Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Aralský les
,,Mandarino!" vyhŕkla prekvapene po Alsafinej otázke. Pri tom všetkom na neho úplne zabudla. Rozhliadla sa okolo, no nenašla ho. ,,Nevidím ho. Nemohol niekam odísť? Čo myslíš, ako rýchlo by dokázal ujsť bez toho aby sme si ho všimli?" opýtala sa jej a nervózne znova očami prešla po okolí, no napriek tomu nikde neuvidela známu oranžovú srsť. Začala sa báť. Nebola si istá čo by mala urobiť a tak len zdvihla jednu labu a prezerala si popáleninu spôsobenú plameňmi. Po chvíli labu znova položila na zem a pohľadom sa vrátila k Alsafi. ,,Netrafil ťa tými plameňmi?" opýtala sa, mieriac otázkou na čierneho vlka Demona a jeho plamene. Pohľad znova na chvíľu uprela na Akia, ako keby si nebola istá čo by bolo najlepšie- pokúsiť sa bojovať s čiernym vlkom, ísť hľadať Mandarina alebo zostať tu.

/Aralský les/
Zaslechl jsem slabé a bezradné vytí nějakého vlka, netušil jsem, kdo to je. V tom ale ustalo a jeho pach se roznesl lesem. Nevěděl jsem, co jsem měl dělat, ale mohlo by mi to být jedno. V této smečce přece nejsem, nebo ano? Pokud ano, nevím o tom... takže se to bere, jakobych nebyl... no... povzdechl jsem si a poté sebou překvapeně trhl, když jsem zaslechl své jméno. Dot'apal jsem sněhem k Destiny a s tázavým výrazem a modrými očky koukl zespoda na Destiny.

//Předtím to byl omyl, Mandy v příspěvku neodešel. Jen.. jsem to nahoru napsala, omyl...

//Nevšimla som si...
Aralský les
Mierne ňou myklo, keď si uvedomila, že Mandarino bol asi niekde na okolí a ona ho len prehliadla- vlastne si vôbec nebola istá kde bol. No potešilo ju, že nevyzerá byť zranený a hlavne, že sa nestratil. ,,Ahoj, Mandarino... prepáč, myslela som si, že si niekam odišiel, nevidela som ťa a všetok ten zhon..." ospravedlnila sa mu. ,,Keď už si tu, asi by bolo dobré preriešiť tvoju situáciu s alfou, vieš, oficiálne nepatríš do svorky a tak..." povedala a pohľadom hľadala alfu Ryuusaki. No aj tak sa po chvíli pohľadom vrátila k Mandarinovi. ,,Nič sa ti nestalo, či? Neublížili ti, že?" opýtala sa ho.

/Aralský les/
Jakmile vlčice promluvila, očka se mi přebarvila. Upřeně jsem koukal na vlčici drobnými žlutmi očky, které byly už na první pohled plné strachu, zvlášt', když se někdo podíval i na můj ocásek stažený mezi nohama, možná až skoro u bříška. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo nepatrné zavrtění hlavou. Jinak jsem se ani nehnul.

Už jsem se cítil líp a žebra mě vůbec neboleli. "Díky." Šeptl jsem k Diegovi. Potom se Alsafi a mamka zase zajímali o Mandarinku. Ani teď mě nezajímal. Rozlámaně jsem se postavil, až mi zakřupalo v páteři. Ale když ztuhlost přešla ublíženě jsem se podíval na chlupatou oranžovou kouli a mamku. "Zase ten Mandarino." Zašeptal jsem, ale slyšet to šlo. V mém hlase šla slyšet bolest. To co teď řeknu. Věděl jsem, že toho budu litovat. "Možná ti bude lepším synem, než jsem já! Já přece dělám pořád problémy!" Vyřval jsem z plných plic. Věnoval jsem jim uslzený pohled, plný bolesti a rozběhl jsem se, pryč z Aralského lesa. Běžel jsem k hranicím. Mrzelo mě co jsem řekl, ale musel jsem to říct. Samotného mě překvapilo jak rychle jsem dokázal běžet, když před chvíli mi bylo na umření. A to stále mi bylo a teď ještě víc. Jestli mě nezačali nenávidět po těch dračích utocích po tomhle mě určitě nenávidět začnou. Už jsem začal přemýšlet, že opustím smečku Stříbrného fénixe, ale k tomu jsem momentálně neměl odvahu. Proto jsem si lehl u hranic ke kameni a nechal na sebe padat sníh. Byl jsem jak zpráskaný pes. Vnitřní bolest, byla mnohem silnější, než ta povrchová. Z očí mi stékali slzy proudem.

Aralský les
Sotva sa stihla nadýchnuť a Akio bol preč. Nechápala ako sa so svojimi zraneniami-aj keď asi vyliečenými- dokázal dostať preč tak rýchlo, no neriešila to. Sklonila hlavu a hľadela na zem. Nechápala kde urobila chybu, z jej strany to bolo v poriadku- Mandarino nebol jej pokrvný syn, no tak trochu ho brala za svojho, a Akio... mala ho rada, bol jej syn, záležalo jej na ňom ako matke na svojom vĺčati... ,,Akio...!" vyhŕkla, hoci už zbytočne. Zrejme by ju nepočul ani keby si vykričala pľúca. Najradšej by sa zviezla na zem alebo zbabelo ušla, preč, čo najďalej... znova mala pocit, že zlyhala, hoci nechápala kde. Tušila alebo skôr vedela, že Akio na Mandarina žiarli, no myslela si, že je to len chvíľkové a pominie to. Mýlila sa. ,,Kde som znova zlyhala?" opýtala sa smerom k snehu. Neočakávala odpoveď, nechcela zdvihnúť pohľad aby videla Alsafin či Electrin vyčítavý pohľad, či pohľad kohokoľvek iného. Ak by jej to mágia umožňovala, asi by sa prepadla pod zem. Zároveň sa však vracala jej tvrdohlavosť a hrdosť a tá jej zabránila rozbehnúť sa za Akiom. Nech sa vráti keď vychladne... záleží mi na ňom, je to môj syn, mala by som ho rada aj keby urobil čokoľvek, keby sa aj pridal do Zeiss... stále by bol mojim synom... prečo...? Kde som urobila chybu tentokrát? Nemôžem odvrhnúť Mandarina a nemôžem odvrhnúť Akia, na oboch mi záleží... nemôžem robiť nič, už znova. Kašlať na všetko, na všetkých! To nie je fér... keby som mohla, ušla by som, keby som mohla, rozbehla by som sa a nevrátila už nikdy. Možno by vĺčatám bolo lepšie bez matky ako som ja, pomyslela si skleslo, zadržiavajúc slzy. No nevydržala dlho. Nebol to prúd sĺz, ale aj tak boli- slzy trpkosti, smútku, hnevu, sklamania a znechutenia- zo samej seba.

/Aralský les - Hranice Kirigakure/
Viděl jsem, co provádím s jejich rodinou. Ano, ta rodina je jenom jejich. Já nemám právo do ní zasahovat. pomyslel jsem si. Vše, co jsem zde způsoboval, mi bylo nad všechno líto. Zároven jsem taky rostl a začínal chápat, oč v životě jde či nejde, což byla značná nevýhoda. Mou tvář opět vystřídal smutek. Věnoval jsem poslední lítostný pohled Destiny a poté se vydal pryč. Někam, kde jsem ještě nikdy nebyl, dost možná pryč z tohoto území.
Čím více jsem se vzdaloval od lesa, ze kterého jsem běžel, tím rychlejší tempo jsem nabíral, až mě mé tlapky dovedly opravdu k hranicím jiné smečky, které jsem vmžiku překonal a už jsem byl pryč.

Aralský les
Zmätene sledovala okolité dianie, a miesili sa v nej zmiešané pocity. Nechápala už ničomu. ,,Akio," povedala beznádejne, no už bolo neskoro. Odišiel. Len nerada to priznávala, no tejto rodiny mala už po krk. Nič tu nemalo svoj poriadok, všetko bolo hektické, neustále hádky. Myslela si, že to bolo zlé po narodení Electry, no pri príchode Mandarina sa všetko len zhoršilo. Sledovala, ako matka ronila slzy. Ako sa nedokáže pozrieť na to, čo spôsobila. ,,Tvoj syn takmer zahynul, a ty riešiš Mandarina? Nepríde ti to ani trocha hlúpe a neuvážené?" tlmene zavrčala. Možno som až príliš tvrdá, vyčítavo sklonila hlavu. Vedela, že v tomto fľakatú vlčicu nemôže nechať, avšak zostala tam s ňou Electra, a Alsafi tu aj tak nemala čo robiť. Zbabelo utečiem pred problémami, alebo im budem čeliť? Ostanem tu, pomyslela si odhodlane, a posadila sa.

Když jsem se po nějaké delší době uklidnil, postavil jsem se a setřepal ze sebe velkou vrstvu sněhu. Můj kožich byl smáčený a kůže pod kožichem ledová. Oklepal jsem se a rozhlídnul se. Podíval se směrem za hranice. Možná bych měl odejít.. Pomyslel jsem si a měl jsem svěšený ocas a uši sklíčené. Ne. Tohle musí skončit. Tyhle hádky. Máme sice rozvrácenou rodinu, ale pořád jsme rodina. Nesmím se nechat vytočit maličkostma. Pak to dopadá tak jak to dopadá. Pomyslel jsem si tentokrát víc s tím, že si zvedám sebevědomí. Postavil jsem se zpříma. Uši narovnal a ocas jsem měl v dokonalé dominantní poloze a linii s tělem. Švihl jsem s ním a vydal se zpět do Aralského lesa, protože tam se nacházela Magicae.
Po nějaké době chůze jsem prošel kolem ostatních. Tiše jsem doufal, že si mě nevšimnou, ale něco mi nedalo. ''Kdyby jste mě potřebovali, víte kde mě najdete.'' Prohodil jsem lhostejně a stále kráčel směrem k Magicae.
Když jsem došel do mamčiného doupěte, tak jsem si lehl ke zdi a koukal jsem ven. Bylo to zvláštní. Cítil jsem jak ve vnitř mě něco tvrdne. Co se to se mnou asi děje? Pomyslel jsem si.

Přihlížela, jak vlk vonící smečkou Ishimura léčil vyčerpaného Akia. Vlka neznala, ale léčení mu šlo vcelku dobře. Od skupinky přihlížejících odstoupila, načež si unaveně oddechla. Dnešek byl náročný. Okolí Aralského lesa bylo zničené a zvířata z něj se jistě rozprchla do bezpečí. Bude trvat dlouho, než zvířata k lesu naleznou opětovnou důvěru. Touto událostí se Aralský les stal územím bez zvěře, doufejme, že jenom dočasně. Les byl jedným z nejbohatších míst na všechny možné kořisti, pro smečku by byla rána takové lovné uzemí ztratit. Doufala jen, že se zvířata opět vrátí do svých domovů a ve smečce zase bude panovat rovnováha. Mimo zničené území, ztraty byly u na straně vlků, našťestí né tak výrazné. Nikdo neumřel, to bylo dobré, avšak potlučených, odřených a pochroumaných vlků bylo dosti. Ráda by jim nabídla své služby, bohužel léčitel její smečky před nedávnem zahynul, tudiž jim zdravotní péči nebyla schopna poskytnout. Ona uměla jenom ničit. Přesto, že již bylo po všem, Ryuusaki se neměla k tomu les opustit. Cítila za situaci zodpovědnost, proto se rozhodla zůstat, až do úplného vyklizení zasažen části lesa. Kdyby si někdo nečeho žádal, bude nablízku. Ona sama na sobě neměla ai škrábnutí, zůstat jí proto nečinilo žádné problémy. Pomalým krokem se vzdálila od víru dění, načež se posadila. Hledíc na zničený les, přemýšlela o minulosti. Povzdechla si.

ARALSKÝ LES - HRANICE ISHIMURY
Všimla si, že okolo nich prešiel Akio, ktorý dával najavo dominantné správanie držaním tela, chvostu a pozíciou uší. Znechutene po ňom prešla pohľadom. Nie, neviem kde, prekrútila očami, no slovne na neho nereagovala. Matka bola očividne natoľko zarmútená, že si nevšímala okolia a pohľad mala uprený do zeme, čoho využila a potichu sa pobrala preč z lesa. Keď si už bola istá, že ju nikto nevidí, rozbehla sa. Bežala tam, kam ju to tiahlo. Nevedela to ovplyvniť, ale nebežala na žiadne určité miesto. Skrátka išla tam, kam ju nohy zaviedli. Zadýchaná zastala, a urobila pár neistých krokov vpred. Miešali sa tu dva pachy, oba už však cítila predtým. Jeden jej bol dôverne známy, pretože podobný mali všetci vlci z jej svorky. Druhý bol podobný Angelovmu a Diegovmu. Nepochybovala o tom, že sa nachádza na hraniciach svorky Ishimura. Na tomto mieste už totiž raz bola. Nikdy som nebola priamo na území cudzej svorky. Mala by som sa tam ísť pozrieť? Neublížia mi? Predsalen, som v ich svorke stále len votrelec, svoj pohľad uprela do zeme. Cítila sa skleslo, sklamane, vedela, že tentokrát schybila. Takto sa predsa rozumné vlčice nesprávajú. Nikdy nenechajú svojich rodinných príslušníkov v štichu. Mlčky sedela, a dívala sa. Jej myseľ bola plná tmavých, bolestných myšlienok. Mala strach, že z dnešného dňa bude mať traumu do konca svojho života. Uniesli ju dvaja vlci, vďaka ktorým sa jej brat nevedomky premenil na beštiu, ktorá zničila časť Aralského lesa a zranila niekoľko vlkov. Nikdy nevidela svojho otca, ktorému bol osud vĺčat ľahostajný. Ich rodina je takmer rozbitá a hádky sú tu na dennom poriadku. Zodvihla hlavu, a v očiach jej bola vidieť zlosť, ale takisto aj odhodlanosť. Pomaly vstala, a pohľadom si premerala okolie. Zabudnem na to. Určite tu sú aj vlci s horším osudom, ako mám ja. Sebaľútosť nepomôže. To je slabosť, tento spôsobom myslenia čiastočne zdedila po svojej matke. A tým dvom sa pomstím. Raz, premýšľala, a váhavo urobila krok dopredu, čím prekročila hranice.

Postával a sledoval tu jejich rodinou situaci. Chyběla jim tam pevná tlapa. Byla to zvláštní rodinka. Na Destiny mi celkem záleželo. Byla to super vlčice, ale neměla nad svými potomky kontrolu. Když malý Akio odběhl, měl jsem nutkání jít za ním, ale zůstal jsem. ''Destiny musíš být přísnější. Vím, že je to určitě těžké, když musíš zastupovat roli matky i otce, ale takhle to dál nejde. Akio je tvrdohlavý. Stojí si za svým názorem, ale slyšela si tu bolest v jeho hlase? To co řekl ho bolelo.'' Řekl jsem flekaté vlčici. Pak Alsafi řekla to své a tak se podíval na ní. ''Alsafi pro tebe jako vlče je těžké pochopit situaci, tvojí mamky.'' Začal jsem. ''Ano. Co mi je potom, jak se k sobě chováte, že?'' Prohodil lehce lhostejně. Nelíbilo se mu však jak Destiny trpěla. Nerad viděl, vůbec někoho trpět. ''Musíte pochopit, že je to hodná vlčice, která nenechá nikoho v nouzi. Vím své. Mě samotnému pomohla, když jsem se ztratil. Musí vám nahrazovat i otce. Je toho na ní moc. Musíte se zkusit vžít do její role.'' Pověděl tentokrát svým dokonale milým hlasem. Občas byl stejně sladký, jako když byl vlče. Potom se podíval za hlasem malého vlčka, který procházel zase zpět a ten směr, kterým mířil jsem si pamatoval. Byl to směr do Magicae. Doufám, že až já budu mít vlčata, tak to nebude tak těžké.. Pomyslel jsem si naivně. Být rodičem není nic lehkého. Ne každé vlče, bude přítulné a milé jako byl on sám. ''Vzkažte potom Akiovi, že musí pár dní odpočívat ať se moc nenamáhá.'' Řekl směrem k jeho matce a sestře. ''A promluvte si s ním. Destiny nezapomeň. Musíš být trošku přísnější.'' Mrkl k flekaté vlčce. Potom se otočil na svou partnerku a dceru Alf Ishimurských. ''Tak vrátíme se? Ještě bychom měli říct Alfě Tenebris a Alfě Reelovi o našem partnerství, ať o tom ví. I moje matka, byť nevlastní, by to mohla vědět.'' Zašeptal tak, aby jeho slova slyšela jenom ona. Potom ještě musel se otočil na rodinu Aqua. ''Časem se na vás přijdu podívat. Doufám, že vychytám tentokrát klidnější situaci a lépe si popovídáme.'' Věnoval ji laskavý pohled. Potom se ještě podíval na modrou vlčici, která byla jisto-jistě Alfou Fénixe. Věnoval ji úklonu, jak by se k Alfě mělo. ''Vy jste jistě Alfa této smečky. Je mi líto za jakých podmínek jsme se setkali, ale těší mě vás poznat. Jsem Diego Mayen. Delta Ishimury a adoptivní syn Ishimurské Bety Kaye Mayena de Mala. který momentálně řeší situaci s Demonem.'' Představil se. Eveline momentálně mlčela a tak to vzal za ní. ''Toto je má partnerka Eveline Fireshadow Killer, taktéž Delta a dcera Alf Ishimurských.'' Kývl k černé vlčici a rovnou ji věnoval pohled. ''Ten černý vlk- Demon-, jenž unesl vlčata vaší smečky je bývalá Gamma Ishimury. Podpálil náš Ishimurský Tábor, když nesnesl své snížení postu na Omegu a utekl. Jeho místo by mělo být v Zeiss, jestli vůbec někde.'' Promluvil jsem k oné Alfa vlčici. ''Demon je zrádce a omlouvám se, že naše situace došla až k vám. Bohužel mám špatný pocit, že tímto to neskončí. Pokud ho otec nezabije, bude to pokračovat dál..'' Prohodil ještě a konečně na chvíli zmlkl. Byl občas sám sebou velmi překvapen, jak byl teď tak rozvážný, mluvil plynule, nezakoktával se. Potom si všimnul jak Alsafi mířila k hranicím Ishimury. No.. Jestli ji tam najdu, buď se o ní postarám, nebo ji přesvědčím, aby se vrátila.. Pomyslel si a oddechl si.

Aralský les-Magicae
Po chvíli zdvihla hlavu aby si uvedomila, že Alsafi aj Mandarino zmizli. Bolo jej to ľúto, no jednoducho nemala silu hľadať niekoho z nich. To, že okolo prešiel Akio si uvedomila až keď zacítila jeho slabnúci pach. Pohľad uprela na Diega. ,,Mandarino to zhoršil a odvtedy to išlo dolu vodou..." pokrútila hlavou. Chvíľu počúvala čo hovoril smerom k Alfe, no len sotva to vnímala. Nevedela za kým má ísť- za Alsafi, za Mandarinom alebo za Akiom? No nakoniec sa rozhodla. Hlavou kývla na pozdrav Diegovi a čiernej vlčici a potichu sa vydala smerom ku Magicae. No napriek tomu sa na chvíľu v Aralskom lese zastavila, keďže začula zamávanie krídel a o chvíľu na to si všimla Artemiu a Joya sediacich na konári blízkeho stromu. ,,Som rada, že ťa vidím, Artemia," prihovorila sa jej. ,,Mohla by si zájsť za Alsafi a zistiť kam šla? Prosím, keď už nič iné, aspoň jej zabráň urobiť nejakú hlúposť," povedala jej. Kavka vzlietla a zamierila smerom k hraniciam Ishimury za Alsafi. Potom pohľad preniesla na Joya. ,,Joy, prosím... mohol by si zájsť za Mandarinom? Neviem ktorým smerom presne išiel, no aj tak..." povedala mu. Vták ticho odletel smerom k hraniciam Kirigakure, mieriac za Mandarinom. Destiny ticho kráčala v snehu, smerom k Magicae. Nakoniec sa dostala k svojmu úkrytu. Potichu vošla dnu a nič nehovoriac si sadla a pohľad uprela na Akia. Nevedela, čo mu má povedať, no spomenula si na Diegove slová. Budem prísnejšia, pomyslela si.

Aralský les
Pozorovala jsem s vykulenýma očima, jak Demonův patron ublížil nebohému vlčeti... Které tu všechny ohrožovalo na životě... ale nevědomky! Když se začal měnit zpět, chtěla jsem se k němu rozeběhnout, ale Diego byl rychlejší, požádal mne o pomoc, ale já nedokázala nic než jen strnule stát, museli jsme pomoct haldě vlků! Ale já jsem se na nic nezmohla.. Proč?! Nemám tušení, byla jsem zaslepená vším, všemi těmi okolnostmi, tím, co Demon dělal. Přemýšlela jsem nad ním. Copak byl takový vždycky? Nkdy musel být jiný, když byl u nás Gammou... Ruplo mu snad v bedně tak náhle, nebo si to nosil s sebou celou tu dobu? Najednou jsem měla nutkání si s ním promluvit. Tyto myšlenky mě hlodaly a tak jsem jen tak bezmocně stála. Když jsem si to uvědomila, zhrozila jsem se, co si o mně teď pomyslí?! Rychle jsem přeběhla k Diegovi. "Promiň, že jsem ti nepomohla, byla jsem příliš zamyšlená... Já... Mrzí mě to.. Musíme... Musíme pomoct ostatním zraněným.", vykoktala jsem, aniž bych věděla, jak na tom ostatní jsou. Pohledem jsem potom zabloudila směrem k Demonovi s Kayem. Chtěla jsem jít za nimi, přimět Demona k rozumu, ale v hloubi duše jsem věděla, že je to pošetilost. Když mě Diego představil nějaké vlčici, zřejmě Alfa, poklonila jsem se.

Aralský les - Veľké trávnaté pláne

Utok naňho nevišiel. A už som len videl ako diablo letel namňa. Rýchlo som odskočil, aby som sa vyhol narazul. ale potom rýchlo som pribehol k Diablovi. ,,Ja nezomrem. Ja budem ten čo ta ešte vela krat naštve. A nikdy toho nebudem lutovať. A ver že ja pokial budem žiť tak tu budem ohrozovat kazdeho koho len budem chcieť. A hlavne mojich nepriatelov." Povedal som mu. Zrazu sa rozbehol kumne a ked bol pblizko mna, tak iba silný výbuch. Odhodilo ma to a aj Diabla. Letel som nad lesom. Diablo sa spamätal, a rýchlo ma chytil, aby som sa nezabil. Zakril ma celeho, a ucítil som len silný náraz ktorý pohltil Diablo. Ked sme uz boli na zemi, pustil ma. A ja som sa postavil na nohy a pozrel sa na Diabla. Bol docela zničeni a to ma štvalo. Sili nám dochádzali , ale ja som sa nemienil vzdať. Postavil som sa do utočnej pozicie a vičkával. A akonáhle by som ho uvidel vichádzat z leza, sa mala naho vrhnut zopár ohnivích gúl.

--> Veľké trávnaté kopce
Pomaly som sa blížil k okraji lesa. Načo sa hnať, veď mám čas. Nechápal som, čo sa mu deje. V minulosti, bol pozorný, vlk ktorý sa chce učiť, byť lepší.. teraz? Teraz mám problém sa aj na neho pozrieť. Keď výjdem z onenho lesa, všimnem si jeho útoku. S povzdychom som odskakoval a vyhýbal sa ohnivých striel. Nemienim aby kvôli tejto hlúposti trpeli vlci v tom lese. Pomaly som šiel k nemu až som sa zastavil, asi desať metrov od Demona.
"Vieš o tom, že stále máš možnosť napraviť svoje činy," prehovorím. Rozhodol som sa na to ísť inak. "V Ishimure ľahko získaš vyšší post a rovnako ho aj stratíš. Keby si najprv s rozumom uvažoval, mohol by si byť iba Delta, lenže.. spravil si to čo si spravil. Ako som povedal, stále máš možnosť toto napraviť.." poviem smerom do jeho očí. 
"Máš na výber. Buď na všetko zabudneme, vrátiš sa spolu so svojou partnerkou do Ishimury, keď s ňou tak veľmi chceš byť. Zabudneme na to čo sa stalo, spoločne napravíme škody, ktoré si spôsobil v tábore. Druhá možnosť je prostá... Odprevadím ťa do večných lovíšť.." prehovorím tichým tónom. Dobre vedeľ, že ho dokážem behom chvíle odprevadiť do večných lovíšť, bez toho, že by som pohol chlpom na tele. Ako sa rozhodne? To sa dozviem asi o malú chvíľu.

??? --> Hranice --> Aralský les
Kráčela kamsi, ani nevěděla kam, ale cítila, že to bude nějaká smečka. S každým krokem se jí z tlamy vydralo syknutí, teď už jako pravidelná součást jejích pohybů. Každý nádech i výdech ji bolel. Po těle se jí táhla spousta různých jizev, které ani jindy bílý kožíšek, teď slepený zaschlou krví, nezakryl. Zlaté drápy se zarývaly do zeminy až prosebně, jakoby prosily o sílu. Jenomže nic nepomáhalo. Černá vlnovka, která se klikatila na jejím čumáku byla taktéž od zaschlé krve. Vzezřením připomínala mladá vlčka špatně ohlodanou mršinu vytaženou z něčí tlamy. Překročila přes hranice a připomínala si události z dávných dnů, protože od té doby jen kvůli slabosti usnula na neznámém území. Téměř nevnímala, že vlastně jde za pachem vlků. Teprve až když její únavou, slabostí a vyčerpáním zakalené ametystové oči spatřily množství vlků a zpustošený les, si uvědomila, že narazila na nějaké vky, možná na smečku, v což vlastně doufala. Sama už by moc dlouho nepřežila. Co se tu jen mohlo stát? Pomyslela si krátce, ale potom její svalstvo ochablo a jí se podlomily nožky. Znovu už ne! "Pom-oc.", zašeptala sípavě než se odporoučela k zemi snažíc se nechat oči otevřené. To se jí dařilo, jen viděla dost rozmazaně a taky to z jejího pohledu vypadalo, jakoby se všichni vlnili.

VTK

Mojim utokom sa bezproblemov vihol a nakoniec sa zastavil pár metrov odomna. Pozeral som sa nanho s nervami A tuzil som len po jejich smrti. ,,Bapraviť, a čini. JA som len sprvil to čo som mal už asi dovno po smrti mojej drahej, vtedy som sa presvedcil že skusim robiť dobro ale kde to dopadlo!! Ti ma dobre poznáš a mal si to očakávať !! Že ked som v iních emociach a viruší ma niekto kto veru práve nemusí dopadne rovnako!!
Ona aj ja nechceme už nikoho poslúchať!! A nie takové neschopné a slabé alfy ako je Reel. Nechal ta tam samotného ked to buchlo radsej odešiel. Ja mozno raz sa vratim alebo už nikdy. Ale pokial to je také aké je tak nikdy. Nemínim poslúchať niekoho rozkazi. A ešte niekoho kto je slabý. Moje rozhodnutie poznáš!! A pokial si myslíš že ma zabiješ tak to sa pletieš. Kazdým mojím slovom sa na mojom tele objavovali silnejšie plamene a moje oči sa menili na plamene. A vytvoril som okolo nás z Magmatickej vrstvy stenu. A poslal ju z väčša nanho.

Veľké trávnaté pláne
S povzdychom si vypočujem jeho slová a nakoniec iba odpoviem: "Rozumiem. Stačilo povedať iba, že si volíš možnosť číslo dva," po tom, čo som povedal posledné slovo, sa zem podo mnou pohnula a ťahala ma späť ďalej od jeho útoku. Nakoniec sa ona zem podo mnou zdvihla a kamenný stĺp ma vyniesol na hor. Magmatická vrstva narazila do stĺpa a rozliezla sa vôkol. "Neschopné a slabé alfy..." zamrmlem a uškrniem sa. "Sú to iba prázdne výkriky a hrdinské slová, ktoré sa koniec koncov premenia v prach," tlapou si odhrniem ofinu, ktorá mi stále zakrýva polovičku tváre.
Nepáčilo sa mi to, že bojujem proti vlkovi, ktorého som sám cvičil. Každý čin, ktorý spôsobí zanecháva škvrnu na tom, čo sa kedysi nazývalo priateľstvo. "Zdá sa, že uvolnuješ svoju silu.." prehovorím k nemu a pozorujem to, ako jeho telo obaľujú plamene. Toto bude náš posledný boj. Čudujem sa, že sa snaží prečo si to neuvedomí, že proti mne nemá šancu. Mám to ukončiť ihneď, alebo s tým počkať.. Žmurknem až nakoniec si povzdychnem. "Magický útok.." pošepkám a pozriem na oblohu, ktorá sa začne zaťahovať. "Blesk.." vyslovím posledné slovo na čo sa ozve zahrmenie a behom chvíle udrie jeden blesk tesne vedľa Demona, druhý ho priamo trafí.

//plane, nie kopce.. sorry

S hloupě vyhlížejícím výrazem dřepěla u hranic lesa, sledujíc vlky, kteří stále neopustili les. Vlka, který celou tuhle patálii neumýslně způsobil, již neměla šanci zahlédnout. Chtěla si s ním povohořit, bohužel teď k tomu již neměla šanci. Měla v úmyslu s ním uzavřít jistou dohodu, která by jej i smečku ochranila před budoucími proměnami. Třebaže si nebyla jistá, jak jeho magie funguje, domnívala se, že proměna se bude v budoucnosti opakovat. Ze zamyšlení ji vytrhl vlk, který povědomně voněl Ishimurou. Nechápavě zamrkala. Kvůli toku svých myšlenek úplně nezachytila jeho první slova. Musela si je tedy domyslet. ,,Ah," vydala ze sebe, jen aby řeč nestála ,,Já jsem Ryuusaki, Alfa Stříbrného Fénixe, těší mne, můžete vzhlédnout." pravila k obou vlků. Ishimurské vlky neznala, proto neměla šanci vybavit si Diega, nebo Eveline. ,,To je v pořádku." s úsměvem se pokusila zastavit vlkovi omluvy ,,Samozřejmě to není Vaše vina, plně situaci Vaší smečky chápu a nebudu Vás z téhle události nijak vinit." skoro až s diplomatyckým přístupem promlouvala k dvojici z Ishimury. ,,Pokud sem Váš problém opět příjde, pokusím se onoho vlka přinejměnším zadržet a poté Vám jej předam, tedy pokud Vám to nebude vadit." navrhla. Stříbrný Fénix a Ishimura měly dobré vztahy, udělat jim laskavost jí nedělalo problém, ba naopak, ráda pomohla spřátelené smečce.
Mezitím se k Araskému lesu, využívajíc svých posledních sil, blížila vyčerpaná vlčice. (Allweena) Její pach Ryuusaki ihned vlétl do čumáku. Soudě podle pachu nebyla schopna určit původ vlčice. Byla načichla směsí různých smeček. Přerušila konverzaci s Diegem a svojí pozornost přesunula k neznámé vlčici. Byť vlčici neznala, její vzezření nebylo nepřátelské, proto byla klidná. Vlčice již od pohledu nevypadala zdravě. Krev na její kožíšku Ryuusaki znepokojovala, avšak zatím stála na místě. Náhle se vlčici podlomily nohy, to už Ryuusaki vystřelila neznámé na pomoc. Její tělo opřela o to své, tudíž nedopadlo do mrazivého sněhu. Podchlazení bylo poslední, co zbitá vlčice potřebovala.