Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Brloh
Do úst si vložila nejaký výbežok, ktorý išiel z jej matky, a hltavo začala cucať. Čoskoro sa jej hrdlo naplnilo sladkou tekutinou- materským mliekom. To chutí veľmi dobre! pomyslela si. Na to, aké bolo vĺča malé, toho "zjedlo" pomerne veľa. Čoskoro už bola plná a cítila sa omnoho lepšie. Spokojne sa schúlila do klbka a zatvorila obe oči. Bola unavená, preto netrvalo dlho kým zaspala tvrdým spánkom. Nevedomky sa počas spánku pritisla ešte bližšie k tej šedivej veci s príjemnou a hrejivou srsťou. Vĺča spalo dosť dlho, no neskôr sa začalo prebúdzať zo spánku. Už bol v podstate plytký. Nebolo však ťažké znova zaspať, nakoľko sa vlčka cítila, akoby po nej pošlapalo stádo bizónov. Vychádzanie z tmavých miestností je únavné, no to dospelí nevedia. Zo spánku ju nadobro vytrhli hlasy. Nič také predtým nepočula. Boli to hlasy dvoch vlkov, pravdepodobne jej rodičov. Moje meno je Nysa? To znie dobre, radostne vypískla.

Tábor
Přišel k nám Akio. Pohlédl jsem na dva cizince, které představil a věnoval jim letmé přikývnutí. "Ano, to bychom mohli. Takže už sis promyslel odpověď na mé otázky?" Zeptal jsem se a prakticky čekal, až už jen odpoví. No a co s nimi? "Takže vy chcete do naší smečky?" Zdálo se mi, že ti dva jsou trošku nesví. "Každý člen smečky musí umět spolupracovat. Každý musí být schopný zastat funkci lovce i obránce. Vašim úkolem bude, ulovit společnými silami jelena." Pronesl jsem k nováčkům.

Tábor - Hranice Ishimura
Nějak jsem usnul, ale po té, co jsem se probudil jsem se zvedl na tlapy a rozběhl jsem se z tábora fénixe pryč k hranicím s Ishimurou. Domů se mi zatím nechtělo vracet, proto jsem nemířil na východ, ale spíš na jihozápad a přesně tam byla Ishimura.

Jack Ian Snart
,,To platí i pro mě!" Zeptala jsem se vlka. Stále jsem byla rozpláclá na zemi a snažila jsem se zandat čepele. Po chvílce se mi to podařilo. Stala jsem, moc se mu spoluprácovat nechtělo. Přátelství mám ráda, ale takhle akorát nechám je, aby přišli k úhoně, jako má láska. Plus trn jeden vlk nevypadá úplně přátelsky a tolerantně. ,,Jsem Jack mimochodem, těší mě. A vy jste? Řeknu, protože jsem si uvědomila, že jsem se nepředstavila. Ale oni taky ne.

Když zaslechla kladné odpovědi obou z dvojice, očka se ji rozzářila. Byla nesmírně potěšena, že i přes toto riziko jsou stále ochotni smečku řídit. Sehnat další takovou dvojici by bylo obtížné. ,,Výborně, tak tedy jdeme." ledabylým úsměvem je pobídla, načež se sama dala na cestu. Její tlapky překročily hranici lesa a ona ucítila dopad změny prostředí. Dýňový les je očarován. Oblast je chráněna bariérou, která uvědomí vůdce smečky o průniku cizích tvorů do lesa. Takovýto prohřešek se trestá velmi vážně. Zároveň, jak název vypovídá, v tomto lese rostou hlavně dýně, které jsou neodmyslitelnou součástí potravy fénixů. Všechny tyto faktory společně mají za následek, že podnebí v Dýňovém lese je odlišně od světa venku. Na území fénixů je vždy tepleji, než za jeho hranicemi a vlhkost je zde vyšší. Poklidným krokem se vydala vstříc středu lesa. Orfeon a Půlnoc si toto místo jistě představovali jako klidný les obývaný bajnými tvory, avšak opak byl pravdou. Každý krok, který učinili byl doprovázel hlasitými skřeky, jenž dosahovaly takových výšek, až je ouška bolela. S dýnovými stromy po bocích, ubírala se ku středu. Občas na ní spadlo nějaké to semínkou, avšak během své poslední návštevy si na to již zvykla. Jak tak sledovala své tlapky dopadat na měkoučký mech, uvědomila si, že dvojici dosud neobeznámila s dalším průběhem. Zpomalila, čekajíc až jí doženou. ,,Teď jdeme za vůdce Fénixů, kde budete muset složit přísahu." prohodila k nim. Fénixové znepokojenými skřeky oznamovaly jejich přítomnost.

Když se Keiran ozval, blýsklo se Akiovi v očích. "Jak ty dotazy jenom byly." Zamumlal si. "Áh." Vzpomněl si. "Barevné oblázky nalezneme na dně Niwatského duhového vodopádu." Odpověděl na první dotaz.. "Levharty najdeme.. No já bych řekl, že snad všude, když sejdou ze svého útočiště a to útočiště  by mělo nacházet ve Waywayských skalách." Odpověděl ještě lehce zamyšleně, protože u téhle odpovědi si opravdu jistý nebyl. "Křečky najdeme výhradně v Niwatském průsmyku a na Lunine louce." Odpověděl i na třetí.. "Do Dýňového lesa, kvůli stříbrným fénixům." Vyhrkl. Konečně potom zmlknul a čekal na to, až mu Keiran řekne jak tedy dopadl. Potom se podíval na dva psi a další novou (Jack). "Ahoj Jack.. Já jsem Akio." Usmál se na ni a švihl ocasem. Potom jeho pohled znovu dopadl na hafany. Potom co jsem viděl před Táborem.. No nevím jestli budou spolupracovat. "Keirane, jestli by jsi dovolil nad jejich zkouškou bych dohlédl.. Samozřejmě bych jen sledoval. Nepomáhal bych jim." Otočil se na Keirana. Mohl jako zkušený vlk poznat, že v jeho hlase byl náznak starostí o ty dva.

Tábor
Akio odpověděl na všechny mé otázky, i když z počátku váhal, asi se snažil vzpomenout si. Usmál jsem se na mladého vlka. "Výborně, Akio. Je vidět, že naše území znáš, to je dobře. Levharti jsou skutečně ve Watwayských skalách. Tam se jim líbí nejvíce, protože jsou vysoké  a ideální pro jejich život." Byl jsem spokojen s jeho odpovědmi. "Přijímám tě tedy na post Kappy Stříbrného fénixe. A dobře, můžeš na ně dohlédnout." Pak jsem se podíval na novou tvář, která se představila jako Jack. Zvláštní jméno. Ale zní tak pěkně úderně. "Dobře tedy Jack. Já se jmenuji Keiran a jsem Beta této smečky, pokud chceš, můžeš se tedy k lovu připojit. Jen vám do lovu přidám i nějakou zvláštnost. Takže kromě jednoho jelena, ulovíte vy tři ještě také jednoho kozorožce." To znamená, že budou muset navštívit dvě místa lovu, jelikož jeleni zcela určitě nebudou na stejném místě, jako kozorožci.

Usměje se při odpovědi Keirana. ''Děkuji ti.'' Kývne a znovu se podívá na psi a na Jack. ''A děkuji za toto povolení na ně dohlédnout.'' Zasmál se a když přidal další část. Je jich víc tak je to jasné, že zkouška se tomu přizpůsobí. ''Bude to zábava, Traure, 'Erzo' a Jack.'' Poví spokojeně a zavrtí ocasem.

Jack Ian Snart
Tábor
,,Moc ráda vás poznávám. Jsem ráda, že jsme se tak rychle začali přátelit. Přátelé jsou super. Ale nemohla bych radši plnit sama? Nedokážu se plně soustředit na úkol, když jsou se mnou přátelé" Řeknu zvesela pravdu. Doufám, že mi vyhovějí. Nemůžu se stracovat o kamarády a plnit úkol najednou. To je stejně nemožné, jako najít nezadanou krasnou vlčici a nebalit ji.

Tábor

Stejně jako Ezro jsem přišel o něco blíže k Betě a podíval se na Akia. Jak jsem na něj koukal vyděl jsem jak se kloní a tak jsem udělal totéž. Při samotném úklonu jsem málem spadl a doufal že si toho nikdo nepovšiml. Pak jsem se opatrně postavil a koukal se do země, až po promluvení bety jsem se na něj podíval. Nekoukáním se na výš postaveného ukazovali úctu u nich v tlupě, kdyby se klaněli asi by ani nezaškobrtl a málem neskončil na zemi. Když nám vlk řekl co máme za úkol, jen jsem se mlčky podíval na Ezra a pak kývl na betu. Na rozloučení jsem se zase uklonil a otočil se na druhou stranu. Koukl jsem na Ezra a povídám: "Tak jdeme?" Tentokrát jsem se na něj hodlal dívat než mi odpoví.

Tábor
Lov? S ním?! Trochu ho to vyděsilo. Letmým pohledem si Traureho přeměřil. ,,No..." Začínám uvažovat, zda by snad nebylo rozumnějším rozhodnutím se na to nakonec vykašlat a pokusit se post získat tam, kam jsem měl namířeno původně. Došla mu slova, nevěděl, co povědět. Nedalo se říct, že by mu přidělený úkol připadal nějak složitý, přestože s lovem jelenů neměl žádné zkušenosti, avšak očekával něco zcela jiného. Ani ne tak snazšího, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že bude nucen zadání plnit s někým, z koho má v hloubi duše částečně i strach. Nechtěl si to přiznat, ale Eitovy nesympatie k dobrmanovi opravdu částečně vyplývaly i z tohoto důvodu. Objevila se tu i další vlčice, jíž si všiml Eito již předtím, ale nejevil o ni přílišný zájem. U boku měla meče, což mu připadalo trošku zvláštní, ale neptal se na ně, neboť on sám u sebe vždy míval toulec plný šípů. ,,Zdravím, Jack," pozdravil vlčku, když se představila, ,,já jsem E-Ezro." K sakru. Poslouchal Aikův přednes. ,,Stříbrní fénixové...?" zopakoval tiše a mírně naklonil hlavu na stranu. Nechtěl vypadat až nezdravě zvědavě, ale zmínka o druhu bytosti, o němž nikdy dříve neměl ani páru, ho zaujala. Ono i jen potkat fénixe bylo něco mimořádného, však jestli byl stříbrný, to muselo být teprve něco opravdu nepopsatelného. Docela ho ale zaskočil Aiko. Zabloudil modrýma očima. Měl na tváři kamenný výraz, z něhož se toho nedalo nic moc vyčíst. To tu ještě scházelo. Nevim, jestli je to horší teďka s nim a nebo jít bez něj. Na jednu stranu... Kdyby se něco stalo... Mohl by zasáhnout. Na druhou stranu... Jedná se o přítele toho psa. Následně se ozval opět Keiran, vynášel úkol pro vlčici s tím zvláštním, lehce extravagantním vzhledem. Ale tak, já mám co povídat. Nebyl zvlášť dvakrát nadšený, když součástí úkolu bylo, aby se vydala lovit zvěř s ním a Traurem. ,,Nejdu, dokud se nerozhodne, jestli Jack půjde s námi či ne."

Tábor

Ještě jsem si všiml že s námi má být i nějaká vlčice. No skvěle.... Zdržení a navíc jí neznám. "Oh zdravím. (Na Jack) Já jsem Traure, rád tě poznávám. Trochu jsem se uklonil hlavou, přece jen je to dáma. Nevím jak zde, možná to je zvyk který mám od lidí, ale být 'milejší' k dámám bylo tak trochu tradicí v naší tlupě. Posadil jsem se vedle Ezra a a podíval se na Jack. "Klidně s námi pojď, ani já jsem nikdy nelovil a nepředpokládám že tady Ezro někdy lovil." ,snažil jsem se být k vlčici milý. Pak jsem se ale zase otočil na Ezra: " Možná jsem se už ptal ale odkud jsi?" Zeptal jsem se ho, "Ne... já se vlastně ptal na důvod...." jsem si ještě pak zamumlal.

Tábor
Nadzvedl "obočí." ,,Lovil, přestože ne vysokou zvěř," obhájil se. Mezi lidmi nežil již dlouho, mnoho měsíců se toulal, jinak než lovem by se neuživil, minimálně v zimě rozhodně ne. Na otázku dobrmana neodpovídal, protože vlastně částečně nebyl odnikud. Byl postižené štěně, které z toho důvodu odvedli zbytečně brzy od matky. Štěně, jenž se z toho důvodu, zřejmě, používalo k pokusům. Nebo alespoň tak si svou minulost představoval on sám. Neměl ve skutečnosti ani páru, co se stalo, proč si toho pamatuje tak málo, nevěděl, kde se vzalo to oko, jenž mu tkvělo na rameni, neznal ani důvod, nač měl třetí pár končetin. Jediné, co věděl, bylo, že tyto anomálie s ním nebyly od jeho narození. Vymyslel si proto menší příběh, jelikož potřeboval vědět, kdo je. Nebo si aspoň připadat, jako že to ví. Eitovi neunikla ani slova, která Traure dodal krátce po původní otázce. ,,Tázal jsi na na důvod více věcí."

Jack Ian Snart
Tábor
,,No právě. Vypadáte skvěle, a rychle jsem se zkamaradili. To je dobře, mám ráda přátelství. Ale úkol bych radši splnila sama, nedokázala bych se soustředit, protože bych měla o vás strach. Lovit umím, klidně ulovím něco sama. Pronesu velmi přátelským tónem. Asi jsem i trochu poskakovala. Protože jsem byla docela šťastná. Ale rozhodně buch nebyla šťastná, kdyby se nějakou náhodou mým novým přátelů stalo to, co mé milované.

"Oh... Pardon, myslel jsem že když jsi pes... No to nevadí..." Podívil jsem se nad faktem že Eito již lovil. Celý život žil ve městě jako tulák a tak si nelovil a jen žral odpadky, a jistě že občas sežral nějakou zmrzačenou myš, nebo mu jí přinesli kočky s kterýma pár měsíců žil, občas také 'ulovil' holuba, co se vzpamatovával z nárazu to skla, ale to se moc lovem nazvat nedalo. Eito mi neodpověděl na otázku, ale až na zamumlání co mělo být jen pro mne, ale nechtěl jsem se s ním hádat, rozhodně né před betou a vlčicí co mne nezná. Radši jsem řekl něco o mojí minulost a doufal jsem že ho tím možná přinutím, něco mi říct: " No tak já jsem vyrůstal na ulicích města a tam jsem i nějakou dobu žil se svojí rodinou, asi tak do roka než...." Podíval jsem se dolů na svůj obvaz a zase si ho tlamou utáhl. Pak jsem se otočil na Ezru a usmál jsem se na něj se zlomyslným pohledem v očích. Pak jsem se podíval před sebe a pokračoval, "Něž jsem odešel a chvíli žil s kočkami.No a pak jsem před pár týdny odešel a šel jsem směr úžasné území Niwat." uchechtl jsem se a čekal narážky na můj chvilkový život s kočkami. Žil jsem s nimi protože byli lepší v lovu než já a lovily pro mne. Co jsem ale nezmínil bylo to, že jsem chvíli žil u takového psího 'gangu'. Pak jsem se otočil na Jack a povídal: "Nu... Je to na tobě, jestli pujdeš s námi, ale mi bychom asi rádi brzo vyšli. Dořekl a ještě se podíval na Ezra. "Ale to záleží i ta tobě, že?" Pak jsem ještě pokračoval na vlčici: "No při nejhorším bys nás mohla později vyhledat."

/Dýňový Les/
Jakmile jsem Ryuusaki začal dohánět, uvědomil jsem si, že již neprší. Vykouzlilo to na mé tváři lehký, lehoučký úsměv a touhu něco povědět. Ale poté jsem tu myšlenku zahodil a věnoval se představám, jaké to asi bude, být alfou. Tedy do té chvíle, než Ryuusaki opět promluvila. Moje představy se rozplynuly a já ji ochotně dohnal ještě o něco blíže. ,,Souhlasím... vypadá to tu rozhodně zajímavě," pravil jsem docela překvapeně. Ano, líbilo se mi tu a ani jsem se nedivil tomu, že to zde vypadá jinak, než na zbytku území. Hlasy Fénixů se ozývaly silněji a silněji, až z toho už mohly slabší vlky ouška bolet, ale já se snažil ty skřeky přecházet a dělat, že mi nevadí. Celou dobu běhu jsem se ujišťoval, že jde Půlnoc s námi.

Tábor
,,Jestliže si opravdu nepřeje s námi jít, asi bych ji nenutil," vyjádřil částečně svůj názor. Kdyby musel být upřímný, asi by to znělo jinak, ale jelikož se upřímně chovat nemusel, svůj opravdový pohled na věc skrýval. Co ho ale uráželo a nerozuměl tomu, bylo když ho Jack nazvala svým přítelem. A nejen jeho, nýbrž i ostatní, a to se ani neznali! Jaká to naivní bytost. ,,Aha," prohodil ledabyle, když Traure prozradil něco o svém životě. Působil, jako by mu to bylo zcela jedno, ale pokusil se si zapamatovat co nejvíce detailů. Neuniklo mu ani to, jak se Traure zadíval na svůj obvaz, jímž měl obmotanou jednu z předních tlap. Mám ho litovat? Ptát se? Heh, ne. Nechť si myslí, že mi je ukradenej. Ať se myslí, že jsem úplně vymaštěnej. Trochu ho znervóznil nehezky vyhlížející záblesk v očích, který spatřil v Traureho pohledu. Pochyboval, že si ho kdokoli jiný všiml, ostatně se mu celkově zdálo, že tyto úkazy ostatní naprosto přehlížejí. Ale... přec není tak hloupý, aby mi pověděl všechno. Eh. Sám začínal i pomalu pochybovat o tom, jestli něco z toho, co pověděl, byla vůbec pravda. ,,Mně je to jedno," odpověděl suše. Raději by řekl onu pravdu, že se mu nelíbí ani společnost dobrmana, natož společnost někoho, kdo působí tak pošetile, ale moc dobře si uvědomoval, že by nebylo dvakrát moudré se chovat tak, jaký doopravdy je. ,,I když nejraději bych se už vydal na cestu, to ano."

Tábor

Ezra asi nechtěl aby s námi ona vlčice šla a abych byl upřímný, nebyl sám, i když jsem si docela jist, že z jiných důvodů nežli já. Heh, že by nebyl zas tak jiný než já? Ale... Co to říkám, je o dost jiný než já. Pomyslel jsem si. Když se choval jako kdyby mne snad neposlouchal, nebyl jsem si jistý, jestli to jen hraje, nebo je to doopravdy, ale rozhodl jsem se o to nezajímat. Pak jsem se na něj jen zadíval, koukal jsem na něj poměrně dlouhou, a řekl bych že i přímo do očí. Zničeho nic se mi ale začala trochu motat hlava, nevěděl jsem proč jen jsem se otočil a zvedl packu do vzduchu bliž k hlavě a kdybych mohl dal bych si jí na čelo jak mně začala pichlavě bolet hlava, nevěděl jsem proč, ale bylo to tak zničeho nic. Při tomto zvedání packy mi můj obvaz sjel trochu dolů a pod ním byla vidět velká jizva. Přestala mě tak bolet hlava a tak jsem si toho ihned všiml. "Ehhhh!" Vypískl jsem, nebyla ani tak široká, ale dlouhá, obvaz jí sotva zakrýval, což vlastně byl důvod proč jsem onen obvaz stále utahoval. Snažil jsem se tlamou obvaz narovnat, což se mi i po chvíli povedlo. "Eh ano, nechtějí se mi ty zkoušky nějak prodlužovat."

Fénixovy minihory - Dýňový les

Když vstoupíme do lesa, začnou se ozývat skřeky fénixů. Fénixové jsou natolik hlučný, že z toho zaléhají uši, ale já jdu dál. Nikdy jsem Fénixe neslyšela, toto je poprvé. Musím si ale přiznat, že jsem si myslela, že jsou méně hluční. Okolí je zvláštní, ač už neprší, je zde velké vlhko a teplo. Všude kolem jdou dýně. Proto to je dýňový les. Dojde mi. Doběhnu Alfu a Orfeona. Přikývnu a přitom řeknu: "Ano." A vydám se dále za Alfou.

Tábor
Povzdychl jsem si. Pak jsem se nadechl a pronesl jsem pravdu, která ji snad otevře oči. "Jack, pokud nechceš plnit zkoušku společně ve skupině, pak neumíš být smečkový tvor. Dokazuje to, že nechceš fungovat jako člen smečky. Otázkou je, jestli opravdu jen nechceš, nebo to neumíš. Každopádně, smečka je silná pouze umí-li spolupracovat. Tak se snaž. Je normální, že vlci mají strach o své blízké, ale tím, že s nimi nebudeš je od zranění neochráníš."