Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

/Barevná řeka - Watwayské skály/

"Dobře." řeknu a vydám se za ním. Jeho myšlenka, kterou mi poslal mě potěšila. "Já tebe taky." Odpovím mu stejně. Nikdy jsem se s nikým necítila tak krásně, jako s ním, protože on je první, kdo se mi dostal do srdce. Už dříve jsem si uvědomila, že má v mém srdci zvláštní místo, místo toho, pro koho bych udělala všechno na světě. "Co?"Zastavím se a zaraženě se na něj podívám. "Já ti teď nic takového neřekla." řeknu a úplně nechápu, co se děje.

Tábor
Nehybne stála ako socha, zmätene upierajúc svoj zrak na Akia. Nevedela zo seba vydať ani hlásku. Bolo to nečakané a ona sa cítila ešte horšie, ako predtým. Nahlas si povzdychla. ,,Maj sa, braček. Prajem ti veľa šťastia a snáď sa čoskoro vrátiš, živý, a zdravý," mierne sa usmiala, hoci sa jej do očí takmer nahrnuli slzy. -Verím, že vieš, čo robíš, no budeš mi chýbať, Akio,- odoslala mu myšlienku. Akio však už mizol v diaľke. ,,Maj sa," dodala ticho, a sklopila zrak. Ku svojmu bratovi mala dobrý vzťah, verila mu a strávili spolu veľkú časť detstva. Detstvo. Končí sa. Vedela to. Videla na sebe, že vyzerá inak, akosi mohutnejšie, a dokonca má hrubší hlas. Stále však nebola dospelá. Znova si povzdychla. ,,Čo teraz?" prerušila nepríjemné ticho, a spýtavo sa pozrela na mamu. Prišlo jej zle od žalúdka. Electru nevidela už pekne dlhú dobu, Akio odchádza za hranice, čo sa bude diať teraz? Bude žiť celkom sama s Destiny, a jej vtákmi? Bude sa potĺkať pri hraniciach s Albou? Ako to bude ďalej? Znova si povzdychla.

Tábor
,,Bodaj by sa vrátil," šepla ticho a zdvihla zaslzený pohľad k Alsafi. ,,To keby som len vedela. Nemusíš tu zostať, ak nechceš," hlas sa jej zachvel. Čo ak odíde aj ona? Čo ak je Electra mŕtva? Zostanem znova sama a opustená, hoci takmer na vrchole síl? Keby som mala aspoň partnera alebo priateľov... pomyslela si. ,,Dúfam, že Electra len zaspala a nie je... nie je... mŕtva," posledné slovo iba šepla.

/Hory Barevných myšlenek -> Tábor/
Probral jsem se po těžkém a vyčerpávajícím nočním výkonu. Bylo ticho a klid, zaslechl jsem pouze pohodlné oddychování, z čehož jsem vydedukoval, že Bodka pravděpodobně ještě podřimuje. Zlehka jsem se pousmál a trochu malátně se zvedl. ,,Zlato, půjdu omrknout tábor a dám vědět alfě..." pravil jsem jí tiše do ouška a už mizel z našeho doupěte ven. Nabral jsem směr dolů, tam k táboru.
Do tábora jsem doběhl nečekaně zanedlouho. Šel jsem po pachu nějakého vlka, kterého se mi nepodařilo pouze vzpomínkama identifikovat, ale věděl jsem, že patří tady. Za dobu, co tu žiju, bych to tu měl už znát... pomyslel jsem si. No, to bys měl. přitakal patron Bahagari v mé hlavě. Jakmile jsem doběhl do tábora, pachy několika vlků zesílily. Jeden z nich mi nápadně někoho připomínal. Opatrně a nesměle jsem se k nim přiblížil. ,,Destiny? Jsi to ty?" překvapeně jsem ze sebe vydal, jakmile jsem si vzpomněl na onen pach a spojil jej z hlasem, který jsem slyšel. Nebyla tu sama. ,,Zdravím," pípl jsem nakonec i na tu druhou vlčici, co zde byla. Nějak extrémně blízko jsem se k nim nepřibližoval, jinými slovy jsem byl v bezpečné vzdálenosti.

Tábor
,,Arco?" obrátila sa za povedomým hlasom. ,,Áno, som to ja a toto je moja dcéra Alsafi Nashira," predstavila Alsafi skôr ako by to stihla ona. Na Arca som už skoro zabudla, dlho sme sa nevideli, skutočne dlho. Vtedy som ešte čakala vĺčatá, bolo to tesne pred pôrodom... zaspomínala si na pár sekúnd, no potom potriasla hlavou a mierne sa pousmiala. ,,Ako sa máš? Dlho som ťa tu nevidela, odvtedy sa toho stalo pomerne dosť," trochu nervózne sa pokúsila načrtnúť nejaký rozhovor. Kedysi bývala pomerne silným introvertom, no postupom času-a tak trochu vďaka mágii- sa naučila, že niekedy sa vlkov až tak nemusí báť. Dokázala byť v spoločnosti, no potom bývala unavená.

/Watwayské Skály/
Zanedlouho jsme se ocitli na Watwayích, ale já se místo radování lehce zarazil. Otočil jsem se na svou partnerku a myšlenku, kterou mi poslala, jsem nezmerčil tolik jako to, co mi poté řekla. ,,Tak... kdo to byl?" položil jsem nechápavou otázku. No přece já. Tvoje patronka, ty hlupáčku... zachichotal se tajemný hlas. ,,Počkej... odkdy tě mám?" zeptal jsem se najednou ihned na druhou otázku. Neuvědomoval jsem si, že s patronem stačí mluvit myšlenkama. Stál jsem na kraji skal, vedle mé partnerky a zaraženě hleděl před sebe. Od doby, co jsi zachraňoval v té jeskyni ta vlčata, jen jsem se rozhodla chvíli počkat, než ti o sobě dám vědět, pronesla následně milým hlasem. Donutilo mě to zatřepat hlavou a vrátit se do reality. Jak se jmenuješ? zeptal jsem se jí myšlenkou volně přístupnou i pro mou partnerku. Musíš si mě pojmenovat sám... odpověděla. A ať je to jméno originální. dodala nakonec a já bezradně kouknul na Půlnoc.

/Velké Travnaté Planiny/
Po chvilce zaraženého přemýšlení jsem pouze rozhodně zavrtěla hlavou. ,,Tak o nikom takovém nevím. Od takových vysokých dlouhánů, kteří měli dole jen dvě nohy jsem utekla a nikdo jiný o mě nepečoval. Nebo o tom aspoň nevím..." vyslovila jsem plaše svou myšlenku nahlas. Byla jsem více zmatená, než vystrašná, proto jsem vlka vedle sebe snesla. ,,Opravdu? Ale já nevím. Stejně se tady asi dlouho nezdržím. Musím pokračovat dále," pravila jsem vlkovi, ignorujíc hlad, který ve mě přetrvával, nemluvě o žízni a vyčerpání, z nedostatku spánku a klidu. Zvedla jsem se. Stále jsem však byla přikrčená, ale už jsem se musela aspoň oklepat. Nakonec jsem jenom zachrčela, tlapy se mi znovu podlomily a opět jsem byla na zemi.

/Tábor/
,,Em... no... doufám, že neruším. Pokud ano, poodejdu kousek dále, čekat na alfu," pravil jsem raději prvně. Byl bych nerad, kdyby mě za to její vlče nemělo rádo. Můj úkol tady byl držet si neutrální až kladné vztahy se všemi. Posadil jsem se následně na Destiny pokýval a pohodil hlavou, abych dostal z čenichu svou barevnou hřívu. ,,Je to již hodně dlouho, souhlasím, moc sem nechodím... žijeme s Bodkou na kraji území, tam v horách," přitakal jsem okamžitě, jakmile mi dalmatínka odpověděla, ale zůstal jsem na svém místečku v bezpečné vzdálenosti. ,,Těší mě, Alsafi Nashiro," pravil jsem celé její jméno a otočil se po jejím pachu. Trochu jsem natáhl hlavu a zavětřil, snažíc se poznat její pach. Fakt, jde cítit strašně podobně, jako Destiny... páni, pamatuju, že posledně jsem ji potkal, jak je čekala... a teď už jsou skoro dospělí. pomyslel jsem si ohromeně. Nevěděl jsem moc, co říkat. Nebyl jsem naučený, ani nijak zvyklý komunikovat ve smečce, byl jsem spíše něco jako Omega, jen s vyššími právy a to jen z toho důvodu, že jsem zde vyrostl.

VTP
Dlouhány určitě myslela lidi, ale pokud neměla partnera, s kým čekala vlčata? Tahle vlčice byla jedna velká otázka. "A jak se jmenuješ? jak ti mám říkat?" zeptal jsem se místo rozebírání toho, co mi právě řekla. "Opravdu." Přikývl jsem a pak ji pochybovačně pozoroval, když se pokusila postavit a odejít. Samozřejmě skončila opět na zemi. Nesnažil jsme se jí nijak pomáhat, stejně by to teď nebylo k ničemu. "Víš, nemíním ti sice v odchodu bránit, ale nemyslím si, že je to nejlepší nápad. Takhle se moc daleko nedostaneš. Udělala by jsi lépe, kdyby jsi požádala o azyl ve smečce a našla si tu nějaké dočasné doupě." Pokračoval jsme mírným hlasem. Copak ztratila rozum, že teď chce někam cestovat?

Tábor
,,Nie. Musím tu ostať. Nemôžem ťa takto nechať samú, bolo by to nezodpovedné. Odídem až v dospelosti. Niekto ťa predsa musí ochrániť, keď nemáš Akia, a ani Electru," povedala odhodlane. A ani partnera, pomyslela si. ,,Podľa mňa len zaspala. Každopádne, mohli by sme sa ju pokúsiť nájsť. Naposledy sme ju videli v Aralskom lese pred tou jaskyňou. Nemohla sa zatúlať ďaleko, musela byť slabá," hovorilo sa jej celkom ťažko. Odkedy sa Akio premenil na draka, cítila len žiaľ. Cítila žiaľ, keď ju uniesol Demon. Cítila žiaľ, keď Akio v dračej podobe ohrozoval zdravie členov svorky. Cítila žiaľ, keď sa hádala s matkou, a keď následne upadla do bezvedomia. Cítila žiaľ, keď jej Diego dal najavo, že urobila chybu. Cítila žiaľ, keď Akio odišiel za hranice. A teraz cíti žiaľ, pretože nevie, čo je s jej sestrou. Zrak mala uprený na jedinom bode, a už nič necítila. Mala pocit, že ju už nič viac nedokáže zlomiť. Labami si prikryla oči, akoby sa snažila pred niečim skryť. Čakala. Čakala, kým to skončí. Prechovávala nechuť ku všetkému, čo sa v jej okolí pohlo. Od vlkov, až po tie najmenšie baktérie v pôde. Po chvíli otvorila oči, a pred sebou uvidela neznámeho vlka, ktorý však pachom nápadne pripomínal toho, ktorý vyslobodil Destiny z jaskyne. Možno sú súrodenci, pomyslela si. Výzorovo bol však pomerne výstredný- dúhové vlasy, chýbajúca končatina... Čo však odrastené vĺča nečakalo bolo to, že sa vlk poznal s jej matkou. ,,Zdravím," odzdravila vlka. Zaujímalo ju jeho meno, no mlčala.

/Velké Travnaté Planiny/
Než jsem se stihla nadechnout a ještě mu něco povědět, už na mě chrlil opět cosi zdejší řečí. Cosi, čemu jsem nerozuměla. ,,Eh... azyl? Eh... smečka?" trochu jsem se zarazila při těchto dvou slovech. Překvapila mě, ne že ne. Azyl zní jako nějaké jídlo... ale ne, to přece po cizích nemohu chtít... pomyslela jsem si. A smečka... je to snad toto území, tato zem? Tato... eh... louka, jak on říkal? došlo mi. Jak jsem tady tak ležela, odpočívaly mé končetiny, ale taky můj mozek. Byla jsem klidnější, když jsem věděla, že zde žijí stvoření podobná mně, nikoli těm od kterých jsem utekla. Nakonec jsem narovnala hlavu při pohledu na vznešeně působícího vlka. ,,Říkali mi Objekt Sedm, těší mě, Catorce," pravila jsem vysokým, jemným hlasem a zatřepala nakonec hlavou. Musím se smířit s tím, kam jsem se dostala. Musím se smířit s tím, kým jsem a kým budu. Musím se smířit s životem, který mě zde i dále čeká... napadlo mě. Zhluboka jsem se nadechla a opět vydechla. Už jsem se nepokoušela vstát. Ten vlk měl pravdu. Cítila jsem z něj docela silný proud respektu.

/Tábor/
Akio? Electra? O koho se jedná? pomyslel jsem si docela zvědavě, ale nechal to pouze v myšlenkách. Ty jsem si většinou nechával pro sebe, ze strachu, že by to někomu mohlo vadit. Já si nechtěl dělat problémy, a to vážně s nikým. Přešlápl jsem. Vypadalo to, že se ani jedna z vlčic nevyjádřila k tomu, zda ruším, či ne, tudíž jsem setrvával na místě. ,,Nevíte, kde je alfa? Je mi docela blbé ji stopovat po pachu... jde o maličkost, co jí chci sdělit," zeptal jsem se vlčic a rovnou vysvětlil důvod své otázky. Ve vzduchu jsem cítil ještě jeden pach, mně velice příbuzný. Keiran? Je tady někde?

VTP
Povzdechl jsem si. Pokud jí budu muset vysvětlovat každé druhé slovo, bude to na dlouho. "Azyl znamená útočiště a ochranu. prostě by se o tebe na nějakou dobu postarali a dali ti místo, kde můžeš zůstat." Vysvětlil jsem. "A smečka je skupina vlků, kteří..." Hledal jsme způsob, jak to říct, aniž bych použil další slovo, které by nemusela znát. "...Žijí na jednom území a vzájemně si pomáhají." Zakončil jsem. Objekt Sedm? Co je to za jméno? Ne že bych já měl co říkat, používal jsem také jméno, nebo spíš označení, které mi dali lidé, nemělo by mě překvapovat, když narazím na dalšího vlka, který dělá to samé. Snad jen s tím rozdílem, že ona dost možná žádné jiné jméno neměla, neznala tolik věcí, které by se naučila i kdyby žila s vlky i třeba jenom chvilku. Pokud se u lidí už nenarodila, museli ji odnést ve velmi nízkém věku. "Objekt Sedm zní spíš jako nějaké označení, než jméno, jsi si jistá, že chceš, aby ti tak ostatní říkali?" Zeptal jsem se s nesouhlasem v hlase. Nemínil jsme ji tak oslovovat, připadalo mi to... Neslušné. Jako by byla nějaká věc a ne vlk. Alespoň že mě ale poslechla a už se nesnažila odejít. I tak tu ale nemohla zůstat.

Podíval jsem se na alfu. ,,No, pokud by to bylo možné, mohl bych se nechat provést po táboře jindy? Chtěl bych si najít už nějaké bydliště. Jsem totiž takový.. No, rád se zabydluju co nejrychleji." Odpověděl jsem jí a pak jsem nabral břečku sněhu do tlamy a pak nějak šikovně jsem to dechem roztavil a vypil. ,, Hmm, asi bych si měl odskočit. Přece jenom, nemám močák jako slon a nevydržím to.." Odskočil jsem za jeden balvan a pak jsem se vykropil. Po nějaké chvilce jsem se zase vrátil. Můj obličej byl jiný než teď. Připomínal úsměv, ale nebyl to úsměv.

//Damiene, místo kde se nacházíš! xddd A je to Aralský les, kdybys náhodou nevěděl. xD

Watwayské skály

Jeho otázka mne překvapila a otočila jsem se a sledovala okolí. Kdo to byl? Vždyť tady nikdo není? Přemýšlím. Asi má patrona ne? Taky jsem k tobě začala promlouvat najednou z ničeho nic, vzpomínáš? A jo... Dojde mi. "Ty máš patrona?" pošlu mu myšlenku. Opět se podívám kolem. Jaro kolem mne mi připomíná vlčátka. Chtěl by vlčátka? Přemýšlím. Bylo by to krásné, ale netuším, zda by je Orfeon chtěl...

/Watwayské Skály/
Po zaražené chvilce jsem se konečně oklepal a podíval se láskyplně na svou partnerku, načež jsem se k ní přitulil. ,,Už to tak vypadá, mám patronku..." promluvil jsem k ní v myšlence. Když ji to baví komunikovat takto, proč ne, že? pomyslel jsem si a lehce se pousmál. Co bys řekla jménu Omanitte? navrhl jsem k patronce. Že je báječné... odpověděla se spokojeností v hlase a když byla spokojena ona, tak já taky. Mimo jiné jsem zaslechl taky dodatečnou myšlenku Půlky a pokýval na ni hlavou. ,,Samozřejmě, že chtěl. Pokud by to chtěla moje nejmilovanější..." přitakal jsem okamžitě. Rozešel jsem se dále, pokračujíc vstříc vrcholům skal.

Netušila jsem kde to vlastně jsem. Tlapky mě nesli územím, kdo ví kde. Už jsem se cítila unaveně. Bojím se, že mým osudem je zemřít. Zemřeli všichni. To bylo jediné co jsem si zapamatovala. Jak se mají ti co unaveně za sebou táhnou jeden-dva ocasy? To bych si přála vědět. Já jich po zemi vláčela rovnou devět.
Najednou se mi zatmělo před očima a už si pamatuji, že jsem ze sebe vydala jakýsi zvuk, jenž připomínal slova 'pomoc' a plácla jsem sebou na zemi a doufala jsem, že smrt tolik nebolí.

/Tábor -> Okolí tábora/
Do čenichu mě udeřil zajímavý, avšak silně slábnoucí pach. ,,Cítíte to taky?" zeptal jsem se vlčic, které byly nedaleko mně, ale nedalo mi to. Zvědavost u mě opět zvítězila nad strachem a já se po tom pachu vydal. Neviděl jsem, o koho se jedná, jenom jediné, co jsem vydedukoval bylo to, že to nebyl vlk, přestože ten pach byl vlku podobný (jo, já vím, docela kostrbatá věta, ale pšt... xd). A patřil samici. To je liška, Arco. A je to ještě mládě... poučil mě patron Bahagari, který znenadání promluvil v mé hlavě. Lehce jsem nadzvedl obočí, jakmile jsem přišel k mláděti blíže. Ohnul jsem se a přičichl k němu. Netušil jsem, zda spí, nebo ne, ale bylo očividně doccela dost oslabené. S povzdechem jsem hlavu opět zvedl. ,,Halo? Jsi... no... v pohodě?" zeptal jsem se docela nesměle. Tyto fráze jsem pořádně neznal a ani jsem moc nevěděl, jak se mám chovat. Proto jsem tedy nějak začal a čekal, co se z toho vyklube.