Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

/Řeka Ishimurská/
Byl jsem trošičku zaskočen tím, že můj bratr, který byl v mnoha ohledech snad i stokrát rozumnější a inteligentnější, než já, ví o milování o dost méně. K tématu o tom Destininém vlkovi už jsem se nevracel, neboť to bylo jen děsivé a k ničemu to rozebírat nadále. Stále jsem měl kůži lehce narudlou a přes bílou srst to šlo lehce i vidět. ,,Těžko se o tom mluví. Jedna vlčice mi o lásce kdysi povídala. Je to totéž, co milovat. Láska. Chápeš? Já ne, ale to snad moc nevadí. Je to prostě takový ten pocit, když si za druhého tak strašně rád, že to pro tebe znamená život. Že bys jej za toho druhého položil... takový ten divný pocit, když si připadáš zvláštně v přítomnosti druhého, než si něco důležitého řeknete... nevím, jak lépe to popsat. A přesně toto jsem s Bodkou zažil. A pak mi to ta vlčka vysvětlila..." začal jsem se pokoušet svému bratrovi vysvětlovat. Mluvil jsem zasekaně, čas od času se mi zamotal jazyk, protože jsem nebyl zvyklý mluvit tolik věcí za sebou, tak dlouho v kuse. Můj tón hlasu byl spíše něco mezi melancholií a nevyspělým vlčetem, na něž jsem se cítil. ,,Je to něco neovlivnitelného, jde to samo, jako blesk z čistého nebe," dodal jsem nakonec, aby si Keiran nemyslel, že za něco může. ,,A pak je tady trochu jiná láska, taková, o které se nedá říct, zda je slabší, či silnější. A tu máme mezi sebou třeba my dva. Miluju tě, Keirane..." řekl jsem nakonec už trochu veseleji. ,,Já sám jsem duší i myšlenkami stále vlče, ale podařilo se mi lásku pochopit tak, jak mi ji ta vlčice podala. Čirou náhodou se jmenovala právě Destiny. Ano, ta Destiny, kterou známe jako členku naší smečky..." dodal jsem nakonec docela pyšně. ,,To lišče se k nám přitoulalo a nechtělo mě již opustit. Tak jsme si ho vzali k sobě, ať není chuderka sama. Třeba si budeme s kým mít aspoň hrát!" švihl jsem nadšeně ocasem, jakmile jsem promluvil vysokým hlasem. Tolik jsem toho neřekl, ani nepamatuju... pomyslel jsem si. Začínáš být komunikativní, Arco... poznamenal patron Bahagari. Já? Nikdy.

řeka Ishimurská - Tábor
Pečlivě jsem svému bratru naslouchal. Takže je to stejná láska ale jiná? Copak to dává smysl? - Za druhého strašně rád? No... jsem rád za všechny. Jsem rád, že mám smečku, že mám brášku. A chybí mi strejda Dyeron. V hlavě jsem si to sumíroval. Bráška se bavil o lásce s někým? Opravdu? Tak mám pocit, že toho bráška ví víc, než já? Rozebíral jsem to dál. "Mám divný pocity. Tlačí mě to v žaludku. Jsem nervózní..." A taky vzteklý a nevím proč. Střihl jsemušima. "Páni, můj bráška je už velký kluk. To je úžasné." Jistě, že jsem měl radost, že bráška už není sám.
Pokyvoval jsem hlavou. "Asi máš pravdu, je to jako náhlá bouřka. Ty pocity, co mám. To divný tlačení." Že by to bylo ono? Ta ZAKOUKANOST? Zakoukanost bolí? Připadal jsem si jako blázen. Potřeboval bych začít fungovat. "Já tě taky miluji, Arco. Jsi a vždycky budeš můj bráška." Pohotově jsem zareagoval. Očka se mi rozšířila, což on vidět nemohl, ale já byl překvapený. "Tys... tys mluvis s Destiny? S tou Destiny? Puntičkatou Destiny?" Jasně, že mě to překvapilo. A kdy... kdy to stihl? Polkl jsem na prázdno.
Pak jsem zavrtěl ocasem. "Možná ano. Určitě to bude skvělé, přeji vám to, Arco. A co kdybychom šli do tábora za Bodkou a tou vaší adoptovanou dcerkou? Musíš ji představit strýčka Keirana!" Pojď, pojď... pojď!"
Rozběhl jsem se, oběhl Arca a dloubl do něj čumákem a pak jsem zase běžel dál k táboru, ale na brášku jsem čekal. A jak jsem tak čekal, našel jsem sneženky. "Ha?! Sněženky!" V jednom rozmachu tlamou jsem trs sněženek utrhl a zase Arca oběhl. To už jsem ale vpadl do tábora.

Uviděl jsem Bodku a Destiny a její vlčata - vlastně už skoro dospělé vlky. A taky nějakého cizího divně páchnoucího vlka s křídly a zadní tlapou v černé mlze. V momentě jsem se přes stíny ocitl mezi Destiny a démonem. Se sněženkami v ústech jsem vycenil zuby, takže mi z nich trčely sněženky a hrdelně jsem zavrčel na přízrak.

/Velké Travnaté Planiny/
,,Já? Dobře... tak ty budeš Hnědák a ty Šedík," pravila jsem jednoduše k vlčatům, podle jejich barev, protože to bylo první, co mě napadlo. ,,Tak nějak?" obrátila jsem následně zrak k Catorcemu, načež jsem dožvýkávala poslední zbytky Aloe. Nad dalším slovíčkem jsem opět nechápavě pokroutila hlavou. ,,Magie? A to je zase co?" zeptala jsem se vlka nechápavě a zatřepala hlavou. Ta slova mi do hlavy jen tak nepůjdou... je jich strašně, straeně moc... pomyslela jsem si a s tichým povzdechem opět zatlačila, neboť mě uvnitř stále ještě něco nepříjemně tahalo, stejně jako předtím, než ze mě vypadly ty mladé. ,,Eh..." vydala jsem přitom ze sebe lehký zvuk a vypudila tak dvě mrtvá tělíčka. Těch jsem si zatím nějak nevšímala, jediné co mi šlo pod očka byl Šedík, dožadující se pozornosti. ,,A-hoj?" začala jsem nejistě.

VTP
Nad jejími návrhy jsme pouze zavrtěl hlavou. "Mohla by jsi je tak samozřejmě pojmenovat, ale není to úplně ideální. Přemýšlej, budou se tak představovat po zbytek života, s takovýmihle jmény by se jim ostatní tak akorát smáli. Zkus vymyslet něco trošku... vznešenějšího. něco, co je bude vystihovat, ale nebude na první pohled zřejmé proč." Pozorně jsem se na vlčata zadíval hledaje něco, co bych mohl dát za příklad. "Podívej se třeba na... Šedíka. Má srst šedou jako popel. Popel se v jiném jazyce řekne Ash. S takovým jménem nebude mít žádné problémy." Pojmenovávání bylo něco, co se nedalo tak docela vysvětlit. Většina vlků dokázala vymyslet použitelná jména tak nějak automaticky, ale to bylo nejspíš vlivem prostředí. běhala tu spousta vlků, jejichž jména se dala vzít jako příklad, Solie žádné kromě mě neznala, těžko tedy mohla vědět, jak svá vlčata může pojmenovat. "Magie... je speciální, dalo by se říct nadpřirozená schopnost, kterou má každý vlk. Ty ji budeš mít nejspíš taky, i když o ní třeba nevíš. Pokud chceš, můžu ti z té své něco předvést." Věnoval jsme krátký pohled bez výrazu dvěma mrtvým tělíčkům. Dalo se čekat, že se některá narodí mrtvá, ona sama nebyla v právě nejlepším stavu. Podíval jsme se na šedého vlčka. "Táta? Ne, žádný táta."

/Řeka Wolf -> Tábor/
Pozorně jsem bráškovi naslouchal, jelikož zrak mi chybějící zrak nedovoloval sledovat svět v obrazech. Kupodivu jsem v něm neměl nějak zvlášť mišmaš, vnímal jsem to s naprostým klidem. ,,Přesně to je ten pocit... ano, to je on. Nevím, co znamená puntičkatá, ale pokud vím, máme ve smečce Destiny jen jednu," mile jsem se na bratra usmál. Jakmile bratr navrhl cestu zpět do tábora, byl jsem ještě nadšenější, takže jsem začal také švihat ocasem bez závislosti na tom, že to bratr provádí taky. Tak toto je radost ze života. Kdo by řekl, že slabomyslný melancholik, jako jsem já, toto taky někdy pozná? A nebýt lásky, tak nikdy... napadlo mě, zatímco na mé tváři zářil snad poprvé v mém životě upřímný úsměv.
Rozhopkal jsem se za bratrem. ,,Tak jo, tak jo, ale zpomal, víš, že já na třech tlapách ti nebudu stíhat," ušklíbl jsem se na něj a snažil se jej dohnat. ,,Sněženky?" položil jsem mu otázku ve formě zopakování jeho slova. ,,To jsou ty krásně vonící jarní květiny?" chtěl jsem se ujistit. To se bude Destiny líbit... pomyslel jsem si a tiše se uchechtl. Nevím, jak vypadají, ale bude za ně ráda... napadlo mě.
Zanedlouho jsem se i s bráškou, který však kvůli tomu musel ochotně zpomalit, ocitl v táboře. Něco tu nehraje... napadlo mě okamžitě, jakmile jsem zaslechl hlasy vlků a bratrovo vrčení. Cítil jsem tu pachy, ale taky zvláštní atmosféru, na kterou jsem neznal řešení. Radost ze mě odešla stejně rychle, jako přišla. Zůstal jsem stát opodál a roztřásl se. Nevěděl jsem, co se děje, moje ouška se položily na zátylek a ocas vplul mezi nohy. Přikrčil jsem se k zemi a čekal, co bude.

VTP
Nasýtil som sa dosť tej sladkej tekutiny, čo mi dodalo sily. Opatrne, hlavne nemotorne som sa posadil, pritom som si hlasito zývol a jazykom si oblízol vlhkú tlamu. Riadne som otvoril oči a mohol som spatriť - mamu. "M... ma.." prehovorím, no nebolo to nič moc. Otočím sa, počujem ako niečo hovoria, preto som sa ich snažil napodobniť. "Ash.." to jediné sa mi podarí zopakovať, pretože to bolo jednoduchšie, viacej som nestíhal.
"Ta-ta?" ďalšie slovo sa mi podarilo zopakovať, pretože ho vyslovil, zrejme môj starší bráška. "M..mama..." zťaža opäť poviem, pritom strihnem ušami a hlasito si zývnem. "H..hneflái.." opäť poviem niečo nezmyselné.

VTP
Podíval se uraženě na velkou vlčici. On nemohl mít tak potupné jméno, přeci jen si zasloužil něco lepšího než šedík a ano, už se jejich řeč nějak naučil za tu dobu svého hajání, nebo bumbání mlíčka. Dokonce mu i docvaklo, jak se ty odporný dlouhý věci skládají. "Ty být táta! Proč nebýt táta?" Zeptal se ho a pak ukázal tlapkou na vlčici. "A ona být mama." Usmál se vítězoslavně, to jim to vysvětlil. Byl na sebe pyšný. Skoro i zapomněl, že byl někde venku. "A báška!" Zajásal, když se jakási oranžová koule probrala k životu. Ale dělal pokroky, hodně velké pokroky.

/Velké Travnaté Planiny/
,,Em... dobře, ty budeš Ash (zbytek jména se kdyžtak vyvine později)... nevím sice, co je popel, ale jsi chytřejší, tak budiž," pronesla jsem elegantně a poté se podívala na druhého, šedivého. ,,No, třeba něco podle toho, co má na hlavě, hm? To.... Tooo.... Pšík!" kýchla jsem si, aniž bych dokončila slovo. ,,To asi nebude ono..." zaprotestovala jsem bezradně. Kdyby aspoň má slovní zásoba nebyla tak proklatě malá... napadlo mě. Stále jsem byla docela vyčerpaná, ale něco jsem dokázala a aloe mě trochu spravila. ,,Táta? To je jako máma, jen v samčím podání?" snažila jsem se ujistit o významu slova. Koukla jsem po Ashovi. ,,Jo? Tak asi jo," dodala jsem rozpačitě a už se věnovala Catorcemu. Tak ukaž...

VTP
Vnímal som ich slová, pritom som si v hlave opakoval všetko, čo povedia. Zda sa, že nám dávali niečo ako názvy. Mne podobný tvor, bráška dostal názov Ash, to som si vedel hneď zapamätať, ale zdá sa, že prišla rada na mňa. 
Keď mamča spomenula to čo mám na hlave, labkou som sa jej chytil a snažil som sa na to pozrieť. Bol som zvedavý, ale nešlo to. 
"To, pšik?" zopakujem po maminke, nechápal som čo práve spravila. Ale videl som ako niečo vyletelo z jej nosu a dopadlo to boh vie kam. "Fuj," prenesiem. Pozriem na mamču a začnem vrtieť chvostom čakajúc na názov, ktorý by patril mne, iba mne.

/Velké Travnaté Planiny/
Zatřepala jsem hlavou a takové to "pšík" udělala znova. ,,Přesně tak, to je fuj. Nevím, proč a co mi to dělá..." zabručela jsem na stále nepojmenované vlče. ,,To...ši..?" střílela jsem náhodné slabiky a pozorovals, jak na ně mrňous bude reagovat. Snad se mu něco bude líbit... Fakt mě jiné přicházení na jména nenapadá... Jiné řeči neumím. napadlo mě, zatřepala jsem hlavou a vše doplnila tichým povzdechem. Čekala jsem nadále na Catorceho.

VTP
Koukal na toho tvora, který byl jeho maminkou a elegantně k němu přešel. "Ašmodai!" Dostal ze sebe něco, co rozuměl mamince. Ne, on jí nerozuměl popel, rozuměl jí tohle. Byl na sebe pyšný. "Toši!" Zopakoval po mamce a skočil na toho svého brášku. Už teď bylo vidět, že to bude i v dospělosti velice energický vlk. Když ho bráška nějak moc nebavil, tak ho olízl a upřel podivná očka na maminku. Zavrtěl ocáskem a nastavil hlavičku tak, aby si to mohla prohlédnout. "Co to je? To bojí." Dostal ze sebe upozorňující na výrůstky, co měl na své hlavě. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné. Koukl se na brášku, jestli to náhodou nemá taky, ale on to prostě neměl! Proč? Byl on zrovna divný? Odfrkl si nespokojeně a sám si po chvilce kýchl. Mohli by někam do úkrytu, tomu by se nebránil.

VTP
Pozorujem a načúvam maminke. Som rád, že súhlasila s mojím názorom na ten pšík predtým. Keď začala nejaké slová spájať dohromady, niečo má nápadne. "Toši... O. Toshio," prehovorím k tomu vrtim chvostom, než po mne bráška Ash skočí. 
"Ash!" prehovorím a po oliznuti sa začnem smiať. Keď spomenie že ho niečo bolí, pozriem na jeho hlavu. "Špišate flošky," usudim pri pohľade na to.

VTP
"Žádný táta, máš tu jen mámu." Řekl jsem i druhému vlčeti. Kde na to slovo vůbec přišli a proč je napadlo spojovat ho právě se mnou? Podíval jsem se na Ashe. "Ona je tvoje máma, ale já táta nejsem. nejsme spolu nijak příbuzní." A právě jsem se hádal s malým vlčetem. No, alespoň už měl jeden z nich jméno. "Myslíš podle těch proužků? Ne, Pšík opravdu ne, to není o nic lepší, než to předchozí." na její návrh jsme kývl. "To už zní líp, myslím, že se mu to i líbí. Toshio je dobré jméno. To jsou růžky, Ashy." Ašmodai? Kde na něco podobného to vlče přišlo? To byla podobná záhada jako táta. Lepší nad tím nepřemýšlet. Podíval jsem se na Solie. "Bude lepší, když se všichni dostanete někam do tepla. Zvládneš se postavit?" Malá vlčata by na nachlazení mohla i umřít.

Tábor
,,Si TO!" vyprskla už pomerne nahnevane Destiny. Zrazu sa pred ňou objavil Keiran so snežienkami v tlame a hrdelne vrčal na démona. Toto už na ňu začínalo byť dosť. To stvorenie urazilo Bodku, ktorá bola pes- na to bola Destiny dosť citlivá, keďže sama bola čiastočne fenou, líšku, nazval jej Alsafi bastardkou a teraz urážal Keirana, ktorý bol ako bonus aj betou. Naštvane zavrčala, srsť na zátylku sa jej od hnevu zježila. ,,Toto nie je tvoj domov, démon! Si TO, pretože hoci si si privlastnil toto telo, nemáš právo byť on alebo ona. Si TO, si nič, si úbohejší ako bezbranná korisť ktorú sa vlk chystá zabiť. A hoci si mŕtvy, musí existovať spôsob ako ťa zničiť a my ho nájdeme!" vrčala Destiny nahnevane na démona. Vrhla naštvaný pohľad na démona a trochu namrzený na Keirana. Samozrejme, vnútorne bola občas trochu zbabelá, no démonovi sa podarilo bezchybne v nej prebudiť zvyšky odvahy. Mala chuť vrhnúť sa na démona a spôsobiť mu najsilnejšiu bolesť akej by bola schopná.,,Bezcenný si ty. Si menej než vlk, si menej než líška či pes. A vieš čo? Mám pre teba prekvapenie, niečo čo si si očividne ešte nevšimol," povedala už o niečo pokojnejšie. Pokúsila sa obísť Keirana, dúfajúc, že jej v tom nezabráni. Na chvíľu sa však zastavila a pohľad zabodla do démonových očí. ,,Som napoly pes a som na to hrdá, démon," povedala trochu posmešne- tento tón bol u nej zriedkavý. ,,A slaboch si ty, pretože ty nevieš čo je to láska, čo je to priateľstvo a čo je to vernosť. Zmizni. Zmizni niekam kam patríš a nechaj živých na pokoji," znova zavrčala. No ak by sa v jej okolí nachádzal niekto so schopnosťou čítania myšlienok, pravdepodobne by si uvedomil, že vo vnútri nie je až tak odvážna. Čo ak ma zabije? Čo sa potom stane s vĺčatami? Čo ak zabije ich? Alebo kohokoľvek iného? Čo ak vie zistiť minulosť vlka a uvedomí si, že to s tou hrdosťou kedysi nebola pravda? Čo ak...? zneistela.

Tábor
Toto nebola ona. Pravá Alsafi by sa totiž nenechala vyprovokovať slovami niekoho iného. Určite jej tieto pocity navodil neznámy démon. ,,Ty sám si bastard. Si žltý akoby si dostal žltačku. Nikdy si sám seba nevidel?" zavrčala podráždene. U nej verbálne útoky rozhodne neboli neobvyklé, avšak, väčšinou ich nemyslela vážne, čo sa v tomto prípade nedalo povedať. ,,Si bezcenný. A to, že si mŕtvy ma ani neprekvapuje, pretože vyzeráš ako nechutná, plesnivá mŕtvola," zúrila. Na používanie mágie si netrúfla- predsalen, bol to démon, magické stvorenie, a dá sa mágia zničiť mágiou? Každučký chlp na jej tele sa naježil, a chvost mala vo vodorovnej polohe. Takmer necítila rešpekt, ani strach. Znechutene si odpľula na zem a vrhla na démona nevraživý pohľad. Potom od neho odvrátila zrak a o pár krokov sa priblížila k Ahrii.

Aralský les

Běžím dál za srnou a doufám, že jsem nevyrazila moc brzy, protože se nic neděje. Jsou to tak tři skoky, ale i tak začínám mít strach. Neboj, určitě tam je a čeká, až bude blíž. Ozve se mi v hlavě patronka. Snad jo. Srny za mnou vyděšeně pobíhají, ty ale ignoruji. Srna, kterou pronásleduji zahne rychle vlevo, její rychlá otočka mě donutí se také rychle otočit a srna tím získá trochu času a běží jinudy, než kde by měl být Orfeon.

/Aralský Les/
Nastražil jsem sám sebe na místo, kde by mi měla Půlnoc nahnat srnu. Sledoval jsem, co se se stádem děje, ale najednou vidím něco, co mi docela zkazilo veškerá očekávání. Kam běží? Kéžby si myslela, že jí nechceme ublížit... že jsme její kamarádi... Navíc, nebyla by to pravda. Ale... třeba bych ji nesnědl a nechal ji, jenže toto mezi živočichy nefunguje... pomyslel jsem si. Neuvědomil jsem si, že těmito myšlenkami jsem nějak nenápadně a neočekávaně ovládl její myšlení a zmátl ji natolik, že sama pravděpodobně nevěděla, čemu má věřit. Srna se otočila a rozběhla se přímo do spárů mé nejdražší partnerky. ,,Eh...c-co to?" vydal jsem ze sebe zmateně, však tiše a zůstal tam jen tak stát. Že bych se zase naučil něco nového? Nebo jí jen ruplo v bedně... měl bych přestat zneužívat toho, že jsou méně inteligentní, než šelmy. Ale jak bych pak jinak získal obživu? byl jsem docela překvapen, ikdyž mě v mém životě už nemělo moc co překvapovat. Čekal jsem, zda bude moje partnerka pohotová a obratná, protože já už bych sám se srnou pravděpodobně nic neudělal, když běžela ode mě, přímo k ní.

/Tábor/
Videla som ako ku vlko duchovi prišli aj ďalší svorčania, postavili sa za nás. Dokonca aj tí čo nás vôbec nepoznali, Destiny a jej dcéra a Keiran Beta svorky. Všetci sa postavili proti tomu vlkoduchovi. To mi trochu zdvihlo sebavedomie, hoc na Arca na svetlo môjho života to neplatilo, on sa bál. Zdvihla som chvost a labkou som si pritiahla Ahiru k sebe. ,,Možno to bola iná doba kedy si žil, ale teraz nie si nič viac ako... Proste si prízrak duch, nič. Tvoje slová na nás neplatia." povedala som a podišla som k Arcovi. ,,Neboj sa, veď to je len para, nemá tu žiadnu moc vieš? Myslí si že má, ale nemá nič, len svoje reči." povedala som mu a oblizla na ňufáku. Bolo mi jedno, ten vlkoduch si mohol hovoriť čo len chcel, na mňa to neplatilo.

VTP
Naklonil hlavu na stranu a zatvářil se nespokojeně. To co mu vysvětloval o tom otci bylo hnusné, nakazit tím vlče bylo jedno z nejhorších co vlk mohl udělat. "Tak kdo je můj táta? To mne tam nikdo dal? To mne někdo dal do ní?" Ukázal packou na svojí mamku. Již teď jevil nějaké ty větší znaky inteligence. Nebyl jen tak zbytečným povalečem. Sic si polovinu věcí nemohl vysvětlit. "Tak nejsem jako vy? Jen kvůli nim?" Na nikom z nich totiž nic podobného neviděl. Byla to snad jen jeho specialita? Bylo tomu sice nemožné, aby to pochopil, ale jednou bude muset chápat vše. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. "Nechápu nic." Dodal ze sebe po chvilce. Bylo to jako by chápal sic více věcí než jeho bratr, ale proč měl takové vnímání? Proč si věci nemohl dělat po svém? Pomalu se rozhlédl. "Pomoc mamce, já se kouknu na brášku." Usmyslel si a už šel dělat věci po svém. Přešel k oranžové kuličce a strčil do ní jemně čumáčkem. Jak to jen mohl chápat? Však nebude bezbranný a nechápavý jako jeho matka, to si slíbil. "Toši? Můžeš udělat tohle?" Zepútal se brášky a pomalu se odrazil, aby skočil. Potřeboval zjistit, jestli je na tom stejně jako on.