Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Tábor
Do Tábora po chvíli prišiel Akio. ,,Ahoj, Akio. Dlhšie sme sa nevideli," povedala ticho a mierne neisto. Nebola si istá či sa na ňu ešte stále nehnevá za to všetko, no dúfala, že nie a bola ochotná sa s ním uzmieriť. Možno ho to už prešlo alebo mi to odpustil. Teda, dúfam. Hoci, asi by sa správal trochu inak ak by sa ešte stále hneval, pomyslela si. Artemia si zvedavo premeriavala Akia a Destiny trochu nervózne hrabla do snehu. ,,Nikdy som nemal rád vtáky, sú to pomerne otravné stvorenia," ozval sa jej v hlave hlas. Kto si? neisto sa pokúsila o odpoveď. Ten hlas nepoznala a nikdy predtým ho nepočula. ,,Myslel som si, že tvoja inteligencia je dostačujúca na to aby si to pochopila. No čo už. Moje meno je Amon a som patrón. O tých si nepočula?" patrón sa zrejme pokúšal udržať iróniu na uzde, no veľmi mu to nešlo. Náhodou, o patrónoch niečo viem. Ale nikdy som si nemyslela, že to bude otravný hlas v hlave. Nemali náhodou hmotnú podobu? odpovedala Amonovi. ,,Niektorí asi áno. Nezaujímam sa o to, na informácie od vlkov si tu asi ty, nie?" skonštatoval Amon znudene a Destiny si živo vedel predstaviť, že by sa asi mierne uškrnul ak by mal nejakú podobu.

"Neviděli no. Přemýšlel jsem a pak jsem vás hledal." Odpověděl jsem ji. Dále jsem přemýšlel, jak ji o tom říct. 'Přemýšlíš o tom? Řekni ji to.' Povzbudila mě Wayree. Měla mě dokonale přečtenou. Přikývnul jsem. "Mami, chci odejít za hranice. Jen dočastně. Chci zjistit kdo vlastně jsem. Možná najít zbytek rodiny. Ale já se vrátím. Tady bude vždycky můj domov." Vyhrkl jsem ze sebe, dříve než bych si to stihl rozmyslet.

Tábor
Na jeho prvé slová absolútne nereagovala, všetko to prekonali tie ktoré nasledovali. Asi minútu možno dve len stála, psychicky otrasená. ,,Nehraj sa na sochu a reaguj! Tvoj syn nechce matku ktorá sa zrúti pre každú maličkosť!" skôr zavrčal Amon. Až jeho hlas Destiny prebudil z tranzu. Mierne sklonila hlavu a zvesila chvost ako nešťastný pes. Párkrát naprázdno preglgla ako ryba na suchu kým sa odvážila na nejakú odpoveď. ,,Akio, si si istý, že je to nutné? Za hranicami to nie je bezpečné, nie je to bezpečné ani tu. Tam vonku môžu byť omnoho horšie veci ako Zeiss či tuláci. Tam môže byť množstvo magických nebezpečných zvierat, vrahov a ľudí. Ľudia sú horší než vlci, sú silnejší, mocnejší a hoci neovládajú mágiu, vedia ti ublížiť," podvedome sa pozrela na jazvu na labe ktorú jej spôsobila majiteľka jej matky. ,,Čo ak sa nevrátiš, čo ak ťa zabijú? Možno nenájdeš rodinu, možno už zomreli. Čo ak sa stratíš a nikdy nenájdeš cestu späť? Čo ak zomrieš?" hovorila ticho a pomerne rýchlo, zadržiavajúc slzy. Jej vĺča chcelo odísť a niečo v nej mu nechcelo brániť, no vyhrala väčšina. Chcela ho zastaviť. ,,Prosím, skús nad tým ešte porozmýšľať," dostala zo seba ešte.

Sklopil jsem ouška. Bylo vidět, že ji tahle zpráva neudělala zrovna dvakrát radost. "Ty víš co se ve mě skrývá za nestvůru, když nás unesli." Zašeptal jsem spíše pro sebe. "Možná nežijí. Možná žijí. A proč bych se měl ztratit. Vždy najdu svůj domov. Zde patří moje srdce, které mě tu vždy dovede." Dodal jsem ještě. Přitulil jsem se k ní. "Tady není co rozmýšlet. Dohadoval jsem se sám ze sebou už od toho incidentu. Už jsem chtěl utéct před tím, ale rozmyslel jsem se. Nakonec jsem se rozhodl, že ti to musím říct a ujistit tě, že já se vrátím. Vrátím se k tobě a sestrám." Šeptal jsem ji do ouška. Když ji měla sklopenou a já už nebyl nejmenší to bylo jednoduché.

Tábor
,,Nie si netvor. Si môj syn aj keby si bol drakom, aj keby si bol príšerou. Vždy ťa budem mať rada a na to nezabudni. Aj tvoje sestry. Nie si netvor. Možno žijú. Ak by žili a našiel by si ich, asi by to bolo najjednoduchšie," ticho si povzdychla. ,,Ak skutočne musíš ísť, tak choď kam ťa srdce volá. No keby si aspoň bol starší alebo ovládal svoju mágiu, keby som mala uistenie, že sa vrátiš... alebo keby existoval spôsob ako ťa ochrániť. Nashira poznala množstvo magických spôsobov na vcítenie a na ochranu iných. Keby som sa ich vtedy naučila... no čo už. Môžem s tebou poslať Artemiu alebo Joya, no bolo by to nebezpečné a oni neudržia krok s tebou. Keby som ti aspoň niečo mohla dať na cestu, no nič nemám," hovorila ticho aby ju počul iba Akio.

Viděl jsem, že ji to bolí a plně jsem si to uvědomoval. "Mám Wayree." Pověděl jsem z úsměvem. "Možná nemáš jistotu, že se vratím. Vlastně ji nemám ani já. Ale stačí věřit. A já věřím, že se vrátím." Dodal jsem slova jen pro ni a olíznul jsem ji. "Určitě se vrátím." Zopakoval jsem již po několikáté a ještě k ní byl přitulený.

Tábor
,,Aj tak by som bola radšej ak by si mal aj niečo iné ako líšku," povedala ticho. ,,Možno ich raz nájdeš. Ak áno, odkáž im, že ich mám ešte stále rada. No dúfam, že sa vrátiš, hoci Safi a Electra mi to neodpustia, že som ťa pustila. Budem veriť. Viem, že si silný a hoci občas spôsobuješ problémy, si schopný a dobrý vlk. Som na teba hrdá, Akio Aqua," šepla ticho. ,,Ako dlho to plánuješ preťahovať kým mu dovolíš odísť?" opýtal sa Amon. Mlč, prosím, aspoň na chvíľu, poprosila ho. Prekvapivo ju poslúchol. ,,A vždy budem. Som šťastná, že mám takého syna ako ty a hrdá, že nosí môj rod Aqua. Nulli rosae deest spina, nie je ruža bez tŕňa. To bývalo rodinným heslom. Nie je Aqua bez škvrny- no k tomu niekto potom pripojil. No skús sa tým riadiť. Ak nájdeš niekoho škvrnitého, spýtaj sa ho na gryfov. Ak ti povie, že gryf býval ochrancom územia jeho svorky alebo jeho rodu a ak ti povie, že pozná rod Aqua, mal by byť tvojim priateľom alebo príbuzným. Ale žiadna ruža nie je bez tŕňa, na to pamätaj," pokračovala rovnako tichým tónom.

Poslouchal jsem ji a její rady jsem si vzal samozřejmě k srdci. "Dobře." Zašeptal jsem a naposledy ji pořádně obejmul. "Mám tě hrozně moc rád." Zašeptal jsem a konečně se od ní odtáhnul. "Tak se tu zatím měj a pozdrav sestřičky." Věnoval jsem ji úsměv a začal kráčet k hranicím. Wayree mě hned doběhla a odcházeli jsme spolu. 'Udělal si dobře. Bude na tebe hrdá až se vrátíme.' Usmála se Way a kráčela po mém boku. "Doufám." Zašeptal jsem a opouštěl jsem Niwatské území.
Akio Aqua dočastně opustil uzemí Niwatská... 

Tábor
,,Zbohom," povedala ešte. Počkala až kým sa nestratil v diaľke a až potom si dovolila rozplakať sa, nedbajúc na všetko. Tak takéto je to, keď odíde vĺča. Aké to bude, keď sa to stane druhýkrát, tretíkrát? Aké to bude, keď sa to bude diať znova a znova? Bude to bolieť viac či menej? Zažijem to ešte minimálne raz, tým som si istá. Možno dvakrát. A ak budem mať vĺčatá ešte raz... bude to znova také isté? Priveľa otázok a primálo odpovedí. No mám Safi a Electru, hoci Electra asi spí. Možno zomrela. Nie, na to nebudem myslieť. Snáď žije. Ach, ako tie slová znejú úboho po tom všetkom! Nie, asi nie som najlepšia matka, no oni sú dobré vĺčatá a snáď z nich vyrastú dobrí vlci. To je poslanie matky: vychovať generáciu vĺčat tak aby z nich vyrástli dobrí vlci, uvažovala. ,,Vráti sa, ver tomu. A ak nie, postavíš mu hrob tu kde si sa s ním rozlúčila naposledy. Musíš sa trochu obrniť," skonštatoval Amon. Nepovedala som ti, aby si mlčal?zavrčala na neho v myšlienkach Destiny. Patrón nereagoval.

Barevná řeka

"Co?" Překvapí mě to, ale dojde mi, že to neřekl, ale myslel si to o tom zlozvyku a já to zaslechla. "To můžem." Řeknu s úsměvem. "Třeba teď, jestli nejsi proti." usměju se, ale na jeho otázku hned odpovím ještě nahlas, kdyby nás někdo slyšel, aby to nevypadalo, že ho ignoruji. "A ty hory jsou mi jedno, vyber si ty, směr jsme přeci vybírali podle mne, tak si teď vyber ty." Řeknu mu. "A co jinak? V horách?"

/Doupě - Colora/
Užíval jsem si každé malé chviličky s mojí miilovanou Bodkou. Proč jsem se o ní nedozvěděl dříve? Možná bych poznal pravý život vlčete, kdyby vyrůstala se mnou, se Sien, Jasmin a bratrem. pomyslel jsem si. Jde vidět, že ji máš opravdu rád. Ale v partnerství už bys neměl být duší vlčetem. pravil mi patron v hlavě. On byl odjakživa proti mým názorům a já ho v tom nechápal. Ignoroval jsem jeho slova a taktéž se pustil do oušek mojí drahé. ,,Jistěže bude... a zdá se, že začíná jaro... cítím první květy! Uvidí je i oni, jednou, možná... když nemohu teda já," začal jsem nadšeně vrtět ocasem. Zimu jsem neměl příliš v lásce. Byla moc studená a na vlka, který byl kost a kůže, jako jsem já, to bylo prostě příliš mrazivé.

/Barevná řeka -> Watwayské skály/
,,Tak dobře... povedu..." usmál jsem se spokojeně. Jestli jsem miloval něco více, než Půlnoc, tak to byly právě dlouhé procházky celým územím, kromě hranic. Na těch mi obvykle nepřišlo zajímavé vůbec nic. Šel jsem těsně vedle ní a čas od času jsem pohoupl ocasem, aby bylo poznat, že jsem spokojen, avšak ani s tímto gestem jsem to nezvládl přehánět. Byl jsem jako v sedmém nebi. "Miluju tě nejvíc, co to jde..." poslal jsem jí do hlavy myšlenku, využívajíc to, že tuto schopnost oba dva ovládáme. Cítil jsem se s ní lépe, než tehdy s Amethyst. Ta bejvávala moje puberťácká a platonická láska, obětoval jsem se a byla pryč. Od té doby se neozvala, což mě mrzelo. Hele, já jsem tu taky, slyším tvé myšlenky, ozval se mi v hlavě vysoký holčičí hlas, plný roztomilého smíchu. Trochu jsem se zarazil. ,,Ale Půlinko, já vím, že tady jsi... nemusíš mi to říkat," zastavil jsem se a ohlédl se na svou partnerku. Neuvědomoval jsem si to, ale původcem tohoto hlasu vlastně vůbec nebyla vlčice.

Tábor - hranice SSF - les omega
Kalan

Ako mi otec rozkazal co mám spravit tak som chcel ist. ale este dosť dlho som sa zdržal aby som si všimol co sa tu dialo. bolo to aj desive. Ale bolo už našase isť a tak som sa rýchlo rozbehol k hraniciam. Z toho co mi vtedy povedal otec a ako vtedy vizeral, muselo to bit dobre znicene, ale mne to nerobilo problem. Po polke cesti som spomalil, a už iba krokom som isiel k hraniciam. Nahle som ich zbadal, a bol som nadseni lebo som tam nikdy nebol, ale v kazdej inej smečke áno. prekrocil som hranice a pozrel som sa po uzemi. Nasial pachy, a snazil zistiť kde bude to miesto. A nakoniec sa vibral do lesa ktory mi bol povedomi.

/Hranice -> Velké Travnaté Planiny/
Putovala jsem už několik dní vkuse, hledajíc nějaké bezpečné místo. Pravda sice byla, že jsem nevěděla, co to znamená bezpečí, ale přesto jsem jej hledala. Všecko, co jsem kolem sebe viděla, bylo pro mě nové. Lesy, louky, pole, stromy; všecko tohle jsem viděla poprvé v životě. Zezačátku jsem se tomu divila, ale dnes už ne. Den ode dne jsem si připadala těžší a těžší. Možná to bylo tím, jak jsem unavená, hladová a vysílená, možná jsem opravdu byla těžší. Cítila jsem neznámý tlak v podbřišku. Nutkání k potřebám to nebylo, o to už jsem se snažila. Moje smysly byly popleteny, nevěděla jsem již téměř, kým jsem. Najednou jsem zacítila skupinu pachů nějakých vlků. Opět to bylo něco nového a neznámého, byla jsem docela zvědavá. Ale strach a nejistota vítězily. Tlapky však neposlouchaly moji hlavu a šly si nadále kam chtěly, pouze jsem se zarazila a šla tedy dále skrz hranice. Co... co když mě zabijí? Nebo zase zajmou?! Ty pachy sice jdou cítit více zvířecky, než lidsky a umělácky... a já... já nevím... toto byla moje poslední myšlenka. Poté jsem padla vyčerpáním uprostřed naprosto cizí louky, která spadala pod naprosto cizí smečku.

Tábor ---> VTP
V táboře se nedělo nic, co by mi stálo za pozornost. nevadilo mi, že tu byl klid, nikdy jsem neměl rád příliš divoké akce, ale po určité době to začala být nuda. Po krátkém přemýšlení jsem se opět rozhodl pro procházku. Minule jsem měl štěstí a narazil na zajímavou vlčici, třeba se zadaří i tentokrát. vyrazil jsem lehkým klusem a zamířil na svou oblíbenou část území. tady jsme předtím potkal i Jack a i když jsem pochyboval, že tam ještě bude, obvykle se tam nacházelo víc vlků. cesta mi uběhla docela rychle, možná že proto, že louka nebyla příliš daleko. Zpomalil jsme do rychlejší chůze a rozhlédl se po okolí. Moji pozornost zaujalo cosi béžovo-žlutého, ležícího v trávě. Ať už to bylo cokoliv, nikdo jiný se o to nezajímal a ani tu nikdo jiný nebyl. Zamířil jsme k tomu. jak jsem se přibližoval, začínal jsme rozpoznávat, že to není něco, ale že tu béžové a žluté je srst, v trávě tedy leželo něco chlupatého, dost možná dokonce mrtvého, i když jsem doufal, že to mrtvé nebude. nebo spíš ten někdo, ve vzduchu se vznášel pach cizí vlčice. došel jsem až k ní a lehce do ní strčil čenichem. "Jste v pořádku, slečno?"

/Velké Travnaté Planiny/
Mé tělo se po pár minutách opět ozvalo několika lapavými dechy. Cítila jsem jeden pach intenzivně silněji a pak cosi zaslechla. Bylo to něco podobného, co kdysi říkali ti lidé, kteří se o mě starali, než mi začali ubližovat, jen to bylo mnohem vřelejší a příjemnější. Bylo to doplňováno něžným dotekem, jak jsem ucítila. Zarazilo mě to a zatajila jsem dech. Možná ta věc odejde, když si bude myslet, že jsem mrtvá! pomyslela jsem si podle jednoho ze základních vrozených pudů a bezmyšlenkovitě v té činnosti pokračovala, než mi dech opravdu došel. Poté jsem tuto variantu sebeobrany okamžitě rychle zavrhla. Neměla jsem moc sil se hnout, ani nijak slovně reagovat na hlas onoho vlka. ,,Eeh..." bylo první, co jsem ze sebe vydala. Bylo to vcelku chrčivě a nicneříkajícně tajemné. Příliš jsem nevnímala, avšak něco málo přecejen. Tlak v podbřišku mě donutil otočit se na bok. Měla jsem nápadně zvětšené břicho, netušila jsem však z čeho, ale příjemné to rozhodně nebylo.

VTP
Vlčice opravdu vypadala jako mrtvá a jiného by možná oklamala, ale já poznal, že tak jen vypadá. Jen jsem netušil proč. Na jednu stranu vypadala vyčerpaně, na stranu druhou dech rozhodně zadržovala schválně. Chtěla snad abych si myslel, že je mrtvá? Ale proč? Nevěřil jsem tomu, že tu chce prostě ležet uprostřed louky a nebýt rušená. Nic neodpověděla, ale když se převalila na bok, nemohl jsem si nevšimnout jejího břicha. Čekala vlčata. "Víš, mě do toho sice nic není, ale neměla by jsi se ve svém stavu povalovat na louce: měla by jsi být ve vyhřátém doupěti a měl by se o tebe starat tvůj partner." Řekl jsme jí starostlivě. Sice jsme ji tu ještě neviděl, ale klidně mohla patřit do smečky, občas to nešlo moc poznat, obzvlášť u vlků, co byli často mimo tábor nebo cestovali mimo území.

/Velké Travnaté Planiny/
Když jsem se konečně zmohla na lehký pohyb otočení se na Bok, vlk na mě opět promluvil. Byla jsem vyděšená, ale za tím bezmezným strachem se skrývala velká dávka zvědavosti. ,,Možná to bude znít divně, že to nevím, ale co je partner? A co je doupě?" zeptala jsem se vlka roztřeseným hlasem, jakmile jsem k němu obrátila zrak. Své drobné tělo jsem stále nechala bezvládně ležet uprostřed louky. Jsem vyčerpaná... najdu tady místo, kde se dám dohromady, abych mohla pokračovat v dalším putování? Anebo... neutíkala jsem už dost? Třeba už jsem dostatečně daleko na to, aby mě nenašli... uvažovala jsem tiše, nic z toho, co bylo v mé mysli jsem nedávala najevo. Tedy až na to vyčerpání. ,,K-kdo jsi a co ode mě očekáváš?" zeptala jsem se následně stále docela poplašeně. Nerozumím mu. Je to hodně, hodně špatný... napadlo mě.

VTP
Ať už řekla cokoliv, asi by mě to nemohlo překvapit víc. Určitě do smečky nepatřila, věděla by o čem mluvím. "Partner je vlk, který by se o tebe měl teď starat a není tu. Druh? Existuje pro to víc názvů. A doupě je domov, místečko, jeskyně nebo třeba jenom dutina stromu, kam se můžeš schovat a která patří jen tobě. Bezpečné místo." Uvědomil jsem si, že se mě nejspíš bojí. Ani mě to nepřekvapovalo, byl jsme o hodně větší než ona, stál jsem nad ní a ona navíc nebyla v pozici, kdy by se mohla bránit. lehl jsem si do trávy vedle ní a snažil se tvářit neškodně a nenápadně, ve snaze ji trošku uklidnit. "Jsem někdo, kdo ti rozhodně nechce ublížit. patřím do místní smečky, můžeš mi říkat Catorce." odpověděl jsme klidným hlasem na první část její otázky. "Neočekávám od tebe vůbec nic a pokud bys byla radši, abych odešel, stačí říct a já půjdu pryč." Určitě tu někde bude mít svého vlka, který se o ni postará. možná jsme se tu vážně objevil úplně nevhod. nevěřil jsme tomu, že by někdo nechal březí vlčici úplně samotnou, navíc na cizím území.