Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Kolem dračích tlap se začalo něco obmotávat. Na první pohled se zdají slabé, ale draka drželi dobře. Než šlahouny však začal někdo pálit. Chtěl vzlétnout, dokud mohl, ale jeho tělo začínalo mrznout, jako důsledek nedomluveného spojení dvou magií. Následně se šlahouny začali obnovovat a obalovat víc dračího těla, než jen tlapy. Šlahouny po chvíli obalila černá hmota a později ho spoutalo i nějaké kamení. Již byl bezbranný a toho využil drak pod ním.
Svým ocasem mu silně bouchl do žeber, až to zapraskalo. Rudý drak hlasitě vykřikl, ale ne zlostí. Silnou bolestí. Druhý drak, mu právě zlomil dvě žebra a ještě se mu zakousnul do krku. Územím se hlasitě ozýval bolestný dračí řev, až se najednou začalo dít, to na co čekali všichni. Donutily jej k přeměně. Už vyčerpal všechnu sílu a drak se stejně už neměl jak bránit, proto to dračí podoba vzdávala.
Dračí tělo obalil oslnivý oheň a za křupání kostí a dračího řevu se podoba zmenšovala, řev se změnil do vytí a když oheň vymizel leželo tam bezbranně malé, bílo-zelené flekaté vlče a vydávalo kňučivé zvuky.

Otevřel jsem oči, které hned po přeměně zmodrali. Koukal jsem zuboženě okolo a na všechny přítomné. Byl jsem úplně mimo. Bolela mě hruď a z krku mi odkapávala krev. Moc dobře jsem věděl proč. Pamatoval jsem si všechno. Jenže jsem to prostě neovládal. Nechtěl jsem útočit na mamku, sestry a ostatní ze smečky. Nechtěl jsem ublížit nikomu z nich. Začal jsem nesnášet svojí magii. Byla příliš nebezpečná a ublížil jsem s ní mnoha vlkům. ''Já... já... nechtěl..'' Vydal jsem ze sebe tichým a kňučivým hlasem, že to sotva mohl někdo slyšet, ale slyšet to šlo. Z očí mi začínali téct slzy a mé tělo bylo stočené do klubíčka a snažil jsem se ignorovat všechnu tu bolest.

Vymýšlel plán jak draka uklidnit a když ho jeho zatím ještě neoficiální partnerka vyzvala, zda má nějaký plán, slova se ujmul otec. Proto jenom poslouchal. Najednou však hlasitě se ozval opět dračí řev. Poznal jsem, že to je bolestný. Demonův dračí patron mu teď dosti ublížil. Po chvíli rudého draka obalil oheň a sníh okolo se začal rozpouštět, řev se měnil do vytí a dračí podoba zmizela. Když zmizel i oheň, leželo tam malé vlče a kňučelo. Diego neváhal. Musel mu pomoci. Byl těžce zraněný a mohl umřít. Rozběhl se za ním a popadl jej do tlamy. Než jej však zvedl, slyšel co říkal, že nechtěl. Když byl dostatečně daleko. ''Eveline, dokážeš kolem mě, udělat z té tvojí černé hmoty, barieru? Toho drobka musím vyléčit.'' Houkl k černé vlčici a zatím se rozhodl Akia bránit svým tělem. Podíval se na Destiny. ''Já se o něj teď postarám, musíte si poradit s Demonem a jeho patronem, než tu z toho bude ještě větší peklo.'' Houkl i k flekaté polovlčici. ''Taky se musí najít ten druhý vlk co vlčata unesl.'' Bohužel tušil, že i když Demon proti otci nemá šanci, peklo se tu rozpoutá a proto se rozhodl, že život Akia je na něm a musí ho ochránit. Stejně jako musí nějak ochránit Eveline. Nevypadal na to, ale momentálně se zaslíbil, že už nikdo další, kromě Demona nepřijde k úrazu.

/Aralský les/
Boj byl poměrně dlouhý a vyčerpávající, jistou dobu jsem během něj byl taky pouhý pozorovatel, neboť se svými magiemi bych toho příliš neudělal, ale byl jsem ochoten kdykoli jakkoli zakročit. To vlče, Akio, se znenadání zanedlouho opět stalo vlčetem a já si oddechl. Byl jsem nedaleko Akia s Diegem, tak jsem prošel kolem nich a věnoval jim letmý úsměv. ,,Byla to jen magie, nemůžeš za to," pravil jsem klidným tónem a děkovně pokývl na toho Ishimurana, kterého jsem neznal. Poté jsem přiběhl k tomu černému (Demon). Nyní mě nezajímalo, kde je Blix. Možná utekl, ale to je teď už jedno... pomyslel jsem si a vlka zpražil pohledem. Mezitím jsem stačil pouze zvednout pysky a hrdelně zavrčet. Hned na to jsem se do něj pustil, šel jsem mu po plecích, přestože už zde byl nějaký jiný z Ishimury.

/Aralský les -> Hory Barevných Myšlenek/
Nechápal jsem, co se tu děje. Přišli i jiní vlci. Bylo jich tu na mě moc. Nesedělo mi to. A už vůbec se mi to nelíbilo. Proto jsem úzkostně zaskučel a schoval se za nejbližší závěj sněhu. Stejně jsem nevěděl, co mám teď mezi těmi vlky dělat. Bojovat jsem neuměl nikdy, ani psychicky.

/Aralský les -> Ishimura/
Po několika dnech jsem se úspěšně probral. No, úspěšně... měl jsem doslova štěstí, že jsem to vydržel a přežil. Přestože jsem zde za jeskyní byl sám, neodpustil jsem si okamžitý úšklebek. Ve snaze se zvednout jsem sebou začal instinktivně mlít, avšak takové placatění se ve sněhu vypadalo, jako kdyby se topil kříženec lachtana a počítače. A pak jsem na to přišel. Měl jsem slabší dvě tlapy. Obě pravé. Bylo to zvláštní zjištění.
Když jsem se po trpělivé téměř půlhodinovém snažení konečně zvedl, připadal jsem si, jakoby mě nedávno někdo něčím silně picnul do hlavy. Byl jsem vysmátý jako sluníčko na hnoji, když jsem se pomalu, ale jistě rozpohyboval. Bral jsem to zadem, protože jsem netušil, kde jsem a ani kam jdu, vykročil jsem si to směrem k hranicím území jiné smečky. A mou volbou, o které jsem již samozřejmě nevěděl, byla Ishimura. Cestou jsem se divil každé věci, co jsem cestou potkal. Chvilkami jsem se snažil křivě poskakovat, ale vždy jsem skončil tlamou ve sněhu. Levá strana těla mě prostě nechtěla poslouchat a to, vzhledem k mému zranění, nebylo to nejhorší. Připadal jsem si jako nějaké vlče.
Zůstával jsem stále vysmátý, doufajíc, že cestou najdu nějakou tu společnost jsem hulákal: ,,Haaaaloooooo...!" rozhlížel jsem se, nikdo mi neodpovídal, nikdo nikde nebyl a pachy zde taky vymizely. Tedy do té doby, než jsem překročil hranice.

Aralský les/ v zasypané jeskyni
Vlekl jsem Destiny, než se vzpamatovala a sama se začala hýbat. Byl jsem rád, že šok přešel a ona se vzpamatovala. Nedivil jsem se. Muselo to být pro ní strašné, když byla její vlčata v ohrožení. Dal jsem jí přednost a nechal ji vystoupat po sesuvu k díře první. A pak se pod salšími otřesy jeskyně zasypala. Další část stropu se zřítila přímo na mne.

Aralský les
,,Akio..." podišla k Diegovi a k synovi, no po jeho slovách vrhla ich smerom iba ustarostený pohľad a ustúpila, dúfajúc, že Diego vie čo robí. Kedysi bola liečiteľkou, no odvtedy prešlo už veľa času. Pohľad tentokrát zabodla do čierneho vlka (Demona). Nikdy nebola nejako extrémne fyzicky silná v súbojoch, najradšej bojovala psychicky- využívala svoju schopnosť pomerne rýchlo uvažovať a taktizovať a svoju mágiu. Sústredila sa na bolesť, silnú bolesť- bolesť vo chvíli keď jej brat zapríčinil smrť jej otca a zaútočil na jej sestru. Bolesť ktorú cítila keď Aletosu zmizol a nevracal sa. Bolesť ktorú cítila, keď si uvedomila, že skoro zabila vlastné vĺča tým, že ho skoro nechala v snehu. Bolesť keď kričala na Electru a Akia. Bolesť keď uniesli jej vĺčatá, bolesť keď videla Akia ako draka... pohľad zabodla do očí čierneho vlka (Demona) a všetky tie pocity bolesti preniesla do neho, najsilnejšie a najintenzívnejšie ako dokázala, po chvíli pohľad na pár sekúnd zabodla do zeme, no znova ho zdvihla. Unavilo ju to, no naučila sa svoju mágiu ovládať lepšie.

///Pardon, chyba, Mandarino je stále v lese...

Aralský les

Pozoroval som dotičnych, a plamene utišil. Diablo zvitazil a bol na seba hrdí. Ale ako som pozoroval situaciu drak sa zmenil na vlča. Diego rýcho prenho išiel  A ja som sa začial smiať. ,,Peklo prišlo a videlo, spusť a ubohosť." Vravel som trochu divne až som sa aj sám čudoval. V tom prišiel jeden vlk (Ofreon) dosť blízko mňa. Zavrčal som tiež nanho, a Diablovi poslal myšlienku. Diablo, keby niečo vieš čo robiť. Tak to sprav. ,,Viem Demone, a aj spravím.! Odpovedal mi dosť jasne. V tom som uvidel ako ten vlk vybehol proti mne a zakusol sa mi do ramena. Ja som ako obranu zlbkol. A cele moje telo tvorili zlaté plamene. Takze citil som ako sa jeho srsť páli až do mäsa. A v tom som uvidel diablov nebezpečný chvost s palcatem. Ktorý toho vlka trafil a odhodil do stromu. Na mieste kde bol zakusli som mmal uz iba krvavé body. Na oplatku som nanho poslal jeden plameň. Nech ho spali čo najviac. ,,Skúsil si ísť proti peklu, ale prohrál si a zhltlo ta." Hovoril som stale zvlastnejšie. Potom ale došla nejaká vlčica ktorá mi dokázala robiť psichycku bolesť, ale nevedela jednu vec. A to bola tá že akonáhle začala robit mne to čo robila. Tím mi narušila sústredenie a moje plamene boli prenich ešte nebezpečnejšie. Mal som toho uť dosť a začal som dookola posielať plamene gule aj ked nie moc velke ale vsade, na každeho vlka a kazda inej rýchlosti. A docela dosť ich islo na tu vlčku (Destiny).

Aralský les
Zdá sa, že ma od ignoroval, za čo som bol aj rád. Keď si ešte ráz pripomeniem, čo som povedal.. ako tralák no. Ostatný vlci sa proti nemu rozbehli a začul som jeho podivné slová. Ach, už zase... Pomyslím si, pritom očkom pozriem na to ako sa drak premení späť vo vlča, Diego šiel po ňom. Keď vyliečiš to vĺča, pomôž aj ostatným.. Pošlem Diegovi myšlienku. Bež mu pomôcť odošlem myšlienku aj Diegovej partnerke o ktorej mi rozprával.
Ako som mohol čakať, Demon opäť začal besniť a ja ho pozoroval kamenným výrazom až si potichu vzdychnem a sústredím sa na tú zem, ktorá bola akolo nás. Z nej začali vyrastať kryštálové pilere, do ktorých vrážali démonové ohnivé gule. "Ty sa nepoučíš.." pozriem smerom k Demonovi a kryštálové piliere začali praskať. "Zbohom, zradco Ishimury.." poviem posledné slová než sa to stalo.
"Keshoo no odori," vyslovím tie slová a pilere z kryštálov sa zmenili v prach, ktorý sa začal lepiť na Demonove telo, ktoré ho malo začať automaticky sekať na kusky (ale neseká, že Demone ^^). O jeho patrona som si nerobil starosť, keď umrie on, zmizne aj patrón. Otočím sa a pomalým krokom sa vydám preč. "Koniec.."

Aralský les

Pozoroval som ako leteli moje ohniki pekne nanich. Ale v tom sa visunulu kristále zo zeme, a všetko mi zastavili. Zurivo som zavrčal a pozrel sa nanho. ,,Nikdy" Povedal som a všimol som si ako praskali tie kristale  ,,Zasa, nauč sa aj niečo iné." Povedal som mu a pozeral ako to všetko leti namna, a  dopada a zostáva na tele. Robil som sa že padam nazem než sa on otočil. Akonahle bol otočení Pozrel som na Diabla, a zasa na Kaya. On to chápal.  Začal som sa sialene smiať. A prach som zo seba shodil. ,,Skúsil temnotu znič. Ale neublizil jej. Naoplatku pokusiš čo vlastne temnota je.Teraz Diablo!!!" Zarval som nanho a ten sa zahnal chvostom po Kayovi. Uder mu smeroval do boku. A ja som mu poslal aj ohnivi pozdrav. ,,Koniec nieje, peklo je nekonečné." A na tvári sa mi zjavil šialení usmev.

Rohatý vlk mě odnesl jinam. Dál od toho nebezpečí. Z očí mi stále vytékali slzy. Cítil jsem se tak, jak jsem si myslel, že se dlouho cítit nebudu. Viděl jsem mamku, jak odchází. Nevěděl jsem proč. Bude mě nenávidět? Budou mě sestry nenávidět? Za to, že jsem všem ublížil? ''Nech mě umřít..'' Šeptl jsem k bílému vlku, jenž mě začal léčit a já cítil jak bolest z hrudi trošku opadá, až nakonec mizela úplně. Dostal jsem po hlavě z jedním z jeho ocasů a kázání. No to jsem po tomhle teda fakt potřeboval.. Pomyslel jsem si podrážděně. Byl jsem ze sebe zklamaný a byl jsem zničený. Byl jsem na dně..

Viděl jak Demonovi koule mířily na nás všechny, ale díky otce všechny minuli. Potom dostal jeho myšlenky. Chm. Ty si budeš hrát se zrádcem a já budu léčit. Pomyslel si a pustil se do práce. Přiložil čumák Akiovi na hruď a jeho tělo začínalo zářit. Jako první dával do kupy jeho zlomené žebra. Když slyšel, že ho má nechat umřít švihl ho lehce po hlavě jedním ze svých ocasů. ''Máš celý život před sebou. Nekaž si ho, kvůli jedné drobnosti.'' Začal se svým kázáním. O tom, že někdo chce umřít, nechtěl slyšet ani slovo. Teda kromě Demona. Toho má chuť zabít osobně. ''Akio, byl to tvůj pud pro zachránění sester, aby se jim nic nestalo. Nebylo to nic špatného. Magie se ti pouze vymkla kontrole a už je to všechno v pořádku. Už je to dobré. Můj otec se postará o Demona a budete mít zase klid.'' Mluvil jen tak, aby ho slyšel jenom malý Akio. Viděl v něm hodného vlčka co nemá špatné úmysly. ''Destiny, Alsafi a tvoje nejmladší sestra tě mají rádi. Pochopí, že si nechtěl jim ublížit. Tvůj vnitřní drak ovládat tebe ne ty jeho. Máš silnou magii. Musíš se ji naučit ovládat.'' Konečně skončil, i když toho měl mnohem víc, co říct, ale momentálně ho nechtěl zatěžovat. Rozhodně se Diego časem na něj přijde podívat jak se s touhle situací vyrovnal. Když skočil z jeho léčením mohl se malý Akio cítil mnohem lépe a už necítil zlomené žebra, protože už zlomené nebyly. Jenže na Diegovi se to také podepsalo. Cítil se unavenější, ale nedával to na sobě znát. Momentálně nemohl. Jenom tiše vydechl. Doufal, že další zranění nebudou tak vážná, jako u Akia. ''Eveline řekni všem, aby došli za mnou. Ať nechají mého otce se s Demonem vypořádat. Jako Ishimurskou Betu s Ishimurským zrádcem.'' Houkl ke své milované černé vlčce.

Aralský les
Zavrčala. Očividne tomu vlkovi jej psychická bolesť veľmi neublížila a teraz po nich vrhal ohnivé gule. Jedna ktorá mierila k nej bola pomerne rýchla a stihla ju zasiahnuť, no ona rýchlo vytvorila pomerne veľkú vodnú guľu ktorá zostala visieť vo vzduchu pred Destiny ako štít, potom vytvorila jednu menšiu ktorú nasmerovala k zraneniu ktoré jej vytvorila ohnivá guľa. Bolelo ju to a vedela, že asi nebude schopná znova sa sústrediť na svoju psychickú mágiu, preto ešte narýchlo vytvorila asi dve vodné gule a poslala ich smerom ktorým si myslela, že budú letieť Demonove ohnivé. Podišla k Diegovi a Akiovi. ,,Ďakujem, Diego..." povedala ticho smerom k bielemu vlkovi. ,,Akio, ty nie si zlé vĺča. Nemôžeš za to čo sa stalo... bol si v šoku a ovládla ťa mágia ktorá je veľmi silná a preto to takto dopadlo. Ak chceš, nemusíš tu zostať, môžeš ísť do Magicae," sklonila sa k nemu a hovorila to tak ticho aby to počul iba on. ,,Mám ťa veľmi rada, aj Alsafi ťa má rada a aj Electra a som na teba hrdá, hoci robíš problémy,"hovorila mu stále rovnako.

Aralský les -> Veľké trávnaté pláne
Pomaly som odchádzal, než ma zamrazilo. Začul som jeho smiech, nie hrdelné kričianie bolesti. Ako to mohol prežiť? Prehodilo mi hlavou a už som sa otočil jeho smerom. Všimenem si hneď dva útoky, smerujúce na mňa. Kostnatý chvost kamenného patróna a ohnivá strela. Ach, toto bude opäť dlhý deň. Opäť ako minule, keď som bol vĺča tak aj teraz som opäť nechal svojím telom prúdiť seizmickú energiu zo zeme. Minule to vyvolalo výbuch, ale teraz? Stal som tam ako z kameňa a čakal. Čakal som až sa ma ten chvost dotkne aj sa stalo. Pocítil som dotyk tých kostí z chvosta na mojom tele, ale potom nič. Všimol som si, ako daný chvost sa v tom momente vystrelil, začal sa odo mňa vzdalovať. Demonovho patróna som týmto odstrelil a letel priamo na svojho pána, na Demona a zároveň zahnal tým aj jeho ohnivý útok.
"Zabudol si, že ovládanie zeme zahŕňa aj seizmickú energiu? A asi nevieš, že kosti sú tvorené látkami, ktoré sa nachádzajú aj v zemi.." zamumlem a švihnem chvostom. "Ty si skutočne ako nezmar. Nie a nie... nechceš vôbec skonať.." zavrčím pritom po domnou popraská pôda. 
"Ach, tak dobre teda.." povzdychnem si. "Takže to pôjde spôsobom, ktorý ani jednomu nevyhovuje.." keď dokončím moje posledné slovo, rozbehnem sa priamo proti nemu a keď pred ním zastanem, prinútim zem aby jeho a patróna vymrštila do vzduchu čím sa ozval VÝBUCH pod ich nohami. Presnejšie som ich odstrelil, ďalej od vlkov a vĺčať, nikto tuna nesmel byť zranení. Nakoniec sa rozbehnem smerom, ktorým leteli, na nejakú trávnatú lúku či čo to.

Aralský les
Zavrčala. Toto bolo aj na ňu priveľa. ,,Spory sa dajú riešiť aj rozumnejšie, ako násilím ale to zrejme nepochopíte," ozvala sa, a svoje slová smerovala najmä Demonovi. Takže je to on... vlk, ktorý podpálil Tábor v Ishimure, spomenula si na Diegove slová. Chystala sa proti Demonovi použiť svoju mágiu, no v tom sa ozval výbuch, a vlka s jeho dračím patrónom to odstrelilo ďaleko od lesa. Obdivuhodné, pomyslela si. Potom pribehla bližšie k Akiovi, a všimla si, že sa z jeho očí lejú slzy. ,,Akio, ja sa na teba nehnevám. Nie je to tvoja chyba, a viem, že si to tak nemyslel," povedala starostlivo. Mierne sa pousmiala, no potom sa rozhliadla okolo Aralského lesa. ,,Kam vlastne zmizol Mandarino?" opýtala sa matky. Potom si všimla Diega. ,,Ahoj," kývla jeho smerom. Už sa predtým stretli. Dvakrát.

Její strategie se ukázala jako učinná. Drak neměl ponětí, odkud se kouř, nebo výbuchy vzaly. Uvnitř se zaradovala. Tentokrát nic nezkazila, to pro ní bylo obdivuhodné. Obvykle v takových situacích okamžitě zpanikařila a dostala ostatní vlky do problémů. Byla na sebe hrdá. Svým počínám očividně vlky dostatečně pobídla k útoku. Vznášejíc se vysoko nad drakem sledovala jejich snahy draka skolit. Byly vcelku učínné. Vlci pod jejími tlapami se vskutku činili. Používaly magie, vymýšleli kombinované útoky, prostě spolupráce, jak má být. Byla si vědoma toho, že ne všichni jsou ze Stříbrného fénixe, avšak stejně byla hrdá. Vlci její smečky jí dnes ukázali, že v případě nouze se dokáží semnkout v celek a zádrhel vyřešit. Její rozplývání nad smečkou přerušil hlasitý řev. Jeji kouř byl již dávno pryč a jí se naskýtal pohled na zmučené drakovo tělo. Malé vlče v těle draka pohltil jasný plamen. Zprvu se vyděsila. Domnívala se, že drak dosáhl další fáze proměny a stane se silnějším, avšak když zahlédla, jak se dračí tělo zmenšuje a slábné, oddechla si. Bylo po všem. Drak byl skolen. Akio ! Prolétlo jí hlavou. Mohutně máchla křídly a její tělo se opět proměnilo v modrou šmouhu. Vzduch jí kvičel kolem uší a čehral jí srst. Byla dost vysoko, proto okem nebyla schopna zahlédnout, zda Akio ovládnutí svou magii přežil. Sama věděla, jaké to je. I její magie jí dokázala ovládat a když se tomu tak stalo, nebyla schopná to zastavit. Rychle kližkovala mezi stromy, vyhýbajíc se větvím a ostatním překážkám. Když okem zahlédla vlčí dav prudce se křídly zařízla do zimního vzduchu, načež se lehce snesla na zem. Jakmile její tlapky dosáhly zmrzlé země, křídla z jejích zad zmizela a ona se spěšným klusem vydala ke skupince. Protlačila svou hllavu mezi prvními řadami vlků, přihlížejíc záchranné akci. Bála se o Akia, avšak nemohla pro něj nic udělat. Nebyla léčitelka.

Aralský les/ v zasypané jeskyni -> Tábor

Vůbec nikdo si mého nevyjití z jeskyně nevšímal. Vše se točilo kolem dvou vlků na povrchu a třetí vlk zasypaný hlínou a kamením vůbec nikomu nechyběl. Jak je to možné? Jak smečka může? Nechápal jsem. Byl jsem trochu otřesený. Mé tělo bylo zavaleno hromadou sutě a nikdo se nad tím nepozastavil. Vůbec nikdo. Jen Hanako a Paula se pokoušely hrabat do hromady hlíny, kamení a kořínků.
Trvalo to nějakou chvíli, shora se ozývaly další útoky a já nevěděl, co přesně se tam děje. Nevěděl jsem to, protože jsem neviděl, co tam dělají, z pod hromady vidět nešlo. Vzpamatovával jsem se ještě pár minut, než jsem se odhodlal vyprostit se sám. Pokoušel jsem se pohnout, avšak to nebylo možné, neboť hlína byla příliš těžká a bylo jí příliš hodně. Musel jsem proto použít magii a konečně jsem se mohl soustředit na to, abych se vsákl do stínu a objevil se tak na druhé straně závalu. Pomohl jsem Destiny a její dceři Electře, to je dobré. Usmálk jsem se. Ale nikdo nepomohl mně.
Venku jsem se podíval na vlky kolem. Situace se zdála být už celkem v pořádku. Černý vlk nechtěl, aby se mu ostatní pletli do cesty a o Destinino vlče bylo postarané, tak jsem zmizel v lese.

AL - Fénixova louka - Fénixovy mh - Hory bm - PL - LL -Tábor
Běžel jsem mezi stromy, skrz les k západu a běžel a běže,l dál a dál, stále kupředu, hnán smutkem, osamělostí, žalem. Ach... Arco má Bodku, každý někoho má a Destiny...? Ta si mě nikdy nevšimne... Proč? Proč by také měla. Věděl jsem, že mi poděkovala, ale co za divné pocity jsem to cítil? Potřeboval jsem zvýšit svou výdrž, vyplavit všechen ten stres a všechny ty divnocity, kterým jsem nerozumněl a jelikkož už jsem neměl koho táhnout, ani proč hrabat, musel jsem běžet.
Dál k louce, kde les končil a já běžel dál. Neběžel jsem rychle, ale spíš vytrvale, neustávaje v tempu. K horám fénixů a dál kolem nich. Byla to velká vzdálenost a já tak výdrž musel napínat.
Do tábora jsem dorazil už pěkně utahaný, padl jsem na zem a vydýchával se.

/Aralský les -× Tábor/
Netrvalo dlouho a já zase ležel. S tlamou doplna propálenou jsem se ztěžka zvedl ze země. Vztek ve mě bublal víc, než kdykoli jindy. Chtěl jsem začít řvát ze všech sých zbytků sil, chtěl jsem začít běsnit, ale bylo zde několik háčků. Měl jsem sílu? Přežil bych to? A přežila by to smečka? Můj hlas je na to až příliš silný, aby se to dalo odhadnout a neumí působit na jedince, nýbrž na všechny v okolí. A podle toho, co jsem vyzkoušel, fyzickou silou si taky nepomůžu... V tom mě do čenichu udeřil pach. Docela to štípalo, což mi dalo na vědomí, že popálení schytal i právě můj čenich. Nevěděl jsem, jak vypadám, ale nyní mi to bylo jedno. Prožíval jsem vlastně můj úplně první pocit zklamání.
Měl jsem nyní proto namířeno do tábora, kde vedl Keiranův pach. Podotýkám, že takto jsem šel v docela dost hrozném stavu, ale nelitoval jsem se a nestál jsem o to, aby někdo litoval mě. Po cestě jsem naštěstí nikoho nepotkal, neměl jsem zapotřebí vidět jejich podivné výrazy při pohledu na zuboženého vlka, který tímto možná končí svůj život.
Do tábora jsem dorazil co nevidět a na jeho kraji se zastavil. Pozoroval jsem Keirana a při pohledu na něj lehce sklopil hlavu. Měla to být poklona či omuva? Těžko říct. Nebyl daleko, měl by si jí všimnout.

//Kdybych to věděla... já to pochopila totiž tak, že vylezl i s Destiny ven...

/Hory Barevných Myšlenek/
Pomalu, ale jistě jsem přestával vnímat slova Bodky, až jsem nakonec ze stoje upadl na zem a řádně zaspal. Byl jsem už k smrti vyčerpaný, vlastně by ani nebylo divu, kdybych se už neprobudil. Dlouho jsem nejedl a nepil, možná ta únava mohla být i tímto, nejen zimou. Nyní jsem prostě ležel ve svém doupěti, zpomaleně dýchal.