Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Nadšeně jsem nemotorně poskakovala kolem mojí nové mámy. Najednou se kolem nás objevila nějaká mlha ze které vyšel nějaký úplně jiný vlk a měl křídla. Zůstala jsem stát před předními tlapami Bodky a tak jsem na něj měla dobrý výhled. Jeho zadní tlapa však zůstala mlhavá. Mluvil na ni a mě se jeho slova vubec nelíbila. Moc dobře jsem chápala jeho slova. Byla jiná, než vlci, ale to já taky. Já byla úplně jiná. Já byla liška. A přesto jsem jimi byla přijata. "Že jsme jiné, nez-namená, že to je špatné!" Pověděla jsem celkem sebejistě. Nelíbilo se mi, že ten divný mlhovitý vlk ji uráží. Uráží tím i mě a ostatní, kteří sice tady nebyly, ale věděla jsem, že jiných vlků a tvorů co žijí s vlky je tady hodně. Nebo aspoň jsem to tušila. "Kdyby jsme jim tady vadili, vyženou nás snad hned!"

Magicae
''Možná si to z tebe nedělá srandu, ale opravdu si objevila svého Patrona.'' Uvažoval nahlas nad slovy Alsafi. Když se bavili ohledně výšky mlčel. Byl vyšší, než obě dvě. Možná proto, že to nebyl jen vlk a pes, ale i drak? A také proto, že samci bývají ostatně vyšší než samci. Vždyť ještě, nebyl úplně dospělý a měl výšku běžného vlka a jeho růst se ještě stále nezastavil. ''Nikdo z nás nikdy, nebyl zrovna nejmilejší.'' Zasmál se nad jejími slovy a pokýval hlavou. ''I já jsem rád, že jsem zpět.'' Odpověděl. ''Něco tam bylo jiného. Tohle je něco jako vlčí ráj. Tady máme všechno a víme, že jakmile se na území jiné smečky něco stane, brzy o tom víme i my. Tam to chodilo jinak a nebezpečí jsem cítil snad na každém kroku.'' Odpověděl své mladší sestře na její dotaz.

Magicae
,,Ja neplánujem ísť mimo Niwat. Je tu pekne, až na pár vlkov a ja nemám dôvod ísť inam. Už ste sa niekedy zamysleli nad tým, čo by sa stalo, keby sme museli urýchlene opustiť Niwat? Kam by sme išli? Za rodinou?" uvažovala nad niečim vysoko nepravdepodobným. ,,To je pravda. Plus ešte dračie gény. Nemyslím si, že draci sú milí..." odpovedala mu. Už jej bola dlhá chvíľa a začínala sa nudiť. ,,Čo podnikneme? Ešte si chcem užiť detstvo bez povinností," zasmiala sa, a pri tom zľahka švihla jedným z chvostov.

Magicae - Tábor,,To je pravda. Som vĺča ale napriek tomu som vyššia ako niektorí dospelí vlci," skonštatovala. Na svoje dračie gény bola celkom hrdá. ,,Mohli by sme ísť do Tábora. Poď," ani sa len neuistila, či idú jej rodinní príslušníci za ňou, už klusala smerom k Táboru. V Tábore sa zdržiavalo veľa vlkov a výnimkou nebola ani Alfa. Možno tam znova stretneme Arca s Ahriou, pomyslela si. Ani sa nenazdala, a už bola pri Tábore. Zastavila sa pri malej rúžovej líške Ahriia tvorovi, ktorý jej niečim pripomínal matku (Bodka). Žeby to bol pes? napadlo ju. Pred nimi sa nachádzal vlk, avšak podobal sa skôr na ducha- zadná končatina sa strácala v hmle a mal krídla. Pozrela sa mu do jeho prázdnych, chladných očí bez emócii. ,,Čo to je?" odoslala myšlienku Akiovi.

Když souhlasila z návrhem na Tábor, vydal se hned za ní a ani si neuvědomil, že tam nechali mamku. No každopádně.. Slyšela kde jsou, takže ví kde je najde. ''Jasný jdeme.'' Vydal se stejnou rychlostí za ní. V Táboře, panovala podivná mlha, která vypadala, že patřila k tomu vlkovi, jenž stál u psice a lišky. Proč usoudil, že patřila mlha k němu? Protože zadní tlapu měl mlhavou. Najednou se mu v mysli ozval Alsafin hlas. Kdy se naučila z myšlenkami? Ah. Teď na to není čas. Napomenul se. ''Nevím.'' Odpověděl ji šeptem a pak se vydal k nim blíže. ''Můžeme vám tady nějak pomoci?'' Zeptal se vážným hlasem. Ten vlk se mu vůbec nelíbil. V jeho očích, bylo tak mrtvolno. Ani žádný pach neměl. Jakoby to byla jen nějaká schránka.

Magicae-Tábor
,,Ignis je fajn. Nevedela som, že si nakoniec založila aj rodinu, no svorka Flogero fungovala od jej dospelosti," povedala im. ,,Dračia genetika, to áno. Možno by sa aj mne zišla," mierne sa pouškrnula. Na vlkopsa bola pomerne vysoká, no stále skôr nižšia- obidve jej vĺčatá už boli vyššie ako ona. Rozbehla sa za nimi do Tábora a po chvíli ich dohnala. Spoznala fenku Bodku, ružovú líšku (Ahriu), no tretie stvorenie nepoznala. Zdalo sa jej čudné. Neživé. Tvor mal krídla podobne ako jej brat Lucas ale jeho zadné končatiny sa strácali v čiernej hmle. Vďaka svojej mágii z neho cítila zlosť a niečo temné. Neisto prebehla pohľadom po prítomných, no potom pohľad zabodla do toho tvora. Boli prázdne, aspoň jej tak pripadali- ako oči mŕtveho. ,,Nepribližujte sa k tomu. Cítiť z toho zlobu, je to nahnevané," poslala Akiovi a Alsafi myšlienku- odčerpalo jej to trochu energie. Nepáči sa mi to, ozval sa varovne Amon. Ohrozuje to moju svorku, takže sa ti to asi páčiť nebude, povedala mu. Nemá to pach, je to ako mŕtvola, nespokojne pripomenul jej patrón. ,,Čo je to? Odkiaľ sa to tu zobralo?" otočila sa s otázkou k Bodke a tej líške. Snáď to neprivolali oni, pomyslela si. No Bodka je predsa zo svorky, nie? Prečo by jej chcela ublížiť? A čo tá líška? Tá určite nie je v svorke, ale videla som kedy prišla. Alebo to mohlo prísť samo. No prečo? Prečo sa vždy, keď je niečo dobré veci pokazia? uvažovala. Potom však pohľad znova zabodla do toho vlka-nevlka, do jeho mŕtvych očí. ,,Zmizni! Opusť našu svorku, nech si čokoľvek," poslala mu myšlienku. Jej mágia bola vrodená, nebola to schopnosť, takže bola schopná komunikovať cez myšlienky aj s inými tvormi ako iba vlkmi. Pri iných tvoroch jej to však odčerpávalo trochu viac energie.

Tábor
Začula jeho myšlienky. ,,Sama neviem," odoslala Akiovi myšlienku. Každý pohľad do očí démonického tvora ju desil. Nevyzerá, že to je živé. Mohol by to byť démon, ako ja, odvetil Kiba pekelným, hrubým hlasom vo chvíli, kedy to vlčica najmenej čakala. Stále si nedokázala zvyknúť na jeho hlas. Odkiaľ sa to vzalo? opýtala sa svojho patróna. Nemám poňatia, teraz démonov hlas znel ako nepríjemné škrípanie. Napriek matkinmu varovaniu, aby sa k nemu nepribližovali, priblížila sa k nemu o krok bližšie. Zamračila sa. ,,Kto si a ako si sa tu vzal?! zavrčala Alsafi. Nemám z toho dobrý pocit, nespokojne šklbla hlavou, no bola neustále v strehu, pripravená v prípade potreby zaútočiť. Zároveň však cítila istý rešpekt, ba až strach.

/Aralský les/

Rozeběhnu se lesem za Orfeonem po stopě. Předběhnu ho a snažím se běžet co nejvíce potichu. Pach srnek je stále silnější a silnější, až je nakonec uvidím. Je to menší stádečko, ve skutečnosti tam je pět dospělých srn a dvě mláďata. A poblíž stáda srnec. "Kterou zkusíme ulovit?" Pošlu Orfeonovi myšlenku, aby jsme na sebe zbytečně srnky neupozornili.

VTP
Na její nevyslovenou otázku jsme odpověděl pouze přikývnutím. Bylo pochopitelné, že se nechtěla dál vyptávat, obzvlášť na věci, které by měla vědět. Vzal jsem do tlamy i béžově zbarvené vlče a přistrčil ho k ní, aby se i ono mohlo napít. Byla o něco slabší a méně průbojné, než jeho sourozenec, ale pořád dost silné, aby dokázalo přežít. Už to vypadalo že je na mě, abych se o tuhle zvláštní rodinku postaral. Neuniklo mi, že Solie, už nemůže pořádně ani mluvit a nejspíš má opravdu žízeň, ale vodu jsme jí přinést nemohl. Vnuklo mi to ovšem nápad. Soustředil jsem se na zem před sebou a zapůsobil na ni svou druhou magií. Moc jsme ji zatím neuměl ovládat, ale výsledek se dostavil. Brzy z ní začal nepřirozeně rychle růst poněkud neforemný, ale zato velice šťavnatý list aloe. Tedy muselo to být aloe, ovšem jeho listy bylo podstatně hladší. No, to se jen hodilo. Opatrně jsme ho otrhl a podal vlčici. "Tu máš, rozžvýkej to. Možná to nebude chutnat zrovna dobře, ale mělo by to zahnat žízeň."

/Aralský Les/
Půlnoc protentokrát vedla, měl jsem z toho radost. A to i přestože jsem byl zvyklý být v našem páru ten dominantní jedinec já. Nerozebíral jsem to v myšlenkách a nechal, ať za mě rozhodne patronka. Tu nejslabší, samozřejmě... pravila Omanitte a já tu její myšlenku přeposlal do hlavy Půlce. S patronkou, ale i partnerkou, jsme si navzájem četli myšlenky a to jak pomylsně, tak opravdově. Ta srna, která byla nejvíce vzadu, vypadala patrně nejsĺabší, zdálo se, že kulhala na jednu zadní nohu. Vydal jsem se tedy k ní zezadu, když už jí Půlnoc nadbíhala.

/Velké Travnaté Planiny/
Pochopila jsem dost jasně, že mým nynějším úkolem bylo nechat vlčata, ať si dělají s mým spodkem jen to, co chtějí. Nějak zvlášť to nebolelo, takže jsem to nemínila řešit, ale i na bolest jsem byla zvyklá, takže bych to možná nějak zvládla i přes ni. Bylo docela k pláči, že jsem nevěděla, co se právě teď před pár dny stalo. Prohlédla jsem si svá malá vlčata, která rostla rychleji a rychleji, přestože jsem nevěděla, jak to dělají. ,,Jmenují se nějak?" zeptala jsem se poté tiše Catorceho, abych je nějak nerušila, nebo neplašila. ,,A.. děkuju...." vzala jsem do tlamy lístky od Catorceho a začla je pomalu, ale jistě žvýkat. Moje tvář nabrala kyselý výraz. Bylo to opravdu hnusné.

VTP
Když se zeptala na jména, v duchu jsem si vynadal. To byla docela zásadní věc a já bych na ni úplně zapomněl. "Ne, zatím se nijak nejmenují. Pojmenovat bys je měla ty jako jejich matka. A nebo jejich otec, pokud by byl někde poblíž." Já se nesnažil mluvit potichu, naopak zřetelně a nahlas, i když jsme neslyšel. Vlčata se učila řeč tím, že ji slyšela a pokud před nimi nebude mluvit, nenaučí se to. "Není zač." zamračil jsem se jejímu výrazu, když lístek ochutnala. Nechal jsem ze země vyrašit ještě jeden a ochutnal ho. Vzápětí jsme ho vyplivl. Ano, bylo to opravdu aloe, tedy nic špatného a chutnalo by i dobře... kdyby se nechalo tak dva další týdny růst. Tohle bylo nezralé a příliš mladé, navíc rostlo na špatné půdě. Ale neublíží jí a žízeň opravdu zažene. "Omlouvám se za tu chuť, s touhle magií se teprve učím."

Aralský les

"Jasně." Pošlu mu myšlenku a vydám se k zadní srně. Pro jistotu vyhnu se srnci s parůžky a sleduji srnku. Pásla se a moc nechodila, ale když se náhodou pohnula, vypadala, že se jí nenašlapuje nejlépe. Zahlédnu partnera, jak jde zezadu a pošlu Orfeonovi další myšlenku: "Vyplaším ji tvým směrem, oddělíme ji od stáda." Potom se začnu plížit tak, aby jsem byla mezi nejslabší srnou a jejím stádem. Potichu jdu dál. Potom se zastavím a sleduji ji. Už by tam mohl být Napadne mě, ale radši ještě chvíli počkám. Potom se připravím k běhu a rozeběhnu se směrem k srnce, která si mne všimne a začne zdrhat.

TOSHIO, VTP
Po chvíli ma ten veľký tvor zodvihol a preniesol bližšie k bytosti, ktorej som cítil zvláštne puto. Položil ma k jej brúšku, na to mi do čumáčku uvalil pach, nejakej dobroty. Netrvalo dlho a našel som zdroj dobroty a začal som ju cucať. Cucať to sladké mléčko. "Kňumi.." zamumlem. Zrejme som chcel naznačiť, že mi to chutí a som rád. Áno, toto som potreboval, najesť sa do sytosti.

řeka Ishimurská
Přikývl jsem a švihl naštvaně ocasem při zmínce toho tuláka. Vlastně jsem ani netušil, jestli to byl tulák nebo člen jiné smečky. Spíš na mě působil jako tulák. Vůbec neprokazoval úctu smečce a ani se nezdálo, že by ji kdy prokazovat chtěl. Možná nechtěl být vůbec ve smečce. Ale to už byla záležitost jeho a ne mě. "Možná. Já nevím, asi bychom ho soudit neměli." Pronesl jsem i když s nechutí, protože mé city říkaly něco jiného. Ublížil přeci Destiny, jak ho nemám soudit zle.
Pak už jsem ale věnoval pozornost bratrově koktavé řeči. Zamrkal jsem. "M-miluji?" Zauvažoval jsem nad tím. "Miluji ji? Jako ty Bodku. Ty Bodku miluješ? A jaký je v tom rozdíl?" Vždyť já přeci miloval svého brášku. A Bráška mě. Ale teď miluje Bodku. Miluje mě vůbec ještě? Je to možné? Pomyslel jsem si.
"A-aha. Jasně, už rozumím, takže to lišče... počkat? Jak složité? Co je na tom složitého?"

VTP
Ashmodeus byl po celou dobu u maminky a cucal sladké mlíčko. Nakonec tedy za ty dva dny nečinnosti pochopil, co ta slova vlastně jsou. Možná by mohl zkusit něco říct. Otevřel tlamičku a vyšlo z ní něco jako maminka, ale hodně zkomolené. Uvědomoval si co to vlastně je? Ale něco uvnitř něj mu radilo, že by to měl říct. "Mama!" Dostal ze sebe po minutách neustálého zkoušení. Byl na sebe hrdý. Mohl se konečně pokoušet mluvit více a více myslet nad něčím složitějším. "K-k-do je?" Zeptal se s pohledem na vlka žluté barvy. Konečně viděl jasně i barvičky. Opakoval směsice písmen, které od nich slyšel. Dokonce si slova i zkracoval. "Tata?" Zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Bylo konečně vidět malé růžky rostoucí z jeho hlavy. Byl roztomilý, jako každé vlče. Pak si všiml něčeho oranžového vedle něj. Strčil do toho, cítil k tomu vztah, nemohl jej ale popsat. "Kdo je?" Zeptal se rodičů s tím, že by mu tohle všechno vysvětlili.

/Aralský les/
Na jakýkoli zásah jsem byl připravený, jako vždy v pozoru. ,,Dobře," poslal jsem partnerce myšlenku zpět a nadbíhal srnce zepředu, zatímco Půlnoc na ni šla zezadu, aby ji odtrhla od stáda. Tak, pokud se nám povede tohle, budeme mít jídlo na celé jaro. lehce jsem se poušklíbl nad svou hyperbolickou myšlenkou a běžel, načež jsem se blížil ke stádu a trochu zpomaloval. Čekal jsem, až nyní provede svou část práce vlčice, abychom se konečně dočkali výborného jídla.