost malá na to, aby ji tah za kůži nebolel) a nesl do tábora. Ano, lištička se občas docela pronesla, zvlášť pro slabého vlka, jako jsem já, ale dokázal jsem to. Jakmile jsem se dostal zpět k Destiny a Alsafi, zlehka jsem lišče opět položil na zem. ,,Máš jméno?" zeptal jsem se jí váhavě.

Tábor - řeka Ishimurská
Popadl mě podivný tlak v břiše. Nelíbil se mi, bylo to podivné. Táhlo se to od žaludku k hrudi a dál až do krku a pak zase zpátky. Nepříjemné, dohánělo mě to k šílenství. Ne, že bych byl blázen, nebyl jsem, jen jsem neuměl tenhle neznámý pocit identifikovat a zařadit. Ach Dyerone, proč jsi odešel? Proč jsi mi neřekl víc? Zoufale jsem se podíval na tábor a pak jsem se rozběhl pryč od vlků. Všichni byli tak šťastni. Tak šíleně šťastni. Dokonce i můj bratr byl, ale já ne. Zavrčel jsem, nevěda, co za pocit to cítím a běžel jsem jako o život, až jsem doběhl k řece. Teprve tam jsem se zastavil. Sedl jsem si na břeh a díval se na vodu, jak teče a omývá kameny.

Mazlila jsem se k jeho jedné přední tlapce, než mě vzal za kůži mezi lopatkami a někam nesl do pryč. Po celkem krátké chvíli mě zase položil. Stáli tam další dva tvorové však ty měli tlapky čtyři jako já a byly obě flekaté, však tvarově byly stejní jako ten trojnohý. Když jsem se nemotorně postavila znovu, docupitala jsem zpět k tomu, který mě našel. Na jeho otázku jsem jen naklonila hlavu. "Ahr-ia." Pípla jsem opravdu nesměle a nehorázně tiše. A rozuměl mi vůbec, když to byl úplně jiný tvor, než já? Bylo tu najednou tolik pachů a tak jsem se rozhodla, že ten tvor, který mě našel bude určitě hodný a i když možná budu otravná, tak u něj zůstanu. Sama nemám šanci přežít a i v mém mladém věku jsem si to více, než uvědomovala.

/Tábor/
Lištička mi brzy odpověděla, z čehož jsem usoudil, že je docela schopná. Opět se mě dotkla a já začínal poznávat, že se jí už asi jen tak nezbavím. V tom však zavanul pach mého bratra. Ten se pořád trápí... někdy za ním musím zajít... pomyslel jsem si a usmál se na prcka. Ačkoli jsem ji neviděl, bylo mi jasné, že je roztomilá, už jen podle jejího hlasu. ,,Ahria? pěkné jméno, já jsem Arco a ty vlčice tu nedaleko, jsou Alsafi a Destiny," pravil jsem jí jednoduše. ,,Jsme na území vlčí smečky..." vysvětlil jsem malé a doufal, že je již aspoň tak stará, aby to pochopila. Poté jsem zatřepal hlavou a sklopil jedno ucho.

/Velké Travnaté Planiny/
Pokývala jsem hlavou. ,,Myslím, že rozumím..." špitla jsem a opět přišel na řadu pokus se zvednout. Zůstala jsem s klepajícími se končetinami v sedě, kde jsem docela dost dobře ovládala svou rovnováhu, přestože mě mé stále těžší a těžší břicho stahovalo dolů. ,,Mně ale nikdy nikdo jinak neřekl, prostě Objekt Sedm, nebo Sedmička..." pravila jsem vlkovi lehce zamyšleně. Držela jsem se stále v jedné poloze, snažíc se vzpamatovat, ale měla jsem žízeň. ,,Kdrrrrch..." začala jsem opět větu, ale vyšlo ze mě pouhé zachrčení, což mě donutilo strnout. Takový zvuk ze mě nikdy nevypadl a docela mě to překvapilo ne-li vyděsilo. Nakonec ze mě vyšel ještě jeden tišší, nespokojený, ale taky frustrační povzdech.

"Arco." Zopakovala jsem jediné co jsem z toho pochopila. Jenom jeho jméno. Na další slova jsem se mu podívala do očí. "Co t-o je vl-čí sm-eč-ky?" Vykoktala jsem ze sebe. Co se týče řeči, byla jsem celkem ještě nemotorná. Stejně jako, že se mi při chůzi pletli občas tlapky a vůbec jsem netušila jak zabránit všem ocáskům, abych o ně zadníma tlapkama nezakopávala. Nedokázala jsem se prostě soustředit na všech devět. Výrazně modré očka jsem zabodla do vlčic opodál. Neublíži mi, až zaregistrují pořádně mou přítomnost? Pomyslela jsem si a nad tou představou jsem sklopila ouška a ještě se pro jistotu schovala za tlapku Arca.

Netrpělivě čekala na Damienovu odpověď. Již příliš dlouhou dobu strávila v Aralském lese, měla by být v Táboře. Vlastně zde přetrvávala již od nešťastného incidentu s drakem, povinností v Táboře se jistě nakupilo a každá vteřinka o kterou tam bude dřív pro ní znamená méně práce. Přešlapovala na místě, koukajíc kolem. Zima již ustupovala svému nástupci jaru, sníh mizel, voda tála a celý kraje se probouzel z dlouhého spánku. Zima nepatřila k jejím oblíbeným obdobím, tím bylo jaro. Krásně rozkvetlý kraj, zvířata se vrací do lesů, vlci sbírají nové síly, prostě krásný čas vlčího roku. Z bezúčelného přemýšlení o ročních obdobích jí vyrušil hlas bílého vlka, na jehož odpověď tak dychtivě čekala. Její očka se rozsvítila. Neměla již čas, aby tady dále zahálela, tudíž byla nadšená, že se konečně dozví, zda se Damien přidá či ne. ,,Samozřejmě, nevadí." prohodila k nerozhodnému vlku. ,,Každý chceme mít teplé místo, kam se můžeme vracet." jejich konverzaci obohatila postřehem z vlastního života, načež se obrátila k odchodu. ,,Pokud bys něco potřeboval, nebo snad stále stál o prohlídku území, víš kde mě najít." řekla na rozloučenou. Poté se obrátila a rychlím klusem vyrazila směrem k Táboru. Její tlapky dopadaly na rozbředlou zem, zanechávajíc za sebou zřetelnou stopu. Kdokoliv by jí mohl začít stopovat, avšak na území plném vlků, by bylo značně těžké udržet se na správné stopě. S vyplazeným jazykem, přebíhala území Stříbrného fénixe. Jemný jarní vánek jí jemně cuchal srst a bláto ulpívalo na jejích promáčených tlapkách. Po kratších klusu se konečně dostala do Tábora. Jak se již předtím domnívala, byl plný vlků. Lehce si povzdechla. Tak směle do práce. Dodala si nadšení, načež se rozhlédla kolem, čekajíc jaký z vlků k ní zavítá jako první.

Watwayské skály

"Také mám patronku." pošlu mu myšlenku cestou k vrcholům. "Ale jo, chtěla by vlčátka. Pokud chceš ty, tak nejsem proti." odpovím mu a zasním se. Moje a Orfeonova vlčátka by musela být nádherná. Opravdu. "Jdeme na vrcholy?" Zeptám se ho. Na vrcholech hor jsem už dlouho nebyla. Protože se mi nechce lézt sama po skalách, ale s Orfeonem je to jiné, hezké. Vlastně se mi s ním líbí všude. Usměju se na něj a napadne mne, že on je gamma, když to já kappa. Rozhodnu se, že s tím něco udělám až později, deltou se můžu stát i jindy.

Tábor
Kým sa stihla odhodlať na nejakú reakciu či odpoveď na Arcove a Alsafine slová, do Tábora prišla nejaká líška- predstavila sa ako Ahria. Stihla zaregistrovať aj to, že Keiran odišiel a na pár sekúnd zatúžila ísť za ním-hoci nechápala prečo, no potom tam prišla alfa a ona cítila povinnosť oznámiť viaceré udalosti. Na chvíľu sa obrátila k tej líške. ,,Ahoj, Ahria. Vlčia svorka je niečo ako spoločenstvo alebo skupina vlkov ktorí žijú na spoločnom území, lovia tam, pomáhajú si a podobne. Neviem či niečo také majú aj líšky ako ty," prihovorila sa jej a mierne sa pousmiala, no pri spomienke na Akia jej úsmev povädol. Potom sa na chvíľu obrátila na Alsafi. ,,Potom pôjdeme hľadať Electru spoločne. Ak chceš, choď do Magicae, to, že Akio odišiel vybavím," poslala jej myšlienku. Keď prišla alfa, odvrátila pohľad a zabodla ho do zeme, čakajúc na povolenie pozrieť sa.

/Tábor/
Ahria se mi držela na blízku. Byl to divný pocit, jakoby se ve mě najednou rozlévala zodpovědnost, ale nepříjemný nebyl, přesto mě trochu děsil. Než jsem se však hodlal vymáčknout a malému liščeti stihl odpovědět, ujala se toho Destiny. Oddechl jsem si vděkem, to už zde ale byla Ryuusaki, soudě dle jejího pachu nejblíž, co to šlo. ,,Má alfo..." poklonil jsem se jí, jakmile se přiblížila (jako poklonu berte prosím pouhé ohnutí hlavy, s předními tlapkami by toho víc nezvládl). Nevěděl jsem přesně, kde se nachází, ale dále, než tři metry ode mě nemohla být. ,,Přišel jsem vám pouze oznámit, že jsme spolu s partnerkou Bodkou zadělali na vlčatech... narodit by se mohla na konci léta, pokud dobře počítám," oznámil jsem, doufajíc, že se nám vážně poštěstilo a opět sklonil hlavu k liščeti, které bylo u mě. ,,A tadyta malá, Ahria, se sem přitoulala. Postarám se o ni, pokud bude sama chtít a tedy, snad mohu poprosit, aby byla přijata, aspoň prozatím," pravil jsem následně ještě něco málo k prckovi, který se ode mě pravděpodobně jen tak nepohne.

/Watwayské skály/
Bylo zajímavé, že jsme oba dva měli partnerku a oba dva jsme uměli komunikovat v myšlenkách. Pokýval jsem hlavou. Spolu s mou partnerkou jsme napříč šutry pokořovali i tu nejtvrdší zem, až jsme se konečně dostali na vrcholky skal. Hm, hory jsou lepší cíl... no, ale na ty snad příště. ,,Myslím, že až budou, tak budou nádherní po tobě..." pravil jsem jí první lichotku vrámci vlčat, která mě napadla a hrdě se postavil na vyvýšeninu skály, předními tlapami. Sledoval jsem část území, která odtud byla krásně vidět. ,,Podívej, to je krása..." užasl jsem při tom pohledu.

Watwayské skály

Když jsme konečně došli na vrcholky skal, postavím se na kraj a sleduji okolí. "No, nevím, zda po mě." řeknu mu na jeho lichotku. Copak mám tak výjimečně hezké zbarvení? Zbarvením jsem obyčejná černá vlčice s modrýma očima. "To je..." řeknu. Pohledy jsou opravdu nádherné.

VTP
Věřil jsem jí, že rozumí. byl tu ale jiný problém, nedokázala se pořádně zvednout, chodit nejspíš taky nebude moct a tady zůstat nemohla. Přemýšlel jsem, co se dalo dělat, abych ji mohl dostat někam do jeskyně do tepla. Pokud by se jí vlčata měla narodit tady, bylo dost možné, že by se nějaké mohlo nachladit a umřít. Ne že bych o nějaké jeskyni věděl, ale pár jich tu okolo určitě bude. "Dobře... Sedmičko... Jak už jsem řekl, tady bys zůstávat neměla, nemuselo by to dopadnout dobře." Vyslovit její jméno se mi vyloženě příčilo, nebylo to jméno, bylo to označení, které jí dali lidé. Skoro jako bych jí místo toho říkal nějak ošklivě, jako by byla jen věc a ne živý, myslící vlk. Lidé měli tu moc udělat z živých tvorů věci a často tak s nimi i zacházeli. "Dokázala by jsi někam dojít... Solita" Pořád jsem se snažil mluvit uklidňujícím hlasem, i když už nevypadala, že se mě vyloženě bojí. Také jsem si nebyl úplně jistý oslovením, které jsem použil, ale ať už znamenalo jedno nebo druhé, oboje sedělo. Pokud by byla zásadně proti, mohl bych jí říkat i jinak, cokoliv bylo lepší než Sedm. Natočil jsem hlavu na stranu a podíval se na ni. "Nemáš náhodou žízeň?"

/Velké Travnaté Planiny/
Zalapala jsem po dechu a opět se rozkašlala. Byla jsem už strašně vytížená a vyprahlá, to byla pravda, přesto jsem si to nechtěla přiznat a hodlala jsem to přežít, vydržet. Když můj kašel utichl, podívala jsem se Catorcemu hluboko do očí. Stále jsem si byla docela nejistá, avšak strachem se to nazývat již nedalo. Jednoduše jsem pokývla hlavou, jakmile se mě vlk na něco zeptal. ,,Co je to solita?" zeptala jsem se opět docela nechápavě a taky zmateně, přičemž jsem se opět snažila postavit. Opět jsem se začala zničehonic chvět. Mé svaly toto nezvládaly a jakmile jsem udělala krok vpřed, tlapy se podlomily a já byla zase na zemi. ,,Tak asi nezvládnu... promiň," špitla jsem tiše a podívala se do země. ,,Žízeň? To je něco s pitím, že? To jsem neměla dlouho. Voda mi chybí..." zamumlala jsem.

/Watway/
Z šutříku jsem opět seskočil a otočil se na Půlku. ,,Území Stříbrných Fénixů... kéž bych nějakého z nich mohl vidět. Jak asi vypadají?" položil jsem jen tak do vzduchu otázku, avšak přesto jsem počítal, že mi Půlnoc odpoví. Nakonec jsem se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. Mám to ale štěstí, že mohu žít právě zde... pomyslel jsem si spokojeně a zavrtěl ocasem. ,,A ano, po tobě. Copak si myslíš, že po někom jiném?" ušklíbl jsem se na ni a pokračoval v cestě napříč skalami.

VTP
Litoval jsem, že neovládám magii vody a nemůžu jí něco k pití jednoduše vyčarovat. takhle se budeme muset po nějaké vodě podívat, což bude nejspíš taky problém. Bude štěstí, když se jí podaří dojít někam do tepla, vydávat se hledat vodu už by nezvládla. "Tak bych ti říkal, pokud ti to nebude vadit. sedmička mi připadá spíš jako... označení, než jako jméno. Jako bych na tebe volal třeba vlčice." Vysvětlil jsem. "Pokud se ptáš na význam, měla by to být zdrobnělina španělského slova sol, tedy slunce." Čímž jsem si nebyl vůbec jistý, ale ona asi španělsky umět nebude, takže nebyl důvod to řešit. Oplácel jsem jí pohled a sledoval její pokus postavit se. ne, tohle rozhodně nešlo, nedokázala ani stát, natož někam jít. Což znamenalo, že ji budu muset nějak přepravit sám. Otázkou ale zůstávalo jak a kam. Tábor by pro ni nemuselo být dobré místo a neměl jsem žádný soukromý úkryt. Zvedl jsme hlavu a chvilku očima propátrával oblohu, můj sup se během chvíle objevil v dohledu. jakmile jsme uviděl, že se dívá na mě, kývl jsme směrem k vlčici v tiché prosbě, jestli by se nepodíval po nějakém úkrytu. Rozletěl se pryč. Doufal jsem, že pochopil. "Neomlouvej se, to nevadí. Ano, žízeň je něco s pitím. Poblíž je tu řeka, ale pro tebe to nejspíš i tak bude moc daleko." Začal jsme vymýšlet způsoby, jak bych mohl dopravit alespoň vodu sem, kdy už ne vlčici k vodě. Chtělo by to nějakou nádobu, třeba velký list...

/Watwayské skály/

"Nevím, taky jsem nikdy žádného neviděla..." odpovím mu. Ještě se porozhlédnu kolem. Nádherné to tu je. Pomyslím si. Jeho reakce na mojí poznámku mě překvapí. "No třeba po tobě..." řeknu mu. Je to tu krásné, ale už bych vyrazila do doupěte. "Půjdeme někam jinam, nebo tu ještě zůstaneme?" Zeptám se ho. Proč bychom nemohli jít dál? Jediný důvod by byl, kdyby nechtěl Orfeon.

Tábor- Magicae
Medzitým do Táboru prišla nejaká líška, ktorá sa predstavila ako Ahria. ,,Teší ma. Som Alsafi," predstavila sa. ,,Idem teda do Magicae," odoslala Destiny myšlienku, a kývla hlavou smerom k Arcovi a Ahrii. Potichu sa vytratila z Tábora, a cestu si razila cez Aralský les. Konečne sama, vydýchla si spokojne, a na tvári sa jej po dlhej dobe zjavilo niečo, čo by sa dalo prirovnať k úsmevu. Zhlboka sa nadýchla, a obzerala si jarnú prírodu. Tuhé zimy vystriedala bahnitá pôda, zeleň, a množstvo pestrofarebných kvetov. Doposiaľ žila celý jej život chodiac po zamrznutej pôde pokrytou bielou snežnou pokrývkou, a preto bola pre ňu zmena príjemná. Všetko odrazu ožilo, a ona nebola výnimkou. Je čas na zmenu. Nemohla sa predsa celý život utápať vo vlastných problémoch. Veselo švihla chvostom pri spomienke na Akia. Teraz možno sedí pri vodnom ohni s mojimi predkami. Čoskoro si nájde partnerku a založí rodinu. Je to zodpovedný vlk. Verím, že sa mu nič nestane, pousmiala sa. Zastala pred brlohom Magicae, kde na ňu čakala Alba. Spala pred prahom. Alsafi potichu vošla dovnútra, a ľahla si. Už dlho neodpočívala. Zatvorila oči, a upadla do hlbokého spánku.

Tábor- Rieka Ishimurská
Nechcelo sa jej čakať a tak podišla trochu bližšie k alfe a mierne sa poklonila. Pohľad však mala stále zabodnutý v zemi. ,,Alfa, chcela by som vám oznámiť iba dve skutočnosti. Môj syn Akio opustil tunajšie územia a chce nájsť svoju rodinu, neviem však či sa vráti. A moja druhá dcéra- Electra- zmizla od tej udalosti v lese. Možno zomrela, možno iba zaspala," ticho si povzdychla. ,,Chcela som oznámiť iba toto, takže teraz asi pôjdem," povedala trochu nervózne. Nečakala na odpoveď, znova sa mierne poklonila, otočila sa a zavetrila. Zacítila Keiranov pach. Nebola si istá prečo, no chcela ísť zistiť či sa mu niečo stalo- alebo či mu nejako môže pomôcť. Opatrne sa klusom vybrala za jeho pachom až sa dostala k rieke. ,,Keiran?"zavolala neisto. Prečo som sem vlastne išla? pomyslela si.